Na počátku sedmdesátých let byly krušnohorské svahy bývalých pastvin a chudých políček po vyhnaných sedlácích nevhodné národnosti ještě stále pokryty houštím mladých smrčků ze samovýsevu. Stromky se mezi sebou praly o životní prostor a přístup k slunečnímu svitu. Pamatuji neprostupná místa dole nad Skalkou či nahoře nad potokem. Tehdy divokou bystřinu jsem, čtenář mayovek, pojmenoval Bílá voda. Uběhlo deset let, a místo zeleného jehličnatého pekla tu stály lány holé tyčoviny. Jako by tu šílený vůdce zapomněl nevyužitou vlajkoslávu.
V dobách, kdy nestál tušimický komín, se kolem Halže daly v létě nasbírat kýble malin a borůvek, ve svazích naší rokle bylo nespočet studánek a přes mokřad u Bláhů se nedalo přebrodit. V těch letech jsme o Štědrý den vyráželi s tátou přes Bílou vodu naproti na lány mladých smrčků pro vánoční stromek. Máma s bráchou tou dobou ještě spali, jako ostatně každé sváteční i nesváteční ráno na chalupě. Dodnes si pamatuji ten ranní klid a první ranní teplo z právě v kamnech založeného ohně. Místo snídaně proběhla ochutnávka včera vyrobeného salátu. Jen jsem jej tehdy spolu s tátou ještě nesplachoval prvním ranním lahváčem.
Po přebrodění potoka jsme vystoupali k parcele sousední usedlosti. Po odstřelu lidovou armádou tu zbyl sklep a pár zčernalých ovocných stromů, zanedbaných a pokroucených stářím. Pláň směrem ke Skalce byla prostupná jen nám, zkušeným traperům. Táta nikdy nechtěl řezat ty nejkrásnější stromky vyrostlé mimo houštinu. Tehdy jsem nechápal, že mu je těch stromků líto. Nejspíš by je neuřízl, ani kdyby nějakým zázrakem prohlédl do budoucnosti a spatřil jejich kyselý tušimický konec. Takže po dlouhém rozvažování byl vybrán nějaký nesouměrný chudáček trpící zpravidla jednostranným vývojem.
Naše mlčenlivé štědroranní výpravy za vánočním stromkem skončily poměrně brzy. Tátovi bylo čím dál víc těch chcípajících smrčků líto. Proto jsme začali vozit koupené stromky z údolí. I tak patřím k těm šťastným, kteří si mohli s tátou zajít pro strom do lesa. Zážitek, který nám dnes může zprostředkovat leda tak reklama! A tak i když letos už druhým rokem synek v Hornbachu vybral kavkazskou jedli, bude mít pro mne do smrti smrťoucí vánoční strom podobu krušnohorského smrčku. Někdy trochu křivého, někdy měl větve jen na jedné straně... Ale žádný vánoční strom už nikdy tak nevoněl!
Praha, 24.12.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat