Po včerejším bujarém zavírání divadelního baru Na zábradlí jsem přehodnotil záměr podniknout sobotní průzkumnou výpravu do Strašnic, mrknout se na krematorium, ať vím, do čeho jdu, a přes Vinohrady, Žižkov a Karlín se vrátit zpět. Zvolil jsem kratší, zato náročnější traverz proseckými skalami Elkapitáno na Čertův vršek. Zde jsem podle očekávání nenašel ani stopu po zbořeném zámečku, jehož majitel v něm počátkem devatenáctého století předváděl návštěvám první vánoční stromeček v Čechách. Spustil jsem se do Horní Libně na místo odpradávna zvané Na (ztracené) vartě. Tak to pradávno sahá "jenom" do doby Sedmileté války, kdy při obléhání Prahy na přístupech k městu vartovali pruské hlídky. No, a tady na kraji Libně pruští kaprálové jednoho vojáčka zapomněli. Ten tu ještě nějaký čas postával, aby se po čase v Libni oženil a usadil. Chtěl jsem se zastavit u pomníku českým odbojářům v zatáčce u Vychovatelny, ale prostě jsem to po chvíli rozmýšlení před dopravním uzlem vzdal, aniž bych se odvážil jej prokličkovat. Vydal jsem se na opačnou stranu starým Střížkovem do kopce. Střížkov je doslova zaříznut dálnicí z Holešoviček, přesto jsem narazil na hospodářství jakéhosi zaťatého sedláka, který se asi rozhodl držet hospodářská zvířata a pár koní i v těchto postmoderních podmínkách. Střížkovská náves se školou, kapličkou a pomníkem padlým ve Světové válce je doslova obkroužená panelovými věžáky. Nejspíše nějaký Buchvaldek na radnici rozhodl, že lidem tak bude líp. Možná je, co je mi nakonec do toho...
Vystoupal jsem k proseckým neprůchodným skalním stěnám.
Domovní znamení na Čertově vršku.
Pradávný pamětník na Ztracené vartě v obklíčení dopravního uzlu.
Dolní střížkovský rybníček. Na Střížkově byly ještě minimálně dva další. Jeden v zahradě bývalé hospody, druhý v horním Střížkově, dnes polovyschlá nádrž uprostřed paneláků.
Nahoře dostává beton nové barvy, tady propadání do nicoty...
Střížkovská náves s kapličkou, školou a památníkem padlým ve světových válkách je obklíčena ze tří stran betonovou hradbou.
Cestou zpátky jsem to vzal přes starý Prosek. A zastavil se u repliky viničního sloupu na staré prosecké návsi. Dříve stával na hranici Proseku a Libně u vinice Máchalka. V pozadí hostinec U Zlatého selete - zde před dávnými lety učila K. Pumpída posuzovat víno... Po dvou hodinách bychom vypili i koze chcaní!! Bohatýrské doby....
Starý Prosek stojí na pískovcovém podloží. Proto vždy trpěl nedostatkem čeho, děti? No přece vody!! A tak po těchto stezkách putovali oslíci s džbery vody z rybníčku vedle usedlosti Jetelka.
Kolem Flajšnerky dolů do Vysočan! Ten vysoký dům je naší Elišky!!
Praha, 28.11.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat