čtvrtek 31. října 2013

Jiráskův Hronov, ódeeska, Slávie... Jak se to rýmuje?


Mám rád Alenu Zemančíkovou, dramaturgyni, autorku scénářů, rozhlasovou redaktorku, hlavně ale glosátorku, jejíž vstoupení v hronovském Problémovém klubu měla vždy pověstnou hlavu a patu. Tuto větu je třeba vytknout před závorku, do které se pokusím vtěsnat polemiku s jejím článkem „Hronov skončil“ psaným pro internetový Deník Referendum a převzatým papírovou i internetovou verzí Amatérské scény. Vracím se k tomuto článku s notným zpožděním, ale to jen proto, že jsem si netroufal polemizovat s hlavním jeho tématem, a to notně zjednodušeným pohledem na fenomén měšťanského či měšťáckého divadla. Ale když tak učinila autorita největší, profesor Jan Císař, uvolnily se mi ruce či hlava k vlastní reakci.

    A bez meškání musím uvést, že článek Aleny Zemančíkové je dle mého názoru kvintesencí pohledu či vnímání venkova, jeho stylu života, jeho pojetí kultury a kulturnosti typickým intelektuálem snad z okruhu pověstné pražské kavárny. Podstatnou část článku věnuje paní Alena takřka dojemnému popisu podhorského městečka, s jeho zvláštní atmosférou zaniklých industriálních, ale, namoutěkutě, půvabných staveb, kdysi zásadního železničního spojení, kouzla kouřících komínů a lidí práce. Dnes jsou ale tyto krásné industriální stavby porostlé břízami, na Hronovském náměstí se v době festivalu takřka nenávistně míjejí místní burani s nadšeným mládím, hospody se zavírají, město chřadne, a nebýt eurodotací, na náměstí by snad stály volské povozy. Spor o programovou skladbu Jiráskova Hronova je nahlížen prizmatem malosti a zaprděnosti provinčních lidiček s provinčním světovým názorem, až se chce zoufale zvolat: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být, paní Aleno!“. A tak už nepřekvapí ani oslí můstek – starostka je zvolena za ODS, tedy máme další důkaz krachu pravicové politiky, která je příčinou narůstajícího střetu mezi městem a venkovem…

    Jako bychom oba jezdili do různých Hronovů. Městečko je plné důkazů úsilí a snahy domorodého obyvatelstva vybřednout z omylu devadesátých let o všespasitelnosti turismu, dlouhá léta zaprášené výlohy a nevyužité prostory ožívají, kdysi pouze na dobu festivalu otevřené Céčko je dnes prosperujícím podnikem, obskurní podnik pod radnicí nahradila luxusní restaurace, co kavárna Blanka?, stánek proti škole? atd. Spousta dalších obchůdků a podniků funguje po desetiletí nepřetržitě. Z venkovního kluziště je krytá hala. A že je koupaliště zanesené listím? To není důkaz zanedbanosti, spíše toho, že jako ostatním Evropanům nám začíná manuální práce nevonět. Ale hlavně – pamatuji zcela opuštěný park, v současnosti po dobu festivalu plný stánků a každý den zaplněný davem lidu obecného při sledování nějaké akce. Ano, není to ten Hulcovský Hron-Off, ale městečko dávno není vyděšeně uzavřené do sebe, i místní si chtějí užít tu atmosféru letní slavnosti. A tak se konečně mísí živel festivalový s živlem domácím. Že to nikdy nebude soužití láskyplné, to by snad neprognózovala ani profesionální optimistka Táňa Fischerová!

    Příčinou rozkolu v programové radě, resp. festivalovém výboru, a „vzpoury proti pražskému odbornému pořadateli“ je dle paní Aleny loňské ukrácení festivalu o představení domácího souboru v důsledku snížení dotace ministerstva kultury. Tento důvod mi připadá zcela bláhový. Páteční představení mohlo proběhnout v režii města (jako by se v Jiráskově divadle mimo festival žádné produkce nepořádaly…), i diváků by bylo dost. Vždyť mnoho pravidelných účastníků odmítlo zkrácení festivalu vzít na vědomí, takže tvrdohlavě dorazilo již ve čtvrtek večer. Jsem si jist, že příčinu rozkolu vidí většina tradičních a aspoň trochu informovaných festivalových účastníků někde úplně jinde. Proberte to se mnou – Jiráskův Hronov probíhal dvacet let „v režii“ Milana Strozera. Člověka, jenž svým konzervativním přijímáním změn dlouhá léta provokoval skupinky rebelů a divadelních avantgardistů, ale jemuž těžko někdo odpáře největší zásluhy za jednoznačné vyprofilování přehlídky divadelních žánrů, aktivit Klubu (nejen) mladého diváka a roky se rozšiřujícího portfolia seminárních nabídek. Možná právě Strozerova nechuť naslouchat a akceptovat řadu navrhovaných změn paradoxně přispěla k pevnému ukotvení moderního pojetí přehlídky, s kterým se teď naivním propagátorům „tradiční“ činohry těžko viklá. Ale největší klad Milana Strozera spočíval v tom, že dokázal vybalancovat všemožné zájmy, a všemožná očekávání – ministerská, ochotnických organizací, žánrová, finanční, ale hlavně osobní. Přiznejme si, že pan Strozer často působil dojmem líně kráčejícího přežraného kocoura, který už ani nestojí o podrbání, a tak se pomalým krokem přímému kontaktu raději vyhne. Tyhle mimikry dle mého názoru usnadnily komunikaci s osobnostmi i „rádoby“ osobnostmi na nejrůznějších úrovních politického i divadelně amatérského života. A především – Milan Strozer to uměl s paní hronovskou starostkou Hanou Nedvědovou. Po těch letech vzájemné spolupráce ji nechal lízat smetanu úvodních slov, obědů s hejtmany a náměstky pro věci jiné a zcela zbytečné, především však hronovským i přes každoroční debaty na téma „kdo to sem poslal“ nechal právo posledního slova… No, přesněji řečeno – nechal jim pocit posledního slova. Paní starostka na tento „modus vivendi“ vědomě či nevědomě přistoupila a s chlapem Strozerem se dlouhá léta vhodně doplňovala. A bác! Místo tohoto diplomata, s nepřítomným úsměvem v neholené tváři, tu ze dne na den máme mladou, atraktivní a hlavně ambiciózní – a to ve smyslu chuti realizovat nastřádané plány – ženu Simonu Bezouškovou. Je se čemu divit, když to hned při první příležitosti mezi služebně „starou“ paní starostkou a mladou „aktivistkou“ křísne? Starostka najednou fakticky, alespoň ve svých očích, držela v ruce všechny taktovky – starostenskou, tradičního členství ve festivalovém výboru, vysavače regionálních sponzorů, jednatele s krajem, náčelnice místní ochotnické komunity (jistě ne mladě postmoderní) a jistě bychom na další taktovky přišli. A proti ní sedí drobná nemluvná odborná pracovnice obecně nepodstatného neznámého centrálního úřadu z Prahy, která není schopná zajistit ani ministerskou dotaci v předloňské výši! A navíc - co udělala tato nová programová ředitelka jako první? Inu změnila systém výběru inscenací. Což zákonitě rozhoupalo amatérskou scénu do úrovně Bradáčova vousu, možná výše! A když dojde k dohadování v programové radě a festivalovém výboru, je tu tradicionalistka Nedvědová, která okamžitě svým politickým, ale spíše prostým ženským instinktem vycítí příležitost ukázat, jak jsou opravdu rozdané karty. A jme se programovou ředitelku cupovat na malé kousky. Že přitom padnou i očividné nesmysly, a to z obou stran, o návratu k  Jiráskovské tradici, k přeměně na vrcholovou přehlídku tradiční činohry (tedy něco na úrovni páteční přehlídky regionálních rockových kapel v Jiráskově parku), na druhé straně reakce o přestěhování celonárodní přehlídky z Hronova jinam atd. atd. Inu, naši furianti třískají… spíše plácají do stolu, leč tak nějak po našem – na stránkách hronovského Zpravodaje, nanejvýš na stránkách skomírající Amatérské scény!! To není, paní Zemančíková, způsobeno neuvedením jednoho představení tradiční činohry, to je jen běžné škorpení pestrobarevných kohoutů. A nejspíše je správné uvést, že dle mého názoru z tohoto kykyrýkání vyšla nejčestněji Simona Bezoušková.

    Nejedná se tedy vůbec o jakési „gesto vzdoru“ či „vzpouru provincie proti metropoli, venkova proti městu, obyčejných lidí proti intelektuálům z Prahy“, jak vypočítává Alena Zemančíková ve svém článku Hronov skončil. Ani polemizovat se mi nechce s romantizujícím pohledem na výrobu čehokoliv, zachránkyni nás všech. Je to stejné, jako když se mi pokusíte namluvit, že představení D.S. Puchmajer mne zásadně emočně obohatí. Sorry, neobohatí. Maximálně nabídne téma na popůlnoční rozhovor v Tritonu. A tak nakonec jeden souhlas – ano, rozpor mezi venkovem a metropolí opravdu existuje, leč nespočívá ve vzdoru či emancipační vzpouře, ale ve vykulených očích a kroucení hlavy nad pitomostmi, co jsme my, Pražáci ze Slávie, Louvre, Krásných ztrát, Mlýnce, Roxy, Meet Factory…, schopni čas od času vrhnout na papír.


Hronov, srpen 2013 / Praha, říjen 2013

středa 30. října 2013

Chechtající se bestie I.

Dva ukradené a jeden modifikovaný vtip:

Bůh si pozve tři osobnosti - Obamu, Putina a Klause. A promluví k nim takto: "Pánové, jste nejvýznamnější světové osobnosti, proto vám sdělím následující důležitou informaci - do tří dnů nastane konec světa!"
Prezidenti se vrátí domů.
Obama zamíří do Kongresu, ke kterému promluví:
"Mám jednu dobrou, a jednu špatnou zprávu - ta dobrá je, že Bůh existuje. Ta špatná - blíží se konec světa!"
Putin po návratu do Moskvy svolá Dumu a takto k ní hovoří:
"Mám dvě špatné zprávy. Zaprvé - Bůh existuje, a za druhé - čeká nás konec světa!"
Klaus po návratu do Prahy svolá tiskovou konferenci:
"Mám pro vás dvě dobré zprávy. Zaprvé - patřím mezi tři nejvýznamnější osobnosti světa! A za druhé - referendum o přijetí eura nebude!"


Na matriku se dostaví dva mládenci. Úředník se ptá, co si přejí. "Chceme se vzít." "A jak se jmenujete?", "Petr Novák a Pavel Novák". Úředník na to: "To je ale zvláštní, že máte stejné příjmení.", "Není, jsme bratři." Udivený úředník na to, že je nemůže oddat, když jsou sourozenci, i když jsou homosexuální, "Ale my nejsme homosexuální, my se jen máme rádi!" "Ale to je incest, navíc si můžete každý najít ženu!!" Bratři na to: "Chcete říct, že diskriminujete sourozence? My si nechceme hledat ženu, máme se rádi a chceme se vzít." Úředník vzdychne a předá jim formulář žádosti o sňatek.
"Další, prosím." K přepážce přistoupí čtveřice. "Jak se jmenujete?" "Milan Novotný, Josef Hrubý, Jitka Smutná a Běta Nová." "A kdo tedy žádá o sňatek?" "My všichni!" "Jako dva páry?" "Ne, chceme se vzít všichni čtyři?" "To ale není možné!" "Jak to? Tady Běta miluje Milana i Pepu. Pepa miluje Jitku, která miluje Milana. Chceme to řešit sňatkem nás všech!" "Ne, to opravdu není možné!" "Chcete říct, že diskriminujete heterosexuály??" Úředník přemýšlí, pak chytne čtyři formuláře a podá je přes přepážku snoubencům.
K přepážce přistoupí muž. "Co si přejete?" "Chci se oženit." "Ale to musíte přivést partnerku!" "Ne, já se chci oženit se sebou!" "To ale není možné!" "Jak to? Můj psychiatr mi řekl, že jsem rozdvojená osobnost, tak chci své dvě poloviny spojit prostřednictvím sňatku. Navíc bych mohl čerpat všechny daňové úlevy na rodinu!" Úředník kroutí hlavou, že to není možné. "To je ale jasná diskriminace," oponuje žadatel. Úředník si otře čelo a posune přes šaltr příslušný formulář, potom se rozhlédne a zvolá: "Další.... třeba tamta paní s tím kokršpanělem..."


Jaká byla první slova vedoucí sekretariátu středočeského hejtmana po zatčení dr. Ratha? "Haló, účtárna? Ode dneška se zase dvě plus dvě rovná čtyřem!"

úterý 29. října 2013

Konečně máme transparentní politickou scénu (pár poznámek v čase těsně povolebním)


Dlouhá léta sleduji povzdechy mediální bardů o netransparentnosti české politické scény. Nebudu se teď zabývat tím, že fňukání novináře nad netransparentností politiků je stejný nonsens, asi jako kdyby mikrobiolog lamentoval nad netransparentností buněčného jádra… Předpokládám totiž, že těsně povolební situace je nám důkazem nové situace, ve které se politika stává záležitostí průzračnou, předvídatelnou a v jistém smyslu přehledně nekomplikovanou.

    Jestliže před třemi lety nemalá část voličů uvěřila panu Bártovi, že Věci veřejné budou i po volbách tou sympatickou stranou starající se prostřednictvím sympatické paní Peak o dětská hřiště a komunitní centra na Praze 1 (bez ironie – v této oblasti se véčkařům a hlavně paní Peak opravdu dařilo!), očekával jsem, že podruhé na vějičku úspěšnému bohatci neskočí, ani kdyby měl v čele své partaje dva Radky Johny nebo tři Martiny Stropnické. A tak jsem teď za naivu nejnaivnějšího! Doufám, že veřejnost rychle pochopila, proč pan Babiš během tří sobotních odpoledních hodin změnil své zásadní stanovisko do vlády nevstupovat, žádnou vládu nepodporovat. Můj názor? No protože mezi vyhlášením voleb a večerní TV debatou se sešlo vedení jeho hnutí. A tak úplně v jasných konturách vidím, jak si pana Babiše vzal stranou nejspíše pan Stropnický (dříve diplomat, ředitel sekce na zamini, ministr kultury, ředitel divadla, aktuálně chudý herec) a tiše, ovšem naléhavě mu šeptá do ucha:  „Andreji, my si můžeme říct o osm ministerstev!! Možná o deset!! To máš mraky zaopatřených a vděčných lidí! Já bych se třeba obětoval zase na tu kulturu“… Zcela transparentně také vidím, co se nejspíše dělo ve více než 40 rodinách nových ANO-poslanců: „Mámo, jsem tam!! Konečně si také užiji já!! A ten náš kluk? Ať už na ten pracák nechodí, udělám z něj asistenta! No mně né, to by se do mě pustili novináři. Ale řeknu Frantovi z vedlejšího okresu. A taky budeme potřebovat spoustu lidí do aparátu, když teď budeme mít ten státní příspěvek! A jestli nebude Andrej blbej, tak mraky lidí na ministerstva… Ježiš, já jdu brnknout Martinovi, ten bude na kultuře, ty jsi přece v té městské knihovně, nějaká sekce knihoven na ministerstvu určitě bude!“

    Pamatujete na obálky, které pan Bárta rozdával svým véčkařským poslancům? Tedy těm, co odmítli všechny ty všemožné náhrady a slíbili voličům, že oni vyžijí se základním poslaneckým platem? No ono se to dobře slibuje, pokud máte jiné nadstandardní příjmy. Nikdy jsem nepochopil, proč by měl poslanec třít nouzi s bídou. A po pár měsících v parlamentu? Když tito čestní zjistili, že poslanec Sobotka si z náhrad našetřil na mnohamilionový byt? Že i komunista Opálka létá z Ostravy letadlem, a oni mají jezdit po Praze mezi bezdomovci tramvají, a ještě za své? Tak to zcela transparentně muselo skončit u Bártových obálek! S tím, že se to vrátí, až těch svých pár poslanců pan předseda postupně umístí do státní správy či státem kontrolovaných firem. Posun v transparentnosti je díky panu Bártovi zřejmý – předpokládám, že pan Babiš za pár týdnů bude mluvit úplně jinak – tedy až se sejde poslanecký klub a Babišovu sluchu dojdou i jakobíni z okresů.

    Nejtransparentněji se chovají sociální demokraté! Již minimálně rok sledujeme, jak pan Hašek okopává kotníky předsedovi strany. Je tak transparentní, až z toho bolí oči. Proč bychom tedy měli být překvapeni z toho, jak zaříznul Sobotku ani ne 24 hodin po vyhlášení úplného volebního výsledku? Takže napříště bychom se měli smířit s tím, že má-li něco chobot jako slon, troubí to jako slon, je to velké jako slon, nejspíše to BUDE slon!

    Když jsem u socialistů, tak ještě jeden důkaz transparentnosti. Měli bychom napříště počítat s tím, že když nějaká partaj mluví o volebním zisku NEJMÉNĚ 35%, je jasné, že se stěží přehoupne přes dvacítku. Stalo se to Paroubkovi, stalo se to Sobotkovi, ještě jednou, a máme tu nové transparentní pravidlo!

    Výsledek první přímé volby prezidenta republiky jsem přijal celkem v klidu, maje důvěru v soudnost zkušeného muže, zkušeného politika, i když mně zrovna ne ideologicky milého. Nebyl jsem slepý, jen jsem zavíral oči před další transparentní skutečností – je-li někdo zapšklým ješitným starcem, nečekej od něj racionální rozvážnou politiku, vstřícnou, prováděnou s nadhledem muže, jenž s úsměvem ignoruje rozmíšky blbečků z Malé Strany. Tak máme prezidenta, jenž zcela transparentně míchá gulášem českého politického kadlubu a tahá z něj postavičky jednoznačně mastné a prosolené, jak papoušek nablblé planety z oprýskané krabice.

    Apropó prezident… Jedno transparentní pravidlo zafungovalo skvěle. Podpoří-li český prezident nějakou partaj, je jisté, že půjde do kytek. Tedy ne prezident, ale ta partaj. A že toto transparentní pravidlo zafungovalo jednoznačně, z toho jsem nadšen. Protože typologie okresních komunistických tajemníků včetně jejich vnitřního osobnostního uspořádání a (ne)vychování je na Rusnokově (Zemanově) vládě a kandidátech SPOZ vrcholně odpudivá. Určitě se v mnoha konkrétních případech mýlím, ale obecně si dovolím konstatovat, že mi tato parta splynula do transparentně nechutné hmoty.

    Takže nejen díky uvedeným příkladům se mi česká politika jeví velmi transparentně, dokonce předvídatelně. A abych nezapomněl – o nových předčasných volbách se mluvilo zcela vážně už v sobotu večer. Zcela transparentně…

Žatec/Praha, 28.10.2013


Aktuální Post Scriptum:

Paní Vlasta Bohdalová, členka předsednictva ČSSD k aféře Sobotka vs. Hašek:
„Když Sobotka pořád mluvil o vítězství. Nejde o to, že jsem se do sněmovny nedostala, ale my jsme v jižních Čechách udělali kus práce a těšili se třeba na pět mandátů. A máme tři!“

sobota 19. října 2013

Pár let života v esemeskách

    Vedle služebního smarphonu se tahám ještě s předpotopní nokií se soukromým číslem. Je ještě celodřevěná na plochou devítivoltovou baterku...:-)  Ne, není to žádná úchylka. Zaprvé nechci být zcela závislý na služebním telefonním čísle. Druhým důvodem je, že smartphone, pokud nedisponujete zajištěním od nějaké tajné služby, je v podstatě nezabezpečitelný. Moje stará dobrá nokie tak vrací smartphonům úder, protože hacknout jí můžete jen pomocí spolehlivého vrtáku, kladiva a kombinaček. A já mám tak jistotu, že konfirmační kódy k mým účtům dorazí opravdu ke mně, a ne někam do Kazachstánu.
    Je to pár dní, co jsem si všiml, že ve své nokii suším několik set esemesek. Ne, že by mi překážely, ale z nějakého iracionálního důvodu jsem se jal jednu po druhé mazat. Více než polovinu zabírají právě autorizační sms kódy. Polovina z té druhé poloviny jsou informační sms od mámy - jsme od sebe vzdáleni dvě hodiny jízdy autem, takže mám plno sms v několika základních verzích typu "jdu nakoupit" či  "jedu do knihovny". Jejich účelem je nevystavovat mne stresu, pokud se mi nedaří dovolat. A ten zbytek? To je vlastně můj život v posledních letech shrnutý do několika stručných vět.
    Takže jsem vykulil oči, když jsem narazil na zapomenutou sms od K., kterou mi sdělovala, že se odvezla sama naším autem do porodnice, ale že mám být klidný, že je vše OK :-). Dojaly mne vzkazy od malého synka - například: Nikam nejdu, budu čekat na tatínka. Nebo: tvůj syn se chystá zmutovat, aby byl větší a silnější. Nebo citace: mami, tatínek se bojí výšek, protože je poseroutka? Vzkaz od druhé z mých dcer, která reagovala na informaci, že její nejmladší sourozenec bude zase holka: dvě sestry.... není to málo, Antone Pavloviči? Organizační komunikace z Hronova... Osudová sdělení přátel v několika slovech... Vtipné reakce na situace, které se mi již vykouřily z hlavy. Atd. atd.
    No a teď mě mrzí, že jsem se příliš lehkomyslně zbavoval těch starých komunikátorů, první motoroly, pak už to byla souvislá řada nokií, všechny plné zbytečných a ještě zbytečnějších zpráv. Ale vsaďte se, že i ve svých starých mobilech byste našli deset dvacet esemesek, které byly zcela zásadní. Ale jsou nenávratně pryč.
Praha, 19.10.2013

Post scriptum ze dne 20.3.2014:

Tento příspěvek jsem přidal na svůj blog v sobotu 19.10.2013 pozdě večer. V neděli ráno jsem odjel za tátou do Mašťova. Někdy v půl třetí odpoledne jsem ze své staré nokie poslal další esemesku své K.: "Táta před chvílí zemřel. Teď nevolej. B."

pátek 18. října 2013

Několik citátů pro dobu předvolební

"Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly!!"
Slova knížete Boleslava Ukrutného, jenž ve snaze odpoutat Knížectví české z vlivu Říše římské neuhnul ani před bratrovraždou knížete Václava, při pohledu na 120 párů volů kolébajících se směrem do Saska k římskému králi Otovi I., obnovený to atribut lenní závislosti po čtrnáctileté válce s Otou.

"Nu dobrá, a kdos ty?... Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."
Goethe - Faust
Motto Bulgakovovy knihy Mistr a Markétka, o návštěvě ďábla Wolanda v Moskvě třicátých let.

"Sociální demokrat, kudy chodil, tudy krad!"
Předseda senátu havlíčkobrodského okresního soudu Josef Novotný v roce 1932 při vynesení rozsudku nad zlodějem dřeva Antonínem Málkem, předsedou místní buňky sociálních demokratů.

"Budete se mít dobře, ať chcete, nebo nechcete!"
RSDr. Stanislav Rybák, první náměstek hejtmana Ústeckého kraje, KSČM, bývalý dlouholetý okresní tajemník KSČ lounského okresu, při prvním pohledu z okna hejtmanství do Velkohradební ulice, stále ještě plné života.

"Tak nestalo se nic nového před mýma očima, ale vše, co se stalo, stane se i v budoucnu. Ti, kteří přijdou po mně, budou podobni těm, kteří byli přede mnou. Jakpak by tedy mohli pochopit mou moudrost? Pročpak bych si měl přát, aby četli má slova? Avšak já, Sinuhet, píši tohle pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití."
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet

"Teď se konečně domnívám, že jsem našel pravou cestu a dokáži vést prostý lidský život, jen dostanu-li k němu příležitost, neboť jsem se upřímně a s konečnou platností rozhodl vzdát všech dobrých úmyslů, jež ostatním lidem vesměs přinášejí víc zla než dobra...."
Mika Waltari - Šťastná hvězda

 "As Americans, we can take enormous pride in the fact that courage has been inspired by our own struggle for freedom, by the tradition of democratic law secured by our forefathers and enshrined in our Constitution. It is tradition that says all men are created equal under the law and that no one is above it."
Barack Obama, senátor, nar. 1961

středa 16. října 2013

Glosa k předvolebním spotům

       Jsa na antibioticích, odcházím z domova do práce o pár minut později, abych nemusel polykat léky kdesi v mastné tyči mezi Palmovkou a Karlínem. Nastavil jsem si totiž ranní příjem pilulí tak, abych nemusel brzo stávat – takže jsem si lehce zkomplikoval dalších deset dní docházky do kanceláře po vynuceném uschopnění. Leč díky tomuto posunu jsem v TV zřel již podvakráte ranní pásmo předvolebních spotů.

        Čím jsem starší, tím více jsem povznesen nad pitomostmi tohoto typu. Přesto nechápu, proč partaje sami sebe tlačí zákonem do komických scének, ze kterých znovu a znovu mezi ostatními více či méně trapnými režisérskými pokusy se za každou cenu odlišit vycházejí vítězně obyčejné „mluvící hlavy“. A tak se mi chce doplnit známý výrok Winstona S. Churchilla: „Největším argumentem proti demokracii je setkání s voličem“ o dodatek: „Chceš-li zanevřít na stranický systém, pusť si volební spoty“.

       Ono to není jednoduché ani s těmi mluvícími hlavami. Jestliže za jakési mně zcela neznámé hnutí nejdříve promluví zkušená prodavačka iluzí v mnoha hereckých rolích Táňa Fischerová, a vzápětí po ní bývalý primátor Liberce s chlapáckým třídenním vousem, je to strašné srovnání. Probůh, proč jim někdo neřekl, ať nechají mluvit jenom Táňu. Že stejně pan Korytář (příznačné jméno, že?) nikoho nezajímá a se svým výrazem vyděšené lasice těžko může přilákat nějakého voliče. Nebo Bohoušek Sobotků procházející se mým rodným krajem po kavylových stepích, s detailním záběrem na otcovské gesto ruky hladící kavyl chlupatý. V pozadí mocný vrch Oblík, Raná a kopec Milá, a na jejich úbočí jakýsi nápis, něco jako Hollywood na stráni nad LA – stejná bílá písmena, ovšem jiný text. A Bohouš se svým nablblým výrazem usmívajícího se prosťáčka lape ze vzduchu tato několikapísmenná sdělení, aby je uvedl v život, ať se nám to líbí, nebo ne. Akční spot má naopak Topka. Karel Bond na čopru smykem zastaví před stranickou věrchuškou a mluví do mikrofonu. Bohužel, i z tohoto krátkého vystoupení mám jediný pocit – strach, aby to kníže udejchal až do konce! Premiant Mach z mně milých Svobodných bohužel působí …. no jako premiant. A premianti nebývají nejoblíbenější. O špatně sestříhaném vystoupení ultralevičáka Vandase, žoviálně svírajícího mikrofon, škoda slov! Aspoň, že za sebou má Špilas a ne Hradčana!!! Velké zklamání mi způsobili Piráti! Odredovaný předseda sedí v ušáku před hořícím krbem v luxusním salónu, což samo o sobě působí úděsně! I když se nakonec zvedne a jde „konat“, je to konformita z konformit nejkonformnější. Kdyby jej postavili doprostřed jeho dozrávajícího políčka, vedle kytek zaparkovali mohutný soundsystem, v ruce větev a k tomu jednoduché sdělení – vyrazíme s těmi páprdy dveře a pořádně zahulíme, měli by můj hlas stoprocentně!! Takže naštěstí jsem se nakonec potěšil pohledem na Havlovu podobiznu za zády sluníčkového svazáka Lišky, dědice nejlepších listopadových tradic, a vyrazil na metro směrem k mé rodné bance…


Praha, 16.10.2013

P.S. Když se mě nedávno kolega zeptal, koho tedy má volit, odpověděl jsem mu slovy Jiřího Rumla, která použil v jednom komentáři v časopisu Reportér v roce 1968: „Je to prostě jen souboj fyziognomií!“ Takže doporučuji dát na prostou sympatii. Mně sympatické tváře bez ohledu na politický program: Travka Bartoš, Karel ze zámku, Mirka premiérka Němcová. Na druhé straně vidím ty normalizační tajemníky od Zemana, jeden jako druhý vypadají jako soudruh Moučka, všimli jste si toho? No a pak těžko vydýchávám pohled do pléna sociálních demokratů – vždycky mám pocit, že se jedná o sjezd domovních důvěrnic. Politické bandity se snažím ignorovat.

úterý 15. října 2013

Andrássy tér

Nad Andrássy tér vychází slunce.

Housenky Ikarů se sunou dolů k vodě.

Sto prvá ranní cigareta s chutí čokolády,
ještě chladný chodník, vůně rzi nad nádražním bufetem,
kde věčná Štěpánova ručka svírá paprikovou klobásu.

Sto druhá ranní cigareta zašláplá do asfaltu.
Škvířící se dlouhé uhlovodíky tlučou v nose.
Cesta k nádraží se nezkracuje,
ale divý Avar naléhavě opakuje:
"Ještě JE čas, ještě JE trochu času...!"

Sto třetí ranní cigareta bodá do boku sladkým trnem.

Nad Andrássy tér vychází slunce...


Budapest, červen 2002

Blicí místa

    Když se narodila Lucka, byl jsem extrémně mladým otcem. A při vědomí toho, jak jsem zkomplikoval život rodičům své ženy Jany, jsem se snažil být zcela neviditelným. Takže jsem nikdy nenašel odvahu se například ozvat proti metodám dědy Vlastíka, jimiž se rozhodl odnaučit Lucku kinetóze, nebo-li soustavnému zvracení při jízdě autem. Lucinka tuto obtíž zdědila po mne, takže jsem moc dobře věděl, že proti kinetóze více méně nic nepomůže, vyjma důkladného vyzvracení někdy v polovině jízdy kamkoliv. Vlastík byl šlechtitel chmele, takže nejspíš z toho plynulo jeho přesvědčení, že v tomto smyslu vyšlechtí také Lucku - základní metodou byl soustavný zpěv, který měl zahnat nucení ke zvracení. Výsledkem bylo to, že mimo Lucčiného zvracení nás všechny ještě bolela hlava. Obecná nervozita, která rozhodně Lucce nepomáhala, se již při nástupu do trabanta dala krájet. Když jsme konečně někde za Knovízem museli zastavit, aby Lucka vyhodila obsah žaludku, všem, až na dědu, se mocně ulevilo. Vlastík bral každé zvracení jako osobní prohru a Lucce tak k její kinetóze přibyla slušná frustrace. Bylo by to úsměvné, kdyby se s touto frustrací neprala doteď. Bůh ví, že to za vinu nekladu bývalému tchánovi, ale sobě. Napravit to však už nedovedu.
    Když se narodila Terezka, zařekl jsem se, že podobných chyb se nebudu dopouštět. Cesty s manželčinými rodiči v podstatě vymizely, protože tehdy jsme už cestovali naším Sršáněm. Jana byla rozumná, takže nebylo třeba nijak bojovat o rozumný přístup k řešení problémů se zvracením za jízdy. Když už jsem posléze každý pátek cestoval na chalupu s dcerami sám, dosáhli jsme společně vlastně druhého extrému. Abych přehlušil smutné napětí, které v autě zavládlo při každém odjezdu bez Jany, vymyslel jsem přestávky k nákupu mentosek v konzumu na libočanské návsi. Od Ovčína až do Rokle jsme pak počítali dravce, kteří se tou dobou ve značném množství vraceli na podzimní pole. Když nasněžilo, čímž se razantně zlepšila viditelnost, napočítali jsme na tomto poměrně krátkém úseku i ke třiceti dravcům. Rád bych přidal výčet druhů, ale v těch zahnutých zobácích se bohužel nevyznám. Po sladkostech zákonitě musel přijít ten nejistý tlak v žaludcích mých dcer. Po dvou letech pátečních výjezdů jsme dokázali statisticky vyhodnotit pravděpodobnost vynucené zastávky s určitostí na 90 %! Naše trasa tak byla rámována záchytnými body, kterým jsme říkali "Blicí místa". Při cestě na hory jich bylo méně - Poláky, Petlery... Zpáteční cesta měla své "Vomit Points" Na bojišti před Kláštercem, v Rokli za hospodou či u větrolamu za vesnicí Chbany. Každý akt vyprázdnění jsme provázeli příslušnými komentáři, takže často se stávalo, že z Terezky se draly dávivé zvuky do kterých se mísil hlasitý smích. Velkou hrdinkou bývala Lucka - dovedete si představit tu akci? Terka viděla blížící se blicí místo, vzápětí zvolala: "Zastavit!!", a pak už to šlo ráz na  ráz - Lucka vyběhla z auta, otevřela sestře dveře, upravila jí oblečení tak, aby si jej nepozvracela a už to jelo. Byli jsme takto sehraní, takže já dobíhal k akci jaksi již dodatečně. A dovede si někdo představit, jak asi muselo být Lucince, které bylo stejně zle, do toho držela nejen zvracející sestru, ale i svůj žaludek, aby vydržel celou exekuci, nebo se neobrátil aspoň do doby než oběhnu auto? Prostě hrdinka!
    Tak jo, když už musí být naše cesty lemované blicími místy, tak ať je míjíme s úsměvem a s někým, kdo přetrpí náš problém, i když třeba se zaťatými zuby...
 Praha, Horní Halže 15.10.2013

neděle 13. října 2013

Melancholický krušnohorský podzim

    Mlha nad proseckými stráněmi mi jako každý rok připomněla podzimní víkendy strávené na chalupě v Krušných horách. Za ta léta to bylo desítky hodin strávených za kuchyňským oknem pozorováním cárů mlhy, které se střídavě valily nahoru do kopce z lesů pod námi, anebo naopak, to když začalo studené slunce získávat dočasně navrch. Drtivou většinu všech těch seversky zádumčivých víkendů jsem celé dětství prožil osamoceným touláním po věčně mokrých a mlžných lesích. Když si to tak promítnu zpátky, nic více nejspíše nemohlo formovat moji povahu, než černé bezlisté stromy, nacucané chuchvalce nesekané polehlé trávy, či klouzající fylitycké břidlice a zčernalé ruly a svory sem tam na hranách strašidelných roklí a úvozů vystupujících skal, svědků dávných vrásnění a geologických supertlaků.
   
    Kopce, stráně a údolí pod naší chalupou jsem měl prochozené křížem krážem, myslím, že i kdyby mne odvedli na neznámé místo, do několika minut bych věděl, kde zrovna jsem. Čas od času jsem dokonce vyrážel do nepropustné mlhy, abych se pokusil zabloudit. Nikdy se mi to nepodařilo :-).
   
    Horské svahy mezi měděneckým hřebenem a Perštejnem dole v údolí byly do konce války poměrně hustě osídlené. I tehdejších třicet let po válce zdaleka nestačilo smazat všechny stopy osídlení, i když se o to počátkem padesátých let čs. lidová armáda tak snažila. Mohl jsem tak prochodit docela hustou síť lesních cest a úvozů, narážet na opěrné systémy polodlážděných cest v prudkých svazích, či na tušené stopy dávných zahrad. A tak se k podzimní mlžné melancholii do klukovské hlavy vetřel i neodbytný pocit marnosti a beznaděje...
    A nebýt té mé smečky, tahal bych se s tímhle harampádím v hlavě dosud!
Praha, 13.10.2013

VIDEOBLOG - Skřivaňský potůček 10_06_2013 v Šanghaji pod Rozvědčíkem



sobota 12. října 2013

Nejkrásnější zatáčka

    Přijíždíte-li k Nezabudicím  po silnici od Všetat, musíte nad Malou Bukovou sundat nohu z plynu, jinak byste to nemuseli před křižovatkou U kříže ubrzdit. Kolmá silnička vede lesem sice přímo, ale jízda na ní připomíná pouťovou lochnesku zakončenou  před výjezdem z lesa krkolomnou serpentinou. Kdysi jsem hned po odbočení U kříže každý pátek při příjezdu na chatu rozjel naši dýchavičnou škodovku stovku, zvanou zcela případně Sršáň, na dvojku na plnej ceres. A sázeli jsme se, jestli dojedeme až dolů k řece. Nebylo to tak jisté, ale při správně synchronizovaných kývavých pohybech našich těl uvnitř auta Sršáň vyjel i to poslední esíčko, a pak už opravdu následovala jízda na brzdy až dolů k Anamu.
    Už jako mrňavej kluk jsem tu odbočku u Kříže chápal jako bránu či vstup na domácí území. Časně jarní příjezdy ještě s babičkou Jarmilou byly nadupané netrpělivým očekáváním. Les vypadal jako by se už nikdy nechtěl zazelenat, takže jsem jej z okna našeho moskviče 407 kropil zelenou barvou z imaginární stříkačky. Ty první jarní cesty na chatu pro mne byly zcela zásadní změnou a přelomem, jímž jsem se odstřihával od nekonečné krušnohorské zimy, kterou jsem od časného podzimu do pozdního jara víkend co víkend zažíval na naší chalupě schované pod Horní Halží.
    Kousek po výjezdu z lesa, kdy je ještě neznalý pocestný ukolébán nevzrušivým pohledem na celkem nudné okolí, přijde prudká levotočivá zatáčka. Dodnes se těším na ten pohled, který se za zatáčkou otevře, jako by kdosi trhnul oponou. Dole  je hluboký zářez údolí Berounky. Z úžlabiny mezi ovocnými sady se k autu blíží domky Nezabudic. Stojí většinou tak, jak stály před dvěma či třemi sty lety, parcelace vesnice se od té doby nijak zásadně nezměnila. Nahoře na druhé straně údolí svítí pod kopcem Mokřinka branovské domky, dole pod nimi lze tušit prudkou cestu úvozem dolů do Luhu pod Branovem s domkem převozníka na břehu řeky. Vpravo na hřebenu nad řekou jako nenápadný svědek byvších geologických revolucí trčí skála Propadeného zámku. V okolí jsou k vidění zbytky jakéhosi pravěkého hradiště. Ale když jsem tu někdy v polovině devadesátých let byl naposledy, sesbíral jsem po návratu z Terezky 27 klíšťat, pak už mě to sem tolik nelákalo - a to je odtud nejhezčí výhled na naše údolí se Skřivaňským potokem.
    Ještě než zatočíte k Panence Marii, mihnou se po levé ruce Nezabudické skály, odkud jsou krásné výhledy až k Čertově skále proti proudu řeky. Nezabudický mlýn s vilou mlynáře Čecha ze silnice vidět nemůžete, ale stačilo by pod lesem s lavičkou pro unavené houbaře zatočit na polňačku, a kolem hřbitova by to údolím Mloků bylo k mlejnu jen kousek. Berounka tu trpělivě kopíruje oblouk Nezabudických skal, aby ji těsně před Klucnou vrátily do směru skály U Eremita. Tudy chodíváme se synkem Kozí stezkou ve skále vysoko nad řekou, já vystrašený, Matěj naštvaný, že o něj mám zbytečný strach. Odměna pro oba je v Jimově hospodě U Jezzu "přesladká" - Matěj svůj jindy nepovolený smažený sýr, já uzené s bramborákem a vychlazený bernard. A když to sedne, tak si z radosti ze života dám i sklenku guatemalského rumu, co tu Jim má za hubičku.
    Sošku rozevláté Panenky Marie pamatuji jen s uraženou hlavou. Byl to vždy smutný pohled. Takže když jsem někdy počátkem devadesátých let spatřil na místě zničeného originálu novou kopii, málem jsem tu zatáčku samým překvapením nevytočil! Jo, a ten komín, co se brutálně tyčí v dálce, tak ten patří k továrně Permon, která byla v osmdesátých letech přestěhována na kopec nad Roztoky kvůli plánované stavbě přehrady. Třeba ten komín zase jednou zmizí.
    Když jsem přestal k Berounce přijíždět sjezdem od Kříže, bylo mi to moc líto. Možná je to nepochopitelné, protože líto by mi mělo být v té době jiných věcí. Neříkám, že nebylo. Možná se ale ta levotočivá zatáčka stala jakýmsi závěrečným podtržením čehosi, co se již nikdy nevrátí...
Praha, 12.10.2013

pátek 11. října 2013

Markéta

Motto:
"Zatímco se koupeš, umýváš si záda, na největší loupež ve mně se střádá..." J.N.   
    Markétu jsem nemohl minout! Všimli jsme si sebe navzájem hned v prvních dnech prvního semestru našeho studia matematiky na ústeckém pajďáku. Markéta rozhodně nebyla můj typ - ne nadarmo ji Jindřich říkával Broskvičko. V každém případě mě ani nenapadlo, že Markéta bude mou první opravdovou holčičí kamarádkou.
    V prvním semestru jsem se snažil ještě napasovat svou představu studentského života na stále nepoznanou realitu - koncerty vážné hudby, alternativní hudební scéna, v tehdejší době přeslavné Rajmontovo Činoherní studio s Leošem Suchařípou, Bartoškou, Zedníčkem, Heřmánkem, Töpferem... Podobně na tom byla Markéta, takže nebylo divu, že jsme hned koncem  října na sebe narazili na koncertu varhanní hudby v komunisty přestavěném kostele na Smetanovu hudební síň. Už od raného mládí potřebuji, aby ve mně kulturní zážitek měl čas doznít. Nesnáším fronty u šaten, úprky na autobus a podobně. Takže jsem se přitočil k Markétě a pozval ji na kávu do nedaleké kavárny obskurního hotelu nedaleko nádraží. Byl to trochu risk, do té doby jsme spolu o samotě nemluvili. Ale stačilo pár minut, abychom zjistili, že jsme "jedné krve". Prokecali jsme zbytek večera a pak ještě spoustu dalších nocí na koleji, nakonec i v panelákových bytech v Žatci či na Kladně, kam jsme za Markétou čas od času jezdili s Janou.
    Markéta mne seznámila s Jarkem Nohavicou v době, kdy začal objíždět malé kluby a do jeho prvního zákazu na Portě bylo celkem daleko. Díky Markétě jsem sám či s Janou mohl pobývat v jeho intimní blízkosti a nosit mu kytaru, když jsme jej po Krvavé Fortně strkali v Kladně do autobusu a báli se, aby nás cestou na Kročehlavy z toho busu nevyhodili. Byly to bohatýrské mejdany.
    Takže v našem kamarádství bylo namícháno vše vrchovatou měrou - vzájemné sympatie, stejné názory na okolní svět, mládí, sdílené objevování všeho nového, šílené tahy, ranní návraty na kolej, celonoční diskuse, odlesk Jarkova protestu... Pak se mi podařilo udělat zkoušku z matematické analýzy na děkanský termín, leč Markéta neprošla. Ještě jsme šli vedle sebe další rok, kdy opakovala ročník. Jenže v té době jsem už chlastal první ligu, a Markéta tak nějak do té vypité party z Hnáty nepasovala. Ani jsem si v tom opileckém rauši nevšiml, že po vylití z fakulty zmizela z města.
     Na všem zlém je něco dobrého, říká se, takže když mi bylo blbě, vzpomněl jsem si na Markétu a znovu ji našel. Nějak se protloukala v nekvalifikované pedagogické pozici, a když konečně přijela k nám do Žatce, skoro se podařilo navázat tam, kde jsme skončili. Skoro. Tou dobou jsme se všemi silami snažili zabránit, aby nás semlely šutráky zuřivého reálného socialismu, a každý se o to pokoušel po svém. Ještě jsme se párkrát viděli a pak si totálně zmizeli.
    Na Markétu jsem vzpomínal samozřejmě často, ale odvahu ozvat se jí jsem dostal až opravdu po dlouhých letech, tentokrát v době, kdy jsem  byl šťastný a snažil se vrátit k těm pár kdysi blízkým lidem, abych jim mohl říct, že ... abych jim toho ještě hodně řekl. Mluvili jsme spolu krátce telefonem. Markéta byla nejspíše ráda, že mě slyší, já ze sebe nervózně chrlil svá složitá souvětí. Ale z plánované akce se omluvila, neměla by hlídání ke svým snad třem dětem... Už jsem nezavolal. A tak mi zůstalo staré telefonní číslo. Krátce poté navíc došlo k přečíslování všech pevných linek. Vyzkoušel jsem ještě všemožné internetové stránky, leč nové číslo už nenašel. Po letech jsem Markétu ještě hledal za pomoci spolužáků.cz, ale ani naši společní spolužáci o ní nic nevěděli. Jen Pepa mi poslal letitou fotku z nějaké akce jejich kruhu, co byl o rok níž.
    Má tahle historka nějaké Burmovo závěrečné ponaučení? Možná jo - máš-li někoho rád, drž se ho jako hovno košile!!
Praha, 12.10.2013

Zlatá Juráčkova šedesátá, aneb Brňáci na Zábradlí

    K divadlu Na Zábradlí máme s Klárou vztah až intimní. Když jsem konečně ve vrcholící dospělosti opustil Hometown a přišel do Prahy, jedna z prvních cest za divadlem samozřejmě vedla sem. Měli jsme štěstí, ještě jsme stihli poslední dvě Léblovské sezony s Rackem, Ivanovem a Strýčkem Váňou. V ten podvečer, možná ve stejné chvíli, kdy Petr Lébl připínal na dveře své kanceláře uměleckého šéfa cedulku se vzkazem "Jsem v provazišti", jsme s Klárou procházeli uličkou Na Zábradlí, netušíce, že jsme vzdálenými svědky konce jedné velké divadelní jízdy. V těch dvou letech jsme potkávali Petra Lébla v divadelním baru, sedával jsem tu utajeně po pracovních schůzkách v centru Prahy v poledních pauzách divadelních zkoušek, pozoroval milovaného Leoše Suchařípu usrkávajícího svou vodku, tajně odposlouchával dětsky přímočarý rozhovor sochaře a scénografa Jaroslava Róny s režisérem Pitínským...
    Zde pro mne mezi vánočními svátky v roce 2000 vrcholila televizní krize, kdy jsem se jediný z hlediště ozval proti manifestu předneseném Karlem Dobrým, a pak trpěl, když se na mě všichni herci chodili koukat, co jsem zač, a nakonec mě v šatně hlídali, abych neodnesl podpisový arch "Voldánová na Hrad!". Dodnes mne mrzí, že jsem se v baru vedle zaraženě sedícího Ladislava Smoljaka nezeptal, v čem že se to veze...
    Pak přišlo pár houpavých let, a když jsme nakonec přetrpěli představení, které nebylo vyprodáno i přes účast autobusovémho zájezdu, i náš zájem uvadal. Po letech jsme se sem loni vrátili na představení Ambrózie - desetiminutové sólo Igora Chmely, jehož jsem viděl na jevišti poprvé, bylo prostě famózní. Ovšem ze všech koutů, i z poza baru od neochotných barmanek, bylo cítit, že to nějak není ono...
    A pak tím osud zakvrdlal, Doubravka Svobodová chytila životní šanci na fakultě, a město vypsalo výběrové řízení na obsazení pozic ředitele i uměleckého šéfa. Výběrko vyhrálo trio Štědroň, Viceníková a Mikulášek z brněnské Reduty. Nečekal jsem, co to udělá s Pražskou kavárnou! Už změna tradičního a věkovitého loga byla přijata se značnou nevolí. Ano, vydrželo od roku 1958, ale jak to komentovala K. - aby se z toho nepos.ali! Brňáci přenesli na Zábradlí několik svých představení z Reduty ve formě obnovených premiér. A tak když Klára sehnala lístky na jedno z prvních představení "Zlatých šedesátých" (1. pražská repríza), udělala mi tím velkou radost. Věděl jsem, že přenesení deníkových záznamů Pavla Juráčka na jeviště mělo velký úspěch už v Brně. Dokonce jsem viděl ukázku v Divadlo žije, ale představit jsem si to opravdu nedovedl. Protože jak se tak přibližně vyjadřuje profesor Císař - poezie a literatura bez divadelní akce na jeviště nepatří...
    A tak jsem byl u toho, jak brňáci převálcovali Prahu. To představení je úžasné. Trochu to trvá, než se rozeběhne, ale druhá polovina je esencí marnosti a zoufalosti žití jedince v prostředí obecné zbabělosti a zoufalé malosti. S Juráčkem v pěti samojediných podobách jsem prožíval bezvýchodnost žití až k pláči. Takže hlavně jsem se na konci snažil nevzlykat nahlas! Reakce pražského publika byla bezprostředně úžasná - patnáctiminutový neutuchající potlesk, herečky dojaté k pláči. Že by se rodila další výrazná a nezapomenutelná éra v dějinách divadla Na Zábradlí?? Už se těšíme!
A pak jsme nechali divadelní zážitek doznít u Růžiček při podzimním ležáku dochmelovaném za studena a syrovém hovězím. No není na světě krásně?
Praha, 9.10.2013

Veřejné zakázky, odbornictví, euro a co k tomu dodat

    Tak včera Senát odsouhlasil vládní opatření, jímž se zvyšuje limit pro povinné zadání veřejné zakázky dle příslušného zákona. Tuším, že doposud byl tento limit nastaven na jednom mega. Leč i tato hranice připadala stádu voličskému obecnému tupému příliš nízká. Proč by si měl starosta kupovat tužku tvrdosti HB na náměstí u známého v papírnictví, když ve velkoobchodě ji dostane o 18 haléřů levněji!! Akorát si těch tužek musí koupit deset kilo. Na druhé straně stejná volební obec usilovně touží po tom, aby ve veřejných funkcích zasedli odborníci. Tedy odborníci na všechno, jakési renesanční bytosti osvíceneckého ducha. Na co ale potom potřebujeme zákon o veřejných zakázkách, když budeme mít takové odborníky??
    Zvýšení limitu na tři mega nepovažuji za tak zásadní. Pořád se jedná o limit velice nízký, nejspíše se pod něj nevejde ani rekonstrukce chodníků v kterémkoliv maloměstě. Důsledek, tedy že se i nadále bude hodnotit jen a pouze podle vysoutěžené ceny, bez ohledu na kvalitu, reference a podobná kritéria, tak nadále děsí volené reprezentanty. Nemluvě o zásazích různých složek čacké policie, co pomáhá a chrání, a prokurátorů "nového" střihu s přísným šilhavým pohledem odkudsi z Holomóca, co jsou schopni zabásnout starostu jen proto, že dle jejich názoru předražil zakázku (co na tom, že ta levnější, vítězná, byla od firmy no name o dvou zaměstnancích a jedné služební oktávce). Možná by bylo nejjednodušší, abychom přehodnotili tři nohy demokratického systému, a o veřejných zakázkách rozhodovali rovnou prokurátoři.
A ještě jednu informaci jsem zachytil v tomto předvolebním čase. Velice mne zaujal výsledek jakéhosi průzkumu, podle nějž si 75 % občanů nepřeje zavedení eura!! Jak je potom možné, že volební průzkumy dávají tak zdrcující většinu socialistickým eurofederalistům, co chtějí zavést euro již zítra, bruselským rudozeleným, co chtějí mimo eura také zákaz vstupu do pohraničních hor a zákaz pojídání přeštického prasete či říšským Evropanům habsburského střihu?
   No možné to je.....
Praha 11.10.2013

Předvolební kalkulačka

Mám angínu, tak jsem si udělal test svých volebních preferencí. Procentní výsledek se zohledněním váhy odpovědí jsem našel na kalkulačce kohovolit.cz. Pak jsem si ještě zopakoval starší test na kalkulačce aktuálně.cz. Zde se hledají shody odpovědí s programy některých stran. Tady jsou mé výsledky:
kohovolit.cz :
Koruna česká 86%
ODS               74%
Svobodní       70%
Úsvit              70%
KAN              68%
TOP09           68%
Hlavu vzhůru 64%
KDU              60%
Piráti              52%
ANO              48%
Zelení            36%
Lev21            30%
SPOZ            30%
ČSSD            26%
KSČM           25%
aktualne.cz - počet shod:
ODS               12
TOP09            12
Svobodní        11
Hlavu vzhůru 10
ANO              10
Zelení              9
Piráti               8
Úsvit               8
KDU               6
LEV21            5
ČSSD              5
SPOZ              5
KSČM             4
Takže vlastně žádné překvapení :-)
Praha 11.10.2013

středa 9. října 2013

Krátce ještě ke travičům studní

    Přečetl jsem si onehdá názor na přiznávání se k politické orientaci. že se prý pravicově smýšlející občané stydí či bojí ke svým názorům přihlásit. Následoval rozbor a zdůvodnění. nemá cestu se v tom nimrat, podle mne prostě jen došlo k dalšímu zhoupnutí společenského povědomí o prioritách. A při té nalévárně od Bruselu na Malou Stranu o tom, že stát je tu od toho, aby se STARAL (!!!), se vůbec není co divit! Prostě v devadesátých letech většina tvrdila, že je bytostným pravičákem, tak teď zase nějaký čas budou všichni leví jak šavle.
    V této souvislosti mě však mnohem důležitější připadá, že tuto zákonitou změnu provází cosi nového, cosi, co má kořeny v Havlově blbé náladě, leč s krizí posledních let to prostě nesmyslně hypertrofovalo. Myslím obecné nadávání na vše a všechny, které se stalo především mediální normou. Kauzy se nehledají proto, aby se řešily, nýbrž proto, aby se dohledal důvod pro sžíravou a neúprosnou kritiku. Již jsem tu před časem srovnával přístup k věcem veřejným na jedné straně novináře Poláčka, a na straně druhé baviče Krause. Kraus prostě svůj pořad zahájí sžíravou kritikou, i kdyby si měl na internetu najít sebevětší blbost. A lidé plácají, hovadsky se chechtají a cítí tu lechtivou sounáležitost s Honzou, který má přece stejné názory jako oni, takže jako by na to dostali razítko! Od Krause, který tak sžíravě nahlíží na debilní bulvár, ale sám jej pomáhá vytvářet svými sexistickými narážkami a nepodloženými urážkami. Kraus tehdy v rozhovoru nařkl Poláčka, že jeho pozastavení se nad věčně nespokojeným Krausem je Poláčkovou zbabělostí. A to je to, co jsem chtěl říci - mám intenzivní pocit, že už žijeme v době, kdy je odvážné nenadávat, kdy je odvážné hájit nějaký či něčí názor bez ohledu na autorovo jméno, kde je odvážné se něčeho či někoho zastat. Minimálně se do vás v hospodě pustí celá společnost a nenechá na vás nit suchou. V tom horším případě se dočkáte ostrakizace ústící (zatím jen) do ztráty místa (Bátora byl odejit proto, že mu bylo vyčítáno, že jako státní úředník se nemá co vyjadřovat k politickým otázkám - a uteče doslova pár měsíců, a státnímu úředníkovi Mynářovi dělá předvolební kampaň rovnou prezident, a ještě za státní peníze!!).
    Takže i když jsem pod rozlišovací schopností mediální hvězdy Krause, dovolím si jej opravit - jeho odvaha je velice zpozdilá, on se jen veze na všeobecném veřejném mínění, díky pevnému posezu na této vlně vydělává peníze a systematicky buduje svou nezaslouženou pověst břitkého moderátora (už dávno ne, pane Krausi). Třeba si toho všimnete, že odvaha ve veřejném prostoru je dnes už zcela o něčem jiném!
Praha, 9.10.2013 

Ideologie odborníků

Motto:
"Smyslem politiky není vybírat odborně to nejlepší, protože nikdo neví, co to je, nýbrž starat se o svobodu lidí, aby sami v milionech praktických pokusů mohli to nejlepší hledat"
Karel Steigerwald
    Konečně někdo jasně a pregnantně vystihl to, co se mi v mnohem komplikovanější podobě honí hlavou. Zatímco v minulých volbách bylo "nezapomenutelným" heslem "Skoncujeme s dinosaury" a boj proti korupci, letos se stalo cílem většinové společnosti vymést politiky a na jejich místa dosadit jakési odborníky. Je to opět a znovu se opakující intelektuální nedomrlost a absence kritického myšlení napříč českou společností - proto s obdobným názorem, tedy že českou politiku zachrání odborníci, se lze setkat u lopat ve čtvrté cenové skupině, u majitelů fabrik, ale i mezi intelektuální "elitou" pražské kavárny. Ta touha svěřit svůj život do rukou odborníka, který škrtem pera rozhodne o našem obecném blahu, je pro mne zcela, zcela nepochopitelná. Jak tupé většinové společnosti vysvětlit, že každé rozhodnutí parlamentu, vlády, ministerstva je v prvé řadě rozhodnutím politickým, vzniklým diskusí o prvotních návrzích, jejichž výsledkem je vždy nějaký politický kompromis - pokud ovšem nebudeme odbornická rozhodnutí přijímat zcela slepě a bez jakékoliv pochyby. Tedy nějak tak, jak přijímali chlapi z chemičky rozhodnutí soudruha Pláteníka z okresu na severu... Pak ať rozhoduje o všem rovnou prezident Becherovka, protože ten aspoň zcela zastiňuje své patolízaly Žáky, Mynáře, Rusnoky a podobné politické prostituty.
    A ještě jedna opakovaná lež mě vytáčí - ty kecy o přežilosti pravolevého rozdělení politického spektra. Kdysi mě stejně vytáčelo hraní si na středové strany. Co to, probůh, je - středová strana. A tak když dnes slyším, že někdo není ani pravičák, ani levičák, představuji si levou a pravou půlku zadele - protože mezi je jen ta pověstná díra. Na jedné straně je to knížepán, který nedávno prohlásil, že TOP 09 se záměrně nevymezuje pravolevě... Bože, vždyť Karel je typický příklad venkovského konzervativce lidoveckého, až rakouského střihu - konzervativní katolík, vyznavač říšského výkladu evropské integrace, bodrý lidový šlechtic, lesník, obyvatel zámečku u nás na Berounce... Vzpomínám si, jak mě rozesmál obrovitý transparent "Volím Karla" na domě mého kamaráda v mém rodném městě. Ve stejném dni jsem si přečetl článek místní hvězdy STAN adorující téhož Karla. Přitom ale tahle dvojka se nemůže ani vystát, a není divu - můj kamarád Martin je typický městský liberál, přemýšlivý idealista. Ta druhá osoba je nafrněný levičácký pragmatik, který shodou okolností zabloudil do TOP09/STAN - protože to tak nějak patřilo k jeho úporně budovanému profilu... Hlavně ale, že oba masturbovali nad pankáčem Karlem.
    Druhým příkladem jsou jinak celkem sympatičtí dredaři Piráti. Protože se stále snažím udržovat si jakýs takýs přehled o politické scéně, tak jsem tuto zajímavou partaj nemohl vynechat (zajímavou stranou jsou Piráti na rozdíl od různých podnikatelských záměrů požíračů evropských dotací a zachránců světa vlastním rozhodnutím - přiznávám, že ty zcela vynechávám, obávám se však, že jednou si mě oni stejně najdou...). A tak když jsem slyšel vrchního dredaře mluvit v TV, zase jsem se musel smát. Na jedné straně zcela liberální, až kradácký přístup k datům na světové síti či sympatické a vyargumentované cílevědomé úsilí o legalizaci stimulantů a jejich léčivých derivátů, na druhé straně drsná regulace soukromého podnikání, vykazování majetku, zpřísnění veřejných zakázek (které dusí právě ty investice, které by mohly být hybatelem růstu) a podobné zhovadilosti. Ano, taková strana o sobě opravdu nemůže říct, jestli je napravo, či nalevo politického spektra. Ona je totiž právě jen v té díře...
Na závěr by mělo přijít nějaké Burmovo ponaučení :-). Tak třeba vzkaz všem těm mladým rozhořčeným a užitečným idiotům: Svoboda a Kapitalismus jsou dvě strany téže mince! Jedno bez druhého prostě nefunguje. Stejně tak nemůžou fungovat ta stupidní hesla typu "Volnost, Rovnost, Bratrství". Volnost, čili Svoboda se prostě nesnáší s Rovností. A naopak. Jako voda a oheň!!
Praha, 9.10.2013