Martina jsem poprvé
potkal před nástupem do prvního ročníku pajďáku na povinné „studentské letní
aktivitě“, či jak se tyhlety nepovinně povinné akce nazývaly. Martin z davu budoucích spolužáků dost
vyčníval. A to doslova, jeho dlouhé černé vlasy díky vysoké postavě vždy
plandaly někde nad ostatními. Možná nebyl až tak vysoký, ale jeho flegmatický
šouravý pohyb z něj dělal nepřehlédnutelnou postavu. S nikým se nijak
moc nekamarádil, jeho odstup a nezúčastněný výraz s věčnou startkou mezi
prsty ostatní dost iritoval. V šílené betonárce v Přestanově, která
vypadala tak trochu jako chemička z filmu Kouř, byl Márty od nás ještě
navíc oddělen, protože mu bylo svěřeno řízení multikáry. Dost mě to naštvalo,
protože nejstarší jsem byl já, a tudíž tato fajnová práce měla být svěřena
bezesporu mně! Leč i na pana mistra působil Martin nejdůstojněji. No, tato
charakteristika ve spojení s řízením multikáry by tehdy způsobila výbuch
smíchu. Prdící multikára s flegmatickým, v kabině zkrouceným Martinem
působila všelijak, určitě ale ne důstojně!
S Mártym
nás nejdříve lehce sblížila nechutně brzká rána v tovární kantýně – černá
káva, suchý rohlík a první ranní startka, to byla naše gastronomicky vyvážená
první ranní strava. V té skupině zpovykaných maturantů nás to tlačilo
k sobě. Ale opravdu jsme se skamarádili až o pár týdnů později na chmelové
brigádě v Brozanech. Spali jsme v chatkách místního kempu. Márty mne
zaujal hned po příjezdu, když do chatky vstoupil roztlemený spolužák Pavel a
chrlil jeden nevtipný vtip za druhým. Martin nechápavě kroutil hlavou a spíše
pro sebe si ulevil: „Úplnej vojín Šimpach“. Překvapivě jsem se po něm ohlédl,
protože by mne opravdu nenapadlo, že v tomto prostředí narazím na někoho,
kdo by četl stejnou literaturu (vojín Šimpach je jednou z postav románu Jana
Procházky „Přestřelka“; Procházka byl tou dobou už přes deset let vyřazen
z veřejných knihoven a komunisty určen k zapomnění).
Já zase zaujal Martina svou kytarou,
kterou jsem vláčel s sebou, vědom si toho, že je to jediná věc, kterou
mohu své spolužáky, a hlavně spolužačky zaujmout. Hned první večer se ale mé
kytary ujal Márty a před mýma vytřeštěnýma očima (a ušima) spustil písničky
Oskara Petra z prvního alba Marsyasu, ale i Like a Rolling Stone a další
milované dylanovky a podobné fláky. Nezbylo mi nic jiného, než kontrovat sázkou
na jistotu – tedy písněmi dvojice Šlitr – Suchý či Jiřím Grossmanem. A tak jsme
se začali nejen u kytary doplňovat.
Po prvních týdnech na koleji Brněnská
(ne podle Brna, ale ústecké Brné) ale došlo k docela zásadním sporům.
Márty pokračoval ve svém máničkovském životě, já, v očekávání narození
první dcery, jsem se snažil „sekat dobrotu“ a přistupovat k studentskému
životu zodpovědně. Martin to nechápal. Ne s nějakým despektem vůči mně,
ale on takový opravdu byl – když měl žízeň pil, když se chtěl smát, smál se.
Když nechtěl, celý večer nepromluvil. Dnes vím, že měl pravdu, ale já se
k ní musel teprve prožít.
Ještě perlička - nebýt Martina, přišel
bych nejspíše o nejdůležitější článek české hudební nové vlny počátku
osmdesátých let. Já v té době poslouchal mišmaš moderního a tradičního
jazzu, a vedle toho folkaře a folkové „židlové“ kapely. Když mě Martin vytáhl
do sálu ústecké knihovny na koncert Pražského výběru, šel jsem docela nerad.
Lístek byl na mých 400 korun měsíčně dost drahý (odhaduji tak 40 – 60 korun!!),
navíc z Melodie jsem věděl, že Kocáb se Soukupem už nehrají jazz – tak
jsem Pražský výběr znal z televizního Hudebního studia M, ale nějakou
šílenou novou vlnu. Nebudu to rozmazávat – ten koncert z roku 1981 je
jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků! Díky Mártymu!
Martina vyhodili ze školy ještě před
koncem prvního semestru. Neudělal zcela nepodstatnou a blbou jednosemestrální
zkoušku z Biologie dítěte. Kašlal na to, ale podle mne byl hlavní problém
v tom, že paní docentku prostě neskutečně, slušně řečeno, iritoval. Kdyby
se uměl přetvařovat, myslím, že by udělal zkoušku napoprvé. Ale bohužel,
z něj ten flegmatismus a cynický odstup přímo crčel.
Martina jsem, až na jeden večer u nás na
chalupě ještě za studií, viděl až po letech, na ustavujícím shromáždění
polistopadového Učitelského fóra v pražské Libni. Prohodili jsme spolu pár
vět, a zase se ztratili na dalších více než deset let. Náhodné setkání na
Můstku, oba v doprovodu svých partnerek, odstartovalo krátké přátelství.
Márty dodělal školu v Brandejse, ale tou dobou již pracoval jako produkční
ve Vachler Art Company a byl výkonným tajemníkem České filmové a televizní
akademie. Pořád byl tím flegmatickým cynikem, ale přece jen již životem omletým
a polidštěným. Bezesporu na tom měla velkou zásluhu jeho Martina. Rozhodně mu
zůstala jeho neskutečná empatie a schopnost získat si lidi na svou stranu. Vídali
jsme se zřídka, ale vždy to stálo za to. Po narození dětí jsme se navštěvovaly i
s celými rodinami.
Když Martin těžce onemocněl, totálně
jsem zazmatkoval. Párkrát jsem mu zavolal, ale vlastně mi přišla vhod dohoda s Martinou,
že se sejdeme, až bude Mártymu líp. Což je to nejblbější řešení ze všech
blbých. A lepší už teď nemá smysl vymýšlet.
Praha, 9.11.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat