Listopadový koncert skupiny Koa v Malostranské besedě byl tehdy, v roce 2004, zrušen. Netušili jsme, že je Zuzana Navarová tak těžce nemocná. O to větším šokem proto byla zpráva, že počátkem prosince Zuzana zemřela.
Nerez jsem poprvé viděl a slyšel počátkem osmdesátých let na plzeňské Portě. Myslím, že to bylo až v roce 1983, protože to už se finálové večery pořádaly na Lochotíně, kde třicet tisíc lidí v naprostém tichu vyslechlo i Mertovu Prahu magickou. Nevím, staré Portýry z té doby jsou dávno vyhozené a celta se na půdě prachem stydí (promiň, Kiďáku, to je jen takový džouk od kavárenského povaleče!). V každém případě jsem poprvé slyšel písně, které se dodnes neomrzely - Za poledne, Samba v dešti či Tisíc dnů mezi námi (vybavuje se vám ten nesmrtelný verš? - "tisíc dnů mezi námi, jako nekonečno nevypadá, našel jsem tě ve stohu slámy, ještě dnes mi za košili padáš..."). Obě mají pro nás, zastydlé folkaře, stejnou cenu, jako Full on the Hill, Stairway to Heaven nebo Another brick on the Wall pro zastydlé rockery... V každém případě druhý den po vystoupení Nerezu seděla Zuzana v hledišti několik řad pode mnou. A byla to láska na celej život!
Nejlepší léta Nerezu jsem prožil pouze zprostředkovaně. Elpíčka, ípíčka, Větrník na Vltavě, pár vystoupení v televizním svazáckém klubu mladých... Slavné koncerty v pražské Městské knihovně mě totálně minuly. Po mém přestěhování do Prahy už Nerez nevystupoval. Vřešťál měl své sólové a produkční aktivity, a Zuzana se vrátila ke karibské hudbě v Trés. Slavné tři dlouhohrající desky ještě na vinylu zůstaly v Žatci. Stejně bych je neměl na čem přehrávat. A K. poslouchala opravdu jinou hudbu. Takže když jsem někdy v roce 1996 či 1997 narazil v bývalé deskárně v Železné (dnes nějaké sračky pro turisty) na souhrnné vydání Masopustu, Na vařený nudli a Ke zdi, napsal jsem si Ježíškovi. O deset let mladší K. nechápala, pro ni to bylo, jako bych si přál Rudolfa Cortése, nebo Chladiče se Sifónovou! Ale kazetu s třemi cédéčky jsem pod stromečkem opravdu našel.
Měl jsem tehdy ve služebním autě CD-changer, takže jsem do něj ta tři cédéčka nacpal a několik měsíců je točil dokola. Po nějakém čase jsem zjistil, že Nerez hrají i ve služebním voze mé K. Ovšem v nějakém divném pořadí. Znáte to, když máte oblíbenou desku, vyjmenujete i pořadí písniček. Hlavně máte ale vycvičené ucho tak, že když skončí jedna, jste nastaveni na začátek další. Jenže tady po Sambě v dešti začal Masopust, po Kočičích hlavách následovala Černá voda!!! No, bylo to k nevydržení. Nebylo třeba velkého pátrání - K. si prostě vyráběla vlastní soundtracky! A aby toho nebylo dost, začala jimi "krmit" své vrstevnice a kamarádky. A tak tyhle posluchačky U2 a Lucie, Ledeckého a Jesus Christ Superstar, si po telefonu sdělovaly zážitky z poslechu MÉHO Nerezu, MÝCH písniček!!! Chápete, že té poetice osmdesátých let pod psa nemohly vůbec rozumět?! Bylo to pro mne utrpení, ze kterého jsem se vypsal v mailu odeslaném Zdeňku Vřešťálovi. Fakt! A ještě jsem to s ním probral na jeho koncertě v Salmovské kavárně. No, měl krátce po rozvodu a podle počtu vypitých sklenic jej to dost sebralo. Takže vlastně jsem udělal dobrý skutek - měl očividnou radost, když jsem mu vykládal, kde všude písničky Nerezu kolují :-) !
Naštěstí ve stejné době se lámal chleba i v nové Zuzanině kapele. Ještě jsme s K. stihli koncert s Ivanem Gutiérrezem, první desku Koa, Skleněnou vrbu, jsme poslechem vydřely dohladka, dorazil ji písek španělského pobřeží a v Turecku ještě rok nato mi pomohla vymazat starosti s výpovědí z práce. Následovalo koncertní Zelené album, ale hlavně Barvy všecky a Jako Šántidévi. Na poslední desce jaksi nepochopitelně dala Zuzana velký prostor svému harmonikáři Bihárimu. Zlobilo nás to, protože to byl opravdu jiný hudební svět. Kdo mohl tušit, že tím už Zuzana dává své kapele šanci přežít do budoucna.
Někdy koncem roku 2003 jsme v Malostranské besedě zažili jeden z nejhezčích koncertů vůbec. Hostovala na něm i Zuzčina velká přítelkyně Bára Hrzánová, které jsem měl tehdy plnou hlavu kvůli její Nině Zárečné! Byl to nádherný koncert, netušili jsme, že pro nás poslední. Stejně tak jsme až dodatečně pochopili některé texty z poslední desky...
Praha, 7.12.2013
Písnička z poslední desky + rozhovor s Tomášem Poláčkem:
Koa - Do nebes
Poslední rozhovor
Nejlepší léta Nerezu jsem prožil pouze zprostředkovaně. Elpíčka, ípíčka, Větrník na Vltavě, pár vystoupení v televizním svazáckém klubu mladých... Slavné koncerty v pražské Městské knihovně mě totálně minuly. Po mém přestěhování do Prahy už Nerez nevystupoval. Vřešťál měl své sólové a produkční aktivity, a Zuzana se vrátila ke karibské hudbě v Trés. Slavné tři dlouhohrající desky ještě na vinylu zůstaly v Žatci. Stejně bych je neměl na čem přehrávat. A K. poslouchala opravdu jinou hudbu. Takže když jsem někdy v roce 1996 či 1997 narazil v bývalé deskárně v Železné (dnes nějaké sračky pro turisty) na souhrnné vydání Masopustu, Na vařený nudli a Ke zdi, napsal jsem si Ježíškovi. O deset let mladší K. nechápala, pro ni to bylo, jako bych si přál Rudolfa Cortése, nebo Chladiče se Sifónovou! Ale kazetu s třemi cédéčky jsem pod stromečkem opravdu našel.
Měl jsem tehdy ve služebním autě CD-changer, takže jsem do něj ta tři cédéčka nacpal a několik měsíců je točil dokola. Po nějakém čase jsem zjistil, že Nerez hrají i ve služebním voze mé K. Ovšem v nějakém divném pořadí. Znáte to, když máte oblíbenou desku, vyjmenujete i pořadí písniček. Hlavně máte ale vycvičené ucho tak, že když skončí jedna, jste nastaveni na začátek další. Jenže tady po Sambě v dešti začal Masopust, po Kočičích hlavách následovala Černá voda!!! No, bylo to k nevydržení. Nebylo třeba velkého pátrání - K. si prostě vyráběla vlastní soundtracky! A aby toho nebylo dost, začala jimi "krmit" své vrstevnice a kamarádky. A tak tyhle posluchačky U2 a Lucie, Ledeckého a Jesus Christ Superstar, si po telefonu sdělovaly zážitky z poslechu MÉHO Nerezu, MÝCH písniček!!! Chápete, že té poetice osmdesátých let pod psa nemohly vůbec rozumět?! Bylo to pro mne utrpení, ze kterého jsem se vypsal v mailu odeslaném Zdeňku Vřešťálovi. Fakt! A ještě jsem to s ním probral na jeho koncertě v Salmovské kavárně. No, měl krátce po rozvodu a podle počtu vypitých sklenic jej to dost sebralo. Takže vlastně jsem udělal dobrý skutek - měl očividnou radost, když jsem mu vykládal, kde všude písničky Nerezu kolují :-) !
Naštěstí ve stejné době se lámal chleba i v nové Zuzanině kapele. Ještě jsme s K. stihli koncert s Ivanem Gutiérrezem, první desku Koa, Skleněnou vrbu, jsme poslechem vydřely dohladka, dorazil ji písek španělského pobřeží a v Turecku ještě rok nato mi pomohla vymazat starosti s výpovědí z práce. Následovalo koncertní Zelené album, ale hlavně Barvy všecky a Jako Šántidévi. Na poslední desce jaksi nepochopitelně dala Zuzana velký prostor svému harmonikáři Bihárimu. Zlobilo nás to, protože to byl opravdu jiný hudební svět. Kdo mohl tušit, že tím už Zuzana dává své kapele šanci přežít do budoucna.
Někdy koncem roku 2003 jsme v Malostranské besedě zažili jeden z nejhezčích koncertů vůbec. Hostovala na něm i Zuzčina velká přítelkyně Bára Hrzánová, které jsem měl tehdy plnou hlavu kvůli její Nině Zárečné! Byl to nádherný koncert, netušili jsme, že pro nás poslední. Stejně tak jsme až dodatečně pochopili některé texty z poslední desky...
Praha, 7.12.2013
Písnička z poslední desky + rozhovor s Tomášem Poláčkem:
Koa - Do nebes
Poslední rozhovor
Žádné komentáře:
Okomentovat