Další divadelní zážitek v intimním prostoru Paměti - Studia Divadla Na tahu. Jak konstatoval přizvaný dramatik a režisér JW - jen v takovém prostoru lze ještě zažít to vzrušující spiklenectví, tichou bezelstnou dohodu mezi diváky a herci. Čisté divadlo v čistém undergroundu.
Tak zase Divadlo Na tahu a inscenace René
Levínského, kmenového autora Nejhodnějších medvídků. Tyto dva divadelní soubory
očividně koexistují v sympatickém propojení. A nejde jen o sdílení
undergroundového studia Paměť – podzemního prostoru… či spíše prostůrku, ve
kterém se díváte hercům z několika decimetrů přímo do očí. Sdíleni jsou
také herci, ale především hry dramatika Levínského. Tentokrát naše divadelní
úderka v plném počtu shlédla derniéru Levínského hry Fyzik a jeptiška
v režii Andreje Kroba.
Je třeba se přiznat hned teď, že já osobně,
coby čtvrtina našeho týmu (člověk by řekl, že mě ta olympiáda míjí – ale ono se
tomu holt nedá utéct…), jsem se nechal předstartovně ukolébat dvěma
skutečnostmi. Viděl jsem dvě Levínského hry – jednoaktovku Skif a drama
Doubkowa hole má (o obou hrách zmínka zde v blogu) – odehrávající se
v reálném čase a prostoru, s reálnými postavami a reálným dějem. Prostě
jsem zapomněl, že Levínský je též autorem mimo jiné Harily! A za druhé jsem doposud měl Divadlo Na tahu
podvědomě zafixováno jako dvorního předkladače Havlových her. Jakkoli ve své
době moderních a alternativních. Dnes ovšem patřících ke klasickému mainstreamu
české dramatické tvorby. Jak bych tedy mohl tušit, že Andrej Krob se pustí do
Fyzika a jeptišky, záležitosti logikou neuchopitelné, iracionální, se snovými
pasážemi, řadou nečitelných odkazů…
Zápletka příběhu Fyzika a Jeptišky je… no
prostě tak nepravděpodobná, až bych se vsadil, že námět pochází z reálného
života. Turbína jaderné elektrárny se čas od času nebezpečně chvěje. Týmu
jaderných fyziků a techniků (divák se musí spokojit s dvěma představiteli, jedním
permanentně glosujícím dění v nepříliš smysluplných sděleních, druhým
kontinuálně pod vlivem hrstí léků nerozeznávajícím realitu od snu), tomuto týmu
se nedaří turbínu vyladit, což omlouvají její vrtošivostí a dalšími lidskými
vlastnostmi. S řešením přichází Jeptiška, která se snaží přesvědčit Fyzika,
aby umožnil Biskupovi turbínu vysvětit. To je vlastně jádro hry – realita se
potkává s iracionálnem katolického ritu, přičemž i ta vědecká realita je
naředěná drogami a surreálnem uzavřeného prostoru jaderné elektrárny.
Neuměl bych o hře vyprávět a minimálně
celou první půlku jsem se nedokázal ničeho chytit, něčeho, co by mi usnadnilo
orientaci. Naskočil jsem až v poslední části hry, která dle mého názoru
přechází do otevřené grotesky. Čistý žánr, groteskní nadsázka, Jeptiška jako
nevěsta (čí?), rozšafný oddávající Biskup, závěrečné Fyzikovo zmrtvýchvstání a
Goťák… Sejmutí všech hříchů za zpěvu písně Zůstanu svůj…??
Některé signály, nahozená vodítka a
mrkající dramatikova nápověda, mně došly či docvakly až při „hronovském“
rozboru, ne sice v Tritonu, ale také u dobrého vína. Holčičí část (wo)mančaftu
hru pochválila – tedy k mému překvapení. Myslím, že tomuto hodnocení
zásadně přispěla postava Jeptišky (té hezké, ne té bosé!!) a její sympatické
představitelky (Julie Válková). Levínský ženské postavy prostě umí. S dramatikem
a režisérem Jardou jsem se neshodl na hodnocení titulní postavy Fyzika (Petr
Reidinger). Játroslavovi vadilo nepřesvědčivé „vyhrání“ Fyzikových stavů po
probírání se z pilulkového opojení či snových stavů pod jejich vlivem. Mně se
naopak zdálo, že civilní, až monotónní herecká linka, snaha vyhnout se byť jen
zdání přehrávání, byla v tom lepším případě dokonce režisérovým záměrem.
Vrtala nám hlavou úloha a smysl existence druhé jeptišky v půvabném asexuálním
podání Daniela Vavříka (hostující člen Nejhodnějších medvídků). Jenže kdo jiný
by Fyzikovi podal ozářené ovoce, které jej usmrtilo… nebo konečně zbavilo té
tíže přežívání vedle rozechvělé turbíny?
A kde se vzal ten Čechov? (zase otazník!!) Nebyla
to střelba po Rackovi? Mrtvá čajka, symbol zbytečně a nesmyslně zmarněného
života. A motiv Ivanova! Sášo, vy po mne chcete, abych s vámi utekl do
Ameriky, ale já sotva dojdu támhle ke dveřím! Vždyť stejně jako Ivanov reaguje
Fyzik na Jeptiščino nadějeplné idealistické povzbuzování… Ale třeba jsem vedle jak ta jedle. V každém
případě tento výklad podporuje Jardův názor. Podle něj je Fyzik a jeptiška dramatem
o touze po změně, reakcí na konflikt reality, spíše nechtěné, s vnitřním puzením
tvořit. O konflikt levé a pravé hemisféry? O konflikt racionálna a emocí. Nebo-li
toho, co umím a znám, s tím, co chci a chtěl bych. Jarda tvrdí, že hra
musí nějak souviset s osobní zkušeností… zaskočil mě myšlenkou, že hra je v jistém
smyslu autobiografií… Tak až konečně dojde na to pivo s Reném, uhodím
na něj bezskrupulózně!
Praha, 20.2.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat