FOTOBLOG - Odtáhl jsem rodinu do pivovaru

Jak mi Martin poradil, a jak jsem svým lidem vysvětlil, že víkend v pivovaru je nejlepší nápad. Tím pádem také o kvasnicovém pivu. Něco málo o výletu na Hvězdný kopec, o tařici skalní, rulech, svorech, fylityckých břidlicích, selečím zauzeném bočíku... A hlavně tedy o fotkách, že.

Užitečné odkazy:
http://www.pivovarkacov.cz/
http://www.hradceskysternberk.cz/

    Kamarád Jonáš, tedy Martin, Jonáš je příjmení, je nejspíše jediným Pražákem v mém okolí, se kterým lze vážně vést chytré řeči o pivu. Navíc je rozený manipulátor, takže si získal mé sympatie sledováním žateckého piva! Když se  před časem ozval, aby vychválil kácovské pivo, neměl jsem důvod mu nevěřit. Navíc mi doporučil, abych příležitostně navštívil přímo kácovský pivovar, kde v prostorách nejspíše bývalé sladovny právě budují hotýlek. Jeho rada se moc hodila - pár týdnů do Velikonoc, cena za ubytování velice příznivá, takže stačilo jen přesvědčit K., že prodloužený víkend v pivovaře je to nejlepší, co mohlo naši rodinu potkat.

      Popis vlastivědně-degustačního výletu je třeba rozdělit na tři podkapitoly - pivo, děti, historie. Začnu dětmi, protože jsem po delší době měl zase příležitost strávit s nimi více času v kuse, než za běžného víkendu, kdy se snažím vklínit mezi pohádky, procházku s kočárkem, hry na tabletu a uspávání. Takže jsem zjistil, že zaujmout napříště synka čímkoliv, bude čím dál složitější. Trochu mě děsí, že na to máme tak čtyři, maximálně pět let. Pak se z kategorie stále ještě milých, i když už trochu otravných rodičů, posuneme do kategorie obtížného hmyzu :-). Pořád jsem ještě synem obdivován za to, že "všechno" vím a znám. Největší prohrou tedy bude (snad jen dočasné) zařazení do podkategorie "totální mimoň". Během toho společného času jsem zjistil, že synkovy nejčastější věty jsou: "A co? A proč? A pak? Tak to vůbec nechápu!"... Na první poslech by se mohlo jevit, že máme zvídavého chlapce. Bohužel, užití těchto vět je nejčastěji ve smyslu: "Už mě, do řiti, neobtěžujte svými výlevy!" :-). Vážně ale musím konstatovat, že se umí krásně a láskyplně postarat o sestřičku! Je vtipný (po mně!!), a často i milý (po Kláře??). Je chytrý, leč ke konci druhé třídy zjistil, že je často výhodnější svou chytrost příliš nevystavovat - není tolik obtěžován dotazy a úkoly. A blbé samozřejmě je, že malá ségra po něm odkoukává především jeho špatné stránky. To si ještě užijeme!

       Kraj kolem Sázavy jsem doposud nenavštívil. Chyba! Je tu krásně - a železniční trať kopírující řeku je takovým místním metrem. Stačí jen vědět, kde jsou mosty, aby se člověk dostal k zastávce. Ale i tato nutnost v teplejších měsících odpadá, Sázava je taková poloviční Berounka s mnoha jezy, takže dostat se na druhý břeh nebude žádný velký problém. Největším problémem v letních měsících budou davy vodáků a poslední dobou bojové houfy všudypřítomných bicyklistů. Hospoda, hotýlek či vodácký stánek je na každém kroku. My jsme se vydali na celý den do Českého Šternberku. Původní nápad, že cestu zpátky si zpříjemníme šestikilometrovou procházkou do Soběšína na další zastávku, jsme nakonec opustili. Ale při zpáteční cestě jsme alespoň vystoupili z vlaku o stanici dříve a prošli se kolem kácovského ohybu řeky. Velikost a historie hradu mne překvapila (tak pro nás z Rozvědčíka existuje jenom Křivoklát, jsme totiž křivoklátocentristi!). Zatímco jsem hlídal v kočárku spící holčičku, Klára se synem zašli na prohlídku hradu. Vrátili se spoustou informací - nejzajímavější je historie šternberského rodu - rodu donátorů, zakladatelů, mecenášů. Starého pána, dnes jednadevadesátiletého, vystěhovali komunisti v osmačtyřicátém do dvou místností. Ale přízeň místních mu zajistila práci průvodce vlastním hradem. Dočkal se jeho vrácení a Český Šternberk opět očividně a na první pohled vzkvétá. Ach, to věčné téma národních elit a jejich devastace tupou bolševickou zběsilostí...

    PIVO!! Po celou dobu (až na jednoho průmyslově vyrobeného kozla v šternberském podhradí) jsem s chutí a nenasytně polykal kvasnicové kácovské. Po mnoha a mnoha letech jsem s chutí nořil nos do vynikající desítky. Abych s postupujícím večerem přešel na ležák. Zatímco desítka byla osvěžující a výrazné chuti a hořkosti, dvanáctka se kvalitou i chutí hodně blížila oblíbenému ležáku ze žateckého pivovaru Chrámu chmele a piva. Žatečtí také preferují spíše zdejšího Samce, což je jedenáctka. Ale my, znalci!!, vždy raději sáhneme po vyzrálém a chuťově rafinovanějším dvanáctistupňovém ležáku. Po dlouhé době jsem si opět ověřil, proč je jednou z nejdůležitějších kategorií při hodnocení piva jeho tzv. pitelnost. Kácovský Hubertus vás jen tak odejít nenechá. Prostě se nedostavuje ten častý pocit, že další pivo už nezvládnu! Klára měla obdobný zážitek s místní tmavou třináctkou. Je třeba konstatovat, že nestřídmé pití kvasnicového piva se nemůže neprojevit reakcí organismu, tedy především zažívání. Vše dobré v těle zůstává, a vše špatné z něj odchází - nemyslím teď na nejhorší, leč plynatost v důsledku působení pivovarských kvasnic je výrazným zážitkem!

       Pobyt v kácovském pivovaru mohu opravdu doporučit. Hotel bude časem dostavěn, pivovar snad udrží kvalitu nejen piva, ale k našemu překvapení i vysokou laťku kuchyně v pivovarské šalandě. Návštěvníkům by zde prodali i teplou podešev, davy lidí už v této předsezónní době zůstávaly přede dveřmi, protože obě patra šalandy i venkovní zahrádka byla prostě naplněna do poslední židle. Ale i za těchto podmínek kuchař připravoval speciální velikonoční menu, a pomalu pečený selečí bočík, nebo jehněčí hřebínek se zauzenou kaší, to byl opravdu zážitek!

    No nazdar, to jsem se rozepsal. Chtěl jsem jen několika poznámkami doplnit následující fotografie. Už se stalo, mazat to nebudu!

Kácov, 18.4. - 20.4.2014

Fotopříloha:

Na tuto kresbu pivovaru Kácov jsme narazili až ve Vlašimi.

 Pivovar v realitě - za okny se při dopoledním slunci lesknou měděné kotle!

 Nemohl jsem do varny nenakouknout. Alespoň očkem!

Varna ještě jednou - ceďák.

 Šalanda v přízemí.

 Bez rezervace se nechytíte!!

 Zámek Kácov.

 Na zámku je sympatická expozice starých motorek.

Panorama Kácova z kácovského mostu. Pivovar na břehu Sázavy, nad ním zámek, na náměstíčku kostel.

 Náš oblíbený double. Foceno až po prvním napití, to dodávám kvůli pěně!

 I v Kácově chmelí žateckým chmelem!

 Cesta na nádraží po mostě asijského typu...

 Nádraží Kácov.

 Jede nám to za třicet minut.

 I posázavské skály ovládla na několik týdnů výrazně žlutá tařice skalní. Pravda, na černém čediči Českého středohoří se vyjímá podstatně výrazněji.

 Těsnota!!

 Po odjezdu vlaku se nám otevřel výhled na Český Šternberk.

Vyrážíme na hrad.

 Klára pozoruje Šternberské podhradí.

 Nad údolím zase vlají vlajky se šternberskou hvězdou!

 Zpátky do Kácova podél řeky Sázavy.

 Svory a fylity barvy typické pro české vnitrozemí.

 Áďa se raduje nad přímým zásahem nebezpečného zombíka!

 Večer místní vytáhli harmoniku, Pražáci si zatančili!

 Před chvílí jsem přišel o dámu, neodvrátil jsem trojitý útok. Ale nakonec jsem to ušudlal na remízu!

Znak Šternberků na závěr.

Vysočany, Libeň, periférie...

       Pražské periférie díky (či v důsledku, vyber dle své chuti a názoru) horečnaté výstavbě především do roku 2008 stírají svůj zanedbaný ráz zapomenutých koutů velkoměsta. Jsem přímým svědkem tohoto procesu, jelikož žiju na rozhraní katastrálních území Libně a Vysočan. No, to rozhraní už takto dávno není vnímáno. Hodně za to může územní členění Prahy, takže Praha 9 je silně zakousnuta až k Balabence, tedy hezkých pár stovek metrů právě do libeňského katastru. A právě Balabenka se svým silničním nadjezdem a viadukty je vnímána jako pomyslná brána do Vysočan. Přestože hranici vysočanského katastru protíná Sokolovská ulice až o téměř dva kilometry dále.

       A tak nás, Vysočaňáky, někdy štve, že největší aréna ve střední Evropě je novináři přisuzovaná Libni, když přece my moc dobře víme, že stojí ve Vysočanech. Ovšem je třeba přiznat, že hala stojí opravdu ještě na libeňském katastru. Stejně tak nejhezčí vysočanský park v Podvinní se rozkládá vlastně také v Libni apod....

       Vysočany se v posledních deseti patnácti letech na první pohled změnily. V nenávratnu jsou nejen obrovské tovární komplexy, chrlící lokomotivy, mostové jeřáby či nákladní auta. Zmizely také jedno či dvoupatrové domky v podnádražním prostoru, uvolněné místo zaplnila nová výstavba ne příliš respektující původní uliční síť. Záměr dobudovat centrální vysočanský prostor, který nese název náměstí OSN, přičemž do náměstí má hodně daleko, zkolaboval spolu s kolapsem světových finančních trhů. Tento prostor zůstal nedokončený od dvacátých let minulého století. Nezastavěná plocha byla zaplněna prozatímní zelení, takže plán dostavby jižní části náměstí navazující na původně vyměřenou uliční síť narazil na obvyklý povyk o ničení zeleně. Pražské radní by podobní zelení chaoti měli konečně přesvědčit k tomu, že na místech určených k zástavbě ponechají co nejdéle nevzhledné rumiště a jakoukoliv náletovou zeleň budou ničit hned v zárodku třeba navážením stavební suti. Pak by i po létech bylo zřejmé, že místo je určeno k zástavbě, ne k založení ptačí rezervace či květinových záhonů. Je mi jasné, že jako vždy budu chytán za slovo - ne, nejsem pro vyklučení Chotkových sadů či zastavění Rajské zahrady nebo vysočanské vinice Máchalka! Ale ve městě se domy prostě čas od času staví. Nelze zachovat každou omylem zarostlou proluku (a například jižní část náměstí OSN jednoznačně nezastavěnou prolukou je). Pokud se nebude stavět ve městě, bude se město rozšiřovat za hranice přirozeného intravilánu. Nejen na nevzhledná pole, ale co takhle Klánovické polesí?

       Vysočany potřebovaly ještě pět let stabilního rozvoje. Dnes by byly brownfieldy na východě, tedy pozemky pod bývalými fabrikami ČKD či Praga, zastavěny či zastavovány. No, pět let Vysočany k dispozici nedostaly. Více než pětiletou pauzu ve výstavbě tak máme už za sebou. Je zřejmé, že plošné investice do výstvaby se do Vysočan jen tak nevrátí - možná se už vůbec nevrátí. Ovšem výhodná poloha na hranicích širšího centra (jimiž dnes Karlín a Libeň bezesporu jsou) a několikaminutové spojení se zbytkem města bude investory lákat dál. Vysočany využívají tří stanic metra a dvou paralelních linek tramvají, které přežily z dob, kdy zásobovaly místní megafabriky dělnickými masami. A tak se dál budou stavět bytové domy na Nové Harfě, stejně jako nedávno vyrostl bytový mrakodrap Eliška na zcela nepravděpodobném místě.

       Ale také dál budou mizet místa, která přežila z dob periferních, a která měla své neměstské kouzlo. Pro mne to byly hlavně kdysi provizorně vybudované stavby u sportovišť. Před pár lety, v důsledku výstavby malé arény Sparty v Podvinní a rekonstrukce ragbyového hřiště včetně dobudování moderního atletického areálu, zmizelo příjemné zákoutí sportovního zázemí sparťanských ragbistů. Tenisové kurty, prastará tréninková zeď, škvárové hřiště na malou kopanou a především šatny s typickou hospodou, lidovou tvořivostí doplněnou o venkovní sezení s krbem. Ještě a Matějem v kočárku jsem sem čas od času zamířil na pivo a párek. Byl to koutek takřka nezabudické útulnosti, lidé se tu zdravili a většinou znali. Čas od času se peklo prase, a člověk si dával pozor, aby omylem nevrazil do udělaného ragbisty lámajícího další desítku ze své osobní sklenice.

       V těchto dnech mizí další místo s venkovskou atmosférou - zázemí fotbalového klubu TJ Praga. Zajímavým především tím, že  klubovými symboly se tak podobá slavnější Slávii, ovšem červenou barvu nahrazuje sympatičtější modrá. Na pragovce se to při sobotních či nedělních zápasech atmosférou hodně podobalo Slavoji Houslice. Pivo v kelímku, a ojedinělé výkřiky - Franto, dávej to od nohy!! Starý tesko barák zmizí, a na novém místě záhy vyroste třípatrová moderní budova s moderním zázemím a klubovnami. Možná i kelímkáč bude, ale už to prostě nebude ono.

      A tak mi nezbývá nic jiného, než co nejčastěji zajít na ukryté ragbyové hřiště Pragovky, kam se dá dojít jen kolem Rokytky, a kde jsou kolem hřiště pořád ještě vysoké topoly jak na obrázcích Cyrila Boudy, a kde nad hřištěm stojí pečlivě udržovaná dřevěná klubovna slavného týmu TJ Rugby Praga. A přát si, aby tohle místo zůstalo co nejdéle uchráněno modernizačním snahám. Třeba to vyjde a vedle Rokytky nám kousek té periférie zůstane zachován. Třeba, možná, protože na zachování atmosféry nelze vztáhnout žádnou památkovou ochranu.

Praha - Vysočany, 5.4.2014

Po pravé straně Kolbenovy ulice už měl čtyři roky stát vysokoškolský kampus...

Tady stávalo útulné zázemí sparťanských ragbistů.

Fotbalové hřiště TJ Praga je dnes schouleno ve stínu nové zástavby.

Už se staví - staré šatny, hospoda, i celý tesko barák zmizí.

Za bývalou vlečkou do ČKD nad ragbyovým hřištěm pragovky na místě staré teplárny vyrostla nová čtvrť.



K hřišti TJ Rugby Praga se musí tudy.

Hřiště bylo po léta ukryto za skeletovými halami národního podniku Praga.

A ještě jednou ragbyové hřiště pragováků.

FOTOBLOG - symposium "Hradištní a gotické opevnění Královského města Žatce"

V sobotu 29.3.2014 se na Martinovo pozvání sjelo pár přátel, aby se podívali na naše rodné město Žatec trochu jinýma očima. Bylo krásně, bylo nám dobře a tak se akce opravdu vydařila. Většinu následujících fotografií snímal Jarda W. (ty rozmazané jsou z mého telefonu).

Sešli jsem se v kuchyni u jídla, první skupina dorazila - zleva Dasha, Martin, Blanka, Michal, Regina, Klára.

Zahájili jsme prezentací v Dashenčině školičce Little Indians.

Ukázka prezentace - mohutné opevnění Pražské brány na jižním předpolí města - v Čechách obdoba jen v Plzni a Lokti.

Trasa následné vycházky po nejzajímavějších místech a dokladech původního opevnění města.

Lektor Burma u nákresu přemyslovského hradiště.

Mapka přemyslovských opevnění v Podkrušnohoří, zaujatě sledováno i nejmladšími účastníky!

Účastníci zcela zabráni do výkladu (až na fenku Indii, která ostentativně nesouhlasí s lektorovou tezí, jíž zpochybnil úkladnou vraždu Sv. Václava a označil ji za neplánovaný důsledek noční pitky).

V místě bývalého Žitníku (dnešní Chelčického náměstí) studujeme v terénu vyznačené vykopávky pohřebiště a především základů kostela neznámého patrocinia.

S dětmi hledáme nainstalované denáry v místech jejich původního nálezu.

A našli!!

Výklad byl, jak jinak, poutavý a zajímavý...

Na Hošťálkově náměstí zkoumáme rozložení původního hradiště a průběh zaniklého hlavního valu s příkopem.

Jarda s Klárou - odpočinek a tulení pod Chmelařským majákem.

Žatecký orloj nás neomylně nalákal do minipivovaru U Orloje!

Konečně!! Zprava - Klára, Burma, Regina.

Vracíme se do kongresového hotelu k další diskusi...

Vědecká diskuse pokračovala do pozdních nočních hodin!

A příště? Po stopách mlýnského náhonu od Bačiny po Mlynáře? Od kostelíka sv. Václava po zaniklý kostel sv. Jana Křtitele?

Žatec, 29.3.2014

Studoval jsem na četaře

Když do korun stromů nočního parku kolem Schichtovy vily svítila okna velitelské kanceláře katedry války*)  ústeckého pajďáku, bylo jasné, že vševojsková i jiná tělesa armád Varšavské smlouvy mají pohotovost. U červeného telefonu tak musel trávit noc i jeden z velitelů katedry vojenské přípravy, kde jsme my, budoucí učitelé vyhýbající se prezenční vojenské službě, byli katedrálně a vojensky připravováni pro případ soudného atomového dne.       

      Těmi veliteli byl soudruh major Janda a soudruh podplukovník Rypl. Dvě postavy, jež nemohly být odlišnější. Malý, obtloustlý, paťatý a proplešlý major vedle až aristokraticky propnutého vysokého důstojníka z podstaty a přesvědčení. Není zcela jasné, kde se na vaňovské chlapecké koleji umístěné do vily majitele mýdlárny, budoucí Setuzy, vzala tato nesourodá dvojice. Surreálná pochodová cvičení vysokoškolských zoufalců v nepadnoucích mantlech doplňoval vrtulník Mi-2 na vstupní terase, ale také bojové nástěnky "vkusně" zakomponované mezi historizující interiérové štuky (viz níže dokumentární foto).

       Noční pohotovost ve vaňovské kanceláři vojenské katedry bývala dlouhá, takže čas od času se stalo, že mjr. Janda čekal, až bouchnou mohutné vstupní dveře a v nich se objeví Jindřich nebo já navracející se z Hnáty či střekovské vinárny. Soudruzi lampasáci měli stále plnou lednici kvalitního chlastu a podplukovník kouřil tehdy mně cenově zcela nedostupné cigarety, jichž měl plný šuplík do zásoby. Takže jsem za pokuřování voňavých cigaret usrkával finskou vodku nebo kubánský rum, a posloužil jako ucho prodejné děvky plněné lampasáckými historkami. Spravedlivě je třeba dodat, že major Janda býval veselým a vtipným společníkem.  Na druhou stranu byl schopen mne druhý den ráno při nástupu poslat do města k holiči, když se mu nezdála být dost krátká délka mého vlasu. To byl vůbec bazální požadavek na studenta vojenské katedry - vypadat jako debil! Zameškaný čas se samozřejmě musel nahradit – a pamětníci vědí, že patnáctka jela do centra nekonečně dlouho.

       Katedra vojenské přípravy byl neskutečný opruz. Paralyzujícím strachem z dvouleté vojny jen čas od času probleskly zlidšťující okamžiky – například když kluci z národky přišly ostříhaní dohola. Byl z toho hrozný malér. Ani ne tak u našich lampasáků, jako na fakultě. Nakonec vše vyšumělo, protože ten paradox byl příliš do nebe volající – fakultní bolševici se vyčerpávali bojem proti studentským máničkám, a tak nemohli náhle přešaltovat na holohlavce. Těžko dnešním studentům vysvětlovat, proč mého kamaráda nepustil soudruh děkan ke státním zkouškám, když k nim přišel s mařenou (mařena = dlouhé vlasy až na záda). Ale lidská tvář zvítězila, nechali jej opakovat pátý ročník!

       Mezi třeťáky a čtvrťáky, tedy aspoň těmi normálními, se po dlouhá léta předávala nezpochybnitelná tradice – večer před vojnou se chodilo chlastat. Ne jen tak do hospody, ale opravdu chlastat, pokud možno nadoraz. Jen v tomto okamžiku se projevila prozřetelnost těch několika blbů, mezi něž jsem patřil, a kteří se dobrovolně přihlásili na vaňovskou kolej (a tak se na dva roky a mnoho kilometrů vzdálili od centrální koleje na Klíši, kde bylo deset pater budoucích učitelek!! - nejenom fyzikářek a podsaditých učitelek základů techniky, ale i naivních a vstřícných národkářek, pružných tělocvikářek, češtinářek se sloupkem knih na nočním stolku či alternativních vlasatic z výtvarky ve svetru na nahém těle). V kalném předválečném ránu jsme ale ušetřili minimálně hodinu spánku. Což pár kluků z Klíše využívalo, takže přes přísný zákaz se vždy večer před vojnou vnutili na nějakou vaňovskou volnou postel. Přesto se čas od času stávalo, že některý z kolegů usnul již při nástupu a v polospánku hodil tzv. tlamu na škvárové cvičiště. Největším trestem za noční bujarost pak byla nutnost přežít nekonečné hodiny vojenské teorie a její zapisování do přísně utajených vojenských sešitů. Ty jsme měli, čemuž taky nikdo neuvěří, protažené šňůrkou a zapečetěné tak, aby z nich nešly vytrhnout a posléze odprodat západní diverzní centrále stránky s poznámkami o motoru a draku přepravního vrtulníku Mi-8, či výpisky ze základního vojenského řádu Zákl-Ř-1.

       Měl jsem štěstí, že při zkouškách v rámci závěrečného měsíčního soustředění na prostějovském letišti jsem prospěl na jedna. Jedničku jsem měl určitě z pochodové přípravy (jsem totiž rozený přehlídkový voják nejen postavou, ale hlavně mi na rozdíl od autistů z národky nedělalo problém rozpoznat rozkazy vlevo či vpravo bok). S obrovskou dávkou štěstí jsem prošel i z technické přípravy, protože den před zkouškou mi při mariáši fyzikáři vysvětlili, jak ve vrtulníku funguje protipožární systém, a já si tuto otázku opravdu vytáhl. No a jakousi vojenskou teorii, což byla znalost základních řádů a podobně, jsem prostě okecal. Tato jednička (buďme k sobě upřímní, pomohly mi k ní i ty předchozí noční sedánky u červeného telefonu Varšavské smlouvy) způsobila, že se žoldem 180 korun československých jsem po studiích nastoupil ke stíhacímu pluku (takže znalost protipožárního systému vrtulníku mi byla na nic) s hodností četař absolvent. To už je ale jiný příběh a úplně jiná sranda.

Praha, 31.3.2014

*) Vysvětlivka pro mladší ročníky: za komunismu studující mladí mužové nemuseli před studiem absolvovat dvouletou prezenční vojenskou službu, ovšem toto zásadní ohrožení bezpečnosti socialistické vlasti bylo vyváženo tím, že v průběhu studia museli chlapci po dva roky navštěvovat tzv. katedru vojenské přípravy, tj. navštěvovat jednou týdně výcvik ve vojenských mundůrech a s vojenským sestřihem. Kdo katedru války absolvoval, odkroutil si po studiích jeden rok jako tzv. absík, špagát, špagi… v nějaké poddůstojnické funkci. Kdo neabsolvoval, nastoupil jako vojín na klasickou dvouletou vojnu.

Na vaňovské koleji v kuřáckém salonku - za zády zásadní nástěnka o militarismu v Evropě.

Další startka v ležérně upraveném mundúru.

Úderná pěst lidové armády.

Zleva: Jindřich, Burma, Míša Telerovský, Míra Vávra, Martin Škvára



NA ZÁBRADLÍ - Otloukání sádry z pomníku V+W

    Konečně jsem se dočkal - znal jsem takovou situaci jen z doslechu či četby: představení skončí, diváci sedí a nejsou schopni pohybu. Herci stojí na hraně forbíny a rozpačitě pozorují rozsvěcující se hlediště... A pak přijde výbuch potlesku.

    Třetím představením v "novém" divadle Na Zábradlí byla Viceníkové dramatizace dopisů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Divadelní hře Korespondence V+W opět v Mikuláškově režii jsem se chtěl vyhnout. Nechápal jsem proč dramatizovat korespondenci, jak vůbec přenést dopisový dialog na jeviště, proč zrovna Werich, jehož jsem považoval za uzavřenou kapitolu (pro mne). Ale po shlédnutí Zlatých šedesátých (dramatizace deníků Pavla Juráčka) a Šedých sedmdesátých (krutě jednoznačná smutná groteska doplněná monologem vražedkyně Hepnarové) bylo celkem logické, že jsem už neodporoval, když K. přišla s objednávkou lístků na Korespondenci V+W.

     O přestávce jsem pozoroval spoustu mladých, kteří se na Zábradlí opět vrací. Už z toho jsem měl velkou radost, ale hlavně mě napadlo, že shlédnutí výše uvedených představení je tak strašně důležité, protože díky tomu mladí pochopí tu hnusnou dobu... Jenže pak jsem si uvědomil, že slova, věty, řazení vjemů a dojmů valících se z jeviště jsou především o osobních tragédiích. Ano, je tu nějaká objektivní skutečnost, historická souvislost, ale ty osobní osudy odřené dopisovým zestručněním a ještě přesáté autorkou dramatizace jsou najednou silné samy o sobě.

     Věk Viceníkové a Mikuláška je totiž zárukou, že jejich přístup ke korespondenci V+W je zcela oproštěn od všech těch nánosů obdivu, povinné úcty, znechucení z moudrých klaunů, nekritické adorace Osvobozeného divadla, poslouchání desek s hudbou Orchestru Jaroslava Ježka, poslechu nahrávek rozhovorů či vzpomínek "Tati, vyprávěj" (nezbytné součásti intelektuálně a antikomunisticky zaměřených rodin v letech po sovětské okupaci), vzpomínek na antichartu a pověstných záběrů Československé televize z hlediště ND, od povinného vánočního sledování "Uspořené libry" v letech polistopadových, panelákových plakátků "Když už člověk jednou je..." a tisíců výroků o lidské blbosti, četby "Tak jsem tu s tím vápnem, pane Werichu" na nečitelném samizdatovém průklepáku... Jsem vděčný té partě Brňáků dnes už z pražského Anenského náměstí za to, že jsem byl přitom, když se jim úspěšně podařilo otlouct, ne všechnu, ale aspoň velkou část té sádry natřené falešným bronzem. A udělali to tak, že v onen večer došlo ke kolektivnímu vyražení dechu celého hlediště.

     Přestože jsem si jist, že Zlatá šedesátá jsou oprávněně ceněným vrcholem letošní sezóny, holt je třeba uznat, že čtvrteční představení Korespondence V+W patřilo k těm životně výjimečným, kdy se sešlo více než obvyklé množství faktorů nutných pro výjimečný sukces. Tentokrát to prostě sedlo zcela nadvýjimečně.

    A tak po mnoha letech, které uplynuly od tragického konce Léblovské éry, kdy jsme bez dechu sedávali s K. po představení v divadelním baru a rozdýchávali Ivanovovu sebevraždu či závěrečný monolog Magdalény Sidonové ze Strýčka Váni, znovu jsme tento čtvrtek vylezli na letité "naše" barové sedačky odstrčené v rohu u zeleného pultu, objednali víno a chlebíčky a nechávali odeznít rozbouřené emoce. A užívali si toho pocitu - jsme zase zpátky!

Praha, 15.3.2014

Klínovec - hora vzpomínek do výšky 1244 metrů

       Typický vrcholový klínovecký smrk je sporý jako mongolský koník, přikrčený, navíc mu velice často chybí špička. Na tom se za posledních čtyřicet padesát let nic nezměnilo. Vrchol Klínovce a návětrná, západní strana této hory už opravdu vypadá horsky ošlehaně! Kdysi, bude to za chvíli padesát let, mne na ulámané vršky zakrslých klínoveckých smrků upozornil táta.

       Můj otec měl jednu nádhernou vlastnost. Dokázal z prosté procházky udělat dobrodružnou výpravu. Proto mi tak rozuměl, když jsem v pozdních klukovských letech plánoval a realizoval za jeho doprovodu výpravy do okolí naší krušnohorské chalupy. Tyto výpravy jsem dokumentoval, zaznamenával na svitkovém filmu 6x9 svou kamerou Corina východoněmecké výroby za 120,- Kčs. A na levný balicí papír tužkou črtal mapy objevovaných míst. A vůbec nejraději pro tato místa vymýšlel jména - Bílá voda pro celou zimu zamrzlý potok, jména První a Vysoký pro pusté kopce za Dolní Halží. Táta se tím bavil se mnou. Vyrobil mi pravý (!!) indiánský totem, katapult na sněhové koule (podle nefunkčního návodu z Pionýrské stezky), stožár na vlajku, i posed ve větvích staré lípy. No a zimními vichry zurážené vršky smrků na vrcholu Klínovce mi někdy v šesti letech ukazoval, jako bych byl svědkem sluncem osvícené stěny Matterhornu. To jsou holt chvíle, které se do pěti či šestileté mysli zaryjí jaksi nafurt.

       Není divu, že při každé jízdě stařičkou pomalou lanovkou podél Dámské modré sjezdovky a červené Pařezovky vidím snad všechny uražené špičky smrků v dosahu mých stařeckých očí! Takže táta na té trojsedačce sedí se mnou, za což mu zrovna dvakrát nejsem vděčný, jsa sentimentální jak stará černoška! Nemluvě o tom, že záhy se přede mnou na vrcholu objeví typická silueta televizního vysílače, který naší rodině po dlouhá léta sloužil pro předpovídání počasí (byl-li vidět, byl to příslib slunečného počasí, častěji ovšem vidět nebyl, což predikovalo další zamlžený víkend v nekonečné řadě zamlžených krušnohorských víkendů). Později se vynoří i rozhledna horského hotelu Klínovec, teď už opravená - no jasně, měl bych tam vzít Matěje, sám jsem tam vlastně nikdy nebyl!!

       Zato pod rozhlednou, v hotelové restauraci, jsem v raném dětství strávil času víc, než by se dnes sociálním pracovnicím zdálo být vhodné!! Býval to nejspíše poměrně luxusní podnik (nyní vyrabovaný a zabedněný). Nikdy nezapomenu na obrovského vycpaného medvěda v recepci! Až po letech, kdy jsem koncem devadesátých let ještě funkční restauraci navštívil s K., jsem uzřel, že se jednalo o vypelichanou potvoru sotva metr a půl vysokou. Také prostor restaurace se jaksi zdrcnul, a byvší rozlehlá hala, kterou vidím ve vzpomínkách celou v bílém (nejspíše díky bílým ubrusům, které mi byly tak do výše očí), se proměnila v přeplněný kumbál. Zde jsem s o rok starší Zuzkou naházel spoustu korun do jukeboxu, hrstičky korun od strejdy Oldy, Zuzčiného otce a také vyhlášeného žateckého zubaře. Oba i s krásnou Martou záhy před ruskými tanky utekli a zmizeli v Kanadě a už jsem je nikdy neviděl.

       Musely to být bohatýrské pitky. Zatímco starší bratr pokoušel osud na černé sjezdovce příznačně pojmenované U zabitýho, rodičové využívali mírného luxusu horské restaurace s pocitem, že teď, téměř dvacet let od tzv. vítězného února, už konečně mohou žít, že se nic (a nikomu nic) nemůže stát. Bylo jim pár let přes třicet a měli ty nejlepší.... a měli mít ty nejlepší roky před sebou.

       Nejspíš jsem magor. Tak jsem, to vím nejen já,  ale prozradím na sebe věc, která to jenom potvrzuje. Kdo zná klínoveckou Dámskou sjezdovku, vybaví si tu ostrou zatáčku kousek pod vrcholem. Když jsme tady naposledy před mnoha lety s tátou lyžovali, v údolí už bylo pokročilé jaro. Sníh tehdy nerozhrnovaly rolby, takže v dolních částech sjezdovek už chyběl, tudíž nejezdily vleky. Nevadilo nám to, sjížděli jsme po Dámské právě jen do první ostré zatáčky, tady sundali lyže a vydali se pěšky nahoru. Dodnes, když tudy jedu, zastavuji na stejném místě. Samozřejmě, že to je proto, že si tu musím poprvé odpočinout. Samozřejmě...

Klínovec, 11.3.2014

VIDEOBLOG - Předjarní lyžování těsně za hranicí Prahy v Chotouni - www.vlekychotoun.cz