VIDEOBLOG - Předjarní lyžování těsně za hranicí Prahy v Chotouni - www.vlekychotoun.cz

HEILIGE GESCHICHTE - část druhá, Alanova, reálně nesentimentální...

O vánočních svátcích jsem zde, na svém blogu, zavzpomínal na jedno pozdní štědrodenní odpoledne. Před více než dvaceti lety jsem se v tuto čarovnou dobu „potkal“ s dávno zmizelými obyvateli jednoho zastrčeného krušnohorského údolí (viz příspěvek Heilige Geschichte v sekci Bylo nebylo). Před pár dny se pod mou obecnou vzpomínkou objevil příběh, který nemůžu nechat zmizet ve sklepeních nečtených komentářů. S autorovým souhlasem jej předkládám svým náhodným čtenářům.

    Tím autorem je Alan, více než druh a spolupoutník křovinami pozdního dětství, pubertální divočinou či adolescentní a juvenilní pouští vrcholícího reálného socialismu (vrcholícího spíše ve smyslu vředovitém než ejakulativním). Tak moc by se chtělo rozepsat se o jednom z nejzajímavějších lidí, na které jsem v životě měl štěstí, ale to by bylo přesně to, co jsem celá ta společná léta Alanovi dělal – ujímal jsem se jeho nápadů, mluvil i za něj, zkoušel jeho trpělivost s mou hlasitostí a křečovitou sebestředností! Jednou k tomu ale dojde, a k Markétě a Mártymu přidám pár vět o Alanovi.

      Takže tady je vyprávění Alana Svobody. Vyprávění, které mou obecnou vzpomínku na zapomenuté německé starousedlíky v zapomenutém horském kraji doplňuje jedním krutě konkrétním příběhem z našeho rodného Žatce / Saazu. A jedním konkrétním jménem…

    Máma mi často vyprávěla, nejdřív spontánně, pak i na moji výzvu, jaké to bylo z jejího pohledu desetileté holky v Žatci v pětačtyřicátem roce. Její příběhy a vzpomínání mi vždy připadaly spíše zajímavé, napínavé i úsměvné. To poslední, když zmiňovala bitky s klukama, záchvaty smíchu v kostele při čekání, s vyplazeným jazykem, na tělo páně. Napínavé mi přišlo, když vyprávěla, jak se díky své hubenosti byla schopna protáhnout zamřížovaným oknem do jejich již zapečetěného bytu, aby mutti přinesla jejich hrnec na vaření. Myslím, že si tehdy s sebou přibrala i svoji panenku. Většinu věcí tam musely s matkou nechat. Šperky a jiné cennosti byly stejně už ukradeny. Ve škole pak viděla u některých spolužáků svoje pastelky. Měla totiž pouzdro ozdobené vlastním monogramem. Povídání bylo více veselé než hořké. Oči dítěte vidí neveselou realitu spíše jako dobrodružství. Trochu divný mi připadal příkaz, podle kterého nesměly, jako osoby, jichž se to týkalo, chodit po chodníku. Identický příkaz se jistě ale týkal i lidí s žlutou Davidovou hvězdou. Jen to bylo pár let předtím. Opravdový smutek jsem pozoroval, když vyprávěla, jak se s ní v červnu loučil tatínek. Buď tu hodná, Annemirl, poslouchej maminku. Já se brzo vrátím. Mávala mu pak z okna, když se na výzvu dostavil na seřadiště k pochodu do Postoloprt. A když k tomu přidává své tehdejší pocity, zmiňuje vnitřní jistotu, že se nikdy nevrátí. A já vždycky, ještě jako kluk, kontroval - proč tam šel, proč neutekl, neschoval se...

    Nedávno jsme se o té době opět bavili. Více se ptám, abych se dozvěděl více detailů. Máma si vzpomíná, že poslední dobou spolu rodiče moc nevycházeli a připouští, že by se mohli později i rozejít... Později jsem hledáním na internetu nalezl podrobný seznam Sudetských Němců tenkrát zastřelených, ubitých, a těch, kteří spáchali sebevraždu, i např. utopením v Ohři. A dědu jsem tam napoprvé nenašel. Velmi mě to vzrušilo a napadla mě šílená myšlenka ovlivněná filmy se špionážní a akční tématikou: představoval jsem si, jak nepozorovaně opouští pochod smrti a dostává se komplikovaně do americké zóny. Po mnoha eskapádách pak prožije život, byť bez milované dcerky, někde v zámoří s novou identitou.... Znovu a znovu ještě pročítám seznam. Pak ale jméno nacházím, je v poněmčené podobě...

Püschel, Rudolf, * 24.12. 1899, cukrář, Žatec, Ringplatz. + červen 1945, internační tábor, Postoloprty.

DIVADLO NA TAHU - René Levínský: Fyzik a jeptiška, režie Andrej Krob

Další divadelní zážitek v intimním prostoru Paměti - Studia Divadla Na tahu. Jak konstatoval přizvaný dramatik a režisér JW - jen v takovém prostoru lze ještě zažít to vzrušující spiklenectví, tichou bezelstnou dohodu mezi diváky a herci. Čisté divadlo v čistém undergroundu.

    Tak zase Divadlo Na tahu a inscenace René Levínského, kmenového autora Nejhodnějších medvídků. Tyto dva divadelní soubory očividně koexistují v sympatickém propojení. A nejde jen o sdílení undergroundového studia Paměť – podzemního prostoru… či spíše prostůrku, ve kterém se díváte hercům z několika decimetrů přímo do očí. Sdíleni jsou také herci, ale především hry dramatika Levínského. Tentokrát naše divadelní úderka v plném počtu shlédla derniéru Levínského hry Fyzik a jeptiška v režii Andreje Kroba.

    Je třeba se přiznat hned teď, že já osobně, coby čtvrtina našeho týmu (člověk by řekl, že mě ta olympiáda míjí – ale ono se tomu holt nedá utéct…), jsem se nechal předstartovně ukolébat dvěma skutečnostmi. Viděl jsem dvě Levínského hry – jednoaktovku Skif a drama Doubkowa hole má (o obou hrách zmínka zde v blogu) – odehrávající se v reálném čase a prostoru, s reálnými postavami a reálným dějem. Prostě jsem zapomněl, že Levínský je též autorem mimo jiné Harily!  A za druhé jsem doposud měl Divadlo Na tahu podvědomě zafixováno jako dvorního předkladače Havlových her. Jakkoli ve své době moderních a alternativních. Dnes ovšem patřících ke klasickému mainstreamu české dramatické tvorby. Jak bych tedy mohl tušit, že Andrej Krob se pustí do Fyzika a jeptišky, záležitosti logikou neuchopitelné, iracionální, se snovými pasážemi, řadou nečitelných odkazů…

    Zápletka příběhu Fyzika a Jeptišky je… no prostě tak nepravděpodobná, až bych se vsadil, že námět pochází z reálného života. Turbína jaderné elektrárny se čas od času nebezpečně chvěje. Týmu jaderných fyziků a techniků (divák se musí spokojit s dvěma představiteli, jedním permanentně glosujícím dění v nepříliš smysluplných sděleních, druhým kontinuálně pod vlivem hrstí léků nerozeznávajícím realitu od snu), tomuto týmu se nedaří turbínu vyladit, což omlouvají její vrtošivostí a dalšími lidskými vlastnostmi. S řešením přichází Jeptiška, která se snaží přesvědčit Fyzika, aby umožnil Biskupovi turbínu vysvětit. To je vlastně jádro hry – realita se potkává s iracionálnem katolického ritu, přičemž i ta vědecká realita je naředěná drogami a surreálnem uzavřeného prostoru jaderné elektrárny.

    Neuměl bych o hře vyprávět a minimálně celou první půlku jsem se nedokázal ničeho chytit, něčeho, co by mi usnadnilo orientaci. Naskočil jsem až v poslední části hry, která dle mého názoru přechází do otevřené grotesky. Čistý žánr, groteskní nadsázka, Jeptiška jako nevěsta (čí?), rozšafný oddávající Biskup, závěrečné Fyzikovo zmrtvýchvstání a Goťák… Sejmutí všech hříchů za zpěvu písně Zůstanu svůj…??

    Některé signály, nahozená vodítka a mrkající dramatikova nápověda, mně došly či docvakly až při „hronovském“ rozboru, ne sice v Tritonu, ale také u dobrého vína. Holčičí část (wo)mančaftu hru pochválila – tedy k mému překvapení. Myslím, že tomuto hodnocení zásadně přispěla postava Jeptišky (té hezké, ne té bosé!!) a její sympatické představitelky (Julie Válková). Levínský ženské postavy prostě umí. S dramatikem a režisérem Jardou jsem se neshodl na hodnocení titulní postavy Fyzika (Petr Reidinger). Játroslavovi vadilo nepřesvědčivé „vyhrání“ Fyzikových stavů po probírání se z pilulkového opojení či snových stavů pod jejich vlivem. Mně se naopak zdálo, že civilní, až monotónní herecká linka, snaha vyhnout se byť jen zdání přehrávání, byla v tom lepším případě dokonce režisérovým záměrem. Vrtala nám hlavou úloha a smysl existence druhé jeptišky v půvabném asexuálním podání Daniela Vavříka (hostující člen Nejhodnějších medvídků). Jenže kdo jiný by Fyzikovi podal ozářené ovoce, které jej usmrtilo… nebo konečně zbavilo té tíže přežívání vedle rozechvělé turbíny?

    A kde se vzal ten Čechov? (zase otazník!!) Nebyla to střelba po Rackovi? Mrtvá čajka, symbol zbytečně a nesmyslně zmarněného života. A motiv Ivanova! Sášo, vy po mne chcete, abych s vámi utekl do Ameriky, ale já sotva dojdu  támhle ke dveřím! Vždyť stejně jako Ivanov reaguje Fyzik na Jeptiščino nadějeplné idealistické povzbuzování… Ale třeba jsem vedle jak ta jedle. V každém případě tento výklad podporuje Jardův názor. Podle něj je Fyzik a jeptiška dramatem o touze po změně, reakcí na konflikt reality, spíše nechtěné, s vnitřním puzením tvořit. O konflikt levé a pravé hemisféry? O konflikt racionálna a emocí. Nebo-li toho, co umím a znám, s tím, co chci a chtěl bych. Jarda tvrdí, že hra musí nějak souviset s osobní zkušeností… zaskočil mě  myšlenkou, že hra je v jistém smyslu autobiografií… Tak až konečně dojde na to pivo s Reném, uhodím na něj bezskrupulózně!

Praha, 20.2.2014

KONEČNĚ!! Po letech zase Dejvické divadlo!

    Dostat se do Dejvického divadla je takřka nemožné. Soubor obestírá tak hvězdná aura, že ze 120 míst sklepního prostoru se do internetového prodeje dostane pár kusů - K. se několikrát snažila, už měla lístky v koši, ale než zadala údaje z karty, vstupenky byly pryč. Takže poslední představení, které jsme v Zelené ulici na dohled šakalího hotelu viděli, byl ještě před narozením synka Oblomov s Ivanem Trojanem v titulní roli. Dejvické divadlo v té době bylo už pražským fenoménem, který daleko předčil pověst přechozí Bornovy party. Ta již v roce 1996 odešla do Dlouhé (ale i její představení v Dejvickém jsme stihli, tuším, že v roce 1995 nám Zuzka sehnala lístky na vydařenou Spoonriverskou antologii). Od té doby však byly natočeny dva filmy, herci divadelního souboru se vystřídali tu v lepších, tu v blbějších televizních seriálech a inscenacích a popularita souboru tudíž vystoupala neskutečně vysoko. A Ivan Trojan? Co k němu ještě dodat...?!

       Díky aktivní a agilní kulturní buňce v mém rodném městě se ale podařilo pozvat Dejvické divadlo s inscenací Welshova Ucpaného systému do žateckého divadla. Díky, díky, díky, Jaroslave, Jitko, Hanko, Víťo... Ten zážitek těžko co v letošní sezóně překoná.

       Herecké mistrovství, jehož důsledkem je v českých krajích zpravidla jisté zcelebritění, má svou odvrácenou stranu. Také v žateckém divadle se za mnou sedící adolescentka smála na místech, kde většině ostatních běhal mráz po zádech, a naopak - když se řezalo celé divadlo, ona zarputile mlčela. Musím být ovšem spravedlivý - i v pražských hledištích je běžné, že dámy si musí ještě po začátku představení dopovědět historku z nákupu (pražské pipiny ze šopování!!) či že je děj komentován polohlasem - jak je divák zvyklý z rodinného sledování Ordinace (pardon, nic proti Ordinaci, náhodný čtenář tohoto textu si může dosadit libovolný pořad). Zažili jsme s K. představení v opravdu komorním divadle Ungelt. V hledišti sedící tři slečny si za celé představení nevšimly, že Jiří Lábus hraje tragickou postavu, takže jejich výbuchy smíchu doprovázely i emociálně nejvypjatější momenty děje... Zpátky do Žatce - je třeba zdůraznit, že trainspottingový  Welshův Ucpanej systém byl žateckým publikem skvěle přijat, konec představení byl ve znamení ovací (i když ještě tři čtyři opony si to zasloužilo, ale když ona je pak u šatny hrozná fronta!! :-), a to přes výhřez píč, píchání, pičusů, mrdání, kurvování a tak různě a podobně.

       Nemíním amatérsky doplňovat mraky recenzí, které lze snadno dohledat. Recenzí na toto nejlepší představení roku 2012, stejnou Radokovou cenou oceněným Trojanem v roli Boha či jeho nominaci na cenu Thálie. Ale byl bych pičus zahovněnej, kdybych spolkl několik postřehů.

       Režisér (a od příštího roku i umělecký šéf divadla) Michal Vajdička dostal v dramatizaci předlohy Irvine Welshe úžasný podklad, přesný a fungující text. A to zásluhou souputníka Daniela Majlinga - jeho dramatizace Welshových povídek je prostě úžasná. A režisér a herci z ní ždímají vše až do poslední mrtě. Princip hry vidím v krutosti vnímané přes smích, ve vykreslení totálního vyprázdnění slov, pojmů, životů, osudů... Sprostá slova nešokují, jsou jenom vatou, dávno ztracenými významy, je totiž jedno, jaká slova vypouštějí postavy z úst - stejně vyprázdněně jako pičus působí i fočus. Slova už jsou jen směšná, jako jsou směšní hrdinové. Ale pozor, nejde jen o ztracené existence z periferie, ukáže se, že stejně zbytečné bubliny vycházejí z univerzitních profesorů, kteří se jakousi náhodou vmísí do skupiny ztracených a zoufalých exotů z Edinburské hospody. Nejsměšnější a zároveň nejsmutnější postavou je Bůh, který je většinu hry jen pozorovatelem, glosátorem, ale i provokatérem - například velice snadno dokáže oním profesorům, že jsou stejní zoufalci schopní zabít pro nic, tak jako kriminálník Garry, který zbytečnou vraždu komentuje jen jako další zážitek z fočusu, z víkendového zápasu církevní ligy.

            Bůh v podání Ivana Trojana je zcela zásadní postavou. Od začátku víme, že je to Bůh..., ale vzpíráme se na tuto skutečnost přistoupit a přisuzujeme postavě jakési uvozovky. Ovšem text nabízí mraky glos, poznámek, které pozorného diváka ujišťují - ne, on je opravdovým Bohem, ale Oni to nevidí. Nejvíce mne pobavila reakce Boha na návrh, jak má řešit problém s bytem plným sraček - tak si pozvěte syna! Boží odpověď téměř zanikla: Kam bych přišel, kdybych při každém vašem průseru volal syna!

       A vysvětlení? Kde se v periferní hospodě vzal zahovněný Bůh, usrkávající pivní kapáče, aby jej nikdo neviděl, pálící stránky z Nietzscheho knihy, zlostný, mstivý a nasraný na celý svět a hlavně na sebe (tak rád bych se potrestal, ale nemohu! jsem nesmrtelný!)? Vysvětlení po všem tom zlu, krutosti, hnusném násilí, kdy i ten nejpolitováníhodnější Johnny s věčně zavěšeným nemluvnětem kolem krku kope do koulí na zemi ležícího zkrvaveného profesora? To vysvětlení je v jedné boží větě - Stvořil jsem vás k obrazu svému, tak se s tím smiřte!

Žatec, 12.2.2014

O ústeckém činoheráku se zase mluví

    Díky mému občasnému nakouknutí na blog Nadivadlo (http://nadivadlo.blogspot.cz/) jsem se dozvěděl o problémech ústeckého Činoherního studia. Mám pro ústecký činoherák slabost - zažil jsem zde milovaného Leoše Suchařípu, dračici Marii Spurnou, mladého Töpfera, ještě hostující trojici Bartoška, Heřmánek, Zedníček, premiéru Krále Ubu, Drápa s vynikajícím Suchařípou v roli prokurátora, protirežimní aurou obestřený Zojčin byt, sexem nabitou Goldoniádu – nebo alespoň tak jsem ji ve dvaceti vnímal…, atd. Situace Činoherního studia (dnes Činoherního divadla) je jen dalším dílem neverending story o financování malých či menších profesionálních scén. Téměř vždy jde o divadla dramaturgicky neotřelá, nezávislá, vymykající se běžné „měšťácké“ dramaturgii (má-li někdo problém s termínem měšťácká či měšťanská dramaturgie, dosadí si populární termín „mainstreamová“…). Zároveň jsou to divadla více či méně navázaná na veřejné rozpočty (či podvázaná veřejnými rozpočty).

    Aktuální situaci v Ústí nad Labem z různých těžko ověřitelných úhlů pohledu lze sledovat na i-netu. Ovšem vyznat se v ní, či dokonce dospět k nějakému zobecnění, je přetěžké. Takže teď by to chtělo pár hodin na internetu nejen kvůli ústeckému činoheráku, ale najít si také historii Pražského komorního divadla, přičemž dopřát sluchu i těm, kteří nepovažují Pařízkovu hlavní roli za zrovna vydařenou.  Pak chvíli studovat všechny transformační strategie a zhodnotit, jak se vyvedly třeba v případě Semaforu či Činoherního klubu ve Smečkách. Nezapomenout přitom na mimopražské scény a scénky soubojů divadelníků s tupými radními na oblastech (sem bych nejspíše řadil prohranou válku Čestmíra Kopeckého v Kurortech Karla) či naopak úmorné vysvětlování radních sebestředným alternativcům, že zrovna jejich projekt už městská kasa neutáhne (příklad bych hledal nejspíše někde pod Špilasem). Přes tuto analýzu bych k nějakému zevšeobecnění těžko dospěl.

    Ani jako nenapravitelný pravičácký kruťas nedokáži s klidem v hlase tvrdit, že kdo chce dělat divadlo, bude jej dělat i bez dvanáctimilionové dotace z ústeckého magistrátu. Samozřejmě, že existují mraky divadel, která se bez správních rad složených z magistrátních úředníků obejdou – a nemyslím jen téměř undergroundové scény typu Vašinkova Krytového divadla či Krobova Divadla Na tahu. Jenže co s tím prostorem, který leží mezi těmito divadly z podstaty, z vnitřního puzení, a divadly opravdu kamennými (a často zkamenělými), s mnohamilionovými rozpočty. Tento prostor o rozměrech vzdálené galaxie vyplňují hvězdy, hvězdičky, bílí trpaslíci, černé díry a jiná tělesa od superhvězdné dejvické obecně prospěšné divadelní společnosti po šumperské divadelní eseróčko, od stagion blbých, leč nedotovaných muzikálů, po prosperující divadelní scény hereckých celebrit… Má se cenu vzrušovat šermovačkou ve stínu ústeckého Kamenného vršku?

    Dnes mne můj blízký přítel (opravdový, živý, komplikovaný, ne žádná fejsbuková náhražka) vyzval, abych se přidal k recesistickému fcb profilu vyzývajícímu k „rabování“ zbytků ústeckého Činoherního studia  - zde . Přiznám se, že jsem zaváhal. Nechce se mi dělat prču v situaci, ve které se ne dost jasně orientuji. Samozřejmě, že jsem se nakonec přidal, protože i na fotbale fandívám zpravidla outsiderovi. A divadelní obec, tedy spíše divadelní  pidiosada, v ústeckém levičáckém marasmu si podporu zaslouží, i když je naivní, a možná vlastně nyní tahle parta jen platí za svou naivitu předešlou. Přidal jsem se ještě z jednoho důvodu. Opravdu si nemyslím, že divadelníci či jiní umělci jsou nadáni jakýmsi neuchopitelným neomezeným právem na nezávislost, šaškovství, právem všemu rozumět a komentovat, penzijní reformu v to počítaje, a o státním rozpočtu a gripenech nemluvě. Že je povinností zbylé společnosti platit jejich inscenace, alternativní úlety, filmové výboje, postmoderní rozbíjení formy apod. Jak ale žít ve světě, kde na druhou stranu každý elektrikář, kterého partaj dostane do městské rady, urve moc „rozumět“ všemu, tedy i tomu postmodernímu rozbíjení formy. Kde ředitel místního dětského domu s funkcí radního přijde náhle na to, že vnímá a rozumí třepotání a chvění doby, kulturnímu povědomí místa a lidí či jeho/jejich kulturní paměti, že má gebír na škrtnutí těch 4 milionů, se kterými škrtl i Jakuba Fatalistu, Zojčin byt, Suchařípu i Schorma s Rajmontem…

    Nedožiju se doby, kdy hradecký open air bude trvat celý červenec a přijede na něj stovky nejrůznějších závislých, méně závislých i zcela nezávislých divadel, která totálně zaplní město tak, jak jsem to zažil v Avignonu. Obávám se, že i francouzskému podpůrnému socialismu je odzvoněno (i když se to nezdá), a tím spíše se jej nedočkáme my. Chtěl bych se ale dožít doby, kdy na ústeckém či jiném magistrátu budou sedět lidé, kteří na adresu místních zjančených divadelníků řeknou – serete nás svou kritikou pánů nahoře, serete nás tím dramaturgickým plánem, serete nás tou zjančeností, ale chápeme, že bez ní se nedá dělat dobré divadlo, i když tomu vašemu ne zrovna rozumíme – ale jste nejen naším místním fenoménem, jste důležití nejen pro těch pár set lidí, kteří to naše studiové divadlo zaplňují, ale hlavně - jste našim skřivánkem v zrezivělé kleci, a dokud zpíváte vy, znamená to, že můžeme dýchat i my ostatní.

Praha, 5.2.2014