Dostat se do Dejvického divadla je takřka nemožné. Soubor obestírá tak hvězdná aura, že ze 120 míst sklepního prostoru se do internetového prodeje dostane pár kusů - K. se několikrát snažila, už měla lístky v koši, ale než zadala údaje z karty, vstupenky byly pryč. Takže poslední představení, které jsme v Zelené ulici na dohled šakalího hotelu viděli, byl ještě před narozením synka Oblomov s Ivanem Trojanem v titulní roli. Dejvické divadlo v té době bylo už pražským fenoménem, který daleko předčil pověst přechozí Bornovy party. Ta již v roce 1996 odešla do Dlouhé (ale i její představení v Dejvickém jsme stihli, tuším, že v roce 1995 nám Zuzka sehnala lístky na vydařenou Spoonriverskou antologii). Od té doby však byly natočeny dva filmy, herci divadelního souboru se vystřídali tu v lepších, tu v blbějších televizních seriálech a inscenacích a popularita souboru tudíž vystoupala neskutečně vysoko. A Ivan Trojan? Co k němu ještě dodat...?!
Díky aktivní a agilní kulturní buňce v mém rodném městě se ale podařilo pozvat Dejvické divadlo s inscenací Welshova Ucpaného systému do žateckého divadla. Díky, díky, díky, Jaroslave, Jitko, Hanko, Víťo... Ten zážitek těžko co v letošní sezóně překoná.
Herecké mistrovství, jehož důsledkem je v českých krajích zpravidla jisté zcelebritění, má svou odvrácenou stranu. Také v žateckém divadle se za mnou sedící adolescentka smála na místech, kde většině ostatních běhal mráz po zádech, a naopak - když se řezalo celé divadlo, ona zarputile mlčela. Musím být ovšem spravedlivý - i v pražských hledištích je běžné, že dámy si musí ještě po začátku představení dopovědět historku z nákupu (pražské pipiny ze šopování!!) či že je děj komentován polohlasem - jak je divák zvyklý z rodinného sledování Ordinace (pardon, nic proti Ordinaci, náhodný čtenář tohoto textu si může dosadit libovolný pořad). Zažili jsme s K. představení v opravdu komorním divadle Ungelt. V hledišti sedící tři slečny si za celé představení nevšimly, že Jiří Lábus hraje tragickou postavu, takže jejich výbuchy smíchu doprovázely i emociálně nejvypjatější momenty děje... Zpátky do Žatce - je třeba zdůraznit, že trainspottingový Welshův Ucpanej systém byl žateckým publikem skvěle přijat, konec představení byl ve znamení ovací (i když ještě tři čtyři opony si to zasloužilo, ale když ona je pak u šatny hrozná fronta!! :-), a to přes výhřez píč, píchání, pičusů, mrdání, kurvování a tak různě a podobně.
Nemíním amatérsky doplňovat mraky recenzí, které lze snadno dohledat. Recenzí na toto nejlepší představení roku 2012, stejnou Radokovou cenou oceněným Trojanem v roli Boha či jeho nominaci na cenu Thálie. Ale byl bych pičus zahovněnej, kdybych spolkl několik postřehů.
Režisér (a od příštího roku i umělecký šéf divadla) Michal Vajdička dostal v dramatizaci předlohy Irvine Welshe úžasný podklad, přesný a fungující text. A to zásluhou souputníka Daniela Majlinga - jeho dramatizace Welshových povídek je prostě úžasná. A režisér a herci z ní ždímají vše až do poslední mrtě. Princip hry vidím v krutosti vnímané přes smích, ve vykreslení totálního vyprázdnění slov, pojmů, životů, osudů... Sprostá slova nešokují, jsou jenom vatou, dávno ztracenými významy, je totiž jedno, jaká slova vypouštějí postavy z úst - stejně vyprázdněně jako pičus působí i fočus. Slova už jsou jen směšná, jako jsou směšní hrdinové. Ale pozor, nejde jen o ztracené existence z periferie, ukáže se, že stejně zbytečné bubliny vycházejí z univerzitních profesorů, kteří se jakousi náhodou vmísí do skupiny ztracených a zoufalých exotů z Edinburské hospody. Nejsměšnější a zároveň nejsmutnější postavou je Bůh, který je většinu hry jen pozorovatelem, glosátorem, ale i provokatérem - například velice snadno dokáže oním profesorům, že jsou stejní zoufalci schopní zabít pro nic, tak jako kriminálník Garry, který zbytečnou vraždu komentuje jen jako další zážitek z fočusu, z víkendového zápasu církevní ligy.
Bůh v podání Ivana Trojana je zcela zásadní postavou. Od začátku víme, že je to Bůh..., ale vzpíráme se na tuto skutečnost přistoupit a přisuzujeme postavě jakési uvozovky. Ovšem text nabízí mraky glos, poznámek, které pozorného diváka ujišťují - ne, on je opravdovým Bohem, ale Oni to nevidí. Nejvíce mne pobavila reakce Boha na návrh, jak má řešit problém s bytem plným sraček - tak si pozvěte syna! Boží odpověď téměř zanikla: Kam bych přišel, kdybych při každém vašem průseru volal syna!
A vysvětlení? Kde se v periferní hospodě vzal zahovněný Bůh, usrkávající pivní kapáče, aby jej nikdo neviděl, pálící stránky z Nietzscheho knihy, zlostný, mstivý a nasraný na celý svět a hlavně na sebe (tak rád bych se potrestal, ale nemohu! jsem nesmrtelný!)? Vysvětlení po všem tom zlu, krutosti, hnusném násilí, kdy i ten nejpolitováníhodnější Johnny s věčně zavěšeným nemluvnětem kolem krku kope do koulí na zemi ležícího zkrvaveného profesora? To vysvětlení je v jedné boží větě - Stvořil jsem vás k obrazu svému, tak se s tím smiřte!
Žatec, 12.2.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat