Požírači leknínů - 13.5. 2014 od 20:00 na kanále CS Film

Jak Jardova zarputilost by ovoce mohla přinést, kolik šéfů může mít divadelní spolek, proč mám raději Požírače na divadle, i když jsem je odstonal, a proč mám radost z hlavního vysílacího času.

Není nutné číst dál, tady všechno najdete:
* sestřih divadelního představení: https://www.youtube.com/watch?v=w9ZwXKImZvQ
* film: https://www.youtube.com/watch?v=RbIFbP_zi9Y
* FCB stránka divadelního spolku Opera Žatec
* http://www.operazatec.cz/

    Generálku divadelní hry Jaroslava Wagnera "Požírači leknínů" v provedení souboru Opera Žatec jsem po celou dobu představení rušil nezadržitelným kašlem. Bylo to poslední adventní neděli roku 2011 a nezvladatelný kašel a horečka byly důsledkem již rozvinutého zápalu plic. Nechť je tento úvod důkazem mého zvláštního vztahu k žateckým ochotníkům, tedy amatérům z vnitřní potřeby, z velkého kamarádství, ochotníkům ochotným věnovat svůj čas múze divadelní, té nejneuchopitelnější.

    Moje povídání o Požíračích má více než tříleté zpoždění. I těchto pár řádků mám rozepsaných několik týdnů. Kdysi jsem psal vzkaz celému souboru, jehož herci se vlastně s první Jardovou hrou nikdy nesmířili. Ten dopis jsem nosil rozepsaný v hlavě několik měsíců, ale nikdy opravdu nenapsal a neodeslal. Vlastně by se dal shrnout do pár slov - že divadlo nemůže být demokratické a šéfem může být jen jeden, a že je dobře, pokud je principál zarputilý jako Vláďa nebo Jarda, a že není dobře, když je těch principálů víc,  že herec je "jen" nástrojem, a podle mne je povinen přistoupit "na hru", nebo jí nehrát. Že doba Jitřenky, obdivuhodná doba!!, je pryč, a že mezi sebou ti staří mistři a otcové zakladatelé mají drahokam talentu, jemuž je třeba bezmezně věřit, jinak jej samým pochybováním zadusí.

    Text Požíračů má dle mého laického názoru obrovský potenciál - dramatický, herecký, v prolínání rovin časových a hlavně v prolínání reality a ne-reality, jež udrží diváka v napětí, pokud je tedy divák alespoň trochu vnímavý. Ve hře je několik dílčích point, výrazných nápadů, jež se stávají divákovi záchytnými body, a její závěr (mimochodem podle mne jej film zničil) je opravdu divadelní. Obligátní "ale" je zde: text je na řadě míst nebezpečně nedivadelní. Chybou žatecké inscenace je fakt, že autor hru nejen sám režíroval, ale ujal se i role dramaturga, a to nedůsledného. A právě chybějící dramaturgické zásahy do předlohy představení moc nepomohly. Určitě za ně nelze považovat autorem/režisérem akceptované a zbytkem souboru tak tlačené výhrady týkající se srozumitelnosti hry. Tedy "srozumitelnosti" hry. Proč uvozovky? Protože pro diváka, který na hru přistoupil, byla všechna dovysvětlení nadbytečná, těm ostatním nijak nepomohla.

    Nejen kvůli filmem zjednoznačněnému konci mám divadelní inscenaci radši. Ale to je spíše můj osobní problém, divadlo je holt divadlo a já mám herce rád - na dohled, na dotek, na dočuch... Na druhou stranu uznávám, že především hudba příběhu převedenému na filmové plátno neskutečně pomohla. Film také usnadňuje filmovému (hloupějšímu :-) diváku orientaci ve střídajícím se reálném a ne-reálném prostředí (všimni si hvězdičky v rohu - na plátně a DVD vlevo, v TV bude vpravo, přítomnost hvězdičky upozorňuje na to, že děj se přesunul do ne-reality počítačové hry světa "pod hvězdou"). Přesto všechno mám hroznou radost, že se film dostal do prime time TV stanice CS Film. Myslím, že pro těch pár opravdových fanoušků divadelního, a teď i filmového scénáře Požíračů leknínů, je toto uvedení obrovskou satisfakcí (a diskusi o kvalitách filmu, jeho přednostech a chybách, si nechme na jindy).

    A tak stejně musím připojit pár slov na závěr, když už ten tři roky starý dopis nikdy nespatřil světlo malého, leč ne nevýznamného divadelního světa mého rodného městečka na dlani. Mým přátelům z Opery takřka jistě nedochází zcela zásadní věc. Tito talentovaní a zkušení herci jsou stále vědomě či podvědomě vázáni na Jitřenku, na heroické časy Krásnooček, Kartouzků, Fabrizia, Tařice, Lucietty, ale i Hamiltona Penworthyho či sourozenců Tombových. Sakra, klobouk dolů!! Ale po Požíračích už je rozcestník nastaven celkem jednoznačně - jedna cesta vede k sousedskému divadlu. A pak je tu druhá možnost - uvěřit talentu současného hybatele dění, dnešnímu principálovi, dramatikovi a režisérovi Jardovi Wagnerovi! Uvěřit a nechat se uhníst do moderního divadla hrajícího moderní texty. Rád bych dodal moderně - ano, chtělo by to zkušeného dramaturga s odstupem, probůh, nevolejte ale do Rakáče, nebo vám zase Joko vyžere lednici... Opera na to má, jen se přestat poměřovat wintrovkama a Klapým. Hrajte, a ono to přijde!

    To tvrdí jeden ze dvou členů prastarého a původního fan klubu Jitřenky a Opery!

Žatec 2.5.2014

Praha 4.5.2014