O vánočních svátcích jsem zde, na
svém blogu, zavzpomínal na jedno pozdní štědrodenní odpoledne. Před více než
dvaceti lety jsem se v tuto čarovnou dobu „potkal“ s dávno zmizelými
obyvateli jednoho zastrčeného krušnohorského údolí (viz příspěvek Heilige
Geschichte v sekci Bylo nebylo). Před pár dny se pod mou obecnou vzpomínkou
objevil příběh, který nemůžu nechat zmizet ve sklepeních nečtených komentářů.
S autorovým souhlasem jej předkládám svým náhodným čtenářům.
Tím autorem je Alan, více než druh a spolupoutník křovinami pozdního
dětství, pubertální divočinou či adolescentní a juvenilní pouští vrcholícího
reálného socialismu (vrcholícího spíše ve smyslu vředovitém než ejakulativním).
Tak moc by se chtělo rozepsat se o jednom z nejzajímavějších lidí, na
které jsem v životě měl štěstí, ale to by bylo přesně to, co jsem celá ta
společná léta Alanovi dělal – ujímal jsem se jeho nápadů, mluvil i za něj,
zkoušel jeho trpělivost s mou hlasitostí a křečovitou sebestředností!
Jednou k tomu ale dojde, a k Markétě a Mártymu přidám pár vět o Alanovi.
Takže tady je vyprávění Alana Svobody. Vyprávění, které mou
obecnou vzpomínku na zapomenuté německé starousedlíky v zapomenutém horském
kraji doplňuje jedním krutě konkrétním příběhem z našeho rodného Žatce / Saazu. A jedním konkrétním jménem…
Máma mi často vyprávěla, nejdřív spontánně, pak i na moji výzvu, jaké to
bylo z jejího pohledu desetileté holky v Žatci v pětačtyřicátem roce. Její
příběhy a vzpomínání mi vždy připadaly spíše zajímavé, napínavé i úsměvné. To
poslední, když zmiňovala bitky s klukama, záchvaty smíchu v kostele při čekání,
s vyplazeným jazykem, na tělo páně. Napínavé mi přišlo, když vyprávěla, jak se
díky své hubenosti byla schopna protáhnout zamřížovaným oknem do jejich již
zapečetěného bytu, aby mutti přinesla jejich hrnec na vaření. Myslím, že si
tehdy s sebou přibrala i svoji panenku. Většinu věcí tam musely s matkou
nechat. Šperky a jiné cennosti byly stejně už ukradeny. Ve škole pak viděla u
některých spolužáků svoje pastelky. Měla totiž pouzdro ozdobené vlastním
monogramem. Povídání bylo více veselé než hořké. Oči dítěte vidí neveselou
realitu spíše jako dobrodružství. Trochu divný mi připadal příkaz, podle kterého
nesměly, jako osoby, jichž se to týkalo, chodit po chodníku. Identický příkaz
se jistě ale týkal i lidí s žlutou Davidovou hvězdou. Jen to bylo pár let
předtím. Opravdový smutek jsem pozoroval, když vyprávěla, jak se s ní v červnu
loučil tatínek. Buď tu hodná, Annemirl, poslouchej maminku. Já se brzo vrátím.
Mávala mu pak z okna, když se na výzvu dostavil na seřadiště k pochodu do
Postoloprt. A když k tomu přidává své tehdejší pocity, zmiňuje vnitřní jistotu,
že se nikdy nevrátí. A já vždycky, ještě jako kluk, kontroval - proč tam šel,
proč neutekl, neschoval se...
Nedávno jsme se o té době opět bavili. Více se ptám, abych se dozvěděl
více detailů. Máma si vzpomíná, že poslední dobou spolu rodiče moc nevycházeli
a připouští, že by se mohli později i rozejít... Později jsem hledáním na
internetu nalezl podrobný seznam Sudetských Němců tenkrát zastřelených, ubitých,
a těch, kteří spáchali sebevraždu, i např. utopením v Ohři. A dědu jsem tam
napoprvé nenašel. Velmi mě to vzrušilo a napadla mě šílená myšlenka ovlivněná
filmy se špionážní a akční tématikou: představoval jsem si, jak nepozorovaně
opouští pochod smrti a dostává se komplikovaně do americké zóny. Po mnoha
eskapádách pak prožije život, byť bez milované dcerky, někde v zámoří s novou
identitou.... Znovu a znovu ještě pročítám seznam. Pak ale jméno nacházím, je v
poněmčené podobě...
Püschel, Rudolf, * 24.12. 1899,
cukrář, Žatec, Ringplatz. +
červen 1945, internační tábor, Postoloprty.
