HOTEL CALIFORNIA, náměstí Svobody 59, Žatec

Last thing I remember,
I was running for the door
I had to find the passage
back to the place I was before.
Relax, said the night man
We are programed to receive,
You can check out any time you like,
but you can never leave

The Eagles, 1976

    Těžko komukoliv, kdo nezažil, vyprávět něco o konci sedmdesátých let. Takže o té šedivé době z nejšedivějších nebudu trousit zbytečně slov. Ušetřím je na popis zániku mého soukromého pomníku těch dnů v centru rodného města, zániku jistě ne usherovských rozměrů, protože přece jen, kde by se na ostrohu nad Ohří vzal bezedný močál. Ale i tento zánik spustilo dávné prokletí, jež se vsákne do omítky a nejde odstranit bez narušení podstaty látky.

    Do hlavní chodby prvního patra žateckého muzea jsem se chodíval dívat na dávný plán centra města. Plán se zakreslenými půdorysy domů a jejich parcel kolem starého rynku (nebo ringu, ringplatzu, chcete-li) nebyl ničím zvláštní. Snad jen rozhodnutím dávného mapovače vepsat na každý dům jméno jeho majitele. Pročítal jsem si pečlivě ta jména. Ne, že bych pak hledal či studoval osudy těch patricijských rodin, obchodníků s chmelem, majitelů honosných domů s podloubím, auslágy kvelbů, cukráren a koloniálů v přízemí, průjezdy do dvorů a bohatě vybavených domácností v prvním a často i druhém patře. Osudy těch zmizelých lidí jsou předvídatelné - Auswitz nebo naopak východní fronta, Postoloprty, odsun...
       Z hotelových restaurací dvou honosných hotelů v západní řadě domů na žateckém náměstí jsem zažil už jen tu v hotelu Družba. Na Andělu pamatuji jen rádoby moderní bufáč (stejně to byl klasickej stojžer!), který nahradil původní, kdysi honosnou restauraci s vysokými štukovými stropy. S Andělem mám spojenu takovou nejistou, zamlženou vzpomínku. Mám pocit, že jsem se tu několikrát potkal s tátou nad vlašákem či ruským vejcem a točenou žateckou desítkou. Tehdy nepříliš podstatná a nijak zvláštní situace, žili jsme nakonec oba v jednom provinčním městě. Zpětně... no, však víte, zpětně je to z jakýchsi nesdělitelných iracionálních důvodů vzpomínka z nejpodstatnějších!
       Hotelem California byla však nezapomenutelná Družba! Původně hotel moderního střihu Hanslik. I toto jméno bylo vepsáno v tom starém plánu. Po poválečném vymístění majitele získal hotel jméno, jehož se starší generace držela i po dalším přejmenování, tedy ze Stalingradu na neškodnou Družbu. Přitom jméno hotelu Stalingrad se zapsalo zlatým písmem do boje mladého židovského státu o přežití. V letech 1947 až 1948 zde bydleli piloti a technici Hagany. V Žatci se tehdy cvičilo na 300 dobrovolníků k nadcházejícím vítězným leteckým bitvám nad Středním Východem. Poslední bojová letadla odlétala ze Žatce ještě v časném létě roku 1948.
       Zatímco generace našich studentských předchůdců na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyhledávala obskurní špeluňky jako byl hostinec Baterie, výčep U Bórla, temná Volyňačka nebo periferní Slávie, naše generace gympláků druhé poloviny sedmdesátých let už měla rypáky zase trochu nahoru. Takže my jsme své oblíbené stoly měli v kdysi prvoligové hotelové restauraci Družba. Družba byla naším bludištěm Hotelu California i kosteleckým Beránkem. Ovšem naštěstí (nebo naneštěstí?) bez onoho literárního přesahu. Točila se zde plzeň, a k tataráku za šestnáct korun nám tu dělali dvacet topinek, aby se z jedné porce najedl celý stůl. Do restaurace se vcházelo dveřmi z průchodu. Těmi prvními po levé straně. Ty vzdálenější dveře vedly do výčepu, který byl ve stylu dobrých hotelových restaurací oddělen od vlastního sálu ještě jednou místností, což nejspíše v dobách prvorepublikového blahobytu byla přípravna, prostor pro nažehlené číšníky, aby si zde kompletovali objednávky bohatých obchodníku s chmelem. Výčepu se za nás přezdívalo Klub, a vstup sem měli jen privilegovaní - dělný lid, který se zde zašíval před svými mistry a vedoucími.
      Ve vstupním prostoru jsem ještě zažil fungující šatnu. Už tehdy na mne působila zcela nepatřičně, jako by ji sem nějaký šprýmař přenesl z hotelu Modrá hvězda na Příkopech, asi jako andělé přenesli Svatou chýši z Nazaretu do Loreta. Naproti šatně schody do horních pater, kde jsem nikdy nebyl. Předpokládám, že vlastní recepce musela být až v prvním patře, protože dole pro ni nebylo místo. Až druhé dveře vedly do sálu. Naše místa byla právě zde, hned za dveřmi, u velkých stolů zasunutých do takových kupátek. I zde ale bylo ostění ze vzácných dýh a obrovská zrcadla přes celé stěny. V té době se ještě obsluha snažila udržovat zdání luxusu, takže letitý koberec býval aspoň vyluxován. Na stolech ubrusy. Restaurace tak budila zdání prostoru vhodného pro naši intelektuálně laděnou skupinu, žádný pajzl, nedýchatelný vzduch a potácení se lopat z nákladového nádraží, šroubárny či padání ožralých všudypřítomných lampasáků.
       Při pivu v Družbě jsme dospívali a blížili se k maturitě. Slavili jsme zde své narozeniny, líbali se s holkama z vyšších ročníků, sem jsem pospíchal skoro z každého rande s Janou, abych stihl ještě pár piv před zavíračkou. Tady jsme se stavovali na pivo před tím, než jsme světácky vyrazili do klubu SSM Junior na pravidelnou diskotéku. Tady jsme se scházeli celý maturitní týden, abychom probrali, jak dopadli spolužáci a zapili ten opojný pocit, že to máme za sebou, a teď už přijdou jenom ty radosti dospělých.
       Nevím, kdy se vydrolil ten zásadní kamínek z omítky nad schody Hanslikova hotelu, ten kamínek, který byl tím pověstným break pointem, za kterým už není návratu. Nikdo z nás jej samozřejmě nezaregistroval. Nejdříve se navždy zatáhly zaprané záclonky šatny a na schodech se objevil zákaz vstupu do horních pater. Pak se pomršily odpady na záchodcích, takže naše moč se mísila už na jejich podlaze, načež obsluha zjistila, že nemá cenu luxovat tiché červené koberce. Konečný úpadek byl neodvratný. Ten třicetiletý proces degenerace se exponenciálně vyhrotil v několika měsících.
       Falešnou naději dostal hotel v rámci malé privatizace pár let po konečném uzavření, ale to už byly jen zoufalé záškuby chcípající kobyly. Přes nemytá okna jsem záhy zaznamenal, že po obrovských zrcadlech zmizelo i dřevěné ostění. Po letech se objevila na oknech prkna a železná armovací síť. Provizorní střecha kryje celou budovu dodnes, aby se úplně nerozsypala.
       Můj hotel California se tak drolí dál, stejně tak se dál drolí moje vzpomínky, které se kdysi zdály být nevymazatelné, jako se zdála být nesmrtelnými naše adolescentní přátelství.  But I checked out a long time ago and I had to leave....

Praha, 24.1.2014

HUSÁKOVO TICHO - zpátky na Zábradlí, od šedesátek k Šedým sedmdesátým

Jedinec semletý mlýnkem na maso a proč rozumíme vražedkyni spíše než davu. O porcování českého lva a taky o skládaní skládačky z poskládaných klišé. Proč jim držím palce a nakonec zmínka u ústeckém Činoheráku, tak trochu negalantní!

Motto:
"Zbytek života už je bez děje
  život trvá, ale nic se neděje"
  Jan Zábrana

      Jedno z prvních představení divadla Na Zábradlí pod novým, "brněnským", vedením mě nadchlo! Byla to první repríza "Zlatých šedesátých" (viz starší příspěvek na tomto blogu), takže je celkem logické, že pod stromečkem mi udělaly hroznou radost lístky na hru "Šedá sedmdesátá". Byl jsem opravdu zvědavý, jak si tandem Mikulášek - Viceníková poradí s ne-časem blbých sedmdesátých poté, co jejich dramatizace Juráčkových deníků udělala slušný zářez do futer pražských kaváren.
       Přiznávám, že podtitulu "Husákovo ticho" jsem si všiml až po představení. Což byla chyba, protože by mi netrvalo tak dlouho přistoupit na "hru" v první půlce představení. Celá první polovina se odehrávala v tiché pantomimě sem tam přerušované zvuky či úryvky hudby, která ovšem jen až primitivně návodně ilustrovala děj. Děj? Tahle smutná groteska vlastně žádný děj neměla.... Co si vybaví pamětník při odporné vzpomínce na léta sedmdesátá? Povadlé karafiáty, jako já? Věčně plné čekárny a nekonečné čekání na cokoliv? Neměnný smrad navlhlých kabátů a nevyčištěných úst, a hlavně mrtvolný klid, protože neklid byl podezřelý? Síťovky s lahváči, oslavy emdéžet? Špiclování a ostražité pozorování okolí, vlezdoprdelství, odporný drnčivý zvuk telefonu z Tesly Stropkov...? Všechna tato klišé (včetně zlatých českých ručiček či úst zacpaných rohlíkem, nebo co není přišroubováno, je ukradeno) byla snesena na jednu hromadu kližkovatou až k nesnesení. Vše se odehrávalo v tichu, doslovně, názorně, aby nebylo pochyb. Když se herci v atmosféře až hmatatelné trapnosti svlékali do prádla, aby darovali i poslední kalhoty náhle se vynořivšímu vůdci, tajemníkovi, Soudruhovi..., byl to přímý atak na diváka, rána do palice. Myslím, že starší dvě divačky sedící vedle mne odešly o přestávce především kvůli této scéně, která vrcholila doslovnou ilustrací toho, že kvůli Soudruhovi si jedna z davu patolízalů urvala i kundu (proč mi tato scéna připomněla ty učitelky ze základky, které jsme označovali zásadně tímto termínem?!?!). Soudruh sice vzápětí po dalším zadrnčení telefonu přestal být Soudruhem, takže dav na něj zase zcela popisně, až primitivně popisně plive, ale trapnost se už vznášela - v souladu s inscenačním záměrem! - ve vzduchu až do konce první půle. Celé mi to dockvaklo s vyvrcholením této části hry, tedy části, ke které se zdánlivě vztahoval podtitul "Husákovo ticho". První půlka vrcholí falešným a falešně patetickým přehráváním částí Smetanových symfonických básní - po nesnesitelném mrvení Tábora a chorálu Ktož sú boží bojovníci následuje vrcholná část Vltavy (doprdele, chápete, že dodnes při Vltavě vidím cvičit NAŠE ženy na Strahově?!?! pak že nám nemůžou vzít naše mozky... ale můžou!!!). A zlostné zařvání českého lva končí jeho porcováním, herci trhají a cpou se reálným syrovým masem, po tlamách jim teče krev, jen doyenka souboru paní Spurná je ušetřena, takže mele flaksu v mlýnku na maso, což má nakonec také jednoznačný výklad... Nad tím vším živý obraz se zbytky obrovského dvouocasého lva...
       Autoři a herci vytvořili panoptikum nenápadných soft hrůz, trapných hrůz, trapného utrpení trapně zmrtvěného mezičasu. Trapnost a doslovná klišé byla tím, o čem se hrálo, a co samo o sobě hrálo. Otázkou je, jak bylo toto pojetí přijato diváctvem. Chvíli trvalo, než umlkly ostrůvky nemístného a nejapného smíchu v místech, kde naopak mne mrazilo. Ale hlavně, jak jsme se s K. shodli při tradičním rozboru později večer nad kvasnicovým staropramenem - to, co bylo tak účinné a fungovalo v dramatizaci Juráčkových deníků, nejspíše nemůže zapůsobit ve vztahu k tlačenkovému davu. Mnohem snadněji i důsledněji jsme schopni se identifikovat s utrpením konkrétní osoby, třebaže ji, jako ve Zlatých šedesátých, hraje pět herců najednou. Ale identifikovat se s davem více méně odporných postav, to je těžké.
       Zdá se, že tohoto rozporu si byli vědomi i autoři představení. Druhá polovina totiž obrací o 180 stupňů. Milovaná Magdalena Sidonová, sama, v bílé krabici, na podlaze osm policejních čísel (= osm obětí)... monolog vražedkyně Hepnarové, která v padesátikilometrové rychlosti vjela s vétřajskou do hloučku lidí čekajících na tramvaj kousek nad Štrosmajerákem... Monolog v Roce ženy popravené vražedkyně je individuálním kontrapunktem k prožitku šedého davu z první poloviny představení. Extrémní, patologickou snahou překřičet to drtivé (Husákovo) ticho. A jak nemám rád dnes tak moderní relativizování čehokoliv, jistě jsem nebyl sám, kdo byl v tu chvíli v hledišti přesvědčen, že Hepnarové rozumí.....
       Myslím, že konečný epilog byl již jen nadbytečnou nutností nějak propojit obě části. Takže se na jevišti postupně objevují všechny postavy, aby v úmorném opakování secvičování se tupé masy nakonec odehrály zestárnutí celé generace v kolotoči zbytečných voleb, ve kterých více než devětadevadesáti procenty vítězili vždy kandidáti Národní fronty.
       Ano, Zlatá šedesátá mne zasáhla  mnohem více, celé představení je podle mne o level výše. Ale pro mne osobně jsou Šedá sedmdesátá potvrzením trendu, potvrzením toho, že nová, "brněnská",  éra Zábradlí bude sakra zajímavá. Těším se na to, těším se, že se povede zopakovat ten cyklus cca sedmi let, kdy divadlo dosáhne a projde svým vrcholem, těším se na druhou a třetí sezonu, která bude nejlepší! A té smíchané divadelní partě upřímně držím palce!

Praha, 12.1.2014

P.S. Jo, a ještě ten ústecký Činoherák! Inu, v jednu chvíli jsem koukal na "svou" Magdalenu Sidonovou, na Kristýnu Maděričovou a hlavně paní Marii Spurnou, kterou jsem před třiceti lety viděl v Rajmontově Goldoniádě právě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Její výstup v přiléhavém trikotu, hmm, to byl silný "divácký" zážitek!! Na Zábradlí jsme nebyli (s jednou či dvěma výjimkami) snad deset let. A přestože jsem si vědom toho, že to k mým herečkám není zrovna galantní, musel jsem se natočit ke K. a postěžovat si na ten svinskej čas....

Tady je tříminutový záznam z Goldoniády - mezi sedícími herci se mihne paní Spurná, ale také mladý Leoš Suchařípa či Tomáš Töpfer...:
https://www.youtube.com/watch?v=TirxA_qdmxY

Nejhodnější medvídci - Ritter, Dene, Voss, Doubková, Holemá

Zase Medvídci, o ženském myšlení v mužské hlavě a hře Doubkowa hole má, krabice určitého rozměru a tetovaný technik... a taky trochu o Opeře Žatec, protože jak je to s těmi názvy.

       Soubor Nejhodnější medvídci ( https://www.facebook.com/nejhodnejsi.medvidci) jsem vždy vnímal jako intelektuální výhřez nevyužitého intelektuálního potenciálu pološílených vědců, matematiků, fyziků, pro kteréžto tvrzení mi byl důkazem i název divadla. Někde jsem četl vysvětlení vzniku tohoto jména, jedná se o kombinaci původních dvou názvů (zjistím a dodatečně připojím!), což mi připomíná veselou historku z hronovské Čapkárny, kde jsme s principálem Jardou po čtvrté lahvi bohemky řešili název updatovaného divadelního spolku Jitřenka Žatec. Jarda má dodnes někde schovaný papírek, na který vypsal všechny názvy vzešlé z "vnitrostranické" diskuse v Jitřence. Samozřejmě, že v důsledku vlivu povolených tvrdých drog a zakázaných měkkých byla diskuse provázena salvami smíchu rušícími vedle probíhající představení. Ale!! Považuji za mou a K. nehynoucí zásluhu na tom, že se nám podařilo panu principálovi, režisérovi a dramatikovi Jardovi vysvětlit, že v divadle neexistuje demokracie, a tedy že souborem odhlasovaný název "Žoky a štoky" je natolik blbý, že jej jako osvícený tyran musí okamžitě zapomenout! Při páté až šesté lahvi se do nejužšího výběru dostal Vencův návrh na Divadelní spolek "Opera Žatec", který poměrně rychle udolal druhého finalistu, na místě vzniklý návrh na "Divadelní spolek J.K.Tyla Rakovník pomlčka Žatec". Nezainteresovanému to nic neřekne, ale my jsme se ještě nějaký čas po Hronově bavili reakcemi rakovnických, kterým jsme s vážnou tváří vysvětlovali, jaké úsilí nás stálo přesvědčit Jardu, aby tento návrh nevyužil.

       Dramatik Levínský si pohrál i s názvem svého kusu, jenž jsem v režii Daniela Vavříka shlédl sólo v závěru roku 2013. Jarda s Jitkou byli ve víru jakýchsi rodinných oslav (chápu, že příbuzní by nepochopili, že místo rodinného sabatu jedou do divadla, a pak samozřejmě chlastat, s tím starým podivínem Burmou, kterého kdysi žatečtí občané obalili dehtem a peřím a odkutáleli jej za hranice žateckého katastru s tím, že se jim už nadále nebude srát do života!). Takže jsem seděl sám na představení, jehož název jsem nechápal. "Doubkowa hole má"?? Tušil jsem, že název nějak souvisí s jménem Doubek, jehož jméno jsem mezi herci divadla NM zaznamenal, ale v představení měly hrát samé ženy?! Až dodatečně mi pan režisér vysvětlil, že se jedná o spojení jmen hlavních představitelek - Kláry Doubkové a Ireny Holemá! Tedy lehký odkaz na Bernhardovo Ritter, Dene, Voss? I zde se hraje o starých rodinných traumatech. Hlavní postavy se dokonce jmenují Irena a Klára, ovšem v opačném gardu. Tedy Irena Holemá hraje Kláru a Klára Doubková Irenu.
       Na jevišti se vlastně odehrává ženský román, v němž se prolínají časové roviny od konce 2. světové války po současnost (jeden z důvodů, proč přijdu ještě jednou i s Jardou - jeho Požírači leknínů jsou zcela postaveni na prolínání časových rovin, navíc tedy ještě v realitě a nerealitě). S tím střídáním času si musel umět poradit režisér a samozřejmě herečky nejen v hlavních rolích, protože jejich postavy se pohybují napříč časem v rozsahu padesáti let. Nejuvěřitelněji se to dařilo postavě Kláry. Zaprvé jí pomáhala změna paruk, navíc její tělo je v průběhu let postupně pokrýváno tetováním (tetování je provázkem spojujícím osudy a životní etapy postav). Což podstatně usnadnilo divákovi orientaci v časových rovinách. Ale zadařilo se hlavně kvůli hereckému projevu - nepřehrávanému, civilnímu a sebejistému. Herečka v roli Ireny měla úlohu složitější, protože byla odkázána na "předvedení" stárnutí. Bohužel, jak už to tak bývá, pokud nejste Marvanem, který svou kariéru vystavěl na hraní o generaci starších postav, ne vždy bylo zestárnutí Ireny uvěřitelné. Nevím, jestli je to standardem představení, ale výborná byla "stará" chůva - její představitelka našla přesnou polohu a její přítomnost na jevišti mě vysloveně bavila. Jinak je třeba zdůraznit, že princip inscenování je postaven na přiznání hry - ať je to minimalistická scéna, kterou tvoří řada stejných krychlí, které slouží jako nábytek, bar, stroboskop, motorka a nevím co ještě (údajně mají přesně vypočítaný rozměr tak, aby se celá scéna vešla na milimetr přesně do zájezdové dodávky - inu, vědci...). Neřeší se posunutá paruka, dort vzniká nastříkáním rychle tuhnoucí těsnící pěny, motorku zahraje technik s řídítkami na hlavě (pro mne trochu rušivý moment v závěru hry, který nepříliš konzistentně zapadne do střídmé scény, navíc drama zrovna vrcholí a jediný chlap v roli motorky v tu chvíli na sebe zbytečně strhne pozornost), to vše ale nakonec funguje a drží pohromadě. Pobavil mne i režijní nápad s předěly -  zcela v duchu hry, kterou spojuje téma tetování, je technik taky pokryt tetováním - odkrytím části těla vždy divákovi ukáže rok a místo děje (jinak - ach ty přestavby...).
       Ale utekl jsem od předlohy a zdůvodnění,  proč mluvím o ženském románu. Nejde ani tak o děj, ale o dramatikem Levínským zvolené obecné téma - ženský pohled na svět, na manžely, děti, ženský intimní prostor rozhodování... Dobře to vystihuje naše rodinná replika, kterou používá v jistých situacích K.: "Odcházím na autobus". Kdo prožil a pustil slzu u krásného filmu Hodiny, ten rychle pochopí. Levínského text se točí právě kolem takových rozhodnutí, kolem úlevných ztrát neschopných partnerů, neúlevných  ztrát dětí či partnerek v podnikání a nejspíš i lásce, útěků před sebou samým, ale také útěků před Revolučními gardami v poválečném běsnění spodiny, a jak už to v životě bývá, také kolem návratů a nalézání a odpouštění. Levínský ty věty píše s totálním vnořením se do ženského mozku, chce-li někdo, tedy duše. Zapojuje tu ženskou část mozku, která prý opravdu existuje, a teď se mi nechce to ověřovat na netu. Levínský má ženy rád... nebo spíš ženský živel... jak to správně říct? Ten holčičí (ne slepičí!) svět je mu neskutečně blízký a neskutečně jej baví. Jinak by to takhle nemohl napsat. A já mu sakra dobře rozumím! Setkání matky Kláry s dcerou Trudy v nádražní hale, které se vlastně neuskuteční, a jeho popis z pohledu dcery a poté matky, to je přesné! Tedy monology obou žen jsou přesné, jako by to mohl autor zažít a hlavně prožít.
       Nejlepší částí hry je, chtělo by se říci - bohužel, úvodní monolog. Ze záplavy slov se vylupuje zážitek malé holky, která s matkou a chůvou utíká před běsnícími Revolučními gardami při poválečném divokém odsunu sudetských Němců. Proč bohužel? Inu, herečce přece jen chvíli trvá, než se dostane do role. Je to silná chvíle, náročná i pro diváka, který se ještě nemá čeho chytit. Vlastně celé drama je postavené na monolozích a dialozích. Dramatických situací netřeba hledat, moc jich v ději není. Ovšem Levínského postavy mluví, vyprávějí, diskutují, povídají tak, že se těšíte na každý další výstup. Někomu je holt dáno!
       Teď mě  napadlo, že jsem toho moc neřekl o ději... Ale tohle není recenze. Tak si ke Krobům zajděte sami, nejen na Nejhodnější medvídky!! (http://www.divadlonatahu.cz/)

Praha, 4.1.2014
       

P.S. A když už si je beru do huby, tady je taky Opera Žatec!
https://www.facebook.com/operazatec
http://www.operazatec.cz/

Heilige Geschichte

O banánech, vánočním bobování, vyhánění a mrtvém chlapci, kouzlu Štědrého podvečera a co se nás týká a netýká...

      

       V první polovině devadesátých let jsem si už na Vánoce nemusel plánovat, jak a kdy sním svůj příděl dvou banánů. No, vlastně se jednalo o tři banány, protože máma se svého jednoho banánu vždy vzdala v můj prospěch. V první polovině sedmdesátých let mi bylo kolem deseti a na naši rodinu v zelenině v žateckém Podměstí připadlo zpravidla tak pět banánů. Ne kilo, pět kusů banánů. Není divu, že donedávna jsem považoval za vrchol luxusu, když jsem si mohl koupit trs banánů a sníst třeba tři za sebou.  I proto byly porevoluční Vánoce u nás na chalupě v Krušných horách prostě ve znamení dostatku. A tak abychom si vlastní děti nevykrmili a sami se neutopili v plzeňském a whisce, a taky trochu uvolnili prostor tátovi, který připravoval svou pověstnou štědrovečerní tabuli, vyráželi jsme o Štědrý den odpoledne s dětmi ven do stále ještě ne úplně zdravého krušnohorského povětří.

       To kouzlo se událo o Štědrý den roku 1992 nebo 1993.  Brácha vyhnal svoje syny, moje dcery se přidaly, posbírali jsme za léta nastřádané plastové boby typu "pekáč" a vyrazili šusem do údolí Malodolského potoka, který odvodňuje rašeliniště a slatě (což je nejspíše totéž) mezi Halží a Kovářskou. V době Třicetileté války se zde údajně ztratila celá jednotka švédské armády, možná tu po nocích kyrysníci pořád straší - já to ovšem ověřovat nebudu!

       I přes vánoční oblevu bylo tehdy sněhu dost na to, abychom s dětmi sjeli až do údolí na nepoužívanou silničku do Údolíčka. Z lesa jsme vyjeli někde v místech, kde se ještě daly najít sklepy po domech Dolní Halže, tedy přesněji řečeno Unterhals. Protože to frčelo, pokračovali jsme v jízdě po silnici, coby přirozené bobové dráze. Bylo veselo, náš křik rušil jen jelení stáda, která vydatně okusovala mladé smrky vysázené v osmdesátých letech ve snaze soudruhů zachránit v lesích nad Tušimicemi a Prunéřovem co se dá. Níže do údolí sněhu ubývalo, a tak se náš sešup začal zadrhávat. Přesně v tom čase, kdy v zimě ještě nezačne stmívání, ale denního světla není dost ani na přečtení novinových titulků, jsme už spíše došli, než vjeli, do míst, kde před lety stávaly kamenné a hrázděné domy sedláků z Rose Garden či dvory postavené kolem Dolního hamru (Unter Hammer). Kvůli dětem jsem šel poslední, trochu naštvanej na bratra, který měl už dávno zatočit zpátky do kopce. Trochu jsem se zpozdil, protože mě zaujalo, proč jsou zbourány domy německých starousedlíků, ale ohradní zdi zůstaly stát. Docela rychle mi došlo, že se nejedná o kamenné ploty, ale původní opěrné zdi, které chránily úrodnou půdu kolem statků a chalup. Jenže po těch letech neregulovaný potok a poničené náhony dávno ty metry hlíny odnesly, jen opěrné zdi zůstaly trčet do prostoru.
       Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
       Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
       Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.

       Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
       A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu.  Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.

Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013

P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce,  který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.

Ani nejtenčí vlásek, co v kartáči mám...

Oskar, Zuzana a Petr. Plakáty, co nám visely na zdech a tak trochu tam visí dodnes. Dům z obilí mne naučil na kytaru Márty a prvních osm akordů Zmrzlináře a božský Zuzanin vokál je vypálené znamení mé šedivé generace.

       První etapu mé nezodpovědné fáze dospělosti doprovázely dva obaly z dlouhohrajících vinylů a tři plakáty. Ty obaly visely nad gramofonem Tesla, který jsme k velkému údivu rodičů pořídili z novomanželské půjčky. Prvním obalem bylo elpíčko Billy Cobhama s Georgem Dukem, pravděpodobně se jednalo o licenční Crosswind, ale v Supraphonu jsme se ptali po "Zálivu", podle fotografie na obalu. Vedle Cobhama visel obal z desky Bosse Bruce Springsteena "Born in the U.S.A." - určitě znáte tu fotografii, mužská postava v džínách stojí před obrovskou americkou vlajkou. Tak ta vlajka a název desky byl hlavním důvodem, proč jsem se jal vrtat do nenavrtatelného panelu!

       Ale podstatnější byly ty plakáty. V každém druhém "nekonformním" bytě té doby visel superznámý plakát, tuším, že vydaný Sekcí mladé hudby - velký dvojportrét Johna a Yoko, černobílý, tajemný, působivý...! Kdybych uměl kreslit, určitě bych jej ještě dnes načrtl popaměti. Trochu schovaný byl jednoduchý plakát tehdejšího Yo-Yo bandu. Ale pozor - do Karviné a Afriky tehdy scházelo ještě  deset patnáct let a trnitá cesta českým blátivým showbizem. Na bílém nijak zvlášť graficky upraveném plakátě byly jen čtyři postavy - bratři Tesaříci, Jindřich Malík a Ondřej Hejma. Ten plakát jsem dostal na koncertu této druhé sestavy Yo-Yo bandu v žatecké Jitřence. Pořádal jej tehdejší žatecký Jazz klub. Kluky kolem Jazz klubu jsem obdivoval, ale trvalo ještě deset let, než jsem se s nimi potkal. Ještě k té Jitřence - tu atmosféru si mohou vybavit opravdu jen žatečtí pamětníci. Malé hlediště s několika desítkami diváků, a ještě menší podium, na kterém se do soulového rytmu vlnili čtyři chlapi v docela směšných úborech (patřilo k tehdejšímu dobrému tónu, aby kapely vystupovaly v jednotném odění - reakcí zesměšňující tuto píár taktiku byly až námořnické oblečky Mňágy a Žďorp). Tito čtyři hřmotní zpěváci působili trochu jako marťani i tím, že nízké pódium opticky zvyšovalo jejich postavy.

       Třetí, nejdůležitějším plakátem byl také docela známý, "přelepený" plakát Marsyasu (nepodařilo se mi jej najít na netu, takže jej nepřikládám...bohužel). Plakát byl z druhého období kapely, po emigraci Oskara Petra. K Zuzaně Michnové a Petru Kalandrovi se přidává mladičký Pavel Skála a popový matador Jiří Vondráček (bratr Helenky a otec Lucky). Ten plakát měl pro mne zvláštní cenu a opravdu jsem jej měl hrozně rád. V této sestavě jsem slyšel Marsyas poprvé, a na dlouhou dobu naposledy, v lounském kulturáku. Tento koncert organizoval pro změnu lounský Jazzový klub. I jako osmnáctiletý kluk jsem byl trochu rozpačitý při pohledu na Vondráčkovu androšskou stylizaci, protože v sálku klasického bolševického kulturáku nebyla žádná šatna pro muzikanty, takže celá čtveřice vyčkávala začátku koncertu na jakési pohovce vedle improvizovaného pódia. Pravdou je, že Vondráčkova muzikálnost rozhodně Marsyasu neubližovala, o čemž se lze přesvědčit na elpíčku V přítmí. Koncert byl pro mne vyvrcholením několikaletého čekání na příležitost slyšet Marsyas živě. Znal jsem jen útržky z jejich repertoáru, a ještě zdaleka jsem ani netušil, že ty největší fláky z první desky natočené ještě s Oskarem Petrem budu jednou hrnout do hlavy holčičkám po hospodách, při táborových ohních či na kolejních pokojích. Nejšťastnější jsem stejně ale byl, když si na studentských akcích vzal do ruky kytaru Márty, či mnohem později v hospodě U rozvědčíka Faty.

       Jsou jenom dvě kapely, jejichž diskografii mám celou a úplnou. O Nerezu jsem psal nedávno, tou druhou skupinou je právě Marsyas. Mezi oběma skupinami je mraky rozdílů - ty hlavní dle mého zcela osobního soudu spočívají v tom, že Marsyas mi zůstal jenom na vinylech. I když desky Marsyasu posléze začaly v reedicích vycházet na cédéčkách, nijak silně mě nelákalo si je pořizovat znovu. Možná to bylo dáno i tím, že po deskách Marsyasu přišla také sólová deska Zuzany Michnové a samozřejmě elpíčka ASPM, poslední Kalandrovy kapely, ve které se sešel s muzikanty od pánaboha, Janem Spáleným (za jeho, a samozřejmě Nezvalova, Edisona a Signál času budiž na věky blahořečen!) a Františkem Havlíčkem (nevím, jestli ještě za Kalandrova života si s ASPM nezahrál také Michal Gera).

       Zcela zásadním rozdílem je samozřejmě skutečnost, že bez Zuzany Navarové by Nerez byl něco jako Beatles bez Johna Lennona. Kdežto v případě Marsyasu bylo zřejmé, že v nějaké podobě se s ním ještě setkáme. Nejdříve začal jen s kytarou koncertovat Oskar Petr. Pak se vynořil Petr Kalandra Memory Band, který dal dohromady chomutovský kotlíkář Míra Kuželka. No a konečně se objevil plakát na památný koncert v Akropoli, kde s Kuželkovou kapelou vystoupil nejen Oskar Petr, ale poprvé i Zuzana Michnová. Akropole byla tehdy vyprodaná možná dvakrát, do sálu jsem se nedostal, koncert jsem sledoval od dolního baru, a celkem slabý pěvecký výkon Zuzany přičítal zmršené akustice cezené bočním vchodem do sálu. Ano, nadšení podivně namíchaného publika (kolem mne procházely celé rodiny dorazivší z blízkého venkova) bylo nelíčené a spontánní. Ale nějak to nebylo ono.

       A tak i včerejší koncert stejné sestavy mi už jen potvrdil, že spíše než hudební zážitek hrozí jen sentimentální nostalgické rozpoložení o to silnější, čím více irských whiskey objedná Martínek. Takže nakonec i úsměv vyvolávající vystupování lehce opilé Zuzany bylo vlastně vítaným ozvláštněním večera. Bylo to takové lehce panoptikální, takže na nostalgii nezbyl čas! Celý večer by se dal charakterizovat krátkou konverzací mezi mnou a Martinem, který se mne při pohledu do davu ne zrovna mladých návštěvníků koncertu zeptal: "Burmo, a dorazí nějaké tvoje spolužačky?" Já: "Proboha, doufám, že ne!!"

Praha, Malostranská beseda, 16.12.2013



VIDEOBLOG - Libeňské židovské ghetto v prosinci 2013

Zuzana Andělská

       Listopadový koncert skupiny Koa v Malostranské besedě byl tehdy, v roce 2004, zrušen. Netušili jsme, že je Zuzana Navarová tak těžce nemocná. O to větším šokem proto byla zpráva, že počátkem prosince Zuzana zemřela.

       Nerez jsem poprvé viděl a slyšel počátkem osmdesátých let na plzeňské Portě. Myslím, že to bylo až v roce 1983, protože to už se finálové večery pořádaly na Lochotíně, kde třicet tisíc lidí v naprostém tichu vyslechlo i Mertovu Prahu magickou. Nevím, staré Portýry z té doby jsou dávno vyhozené a celta se na půdě prachem stydí (promiň, Kiďáku, to je jen takový džouk od kavárenského povaleče!). V každém případě jsem poprvé slyšel písně, které se dodnes neomrzely - Za poledne, Samba v dešti či Tisíc dnů mezi námi (vybavuje se vám ten nesmrtelný verš? - "tisíc dnů mezi námi, jako nekonečno nevypadá, našel jsem tě ve stohu slámy, ještě dnes mi za košili padáš..."). Obě mají pro nás, zastydlé folkaře, stejnou cenu, jako Full on the Hill, Stairway to Heaven nebo Another brick on the Wall pro zastydlé rockery... V každém případě druhý den po vystoupení Nerezu seděla Zuzana v hledišti několik řad pode mnou. A byla to láska na celej život!
       Nejlepší léta Nerezu jsem prožil pouze zprostředkovaně. Elpíčka, ípíčka, Větrník na Vltavě, pár vystoupení v televizním svazáckém klubu mladých... Slavné koncerty v pražské Městské knihovně mě totálně minuly. Po mém přestěhování do Prahy už Nerez nevystupoval. Vřešťál měl své sólové a produkční aktivity, a Zuzana se vrátila ke karibské hudbě v Trés. Slavné tři dlouhohrající desky ještě na vinylu zůstaly v Žatci. Stejně bych je neměl na čem přehrávat. A K. poslouchala opravdu jinou hudbu. Takže když jsem někdy v roce 1996 či 1997 narazil v bývalé deskárně v Železné (dnes nějaké sračky pro turisty) na souhrnné vydání Masopustu, Na vařený nudli a Ke zdi, napsal jsem si Ježíškovi. O deset let mladší K. nechápala, pro ni to bylo, jako bych si přál Rudolfa Cortése, nebo Chladiče se Sifónovou! Ale kazetu s třemi cédéčky jsem pod stromečkem opravdu našel.
       Měl jsem tehdy ve služebním autě CD-changer, takže jsem do něj ta tři cédéčka nacpal a několik měsíců je točil dokola. Po nějakém čase jsem zjistil, že Nerez hrají i ve služebním voze mé K. Ovšem v nějakém divném pořadí. Znáte to, když máte oblíbenou desku, vyjmenujete i pořadí písniček. Hlavně máte ale vycvičené ucho tak, že když skončí jedna, jste nastaveni na začátek další. Jenže tady po Sambě v dešti začal Masopust, po Kočičích hlavách následovala Černá voda!!! No, bylo to k nevydržení. Nebylo třeba velkého pátrání - K. si prostě vyráběla vlastní soundtracky! A aby toho nebylo dost, začala jimi "krmit" své vrstevnice a kamarádky. A tak tyhle posluchačky U2 a Lucie, Ledeckého a Jesus Christ Superstar, si po telefonu sdělovaly zážitky z poslechu MÉHO Nerezu, MÝCH písniček!!!  Chápete, že té poetice osmdesátých let pod psa nemohly vůbec rozumět?! Bylo to pro mne utrpení, ze kterého jsem se vypsal v mailu odeslaném Zdeňku Vřešťálovi. Fakt! A ještě jsem to s ním probral na jeho koncertě v Salmovské kavárně. No, měl krátce po rozvodu a podle počtu vypitých sklenic jej to dost sebralo. Takže vlastně jsem udělal dobrý skutek - měl očividnou radost, když jsem mu vykládal, kde všude písničky Nerezu kolují :-) !
      Naštěstí ve stejné době se lámal chleba i v nové Zuzanině kapele. Ještě jsme s K. stihli koncert s Ivanem Gutiérrezem, první desku Koa, Skleněnou vrbu, jsme poslechem vydřely dohladka, dorazil ji písek španělského pobřeží a v Turecku ještě rok nato mi pomohla vymazat starosti s  výpovědí z práce. Následovalo koncertní Zelené album, ale hlavně Barvy všecky a Jako Šántidévi. Na poslední desce jaksi nepochopitelně dala Zuzana velký prostor svému harmonikáři Bihárimu. Zlobilo nás to, protože to byl opravdu jiný hudební svět. Kdo mohl tušit, že tím už Zuzana dává své kapele šanci přežít do budoucna.
       Někdy koncem roku 2003 jsme v Malostranské besedě zažili jeden z nejhezčích koncertů vůbec. Hostovala na něm i Zuzčina velká přítelkyně Bára Hrzánová, které jsem měl tehdy plnou hlavu kvůli její Nině Zárečné! Byl to nádherný koncert, netušili jsme, že pro nás poslední. Stejně tak jsme až dodatečně pochopili některé texty z poslední desky...

Praha, 7.12.2013

Písnička z poslední desky + rozhovor s Tomášem Poláčkem:

Koa - Do nebes

Poslední rozhovor