Jen jednou
jsem za těch téměř dvacet hronovských let v Tritonu (jedno z center
nočního života Jiráskova Hronova) vítal východ slunce. Atmosféra toho rána je
nezapomenutelná. Tritonova zahrádka vylidněná, do ranního ticha nasvíceného
ranním sluncem zaznívají útržky hovoru několika posledních vytrvalců, nad stoly
se třepotá dívčí smích seminaristky, která už ví, že na seminář jevištní řeči
nemá smysl pospíchat. Okénko, z něhož Davidovy krásné slečny, s postupem
noci čím dál krásnější, podávají hektolitry vína, chleby se sádlem a tisíce
kostiček tvrdého sýra, je již zakryté okenicí. Vedle mne sedící Martin přejícně
nalévá okolním zoufalcům, kteří si předtím dolili i nedopité lahve rozlévaného
portugalu od okolních stolů. My dva jsme totiž zkušení pijáci, takže víme, že
mohou dojít síly, sýr, nebo může odpadnout dívčí společnost, ale nesmí dojít
víno, a ač jsme oba nekuřáci, měla by zbýt jedna ranní cigareta.
Ospalou, ale uvolněnou atmosféru divadelně pijácké sounáležitosti naruší
příchod nevšedního páru. Už skutečnost, že do vinárny (dá-li se tak vydupaný
dvorek roubenky nazvat) vchází někdo v pět hodin ráno, není zrovna
obvyklá. Obvykle ovšem nepůsobí ani postava mužské poloviny páru – vysoká, donkichotsky
hubená postava, lehce nachýlená kupředu a typický pážecí sestřih mne
nenechávají na pochybách. Je to on, Petr Lanta, principál Společnosti dr.
Krásy, režisér z nejšílenějších, zdroj dávných hádek s K. a Pumpídem
o smyslu Hry o Dorotě, nebo další zběsilosti – Blíží se den, kdy vás budu
milovat. Nemluvě o destrukci Jiráskova divadla při jediném hronovském uvedení
hry Macbeth 2003. Naše spory byly nádherné, dlouhé, vyargumentované, plné
krásných láskyplných nadávek – a k obecnému smíření věru docházelo právě
v Tritonu!
Přes mou vrozenou nechuť kohokoliv obtěžovat, přisedl jsem si v tom
rodícím se ránu k Petru Lantovi, abych mu sdělil, že jsem jeho zbrojnošem,
apologetem, vášnivým obhájcem (nezapomeňte, že jsem byl nasáklý modrým
portugalem nad běžnou únosnou úroveň!!). Režisér Lanta mne pozoroval zprvu svým
těkavě nesmělým pohledem notně nedůvěřivě. Ovšem vedle něj seděla jeho dívka,
takže již po chvíli roztál a přijímal má slova s pochopitelným
uspokojením. A to ještě nevěděl, s čím se vytasím vzápětí!! Nejdříve musím
zdůraznit, že moje sympatie k Petru Lantovi jsou nehrané. Ne, že by jeho
chápání divadla, divadelnosti, divadelní akce bylo mým šálkem kávy! Nakonec
pověstná je odpověď profesora Císaře na dotaz seminaristy v hronovském
sále Josefa Čapka: „Pane profesore, nevíte, jestli Petr Lanta navštěvuje
seminář praktické režie?“ A teď prosím ty, kdo znají páně profesorovu dikci,
aby si ji vybavili: „Obávám se, že Petr Lanta je praktickou režií zcela
nedotčen!“. Ovšem vždy mi byli sympatičtí všichni ti magoři, blázni a
lůzři, které ten vnitřní přetlak prostě nenechá v klidu. A tak, když
v nich bouchne, vždy, nebo většinou, vzniká něco pozoruhodného. Proto mne
tak mrzí, že nikdy neuvidím první inscenace milovaného Lébla
v Doprapu či divadle JELO. Z tohoto obdivu vyrůstala má nechuť
k jednoduchému odmítnutí inscenací dr. Krásy, a jednoduchému odmítnutí
režie a herectví Petra Lanty. A tak naše celonoční diskuse s Pumpídem
nezůstaly bez následku! Tuším, že o Vánocích v roce 2003 jsem od něj v
rakovnickém divadle dostal dárek – zarámovanou Lantovu fotografii v jeho
roli ve Hře o Dorotě. S popiskem „Hare Lanta!!“. Dodnes tato
fotografie visí na čestném místě v naší kuchyni! No a toto sdělení Lantovi
tehdy na zahrádce Tritonu totálně vyrazilo dech. V tom okamžiku jsem se
zvedl a rozloučil…
Tohle všechno mi včera proběhlo v několika milisekundách hlavou, když se přede
mnou na Florenci otevřely dveře vagonu metra a přímo přede mnou stál on, Petr
Lanta. A tehdy jsem Petru Lantovi vyrazil dech podruhé. Naše pohledy se
nevyhnutelně potkaly. Moje krátké zaváhání, krok dopředu…, načež jsem jej na celý
vagon, tak, jak mne maminka správně vychovala, nahlas a zřetelně pozdravil:
„Dobrý den!“… Následoval krok dozadu, dveře se zase zavřely, a za jejich sklem
odjížděl zcepenělý Lanta, marně hledající vysvětlení, co to ten otylý kravaťák
vyváděl...
Nechci to nijak natahovat a rozmělňovat pointu. Ale nemůžu čtenáře ukrátit
ještě o jednu vzpomínku, ve které hraje hlavní roli Martin Germanus Potter.
Někdy v té době jsme s K. pozvali kluky, Pumpída a Martina, nebo-li
PŠaMŠ, do divadla Na Zábradlí. Kluci výjimečně dorazili včas, takže jsme
dokonce stíhali chlebíček a dvojku vína v divadelním baru.
S dovolením jsme si přisedli k nenápadné, do knihy ponořené
intelektuálce, šedivce nejspíše z filosofické fakulty. Hovor se vedl, víno
pilo, když vtom přišel Martinův dramatický výkřik: „Hele, za oknem právě prošel
ten vyhulenec od Lanty!!“. Tím vyhulencem myslel jednoho z výrazných členů
Lantova souboru dr. Krásy. Všiml jsem si, že filosofka se nad knížkou lehce
usmála, ale netušil jsem, co nastane – ten „vyhulenec“ byl její partner.
Políbili se a on si k nám přisednul. Ten Martinův výraz je
nezapomenutelný… V příštích deseti minutách se snažil být menší, a ještě
menší, a ještě menší, a jeho největší přání bylo státi se trpaslíkem….
Praha,
25.9.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat