V první polovině devadesátých let jsem si už na Vánoce nemusel plánovat, jak a kdy sním svůj příděl dvou banánů. No, vlastně se jednalo o tři banány, protože máma se svého jednoho banánu vždy vzdala v můj prospěch. V první polovině sedmdesátých let mi bylo kolem deseti a na naši rodinu v zelenině v žateckém Podměstí připadlo zpravidla tak pět banánů. Ne kilo, pět kusů banánů. Není divu, že donedávna jsem považoval za vrchol luxusu, když jsem si mohl koupit trs banánů a sníst třeba tři za sebou. I proto byly porevoluční Vánoce u nás na chalupě v Krušných horách prostě ve znamení dostatku. A tak abychom si vlastní děti nevykrmili a sami se neutopili v plzeňském a whisce, a taky trochu uvolnili prostor tátovi, který připravoval svou pověstnou štědrovečerní tabuli, vyráželi jsme o Štědrý den odpoledne s dětmi ven do stále ještě ne úplně zdravého krušnohorského povětří.
To kouzlo se událo o Štědrý den roku 1992 nebo 1993. Brácha vyhnal svoje syny, moje dcery se přidaly, posbírali jsme za léta nastřádané plastové boby typu "pekáč" a vyrazili šusem do údolí Malodolského potoka, který odvodňuje rašeliniště a slatě (což je nejspíše totéž) mezi Halží a Kovářskou. V době Třicetileté války se zde údajně ztratila celá jednotka švédské armády, možná tu po nocích kyrysníci pořád straší - já to ovšem ověřovat nebudu!
I přes vánoční oblevu bylo tehdy sněhu dost na to, abychom s dětmi sjeli až do údolí na nepoužívanou silničku do Údolíčka. Z lesa jsme vyjeli někde v místech, kde se ještě daly najít sklepy po domech Dolní Halže, tedy přesněji řečeno Unterhals. Protože to frčelo, pokračovali jsme v jízdě po silnici, coby přirozené bobové dráze. Bylo veselo, náš křik rušil jen jelení stáda, která vydatně okusovala mladé smrky vysázené v osmdesátých letech ve snaze soudruhů zachránit v lesích nad Tušimicemi a Prunéřovem co se dá. Níže do údolí sněhu ubývalo, a tak se náš sešup začal zadrhávat. Přesně v tom čase, kdy v zimě ještě nezačne stmívání, ale denního světla není dost ani na přečtení novinových titulků, jsme už spíše došli, než vjeli, do míst, kde před lety stávaly kamenné a hrázděné domy sedláků z Rose Garden či dvory postavené kolem Dolního hamru (Unter Hammer). Kvůli dětem jsem šel poslední, trochu naštvanej na bratra, který měl už dávno zatočit zpátky do kopce. Trochu jsem se zpozdil, protože mě zaujalo, proč jsou zbourány domy německých starousedlíků, ale ohradní zdi zůstaly stát. Docela rychle mi došlo, že se nejedná o kamenné ploty, ale původní opěrné zdi, které chránily úrodnou půdu kolem statků a chalup. Jenže po těch letech neregulovaný potok a poničené náhony dávno ty metry hlíny odnesly, jen opěrné zdi zůstaly trčet do prostoru.
Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.
Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu. Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.
Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013
P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce, který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.
Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.
Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu. Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.
Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013
P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce, který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.
Máma mi často vyprávěla, nejdřív spontánně, pak i na moji výzvu, jaké to bylo z jejího pohledu desetileté holky v Žatci v pětačtyřicátem roce. Její příběhy a vzpomínání mi vždy připadaly spíše zajímavé, napínavé i úsměvné. To poslední, když zmiňovala bitky s klukama, záchvaty smíchu v kostele při čekání, s vyplazeným jazykem,na tělo páně. Napínavé mi přišlo, když vyprávěla, jak se díky své hubenosti byla schopna protáhnout zamřížovaným oknem do jejich již zapečetěného bytu, aby mutti přinesla jejich hrnec na vaření. Myslím, že si tehdy s sebou přibrala i svoji panenku. Většinu věcí tam musely s matkou nechat. Šperky a jiné cennosti byly stejně už ukradeny.Ve škole pak viděla u některých spolužáků svoje pastelky. Měla totiž pouzdro ozdobené vlastním monogramem. Povídání bylo více veselé než hořké. Oči dítěte vidí neveselou realitu spíše jako dobrodružství. Trochu divný mi připadal příkaz, podle kterého nesměly, jako osoby, jíž se to týkalo, chodit po chodníku. Identický příkaz se jistě ale týkal i lidí s žlutou Davidovou hvězdou. Jen to bylo pár let předtím. Opravdový smutek jsem pozoroval, když vyprávěla, jak se s ní v červnu loučil tatínek. Buď tu hodná, Annemirl, poslouchej maminku. Já se brzo vrátím. Mávala mu pak z okna, když se na výzvu dostavil na seřadiště k pochodu do Postoloprt. A když k tomu přidává své tehdejší pocity, zmiňuje vnitřní jistotu, že se nikdy nevrátí. A já vždycky, ještě jako kluk, kontroval- proč tam šel, proč neutekl, neschoval se...Nedávno jsme se o té době opět bavili. Více se ptám, abych se dozvěděl více detailů. Máma si vzpomíná, že poslední dobou spolu rodiče moc nevycházeli a připouští, že by se mohli později i rozejít... Později jsem hledáním na internetu nalezl podrobný seznam Sudetských Němců tenkrát zastřelených, ubitých a těch, kteří spáchali sebevraždu, i např. utopením v Ohři. A dědu jsem tam napoprvé nenašel. Velmi mě to vzrušilo a napadla mě šílená myšlenka ovlivněná filmy se špionážní a akční tématikou: Představoval jsem si, jak nepozorovaně opouští pochod smrti a dostává se komplikovaně do americké zóny. Po mnoha eskapádách pak prožije život, byť bez milované dcerky, někde v zámoří s novou identitou.... Znovu a znovu ještě pročítám seznam. Pak ale jméno nacházím, je v poněmčené podobě... Püschel, Rudolf, * 24.12. 1899, cukrář, Žatec, Ringplatz. + červen 1945, internační tábor, Postoloprty.
OdpovědětVymazat