Vůně chmele

Povinné chmelové brigády jsou dávnou minulostí. Já svou první a poslední zažil až na fakultě, protože jsa z centra světového chmelařství (zapsat za uši!!!), tedy ze Žatce, nemusel jsem se povinných brigád účastnit. Připadá vám to na hlavu postavené? Mně taky. Ale údajně to bylo proto, že studenti žateckých středních škol tvořili jakousi zálohu, která měla být nasazena do bitvy o zelené zlato v případě zásadních výpadků levné pracovní síly z jiných koutů republiky. Samozřejmě, že snad jako každý žatečák té doby, jsem si vyzkoušel ruční česání žateckého raného červeňáku.. Byly to těžce vydřené peníze – na robotické česáče, co dokázali narvat sedm a více věrtelů denně, jsem prostě neměl. Nebudu to svádět jen na mou nešikovnost – jsem prostě dost líný, takže můj výdělek odpovídal vynaloženému úsilí, byl tedy dost mizivý. Jo, jen jednou to bylo o trochu lepší – pár dní jsme chodili s Alanem česat na výzkumáckou chmelnici. A tam, jak je zřejmé, nešlo míchat dohromady šišky chmele z různých klonů chmelových lián. Takže se jako jeden věrtel počítalo očesání třeba jen pěti lián. Hlavně psychologicky to hrálo velkou roli – lístky za věrtele přibývaly mnohem rychleji a ještě měl člověk pocit, jak dobrou práci odvádí…

       Ale proč ten sáhodlouhý úvod? V těch dobách jsem se potkával s řadou lidí, kteří alespoň jednou strávili několik týdnů na brigádě v chmelařských vesnicích okolo Žatce. Takže když zjistili, odkud pocházím, hned byla záminka k výronu vzpomínek, protože chmelové brigády, co si budeme povídat, to byl velkej flám a jeden velkej hampejz! Skoro každý ovšem nezapomněl do vyprávění vsunout poznámku: „Ale ten chmelovej smrad, ten se nedal vydržet!“

       Vyrůstal jsem v Žatci naštěstí ještě v době, kdy desítky chmelových skladů rozesetých po městě, hlavně na Pražském předměstí, plnily svůj účel. Navíc tehdy se ještě sušený chmel převážel v obrovských chmelových žocích, ještě nenastala doba lisování a granulování. A tak městem projížděly náklaďáky a traktory s valníky, na nichž byly žoky naskládány až do nebe. Blížily se k městu po okreskách, pomalu se sunuly ke známkovně nebo mířily rovnou do chmelových skladů. A tak v ty týdny pozdního léta a začínajícího podzimu bylo město přikryto duchnou zelené vůně, pronikavé, neodbytné, ale tak typické a nezaměnitelné. Žádný smrad!! Vůně domova a dětství, jinošství a líného času, kdy nebylo kam pospíchat.

       Bohužel, stará skladiště osiřela, místo chmele se do piva sypou granule, a za vůní je třeba cestovat ke zdroji, tedy na česačky a venkovské průmyslové sušičky. A kdo by takovou cestu vážil jen kvůli několikaminutovému sentimentálnímu dojetí. Jenže když u Růžiček nakloním půllitr dobře chmeleného piva k nosu a přivoním, znovu se táhnu do kopce Pod známkovnou, nebo stojím na křižovatce Komeňáku a Obránců míru, saju tu vůni a zapomínám, že ještě musím v gymplácký šatně od Bédi opsat úkol z matematiky…

Praha, 7.11.2013