Před lety byla naše
kamarádka Pavlína násilím, a zcela prokazatelně proti své vůli, odvlečena ze
Zlaté Prahy do neprobádaných slezských končin, kde si i chlapi malují oční
linky a pičo není sprosté slovo, na baleném jídle je návod v polštině a v nádražních
podchodech zpívají bláznivé Markéty. Nebylo divu, že se záhy v hlavách
návštěvníků obskurního podniku na pražském Senovážném náměstí s názvem XXX
zrodil plán na záchrannou výpravu! Po pár dnech tak stáli čtyři nejodvážnější
na nástupišti Wilsonova nádraží, vyzbrojeni platebními kartami, korálky a
zrcátky, levným alkoholem a barevnými pentlemi.
Expres Hutník, který na cestu do kouta
republiky potřeboval čtyři a půl hodiny, což je doba, za kterou bych byl
v Andalusii i s cestou na letiště, měl jednu zásadní výhodu, která
při výběru dopravního prostředku rozhodla - jedním z vagonů byl totiž
klasický jídelní vůz. Obávám se, že představa jídelního vozu se z našeho
povědomí zcela vytrácí. Když jsme byli mladí, nebylo pro nás nic tak
nedostupného, jako jídelní vůz s jeho cenami. Pak jsme z vlaků rovnou
přesedli do rodinných vozů, a když už musíme, cestujeme rychlejšími autobusy.
No a teď, po návratu do Pendolín a Leo expresů a oranžových rychlíků si jídlo i
pití objednáme smartphonem přes wifinu a necháme donést až na místo, pokud nám nestačí voda a něco malého zadarmo
k novinám, které jsou též zadarmo. Jídelní vůz nakonec už stejně zdaleka
jídelním vozem není. Moderní studený design, nikde žádná zapraná záclonka,
žádný ubrus, o místě k sezení nemluvě. Blbé je, že staré dobré jídelní
vozy mizí i ze starých dobrých, špinavých a páchnoucích rychlíků Českých drah.
Naše výprava ve složení Kačka, Jitka,
Martin a já, se nacpala do příslušného kupé i s tunami zásob, které svým
množstvím opravdu neodpovídaly cíli cesty – založit první postupový tábor,
obhlédnout situaci a do několika hodin unést Pavlínu zpátky do civilizace.
Atmosféra v kupé nebyla zrovna přívětivá, proto jsme ještě před příjezdem na
Horní libeňské nádraží rozhodli o přesunu do jídelního vozu. Zbývajícím dvěma
cestujícím se očividně ulevilo, takže vedle mne sedící paní ochotně odkývala,
že nám ohlídá batožinu. Ach, bláhová, netušila, co svým slibem způsobí…
Cesta v jídelním voze probíhala ve
všeobecném veselí. Ony ty třetinky, ač silně předražené, a třebaže obsahující budvar,
nějak rychleji ubývají, než standardní půllitry piva. Ještě před Kolínem jsme
se skamarádili s obsluhující korpulentní dívkou, takže vzájemné škádlení a
hlasité vtipkování záhy přerostlo únosnou mez. Tedy únosnou pro naše okolí. My
jsme se královsky bavili. Bylo to vlastně takové vydařené posezení v restauraci.
Jak se to někdy stává – jdete na jedno, a užijete srandy mnohem více, než při
plánované akci.
A
tak jsme dorazili do ocelového srdce republiky. První zastávka se jmenovala
Ostrava – Svinov. Vesele jsme mávali domorodcům a s výkřiky Banik, pičo a
Třinec jede, se snažili získat jejich přízeň. Vlak se po chvíli dal opět do
pohybu. Rozesmátá servírka se nad nás naklonila a jen tak mimochodem utrousila:
„Původně jsem myslela, že nepokračujete do Polska“. „Co bychom taky dělali v Polsku“,
odvětil jsem. „To nevím, ale právě tam jedete!“ Zasmál jsem se tomu jako
dalšímu povedenému vtipu. Mladší a střízlivější Martin ovšem již zbystřil…: „My
ale jedeme do Těšína!“ Servírka překvapila: „Do Těšína jedou poslední dva
vagony, a ty jsme právě odpojili!“
Martin na nic nečekal a rozběhl se
uličkou proti směru jízdy. Mně to chvíli trvalo, ale ztrácel jsem na Martina
jenom tak pět kroků, než mi došlo, že naše všechny věci jsou v těch odpojených
vagonech. Co dodnes nepochopím, byla naše zcela iracionální reakce, která zhola nic neřešila – běžel jsem
za Martinem, který rozrážel skupinky postávající na chodbičkách vně kupé,
přeskakoval kufry a jen tak tak se vyhýbal těhotným ženám, nekompromisně
směřujíc za svou batožinou. Martina jsem dobíhal na konci vlaku, a přes jeho
rameno spatřil to, co jsem spatřit musel – za okénkem spojovacích dveří na
konci vagonu ubíhala železniční trať kamsi do dáli… V tu chvíli jsem si
opravdu myslel, že je to nejhorší zjištění v mém životě.
Zničeně jsme se vrátili do jídelního
vozu, kde zatím ta racionální, ženská část naší výpravy domlouvala telefonem
záchranu našich věcí. Náš polský vlak naštěstí zastavoval ještě na jednom z mnoha
ostravských nádraží, čímž nám umožnil vyhnout se nezamýšlené emigraci do bratrského Polska. Po chvíli jsme přesedli do couráku a uprostřed
domorodců již směřovali přímo k cíli cesty.
Tam zatím probíhala dramatická blesková
akce. Marcel, Pavlínčin partner, za kvílení pneumatik a skřípění brzd
přispěchal na nádraží. Jeho pokus přesvědčit výpravčího, aby na pár (blbých
pár!!) minut zdržel vlak, než vyloží naše věci, neměl úspěch. Totiž na železnici,
dějou se věci, na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci!!! Takže po zastavení
vlaku naběhl do vagonu a příslušného kupé, jejichž čísla nadiktovaly racionálně
uvažující účastnice zájezdu, zatímco my s Martinem stíhali odpojené vagony. Tam
nastala první potíž – hlídačka seděla stále na svém místě. Po
krátké rvačce ji silnější Marcel přesvědčil, že bagáž je prostě jeho, a k údivu celého
těšínského nádraží ji začal vyhazovat z okna ven. Tam stála Pavlína,
informovaná o skleněném obsahu tašek a batohů, takže se snažila, seč mohla,
zachránit, co se dá. Upozorňuji, že mnohé kusy bagáže byly těžší, než Pavlína,
možná i s postelí!!
Naše vystoupení z couráku poté, co
vliv budvaru odezníval, na perón těšínského nádraží, z něhož vyjíždějí
vlaky co čtvrthodinu, rozhodně nepřipomínal výpravu sebevědomých a
nekompromisních únosců. Pokorně jsme se nechali převést do místní osvěžovny,
nechali si nalít radegast a tiše splynuli s hospodskou společností…
A tak blbý jídelní vůz byl příčinou
krachu poslední z velkých osvobozovacích výprav naší doby, jako odlesku
dávných obdobných akcí – únosu Sabinek, krádeže zlatého rouna, únosu pana krále
do Rybárny, či akce tuctu špinavců. Pavlína se tak do Zlaté Prahy už nikdy
nevrátila.
Praha/Český Těšín, 27.11.2013
A tohle je ten jídelní vůz - zleva: Martin, Katka, Jitka a rozesmátá servírka.
Žádné komentáře:
Okomentovat