Jen jednou
v životě jsem se nadchnul pro veřejně činnou osobu tak, abych sebe či své
okolí ověšoval jejími podobiznami či symboly souvisejícího hnutí. Bylo to
v posledních týdnech roku 1989, a tou osobou byl Václav Havel. Přes všechny
následné výhrady vůči jeho blbým náladám a rudolfinským projevům nemusím ani
přes propast více než dvaceti let na své konání nazírat shovívavě či
s despektem. Devadesát procent lidí kolem mne ještě začátkem listopadu nemělo tušení,
že nějaký Havel existuje. A předsilvestrovské dojetí mé a mých přátel při
sledování prezidentské volby a otevírání lahví šampusu nebylo žádné hraní na
velké dějiny, protože jsme BYLI součástí velkých dějin.
Napříště jsem již byl takového nadšení
naštěstí… nebo naneštěstí?... ušetřen. Minuly mě placky s pankáčem,
mobilisace, čtení dopisů od syna, podepisování výzev k odchodu kohokoliv i
petice Jolana na Hrad v době televizní krize. První pohavlovský plackařský
atak mne potkal již na podzim roku 1990. Po příjezdu na sněm Občanského fóra
v Hostivaři mne obklopily mladé aktivistky z koordinačního centra OF
s plackami „Volím Klause“. V Hostivaři totiž vrcholil tlak
venkovských OF, která měla již plné zuby podivných intelektuálů pithartovského
či urbanovského typu s jejich zcela nesrozumitelným ptydepe, věčnou
nerozhodností a pátráním po třetích, čtvrtých a nevímjakých cestách. Klaus byl
jediným politikem, jenž nabídl jasnou vizi a plán. Bylo jasné, že i já budu
hlasovat pro to, aby se Klaus stal prvním předsedou hnutí a vytvořil z něj
klasickou partaj se vším všudy. Přesto jsem si žlutou placku s Klausovým
jménem nepřipnul. Nejenže mi to přišlo docela nemístné, ale neladilo by to ani
s mírou pragmatičnosti mého rozhodnutí. Klaus mi nebyl prostě lidsky příliš
sympatický.
Dokázal si mne ale získat
v následujících letech. Dalších pět let jsem byl součástí turbulentních
změn, takříkajíc s prstem v otevřené ráně. Proto dnes těžko mohu
diskutovat s mnohými nepamětníky, ale vlastně často i pamětníky. Jako
očividný svědek mnohého, Klausovy činy v to počítaje, prostě nejsem
schopen mnohé nesmysly ani vyslechnout, natož proti nim argumentovat.
Před Sarajevem jsem už nebyl členem ODS
a po Sarajevu mne srdce táhlo za Janem Rumlem. Přesto mne Klaus po pár měsících
opět přesvědčil a „přetáhl“ na svou stranu. I v prezidentské éře jsem byl,
sice postupně stále slabším, ale přesto obhájcem Klausových názorů, což
vyvrcholilo bitvou proti všem při obhajobě amnestie.
V ODS devadesátých let byl pověstný
a populární obrat „dostat od Klause kartáč“. Po Klausových před a povolebních vyjádřeních bych jeden takový kartáč věnoval
jemu. Snad je z předchozích řádek zřejmé, že se tomu nemohu, a vlastně ani
nechci, vyhnout.
Před časem jsem tu vyčinil Miloši
Zemanovi za jeho mlžení a stupidní odpovědi ve věci předvolební kampaně
pastrany jeho přátel s poštovní známkou a prezidentovým jménem. Bylo by
tedy nečestné a nesportovní neokomentovat úlety prezidenta předchozího.
Nepochopil jsem již jeho předvolební obecná vyjádření na adresu české pravice.
Ale povolební rozhovor pro studentský časopis je prostě neskousnutelný. Klaus
sice podpořil Bobošíkové mišmaš, ale – představte si - nepočítal s tím, že
jeho portrét bude po celé republice na billboardech Bobostrany. A kdo že to
pravici prohrál volby? No přece Svobodní!! Protože se nechtěli družit
s tím Bobošíkové spolkem…!! Bože, kdo by se chtěl taky dávat do party
s lidmi typu Liany Janáčkové, Tomáše Úlehly, Jany Socdem Volfové, Olgy
Zelené Zubové…??? Proč by se měli ideologicky zcela vyhranění Svobodní
rozpouštět v kadlubu obskurních jedinců a partiček, Demokratickou stranu
zelených v to počítaje? Jak to, že Klausovi tato ideologická zásadovost
najednou tak vadí?
Obávám se, a je mi to upřímně líto, že
zatímco předchozí Klausovy boje mi vždy byly tu více, tu méně sympatické, tohle
plácání a žárlivé hledání nepřítele tam, kde není, je ubohé, a tak významné
osoby (kterou bezesporu je) zcela nehodné. Bohužel se dívám na to, čeho jsem
svědkem být nikdy nechtěl – drobení dávného obra, nástup stařecké ješitnosti
vytěsňující racionální úvahu, mizející nadhled střídaný vzteklou zarputilostí. A
tak mou jistotou v oblasti osobnostní integrity politika i nadále
zůstávají jen vzory z největších – Winston Churchill, Margaret Thatcher a
Ronald Reagan.
A až se uvidím s mně milým
Ladislavem Jaklem, voličem Svobodných a také jejich sranda kandidátem na
presidenta, třeba u Růžiček, nad nějakým sezónním speciálem, určitě se jej
zeptám, jestli na zahradě Institutu VK nepěstují nějaké kytky. A jestli ano, ať
to moc nepřehánějí!!
Praha, 7.11.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat