Sváteční neděli 17.11.2013 jsem mimo zastávky se synem a svíčkami na Národní třídě oslavil také první návštěvou Divadla Na tahu, jež sídlí v bývalém alternativním prostoru na Petrském náměstí. Prostory divadélka jsou opravdu alternativní, do hlediště se sestupuje po kovových točitých schodech, v hledišti bylo kolem dvaceti míst (odhaduji, že maximální kapacita je takových 40 diváků) a na představení jednoaktovky René Levínského Skif dorazilo diváků dvanáct. Rozhodně je to ke škodě těch, co nedorazili. Protože tato hra se přesně hodila k nedělnímu večeru a vlastně svým tématem i k listopadovému výročí (nedělní termín je nejspíše smrtící pro každou netelevizní produkci, navíc v konkurenci s vynikajícím Českým stoletím). V Divadle Na tahu je navíc velice příjemně, a to přestože sklepní prostor určitě nepůsobí jako to nejlepší místo pro divadelní produkci. Ze všech koutů bylo prostě cítit divadlo. Nevím, jak jinak či přesněji to vysvětlit….
Do Divadla Na tahu jsem se těšil a chystal minimálně rok – vedle divadla vedeného Andrejem Krobem zde totiž párkrát do roka hrají také Nejhodnější medvídci, soubor, který letmo znám z Jiráskova Hronova, a který nikdy tímto divadelním festivalem neprošuměl bez povšimnutí. Když mne René Levínský zval na nejbližší představení Nejhodnějších medvídků (jak lze tušit, jsem na toto pozvání tuze pyšný!), vyjádřil jsem svou obavu, že K. ještě nevstřebala hronovskou zkušenost. Pobavenou dramatikovou reakcí byla vzpomínka na legendární hronovské představení Harily – Levínský vzpomněl reakcí diváků ve festivalovém Zpravodaji, přičemž – cituji: „nejdojemnější byla tato – TOMU AUTOROVI BY MĚLI USEKNOUT OBĚ RUCE!! Takovým způsobem může dramatik zasáhnout diváka jednou, maximálně dvakrát za život…“
V neděli dorazil Jarda s Jitkou, před bývalým klubem Bunkr proběhlo symbolické brčko, a už jsme si objednávali víno v divadelním baru. Byl jsem nervózní, přestože všichni tři jsme více méně poučení diváci, ale přátelé navíc i praktikující, a tedy kritičtí divadelníci. Vytáhl jsem je do Stolice, hned na Levínského, jakpak se asi divadelní večer vyvine? Moje obavy byly zbytečné, opravdu jsme si jej užili!
Jednoaktovka Skif je příspěvkem či reakcí dramatika Levínského na dnes již českou tradici tzv. vaňkovek. Podle mne se jedná o přetěžký žánr. Téma musí být natolik nosné, aby se kolem něj mohl rozvinout dialog, při tom ovšem zpravidla nestojí na výrazné akci, dějové zlomy jsou spíše naznačeny, než výrazně scénovány. Drama se tedy odehrává pod povrchem dialogů a na základě tušení souvislostí. Nebo někde za pomyslnými dveřmi či za zdí.
Stejně tak restaurace Skif, ve které se před nedlouhým časem odehrálo krátké setkání dvou blízkých lidí, je takovým zdánlivě klidným místem uprostřed Minsku, hlavního města poslední evropské diktatury. Název restaurace se stane jedním z témat hovoru (Skif odkazuje na skytský zásah do historie východní Evropy) českého intelektuála Mirka a Aleny, manželky významného běloruského emigranta, v jejíž postavě se vrací osudy žen českých disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Někde za zdí řádí kágébáci diktátora Luky (dost jednoznačný odkaz na Alexandra Lukašenka). Úsporná Krobova režie dovoluje představiteli Mirka hrát stav mysli pouhým přehazováním nohou přes sebe. Prvních pár minut jsem se klepal, zda text utáhne záměrně statické pojetí. Celá dramatická situace stojí a padá s textem, jakmile by představení začalo šustit papírem, nebylo by cesty zpátky. Nezachránili by jej ani velice dobří herci (Ilona Semrádová a Karel Beseda). Jarda měl sice několik výhrad, ale co byste také chtěli od režijní konkurence… J. Já byl záhy vtažen do děje, bavily mne jemné změny v chování obou postav vztahující se k zrovna řešenému tématu. Perfektně se podařilo vykreslit oblouk od veselého či dojemného vzpomínání na nedávná setkání a společné známé až k narůstajícímu Aleninu podezření, že sovy nejsou tím, čím se zdají být…
Atmosféra ve Skifu se nepozorovatelně mění. Od přátelského klábosení přes Mirkovy opakované a upřímné obavy o Alenin život, až po narůstající nedorozumění. Ale je to opravdu jen nedorozumění? Mirkova starost o Alenu a jejího syna je bezesporu upřímná, jeho argumenty jsou dosti výmluvné. Jako na potvoru ale zrovna Aleně zazvoní telefon a její právník jí seznamuje s návrhem nevyžádané nabídky tajné policie k několikatýdennímu výjezdu za manželem žijícím v emigraci v Londýně. Mirek je nadšen a vykresluje v lákavých barvách mezipřistání v Praze, návštěvu společného přítele Andreje Kroba na Hrádečku… Alena zpozorní!
Dramatik ještě před tím nahodil divákovi několik udiček – například záhy zjišťujeme, že Mirek se pohybuje v kruzích bývalých disidentů, takže je jistě informován o tom, jak a proč se chová tajná policie v totalitních kulisách. Jak tedy může předpokládat, že by policie nestihla včas administrativně zbavit Alenu občanství? Jak může mít český intelektuál pochybnosti o tom, že by disident nebyl vpuštěn zpět do rodné země? Alena s přecitlivými receptory poměrně rychle pochopí, a tak rychle opouští restauraci. S přesvědčením, že Mirek je prostě koupen kágébáky k tomu, aby Alenu pomohl dostat ze země.
Jenže pak je tu ještě druhé vysvětlení… Nestačí pár let života v náručí standardní demokracie, pod křídly nablblé Evropské unie a nepříliš akčního Severoatlantického vojenského paktu, aby vymizely podmíněné reflexy zvířátka vyrostlého za Husáka a Jakeše? Není Mirek jen lidsky pochopitelně nadšen z toho, že by protáhl Alenu Prahou, v jasných barvách vidí ten mejdan, ten zájem pražské kavárny a špatně tajenou touhu všech přátel přihřát se vedle autentické disidentky ve vřelém zájmu českých zhýčkaných elit…?
A tak se díky dramatikovi René Levínskému a jeho jednoaktovce „Skif“ stáváme očitým svědkem přímého průniku zla, které se jen zdánlivě drží někde mimo dva přátele, někde venku, někde za zdmi restaurace. Svědkem rozpadu dlouholetého, zdánlivě neotřesitelného přátelského vztahu. A to aniž bychom třeba jen zahlédli policejní uniformu, náznak násilí, bílou přilbu či zaslechli jinou než pohrdlivou zmínku o diktátoru Lukovi. A na jevišti se zatím v přízračném páru za tiché hudby otáčí nešťastný Mirek v elegantním tanečním držení s pinglem…
Praha, 17.11.2013,
Divadlo Na tahu, René Levínský – „Skif“, režie Andrej Krob
Žádné komentáře:
Okomentovat