Není to tak dávno, co jsem každý podzim musel jeden dva víkendy strávit na chalupě mých rodičů "děláním dřeva". To byl terminus technicus pro zpracování neskutečných hromad dřeva na celou zimu. Někdy se otci podařilo sehnat dřevo již nařezané. Sice si tím ušetřil řezání kmenů na špalky, ale dovezené špalky se musely ještě nasekat, a to v takovém případě byla opravdu dřina. Ten kdo krájel kmeny na zakázku samozřejmě kašlal na nějaký systém, který by sekání usnadnil. Takže většinou to byly sukovité, nesmyslně dlouhé kulány s nahrubo osekanými větvemi uprostřed.
Většinou si ale táta domluvil na polesí, že za mírný peníz si suché stromy pokácíme sami. Tak pokácíme - jednalo se o popadané soušky, většinou stromů pocházejících ze záchranné výsadby konce sedmdesátých let. Tehdy už byl stav krušnohorských lesů tak tristní, že se soudruzi snažili zachránit nezachranitelné a do kyselé půdy nechali vysazovat všemožné smrky svezené nejen z celé republiky. Stromy se dožily nějakých patnácti až dvaceti let a opět začaly usychat. Na podmáčených houpajících se náhorních pláních Krušných hor tak vznikla depresivní divočina - pokud si pamatujete strašidelné záběry z pohádky Panna a netvor (netvor na koni divoce štvoucí nešťastnou srnku, tak to je scéna, která se prý dokonce v Krušných horách natáčela; nemám důvod tomu nevěřit!), tak si umíte představit atmosféru podzimních výprav za dřevem.
Mlha a všudypřítomné vlhko nebylo tím, co by mě naplňovalo hrůzou už při představě každoročního dobývání paliva. Ta hrůza byla spojena s neodvratně se dostavivším řevem mého otce a bratra. Před jejich hysterickými scénami prostě nebylo úniku. Zpočátku vše šlo jako na drátkách podle připraveného scénáře. Táta připravil svou stihlku, v pátek večer zajeli s bráchou do místní hospody pro lahváče. Zde udělali pár točených piv a nějakou kořalku (což se máma nesměla dozvědět!), přičemž vyřešili několik hluboce intelektuálních témat s místními honáky krav a lesními dělníky. Zde je třeba zdůraznit, že opravdu netrpím nemístným povýšenectvím nad krušnohorským dělným obyvatelstvem, ale při řídkých návštěvách místní hospody jsem získal neodbytný dojem, že nad úrovní pivních diskusí trpěla i naše jezevčice Patty. Návrat z hospody proběhl standardně - otec si šel rovnou lehnout a bratr usnul u televize na gauči. Klid a mír... Který ovšem trval jen do okamžiku vstupu do pochmurného lesa následujícího rána.
Netvrdím, že kácení polopopadaných stromů a jejich odvětvování v té divočině byla nějaká brnkačka. Ale největší dřina byla samozřejmě spojena s jejich dopravou k vozíku připojeném za autem někde u silnice. Kulány by se nemilosrdně zarývaly do ramene i ve schůdnějším terénu. V těchto podmínkách však bylo složité projít tou džunglí i bez zátěže. Přesto jsem se hned po ránu nabídl, že se této soumarské dřiny ujmu. Na kácení stromů totiž bylo potřeba dvou pracovních sil. Bylo to aspoň minimální opatření z oblasti bezpečnosti práce. Ne, že bych z naší trojice byl nejsilnější. Spíše naopak. Táta i v pozdním věku, dokud byl zdráv, disponoval rozhodně větší silou než já, ouřada vysedávající dlouhé hodiny u počítače. Jenže představa, že bych v tom pustém lese měl zůstat déle, než je bezprostředně nutné, s otcem či bratrem, byla děsivější, než topící se Švorcová v Králi Šumavy. Protože neuběhlo ani třicet či čtyřicet minut, a z lesa až k silnici se ozýval řev, kterým především otec častoval bratra. Brácha si řvát nedovolil, ale zase byl podjebávačsky zákeřný, a jeho demagogické argumenty byly k nevydýchání. Spouštěčem hádek byl většinou jakýsi pracovní spor - jak se ke stromu postavit, či kterým směrem jej skácet. Od pracovního tématu se přešlo k nějakým starým nedořešeným historiím, popřípadě na politiku... vlastně vhodné k zahájení hádky bylo jakékoliv téma. Takže moje odřená a otlačená ramena byla proti případné psychické újmě vlastně zanedbatelným problémem.
S postupujícím odpolednem se oba unavili kombinací vyčerpávající práce a vyčerpávajících sporů. Sobotní večer tak opět vplul do tradičních vod. Táta usínal v křesle a bratr na kanapi. Většinou nedopili ani druhé pivo. Já sice vydržel déle, zato jsem se z té rasoviny léčil celý týden. A to mě příští víkend čekalo sekání.
Od těch dob se mi fyzička rozhodně nezlepšila, a nedovedu si představit, jak podmáčeným lesem vleču těch svých dnešních x kilo navíc. Jenže už to stejně po mně nikdo nechce.
Praha, 10.11.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat