Oskar, Zuzana a Petr. Plakáty, co nám visely na zdech a tak trochu tam visí dodnes. Dům z obilí mne naučil na kytaru Márty a prvních osm akordů Zmrzlináře a božský Zuzanin vokál je vypálené znamení mé šedivé generace.
První etapu mé nezodpovědné fáze dospělosti doprovázely dva obaly z dlouhohrajících vinylů a tři plakáty. Ty obaly visely nad gramofonem Tesla, který jsme k velkému údivu rodičů pořídili z novomanželské půjčky. Prvním obalem bylo elpíčko Billy Cobhama s Georgem Dukem, pravděpodobně se jednalo o licenční Crosswind, ale v Supraphonu jsme se ptali po "Zálivu", podle fotografie na obalu. Vedle Cobhama visel obal z desky Bosse Bruce Springsteena "Born in the U.S.A." - určitě znáte tu fotografii, mužská postava v džínách stojí před obrovskou americkou vlajkou. Tak ta vlajka a název desky byl hlavním důvodem, proč jsem se jal vrtat do nenavrtatelného panelu!
Ale podstatnější byly ty plakáty. V každém druhém "nekonformním" bytě té doby visel superznámý plakát, tuším, že vydaný Sekcí mladé hudby - velký dvojportrét Johna a Yoko, černobílý, tajemný, působivý...! Kdybych uměl kreslit, určitě bych jej ještě dnes načrtl popaměti. Trochu schovaný byl jednoduchý plakát tehdejšího Yo-Yo bandu. Ale pozor - do Karviné a Afriky tehdy scházelo ještě deset patnáct let a trnitá cesta českým blátivým showbizem. Na bílém nijak zvlášť graficky upraveném plakátě byly jen čtyři postavy - bratři Tesaříci, Jindřich Malík a Ondřej Hejma. Ten plakát jsem dostal na koncertu této druhé sestavy Yo-Yo bandu v žatecké Jitřence. Pořádal jej tehdejší žatecký Jazz klub. Kluky kolem Jazz klubu jsem obdivoval, ale trvalo ještě deset let, než jsem se s nimi potkal. Ještě k té Jitřence - tu atmosféru si mohou vybavit opravdu jen žatečtí pamětníci. Malé hlediště s několika desítkami diváků, a ještě menší podium, na kterém se do soulového rytmu vlnili čtyři chlapi v docela směšných úborech (patřilo k tehdejšímu dobrému tónu, aby kapely vystupovaly v jednotném odění - reakcí zesměšňující tuto píár taktiku byly až námořnické oblečky Mňágy a Žďorp). Tito čtyři hřmotní zpěváci působili trochu jako marťani i tím, že nízké pódium opticky zvyšovalo jejich postavy.
Třetí, nejdůležitějším plakátem byl také docela známý, "přelepený" plakát Marsyasu (nepodařilo se mi jej najít na netu, takže jej nepřikládám...bohužel). Plakát byl z druhého období kapely, po emigraci Oskara Petra. K Zuzaně Michnové a Petru Kalandrovi se přidává mladičký Pavel Skála a popový matador Jiří Vondráček (bratr Helenky a otec Lucky). Ten plakát měl pro mne zvláštní cenu a opravdu jsem jej měl hrozně rád. V této sestavě jsem slyšel Marsyas poprvé, a na dlouhou dobu naposledy, v lounském kulturáku. Tento koncert organizoval pro změnu lounský Jazzový klub. I jako osmnáctiletý kluk jsem byl trochu rozpačitý při pohledu na Vondráčkovu androšskou stylizaci, protože v sálku klasického bolševického kulturáku nebyla žádná šatna pro muzikanty, takže celá čtveřice vyčkávala začátku koncertu na jakési pohovce vedle improvizovaného pódia. Pravdou je, že Vondráčkova muzikálnost rozhodně Marsyasu neubližovala, o čemž se lze přesvědčit na elpíčku V přítmí. Koncert byl pro mne vyvrcholením několikaletého čekání na příležitost slyšet Marsyas živě. Znal jsem jen útržky z jejich repertoáru, a ještě zdaleka jsem ani netušil, že ty největší fláky z první desky natočené ještě s Oskarem Petrem budu jednou hrnout do hlavy holčičkám po hospodách, při táborových ohních či na kolejních pokojích. Nejšťastnější jsem stejně ale byl, když si na studentských akcích vzal do ruky kytaru Márty, či mnohem později v hospodě U rozvědčíka Faty.
Jsou jenom dvě kapely, jejichž diskografii mám celou a úplnou. O Nerezu jsem psal nedávno, tou druhou skupinou je právě Marsyas. Mezi oběma skupinami je mraky rozdílů - ty hlavní dle mého zcela osobního soudu spočívají v tom, že Marsyas mi zůstal jenom na vinylech. I když desky Marsyasu posléze začaly v reedicích vycházet na cédéčkách, nijak silně mě nelákalo si je pořizovat znovu. Možná to bylo dáno i tím, že po deskách Marsyasu přišla také sólová deska Zuzany Michnové a samozřejmě elpíčka ASPM, poslední Kalandrovy kapely, ve které se sešel s muzikanty od pánaboha, Janem Spáleným (za jeho, a samozřejmě Nezvalova, Edisona a Signál času budiž na věky blahořečen!) a Františkem Havlíčkem (nevím, jestli ještě za Kalandrova života si s ASPM nezahrál také Michal Gera).
Zcela zásadním rozdílem je samozřejmě skutečnost, že bez Zuzany Navarové by Nerez byl něco jako Beatles bez Johna Lennona. Kdežto v případě Marsyasu bylo zřejmé, že v nějaké podobě se s ním ještě setkáme. Nejdříve začal jen s kytarou koncertovat Oskar Petr. Pak se vynořil Petr Kalandra Memory Band, který dal dohromady chomutovský kotlíkář Míra Kuželka. No a konečně se objevil plakát na památný koncert v Akropoli, kde s Kuželkovou kapelou vystoupil nejen Oskar Petr, ale poprvé i Zuzana Michnová. Akropole byla tehdy vyprodaná možná dvakrát, do sálu jsem se nedostal, koncert jsem sledoval od dolního baru, a celkem slabý pěvecký výkon Zuzany přičítal zmršené akustice cezené bočním vchodem do sálu. Ano, nadšení podivně namíchaného publika (kolem mne procházely celé rodiny dorazivší z blízkého venkova) bylo nelíčené a spontánní. Ale nějak to nebylo ono.
A tak i včerejší koncert stejné sestavy mi už jen potvrdil, že spíše než hudební zážitek hrozí jen sentimentální nostalgické rozpoložení o to silnější, čím více irských whiskey objedná Martínek. Takže nakonec i úsměv vyvolávající vystupování lehce opilé Zuzany bylo vlastně vítaným ozvláštněním večera. Bylo to takové lehce panoptikální, takže na nostalgii nezbyl čas! Celý večer by se dal charakterizovat krátkou konverzací mezi mnou a Martinem, který se mne při pohledu do davu ne zrovna mladých návštěvníků koncertu zeptal: "Burmo, a dorazí nějaké tvoje spolužačky?" Já: "Proboha, doufám, že ne!!"
Praha, Malostranská beseda, 16.12.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat