Kirk Douglas prostě není Eddie! Jeden z důvodů, proč jsem Kazanův film neměl nikdy rád, a vlastně jsem jej ani nikdy nedokoukal do konce. Faye Dunaway je sice krásná a charismatická žena, leč Gwen jsem ve své hlavě viděl úplně jinak - žádná femme fatale, žádná osudová kráska! Naopak - mladá nezávislá holka, drobná, ale sebevědomá, žádná krasavice, ovšem hezká! Hezká tak, že kdo se chytí a pochopí, nevymaže z hlavy...
A pak - ty americké filmy z konce šedesátých let! Ty barvy, ta stylizace, ta gesta, to "velké" herectví - prostě typický holyvůd. Vše je velké, nakašírované, nedůvěryhodné! Tak moc, až se to formálně potkává se socialistickým realismem filmové produkce východoevropských studií té doby. Tehdejší pásovou produkci hollywoodských studií začátkem sedmdesátých let rozkotala jména, která jsou dnes pro mnohé, hlavně mladé filmové fanoušky, totálně passé - Scorsese, Coppola, Lucas či Spielberg. Tehdy nezávislí rozhněvaní mladí muži! A filmy jako můj milovaný Absolvent. Nebo samozřejmě Easy Rider, kasovní trhák natočený za pár set tisíc dolarů.
Ani včera jsem nevydržel dokoukat celý film, a nejen kvůli pozdnímu nočnímu času. Zcela nedůvěryhodná scéna setkání Eddieho s nemocným otcem v nemocnici, přepjatý herecký výkon na obou stranách, to se nedá vydržet. Nejspíše se film Tichá dohoda zařadí do druhé, béčkové skupiny filmů, které si v důchodu budu pouštět v soukromém filmovém klubu letního kina Rozvědčík, před naší chatou. Na stolku lahev červeného, možná už zase s cigaretou v ruce :-).
Pak mám ještě jednu Tichou dohodu. Vlastně dvě. K první jsem se dostal sice jedinou Jindřichovou zásluhou, zato dost zásadní - někdy v roce 1983 mi daroval tehdejší odeonské knižní vydání Kazanovy Tiché dohody. Stejné vydání bylo první knihou, kterou jsem koupil K. Když jsem po letech chtěl jednoho Kazana věnovat, prostě jsme se s K. nemohli dohodnout, která z nich to bude. Takže dodnes máme obě.
V následujících patnácti dvaceti letech po roce 1983 jsem Tichou dohodu přečetl určitě skoro desetkrát. Tedy přibližně jednou za dva roky. Při prvním čtení mě fascinovala ta hrůza ze zmarněného života, a ještě větší hrůza, že si té zmarněnosti na rozdíl od Eddieho nevšimnu. Jak jsem stárnul, kniha mi odkrývala další a další vrstvy. Trvalo však patnáct let, než jsem uvěřil, že zamilovat se je možné tak, až se člověk nemůže nadechnout. A možná největší překvapení mi připravila "moje Gwen", se kterou jsme Tichou dohodu tehdy četli paralelně. Do té doby jsem byl přesvědčen, že je to ryze "mužský" román, že ten příběh, Eddieho motivace a jednání, nemůže čtenářku ničím oslovit. Možná spíše odradit. K. mne vyvedla z omylu, a to tvrzením, že se právě jedná o "ženský" román! Vůbec jsem nechápal. Tichá dohoda se tehdy na několik týdnů stala středobodem našich rozhovorů, rozborů, argumentačního šermu, kdy jsme byli schopni jeden druhého přesvědčit tak, že se naše názory v průběhu diskuse několikrát přepólovaly.
Obě knížky jsou stále na tom lepším místě v naší knihovně. Ovšem nejsem si jist, zda Tichou dohodu ještě někdy otevřu. Tak trochu tuším, že jsem už "za" Eddiem, že moje zkušenosti a moje zjištění se někdy v uplynulých letech se zkušenostmi a zjištěními literárního hrdiny rozešly. Tak trochu jsme se navzájem opustili. Nejspíše logicky, Eddie se mnou jaksi nestihl zestárnout!
A malé doplnění - dnes mi chybí, či se mi stýská po dvou zážitcích. Jedním je zážitek z beletrie, z intenzivního prožití příběhu, románu. Můj čtenářský zájem se kamsi vytratil a nasměroval úplně jinam. A samozřejmě se mi stýská po diskusi s K. o přečtených knihách, protože ona mi dávno utekla tam, kam už ji se čtenářským zážitkem prostě nedoženu.
Praha, 3.12.2013
P.S. A kdo si vybaví, jak Kazanův román končí? Modří už vědí, že vlastně zamilovaně:
"Ale někdy přec jen mívám starosti. To celé drama, ten velký převrat, skutečně se odehrál jenom pro tohle - pro to prosté žití, pro tu obyčejnou práci a pro ten každodenní koloběh?"
Žádné komentáře:
Okomentovat