Při rozšiřování
kuchyňky v roubence na Růžové na sebe strýc Vojtěch s mým otcem
v jednu chvíli řvali tak strašně, že se přišel podívat starostlivý soused,
aby zakročil při případné rvačce na nože. Našel oba výtečníky v družné
zábavě u čerstvě natočeného piva z dovezené půlky (tehdy se v Děčíně vařil
Kapitán, tuším jedenáctka). Ani Vojta, ani táta nechápal, co že to souseda tak
strašně vyděsilo!
Kam mi rozum sahá, tak si pamatuji, že vždycky jsem se na příjezd
strejdy Vojty těšil. I když jsem všem jeho sprostým fórům (zpočátku) nerozuměl.
Ale jeho věčný optimismus a neskutečná hlasitost ve stylu strýce Pepina,
nevyčerpatelná zásoba historek strojníka a zároveň kuchaře na lodích čepsla
(tedy ČSPLO – Československé plavby labsko-oderské) a nenapodobitelný slovní
projev, kdy myšlenka pořád a neustále předbíhala příliš pomalou pusu, tím vším vždy
vyplnil veškerý dosažitelný prostor. I moje máma, která by jindy nasadila
strohý učitelský výraz s prvním otevřeným lahváčem, byla rozesmátá, leč ve
střehu, čeho se od Vojtěcha naděje tentokrát. O tátovi netřeba mluvit, Vojta
byl ideálním parťákem pro bohatýrské popíjení piva i k mariáši, ideálním
protivníkem k furiantskému přebíjení se historkami s neuvěřitelnými pointami,
a hlavně ideálním parťákem k práci. Oba byli, a Vojta stále je,
neuvěřitelně šikovní a pracovití. Hlavně se optimálně doplňovali – táta miloval
práci s dřevem, a na výsledku to bylo sakra znát. Vojta jako strojník měl
na všechno ten správný grif, ke všemu se uměl postavit, vždy vyhrabal potřebnou
součástku nebo speciální nástroj, o němž jsem byl často přesvědčen, že je
jediným exemplářem v socialistickém táboře.
Na rozdíl od ostatních dospělých návštěv, které mne jako kluka absolutně
přehlížely, pro Vojtu jsem byl od raného dětství rovnocenným partnerem. Mámě se
jen protáčely panenky, když mě zavilý sparťan Vojta posílal s „mou“ Duklou do
hajzlu (nikdy jsem nebyl nějakým fanouškem, ale už jako předškoláka mne táta
bral na žatecký stadion Flora, kde své mače sváděl vojenský, tehdy divizní
oddíl VTJ Dukla Žatec – a já vždy vše dělal po tátovi, takže jsem začal vlastně
omylem fandit Dukle, a až v pubertě jsem zjistil, že táta je neprojevující
se utajený sparťan). Vojta měl trpělivost hrát se mnou stolní fotbal, který
přivezl z Hamburku a pár let nechal u nás na chalupě. Vojta přivezl
vysílačky, aby naše výpravy po Krušných horách byly ještě napínavější. Vojta se
mnou místo vysedávání v horském hotelu Klínovec závodil na plastových
bobech, pověstných pekáčích. A taky mi od něj přišel první balík v životě
– Vojtěch si dal tu práci, aby jej zaplnil výstřižky o úspěších Sparty a
neúspěších Dukly. Přidal oplatky Dukla s potrhaným obalem, a bonbony
Sparta s mašlí. A samozřejmě navýsost urážlivý průvodní dopis – jak mne
mrzí, že jako malého kluka mne nenapadlo si jej schovat!
Kdysi mě na Berounce navštívili kluci ze Žatce. Přijeli na půjčených
kolech od Jima. Vojtěch byl zrovna u nás na chatě na návštěvě, a když viděl
máničky Blechu a Bodláka na kolech, během chvilky zorganizoval cyklistický výlet
kolem Berounky (se záchytnými body v hostincích Višňová, Aljaška, hotelu
Roztoky, U Jezzu, U Dvořáků, v rekreačním zařízení Ludmila, a nakonec v hospodě
na Branově). Kluci moc nechápali, proč by měli trávit čas s mým otcem a
strýcem. Ale pak nestačili valit oči. Začala standardní eskapáda slov,
permanentní průběžné překřikování doprovázené těmi nejsprostšími nadávkami.
Kluci nejdříve nechápali a pak už se jen chechtali.
Tak to totiž bylo i s tím řvaním tehdy na Růžové – Vojta byl jeden
z mála, který si nenechal líbit tátovu cholerickou povahu. A tak když otec
začal řvát, Vojta řval o to více. Tím se jejich komunikace dostávala do šílené
spirály. A Vojta opravdu někdy vyhrál, což tedy byla zcela unikátní situace.
V okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, oba rázem zapomněli na předchozí spor a
byli zase nejlepší kamarádi. Jo, a nesmím zapomenout na druhý, mnohem
důležitější rys jejich komunikace, který se projevoval především při práci. Oba
byli naladěni na společnou notu, a tak se nemuseli moc domlouvat. Jak sehraný
chirurgický tým, kdy instrumentářka rozumem i citem přesně odhadne, který
nástroj je třeba podat. Byla radost se na otcovu a Vojtěchovu spolupráci dívat.
Pověstná je otcova žádost na Vojtovu adresu: „Dojdi tam a přines to“. Náhodou
přítomný kibic se díval za odcházejícím Vojtěchem a volal – jak víš, kam máš
jít a co máš přinést? Vojta se přes rameno otočil a houkl: „To je naše
tajemství“!
To tajemství spočívalo ve velkém klukovském kamarádství.
V kamarádství, které jsem odhalil už jako malej kluk a rád jsem se
v jeho dosahu vyhříval. Nedivil jsem se, že když se Vojta vrátil
z delšího pracovního pobytu v Hamburku a přijel naposledy za tátou na
chatu, objali se a měli slzy v očích. Oba už tušili, že je to všechno
v prdeli.
Říká se, že pes a dítě pozná dobrého člověka. Můj synek vykazuje až
asociální rysy, vyhýbá se jakémukoliv kontaktu s neznámými lidmi. Když
jsme přijeli na Růžovou, těžce nemocný Vojtěch si Matěje získal během několika
minut. A na poslední návštěvě nám vyrazila dech naše malinká Adélka. Dodnes se
s ní musí po probuzení zacházet jak se starým sejrem, nejlépe je pomalu se
probouzet na mámině rameni. Tehdy se probudila vzápětí po příjezdu na
Růžovou. V duchu jsem prosil, ať hlavně nezačne hned brečet. Jenže ona
udělala pár kroků směrem k Vojtovi a zcela samozřejmě se jím nechala vzít
na ruku… Sakra, proč bych se tomu u Vojty divil?!
Psáno v Praze 5.5.2014, ale hlavně zažito v Žatci, Děčíně, Horní Halži, na Růžové a Rozvědčíku v posledních více než čtyřiceti letech.
Žádné komentáře:
Okomentovat