89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část třetí, konečně o divadle

O STATISTICE

Celkem jsme letos stihli 76 člověkoperformancí. To odpovídá 27 představením. Opuštěny v průběhu produkce byly jen dvě inscenace. Z doprovodného programu jsme si užili jeden koncert, páteční tritonský řev Janíčka Janka v to nepočítaje. Viděli jsme předváděčky pěti seminářů, ve dvou z nich měla naše smečka přímé zastoupení. Nezaznamenali jsme žádný skandál, jen to založení požáru v Tritonu bylo trochu na hraně. Jo, za vstupenky jsme utratili přibližně 4,5 tisíce korun českých (pro slovenské přátele = 190 eur). Hustý.

O DIVADLE POLITICKÉM 

Má ostražitost vůči politickému divadlu v posledních letech lehce ochabla díky několika povedeným inscenacím pražské alternativní scény. Doba vymknutá z kloubů šílí, takže na nás letos čekalo devět (plná třetina všech zhlédnutých inscenací včetně pohádek) politických divadel. Když říkám "politických", tak tím rozhodně nemyslím nějaké lehké aktualizace či glosování politické scény. Příjemným zjištěním bylo, že ty povedené inscenace přivezla divadla mladá, dokonce se na tento tenký led pustily, a úspěšně, i některé zušky, nad nimiž by ostřílený divadelník mohl nos ohrnout. Konkrétně jmenujme zušku ze Štítného ulice v Praze s představením Gerta S (podle předlohy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch) či zušku z Ostrova (zpracování příběhu devítiletého Yoraman Friedmana a jeho útěku z židovského ghetta). Vždy progresivní Studio Dagmar přivezlo zpracování vzpomínek Natálie Gorbaněvské Osm statečných a ještě scénické zpracování knihy o západočeském Sokolově, knihy, kterou její autor, Lukáš Beneš, označil za první zakázanou knihu nového režimu. I průser se objevil, a to zcela nečekaně v podobě blbého představení renomovaného souboru Geisslers Hofcomoedianten. Více v recenzi Víta Maloty zveřejněné ve Zpravodaji z 10.8. Dodat k ní není co. A z agitky souboru Relikty dokonce dámská část naší výpravy včas odešla (odejít z Myšárny, toť výkon hodný mistra odchodů!).

O VRCHOLECH A VYVRCHOLENÍCH

Je mi to líto, ale na vrchol mého osobního hodnocení letos vlastně nějaké mainstreamové představení nedosáhlo. Z divadel poctivě se probivších až na hronovské finále se do mého osobního trojlístku vrcholných zážitků dostalo dětské taneční studio Light (jak jinak - viz dále kapitolka o dramatické výchově). Už off-vystoupení na dlažbě před divadlem bylo strhující a opravdu výborné. Neumím to popsat, ale to nasazení, s jakým soubor zaplnil obrovský prostor, prostě bralo dech. Vedro bralo dech i přesným tanečníkům, a představte si, jak po tanci na rozpálených žulových deskách vypadala jejich chodidla! Třešinkou pak bylo jejich úsporné, leč skvělé taneční divadlo na motivy Poláčkových Bylo nás pět.
Pro další amatérské produkce už na mé bedně vítězů nezbylo místo. Tedy upřesňuji - české produkce. Protože dalším zážitkem bylo představení slovenských hostů, amatérského souboru Šesť Pé z Partyzánského. Inscenace Svetlo je ako voda bylo vlastně imaginativní hříčkou na motivy krátké Marquezovy povídky. Slováci (a krásné Slovenky!) mě utáhli na vařený nudli!! Oči jsem z nich nespustil a dočkal se druhého stavu dojetí (ten první jsem zažil v závěru představení Kuřačky a spasitelky pardubického Exilu; ale nemohlo za něj ani tak to představení, jako závěrečná Čechovovská existenciální variace...a na Čechovovské konce, to já jsem sebedojímací ufňukaný expert!).
Třetím vyvrcholením hronovské přehlídky bylo inspirativní představení divadla 3D Company "Dobrý proti severáku". Když o této inscenaci s odstupem přemýšlím, musím přiznat, že by mne nejspíše nenapadlo takové divadlo v Praze vyhledat. Dramatizace literárního příběhu dvou lidí, kteří se do sebe zamilují díky výměně elektronických dopisů, to prostě šustí papírem přes celý Vinohrady, Fidlovačku i Jezerku. Příběh mě ale vtáhl, a to především díky oběma protagonistům. Ovšem k vrcholnému zážitku představení posunul především výkon herečky Anny Fixové! To se hned tak nevidí a často nezažije.

O DRAMATICKÉ VÝCHOVĚ

Kdysi na pécéčku profesor Císař glosoval představení zušek. Stručně řečeno - konstatoval, že na vystoupení zušek nelze vztahovat stejná kritéria, jako na standardní inscenace. Protože dramatická výchova je prostě jinou kategorií... Po letošním Hronově musím poznamenat, že v této oblasti lze rozpoznat neskutečně pozitivní vývoj. Klára dokonce na FCB napsala, že zušková představení (plus inscenace mladých souborů ze zušek vzešlých) tvořila letos hlavní festivalovou kvalitu. Když si zpětný pohled dostatečně rozostřím tak, aby se slily jednotlivé střepy dojmů, musím uznat, že klasická činohra letos tvořila vlastně jen takovou výplňovou vatu. Vzpomínám, jak jsme kdysi přijímali všechny ty besídky a pohádky předvedené soubory ZUŠ jako někdy milé, někdy trapné zpestření programu. Samozřejmě, že čas od času se objevil malý zázrak. Ale chyběla kontinuita. Hledal jsem, a našel na svém blogu - již v roce 2016 jsme v naší skupince o kvalitě mladých představení s uznáním diskutovali. A myslím, že se potvrzuje náš tehdejší předpoklad, že strmě rostoucí kvalita těchto souborů přímo souvisí s mladými talentovanými pedagogy, často s bohatou hronovskou zkušeností.

O BLONDÝNĚ

Že Eva Suková vystupuje s kytarou pod ochrannou známkou "Blondýna", tak to vím delší dobu. A i když jsem slyšel samou chválu, přiznám se, že nějakou větší váhu jsem tomuto pokusu dobýt folkové nebe nepřikládal. Navíc... no, prostě ta stylizace je mně, radikálnímu feministovi, trochu protivná. Ale i cynickému skeptikovi se holt čas od času přinatrefí pověstné spadnutí dolní čelisti. Vytáhl jsem otrávenou Kláru na noční Blondýnin koncert (začátek v trudnou dobu 23:15!!). Koncert končil v jednu v noci, a my jsem si jej opravdu užili. Mám rád, když lidi něco tak baví, a navíc to "něco" ještě umějí! Na pódiu najednou stála charismatická Blondýna s rozzářenýma očima  užívající si pozdní noc spolu se svým publikem. Příjemné hronovské překvapení hraničící se zjevením!
A měl bych aspoň ze slušnosti zmínit předkapelu Kroul - Lechnýř - Písařík. Zprvu jsem chtěl odejít, abych se vyhnul jednomu z trapných sousedských úspěchů. Naštěstí jsem zůstal dřepět a doufám, že pánové mne nebavili naposled!

Hronov - Praha, 16.8.2018

Anna Fixová

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část druhá, nedivadelně kritická

O SIMONĚ
Tak nám skončila Simona Bezoušková. Podle mého názoru osoba, která se pokusila dát festivalu Jiráskův Hronov modernější švih. Posunout jej zase dál, než se za veleúspěšné dvacetileté období podařilo Milanu Strotzerovi. Hronov má svá omezení, počtem scén, ubytovací i stravovací kapacitou, semináře nepojmou více než 300 seminaristů... Ve srovnání například s Letní filmovou školou (a jak říká Burma - film je přitom mrtvé umění!) je Jiráskův Hronov vlastně drobnou zastrčenou akcí. Těch omezení je ovšem více. Nepominutelným omezením je intelektuální omezení místní komunální generality. Nechci být nespravedlivý, ale paní starostka se v posledních letech stala takovým žabákovitým kultíkem osobnosti. Letos jsme se od ní například dozvěděli, jak celou noc s mistrem Uhdem připravovala JEHO úvodní projev. No to mě poser...!
Nemám pro to žádných důkazů, ale prostě si myslím, že zatímco Milan Strotzer to se starostkou "uměl", nástup Simony do pozice programové ředitelky a hlavně její vize byly pro žabáka neskousnutelné. A tak došlo k vyhrocení do té doby jen probublávajících sporů  o charakter festivalu, o to, zda se bude nadále jednat o přehlídku toho nejlepšího, nebo o sled sousedských činoher, které budou bavit místní sponzory...
Nemám žádných přesnějších indícií, ale prostě si myslím, že Simona Bezoušková ten boj vzdala. Na mapě amatérského divadla je tolik možností, jak se seberealizovat, aniž by jí do toho kecala nějaká žába. A tak se teď na tři čtyři roky zakonzervuje stávající stav. Sem tam se ozve nějaký drzoun, jako letos Vít Zborník kritizující výběr inscenací, ale jinak bude klid. I nadále si divadelní fanoušek užije dvě tři originální inscenace mladých (i starých) alternativců, něco uměleckých výbojů, a pak také voničku činoherních předváděček většinou z roku na rok ne příliš rozeznatelných.
Ale třeba se pak najde někdo oprsklej a zase opráší myšlenku na opravdu velkou reprezentativní žatvu amatérského divadelního dění. Samozřejmě na vhodnějším místě. A hronovští si ponechají krásný tradiční festival ochotnického činoherního divadla. Proč ne? I nadále budou desítky souborů, které si na Hronově rády zahrají!

O TRADICI
Již jsem se otřel o Letní filmovou školu. Do Uherského Hradiště se  sice sjedou tisíce lidí, ale kolik z nich se filmu nějak osobně věnuje? Amatérská scéna je naopak plná tisíců lidí, kteří divadlo provozují, jsou kulturním podhoubím svých obcí, ovlivňují nejen své okolí, ale díky systému postupových a nepostupových přehlídek i sjednaných vystoupení po celé republice šíří živou kulturu. Navíc na každý divadelní soubor se přirozeně nabalují další kulturní aktivity - filmový klub, muzikanti, výtvarníci...
Zdá se mi, že na diskuse o směřování vrcholné přehlídky amatérského divadla je právě teď vhodná doba. Proč? Podle mne se láme éra a střídají se generace. Staří bardi (nejen věkem) odcházejí ze scény, vybírají si "své" přehlídky, na Hronov rezignují. Nebo odcházejí vůbec, bohužel. A semináře Jiráskova Hronova se plní novou generací mladých talentů tradicí zcela nezatížených. Představte si, že většina z nich už netuší, kdo že to emailem pomaloval oponu v divadle, že se hrálo v zušce i na zimáku, proč bylo zrušeno poslední představení Fucking Generation, kde stával Stan d'Art, nebo kde se dalo koupit kakavíčko, co to byl Horror, že rakovničtí večer co večer hráli v Singeru, že na hogofogo večeře tu bylo Prajzko, že se chodilo přes den spát do parku, který byl pustý jak hronovská neděle po ohňostroji. Ještě před dvěma třemi lety bylo nepředstavitelné, že by v nočním Tritonu nebyla fronta... a že by v čapkárně nebyla připravená baterie suchého sektu! No jo, ale změna je ten pověstný divadelní život!
Na druhé straně má pro směřování festivalu generační obměna paradoxně konzervační efekt. Mladí si vytvářejí nové sentimentální tradice, nebolí je blbé inscenace vybrané pro sobotní večer, nemají načtenou kritiku Radmily Hrdinové, Aleny Zemančíkové, Vladimíra Hulce, Víta Závodského, o císaři amatérské scény nemluvě (všimli jste si, že ze scény jaksi vysublimovali včerejší mladí a neklidní, jako třeba Bergman či Šotkovský?). Ti krásní mladí lidé si nemohou pamatovat boje o Hron-Off, které skončily rockovým festivalem v parku a pečeným vepřem na náměstí - jak to decentně vystihl Roman Černík, který jasně terminologicky odlišil "Hronov" jako synonymum pro ten "náš!!", divadelní Hronov, od Jiráskových slavností, což je taková dočesná coby úlitba paní starostky domorodcům (upřímně mne dojal koment pod fcb statusem Amatérské scény, jímž sdílela poslední číslo Zpravodaje, fanoušek se zde bezelstně ptal, kdy se ve Zpravodaji objeví fotografie z pátečního rock festu...). O jakém konzervačním efektu to mluvím? Prostě se domnívám, že pár let  teď potrvá než se nová generace radikalizuje a uzří to, co naše staré oči již s jistotou diagnostikovaly...

O ZPRAVODAJI
Rychle jsem si zvykl na novou festivalovou grafiku (a že mě nejdříve hodně rozhodila). A tedy i na vzdušnější grafickou úpravu Zpravodaje. Je to pecka, přečíst si o včerejším programu již při snídani. Je to radost, zjistit, že se rodí další psavci očividně divadlo milující. Přiznávám, že četba Zpravodaje je pro mne každoročním rituálem, a že se těším na každé vytištěné slovo! Jenže letos těch vytištěných slov bylo nějak málo... Méně než loni... a předloni. Nebo se mi to zdá?? Jo, to oživení Zpravodaje je fajn. Jenžeeee!!! Opuštění principu dvou recenzí mně mrzí, chybí mi krátké glosy k představením i jinému dění... Letos jedna celkem krátká recenze, vox populi jednou obšírné, jindy superstručné, cloud... A to bylo vše. Jako vydavatel porevolučních novin opravdu vím, že to není sranda naplnit ty stránky smysluplně. Přesto si dovolím zvolat - více slov, zpravodajci milí!

Hronov - Praha, 14.8.2018

P.S. A příští rok budeme znovu opakovat tu torturu s objednáváním vstupenek? Fakt? Opravdu? ... Třeba se zablýskne a do Hronova se dostane povědomí o "nákupním košíku"...

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část první, ryze osobní

O POČASÍ

Co k tomu předpeklí ještě dodávat? Snad jen vzpomenout dva roky staré věty prof. Císaře, že přejít hronovské náměstí se vyrovná pohřbu žehem.

O DĚTECH

Bohužel, v tom krátkém čase, co mi na tomto světě zbývá, už určitě nestihnu edukovat všechny ty zoufale neorganizované jedince, co mne obklopují. Například naučit je, co je to "první" týden v měsíci. Nechápu, jaký je problém po těch letech si zapamatovat, kdy se koná Jiráskův Hronov... Tedy že je to první ÚPLNÝ týden v měsíci srpnu! Toto banální pochybení způsobilo, že letos jsme museli na poslední chvíli přeorganizovat naši účast z bezdětné teatrologické studijní cesty na rodinnou dovolenou. Leč vše se v dobré obrátilo!! Adélka nadšená z dětského semináře, Matěj zamilovaný do divadla! Co víc si přát. Tedy až na to, že příštích pár let je máme v jiráskáči, čapkárně, Baště, Tritonu, Jiráskově parku... těsně za zadkem. A pár let teď nebudu stíhat Pécéčko... 

O PRINCEZNĚ A O TOM JEJÍM SEBEVĚDOMÍ

Naše sedmiletá dcera si v několika dnech Hronov ochočila. Tedy ten festivalový. Obklopena kamarády lítala sama po náměstí, zatímco její dospívající bratr se od nás nehnul na krok. Organizovala distribuci kříd pro pomalování dlažby, určovala program semináře a při závěrečné předváděčce stíhala hrát roli, napovídat ostatním, mávat do hlediště i nahodit úsměv fotografovi. Objevila se v několika oficiálních festivalových videích i na fotkách ve Zpravodaji. Její příchod na Baštu, do čapkárny či do Stelly se neobešel bez několika ležérních mávnutí rukou doprovázených pozdravem - a to jak na spřízněné seminaristy, tak na dospělce nějak s festivalem spojené. Takže dalších necelých deset hronovských let mi zbývá prožít bez starostí, protože pak... pak to bude velkej fofr!

O VÝROČÍCH

Už loni jsem prezentoval naši účast jako výroční, dvacátou. Pro sichr jsme mluvili i o té letošní, jako o dvacáté. Protože nejspíše se na prvopočátku obcování s Hronovem už nikdy neshodneme... Úsměvné bylo vyprávění tritonského spolubesedníka, který se chlubil Kláře, že on už patří k hronovskému inventáři, protože je na festivalu popáté... Klára neměla srdce flekovat tou dvacítkou.

O LIDECH

Hronov je vedle potkávání se s divadlem také místem setkávání se s lidmi. Jsou to setkání všemožných druhů, od zběžných po důkladná, od rozesmátých po ... méně rozesmátá. Například s Blanicí se nevidíme celý rok, a přesto během prvních okamžiků navážeme tam, kde jsme loni skončili. Jarda si vypráví s dávnými spoluseminaristy o svých divadlech. Já se naopak ani letos neodvážil oslovit mně milého Milana Uhde (a to už jsem čekal, až před Křídlem složí rozečtené noviny!). Letošní přípitkový kruh se rozšířil o kluky a holky z Ojebadu. Jen velice letmo jsme se potkali s Jožou, ale i to byla velká radost. Příjemný večer jsme před tritonským okýnkem prokecali s medvídkovskou Klárou (Irenou z mé milované Levínského Doubkowy hole mé). A opakovaná setkání s Tajčou? Tak to je většinou veselost náramná! ... V každém případě si myslím, že v příštím roce se pozdravíme zase s novými známými (a naše Adél si tyká i se Sabinou Laurinovou 😊).

ORÁL NA JEVIŠTI

A na závěr této části pro mne úsměvná historka ze závěrečných předváděček jednotlivých seminářů. V rámci organizačního úvodu požádala Simona Bezoušková o vyvedení dětí před necudným vystoupením účastníků semináře PPP o autorském divadle. No, riskli jsme to, takže Matěj mohl shlédnout nesmělý náznak orálního a incestního sexu. Po vystoupení se na nás významně a hlavně vyčítavě díval dlouholetý šéf festivalu Milan Strotzer. Nejsem tak voprsklej, ale fakt jsem mu chtěl říct, že o některých praktikách má náš syn, když ne přesnější, tak jistě srovnatelné znalosti, jako většina členů festivalového výboru...

Hronov - Praha, 12.8.2018

Organizovaný člověk si před festivalem vypracuje přesný itinerář a tak jej nemůže nic překvapit... Skoro nic.

Hronov 2017 - Olžiny horrory z Hrádečku

Když jsem prosil Jardu, ať se letos ujme objednávky vstupenek, prosil jsem především o jedno - ať nám neutečou vstupenky na představení Divadla LETÍ "Olga (Horrory z Hrádečku)". Jarda zvládnul nejenom superkomplikovaný proces elektronické objednávky, ale opravdu jsme měli i ty vytoužené lístky na LETÍ!

Proč vytoužené? Tak pro neinformované: zaprvé se jedná o představení oceněné Cenou kritiky, což se zas tak často nezávislým scénám (a produkcím) nestává. A pak - zkuste na toto představení sehnat vstupenky do Vily Štvanice. Když ani protekčně to nejde (nebo to aspoň Renďa tvrdil!). Takže když jsem ty lístky držel v ruce, měl jsem opravdu radost.

Nebudu se moc rozepisovat o kvalitě předlohy od Anny Saavedry, ani o režijním pojetí dlouholeté účastnice Problémových klubů Martiny Schlegelové, a chválit naši oblíbenou Pavlínu Štorkovou je prostě zbytečné. I když bych nerad zamlčel, že i její tři spoluhráči byli opravdu dokonalí!! Prostě je to divadlo, které nám s Klárou.... místo "konvenuje" použiji slovo "sedí"! Bylo to fajn, a jak jsem napsal v předchozí hronovské glose, na ty dvě a půl hodiny mi spadla horečka a ani jednou mě ledviny z hlediště nevyhnaly!! Představení mělo navíc to, co mě na divadle baví nejvíc. Skoro celou ranní cestu za mým lékařem jsme si o něm s K. povídali. Žádná chladná dokonalost, ani opačný extrém - odzívaná předváděčka. Ani stavění pomníku, ani bourání model - i když samozřejmě se to neobešlo bez Klausovského šišlání; s tímhle nepominutelným patníkem si tedy Frič ve Velvet Havel poradil vtipněji a elegantněji. Ano,  nemohl jsem se vyhnout srovnání s tímto též kritikou oceněným představením. Velvet Havel má lehčí výchozí pozici, je přiznaným kabaretem, vystupuje tu třeba strom. To Olga je vlastně celkem realistickým vyprávěním. A to je jádro pudla - měl jsem pocit, že by hře prospěl ještě o pisl větší odstup.

Jenže problém je už v samotném textu. Těšíš se na hru o "naší paní" Olze, a pic kozu do vazu, zase je to hlavně o Václavovi... Nejde o to jen vyškrtat Havlův text. Uměle jej obcházet - což je samo o sobě nereálné. Ale opravdu je nutné vykreslovat Olžinu povahu na pozadí Václavových pokynů z vězení? Chápu proč ty seznamy byly součástí hry, ale jsem přesvědčen, že publikum v té chvíli nepřemýšlelo o Olze! Proč se sáhodlouze rozebírají Václavovy milenky, jeho odchod k Anně před nástupem do vězení?? Ale Olžin dlouholetý partner (chcete-li milenec) se hrou jen mihne. A zase se řeší jen Václavova poděšená reakce... Upřímně - ta mě nezajímá, přečetl jsem tři Havlovy životopisy. Ale jak Saavedra a Schlegelová vidí Olžinu motivaci k "nevěře", navíc v době Václavova věznění? Je to pro ně neuchopitelné, nebo se tomu z rozpaků vyhýbají? Proboha proč? Prostě se nepodařilo obejít ten hrdinský monolit tak, aby hra splnila svůj mnohoslibný název. Olga je i tady ve stínu státníkovy sochy, a hra se měla jmenovat "Olga (a zase hlavně Václav)"...

A pak ještě pár slov k jisté doslovnosti předlohy, která místy působila kontraproduktivně. Například moc se mi líbila scéna s matkou, tedy Olžinou tchyní. Pavlína Štorková vyhrála ten odstup a nadhled beze slov zcela přesně! Jenže se obávám, že publikum tuto scénu pochopilo vlastně jako Olžinu prohru. No, je třeba přiznat, že vůbec jsem měl s reakcí publika veelký problém (a následně se ukázalo, že podobně to vnímala i K.). Diváctvo očividně tápalo v souvislostech, k mému překvapení jako by mu chyběl základní historický background. Velký smích se ozýval v reakci na narážky na DAMU, na Jiráskově Hronově jistě pochopitelně. Ale fakt už si nikdo nevzpomíná na spisovatelku Obermanovou? Nebo rozpačitě přijatá scéna předvečera 21. srpna... Chápu, je to sto let, ale Tříska i Kohout jsou ještě živí! Hele, tohle je tenký led, ale předloha je podle mne psaná pro intoše ze Štvanice, nebo jinak - pro poučené publikum, pražské publikum. Autorku předlohy a inscenátory jakoby ani nenapadlo, že by s Olgou vyjeli do Senochrup. Ale tomu Klausovu šišlání se tedy zasmáli všichni, to zas jo...

Raději na závěr zopakuji, že se mi představení moc líbilo!! Musím si ohlídat ta jména i celé Divadlo LETÍ. Jo, Kláro, jmenuje se Jiří Böhm (dole uprostřed!). A mihl se i Vostopětkou!

Praha, Hronov, 18.8.2017

Hronov 2017 - Burmovy horrory z Hronova

Prostě se nejsme schopni shodnout, jestli ta naše výroční dvacátá účast byla ta letošní, nebo kulatého výročí dosáhneme napřesrok. Až na 88. ročníku Jiráskova Hronova. Pro úvodní hororový zážitek je toto investigativní pátrání ovšem nepodstatné. Prostě dejme tomu, že letos jsem si vybral to nejhorší za dvacet let.

Tak zažil jsem na Hronově už leccos. Pumpídův pád ze schodů pod opožděný vánoční stromeček, operaci jeho zanícené ruky, ranní pokus o znásilnění na veřejnosti, svítání nad Tritonem, demolici nočního baru divadla VOSTO5, otcem poblité nemluvně, prokousnuté obočí, sprostá slova z Madoniných úst, kojení v zakouřeném divadelním baru, srpnové mrazy, srpnová vedra... Leč letos poprvé jsem zbaběle ustoupil a nechal se v horečkách rychlým přesunem převést k svému praktickému lékaři.

Nechme detaily stranou, podstatné je zjištění, že zánět ledvin nelze vyléčit urologickým čajem. Úporné horečnaté stavy mne opustily jen na dvě a půl hodiny v průběhu krásného představení "Olga, aneb Horrory z Hrádečku" Divadla Letí (viz příští hronovská glosa) - jasný důkaz, že umění léčí! Takže z celého letošního programu jsem viděl jen čtyři představení, z toho dvě hned první večer, kdy jsem se ještě cítil být jinochem v rozpuku sil. Po dvou dnech a nocích vysokých horeček se vedle mne v šest ráno probudila K., a dál už to znáte, první dávku antibiotik jsem polykal už v půl jedenácté.

Úporná snaha organizátorů probudit národní divadelní žatvu k novému nadechnutí byla všudypřítomná. Ranní superlevné snídaně v divadle, stánek s pitím u Sokolovny, chvála jídelny pro seminaristy, stanové městečko a další detaily, z nichž elektronické objednávání vstupenek nebylo sice nejzdařilejší (přesněji řečeno stálo za hovno), ale alespoň měl člověk poprvé jistotu, že všechny objednané vstupenky bude mít k dispozici. A ten nepochopitelný systém se nejspíše do příštího roku podaří vyladit.

Bohužel - to, co na první pohled vypadalo jako výhra největší, tedy zahuštění programu o dalších snad čtrnáct představení a bohatý doprovodný program (kdo si dnes vzpomene na Hulcovo dávné volání po Hron-offu a nudně pustý Jiráskův park??), se pro naši malou konzervativní skupinu ukázalo být změnou nevděčnou. Už jsme chodili na divadla dopoledne, zažili jsme posun začátků velkých produkcí na půl druhou odpolední... Letos vzala organizace opačný švunk a divadla začínala i v půl jedenácté večer. Inu, proč ne? Nám, neseminaristům, by to mohlo být jedno. Bohužel, hned první večer, kdy jsme po představení v Sokolovně zamířili do tradičního útočiště v Čapkárně, došlo k tvrdému probuzení - Čapkárna byla už v půl jedenácté zavřena. Zavřeno bylo ovšem i Céčko alias Stella, ryby se nepekly ani na Baště. Židle na ježka byly i u Pilouse. Tam, kde v minulých letech kypěl večerní život diskusemi, hádkami, kde lítaly špunty z bohemek, trousily se mladé spoře oděné seminaristky a vysedávali letití porotci, tak tam byla tma a mrtvo! Všichni totiž byly buď v divadlech, nebo na podivných doprovodných programech v parku a obsluha marně vyhlížela utrácející hosty. I tahle "novinka" se pro nás stala horrorem. Ono stát hned první večer v propoceném tričku před Tritonem, to holt zánětu ledvin moc nepomůže. A do toho ještě ten portugal...

A tak jsem měl letošní Hronov tak trochu cezený přes závěsy našeho privátu - halas výpravy vracející se ve tři ráno z Tritonu, výskot matek volících skandální noční koupel v sousedovic bazénu, letmá horečnatá setkání s Portugalem Sukem, oblíbenou herečkou z divadla Ad Hoc, letmé mávnutí na Zuzku Vojtíškovou.... a pak vychlazené bruty v lednici Čapkárny, čekající marně a marně.

Hronov, Praha, 17.8.2017

Hronov 2016 - o divadle

Jsem možná příliš tolerantním všeobjímajícím fanouškem prskajícího kotlíku amatérského divadla. Rozumím Radovanu Lipusovi, proč tvrdí, že amatérské divadlo bez výzvy a poslání nemá smysl. Jak ale hledat tu výzvu a ten smysl? Rezignovat na konvenční činohru? Na vyprávění příběhů? Možná cizích, ale kdo pak převypráví příběhy vlastní? Má smysl studentská alternativa či do sebe zacyklená postmoderna?  Jak to hodnotit, když to neochutnám… A pak ten pověstný Císařův kontext! Před deseti patnácti lety bych panu profesorovi nejspíš nerozuměl. Za ty roky, co sleduji vývoj obecný, ale i vývoj konkrétních divadel, jsem zjistil, že někdy dokonce zájem o „Kontext“ převáží nad zvědavostí bytostně divadelní. Dříve striktně odmítaný Kámen mě mrzel zrušeným představením, naopak náhradní Zmatkaře z Dobronína by nejspíše nezachránil ani kontext jiné přehlídky či kontext sousedského divadla. Nebýt dalších kontextů, neznal bych Doubkovu hole má, Gulka či Boudu bratří Formanů. Nezajímalo by mě herecké Rádobydivadlo, vypravěči z Karolinky, míjely by mě přepečlivě stavěné činoherní konstrukce přátel z žatecké Opery ťukajících znovu a znovu na nové a nové stropy, ale nejspíš bych přehlédl i mně milé Tyláky z Rakáče generující jednu hereckou hvězdu za druhou. A když se minu s Relikty hmyzu, netřeba se rmoutit, vstanou noví dr. Krásové a Puchmajerové!

Přes smysl a kontext postupme na třetí schůdek, jenž zove se „Emoce“. Byl-li bych letos tázán na nejlepší představení, musel bych odpovědět na jinou otázku – co bylo mým největším zážitkem? Představení souboru Buddeto! zapadlo do mé virtuální trilogie generačních výpovědí nabitých emocemi. Tou první bylo skvělé představení Fucking Generation, na něž jsem se procedil před lety do sálu Slávie (a poprvé se zde setkal s Johanou Schwarzovou, se kterou od té doby při každém divadelním setkání vnitřně bojuji). Osobní srdcerváčství tehdejších damáků utahaných celodenním flámem (poslední představení skrečovali pro všeobecnou ochablost) mě zasáhlo na solar. Poprvé jsem se setkal s divadlem za hranou stylizace, s divadlem nepředstíraných otevřených ran. Druhým dílem této mé osobní trilogie bylo po letech představení odrostlých absolventů zušky ze souboru Jednabáseň – A teď tu tvou slabomyslnou…  Ani tentokrát nebyl sehrán příběh. Ale osobní svědectví jednotlivých protagonistů nakonec příběh složilo. Příběh ubližování a samoty uprostřed davu. Ani soubor Buddeto! letos ve své hře Rytíři nízkého stolu nepředvedl „velké“ divadlo. A i když došlo na demonstrativní herectví, mladý „Donutil“ sám sebe vzápětí shodil. Ale hlavně odehrál příběh „zlobivého“ dítěte jednou provždy ocejchovaného. Hrálo se prostě o nelítostném boji rytířů jídelního školkového stolečku s nebezpečenstvím hnusného okolního světa. Mladí herci v jednotlivých kapitolách uvozených názvy z dávných eposů se každý po svém dřevěnými meči utkávali s traumaty, s nimiž se s postupujícím věkem čím dál více vypořádáváme tím nejdebilnějším konstatováním – museli jsme si tím projít všichni! Ano, Rytíři nízkého stolu pro mne byli letos zcela největším zážitkem vyfutrovaným emocemi po okraj. Představení se nakonec dostalo i do zajímavého kontextu, ale ten si nechám pro sebe a pro ty, jimž facebook krade duši.

Ze shlédnutých třinácti představení bych se měl zmínit minimálně o šesti. Tak to nějak raději prosejeme. O Ušubrané jsem se již zmínil v díle manipulačním. Čisté, čisťounké představení plné sprostých slov. Zdá se mi, že kvalita zuškových a post-zuškových produkcí v posledních letech celkem zásadně roste. Povídali jsme si o tom v Čapkárně a padl názor, že je to (mimo jiné) důsledek toho, že dorůstají nové a talentované a poučené učitelky a učitelé dramatické výchovy. Tak pánbů zaplať!

Zmínil jsem také Relikty hmyzu a jejich F.Racka. Mám rád takové divadlo, míchající sdělení a prožitek, symboly a scénickou hudbu, provokující účelně i bezděčně. Takto rozmixovaná Faidra stejného souboru mne před pár lety hrozně bavila. Tentokrát jsem se nechytal. Bylo toho na mne nějak moc. Vykrádáme Rusa, tak tam musí být vodka, panenka bez nohy, svíčky a všechny tyhlety tretky. Možná jsem starej a to vykrádání Čechova povýšené ještě tím, že vykradený Treplev navíc vykradl monology Trigorina, se dotklo mé ješitnosti? Bránil bych se, že když už kácí modlu, tak výsledek by tomu měl odpovídat – zesměšnění jůtuberů, již stejně směšných, mi připadá jako hodně nepatrný a zanedbatelný cíl.

Kateřina Vejrostová! Krásný přelud, jenž se mihl velkolepou freskou inspirativního představení HRA-NIC-e. Režisér Lipus s dalšími osobnostmi připravil v Broumovském klášteře za peníze místního osvíceného donátora krásné představení. Prvních deset minut jsem měl strach, že se bude jednat o jednu z řady jakýchsi férií k jakémusi tématu či místu. Naštěstí se tak nestalo, a i když se režisér Lipus nebránil použít řady cíleně manipulativních postupů vyvolávající tu dojetí, tu smích na přesně těch místech, kde je chtěl mít, nechal jsem se jím vodit jak malé děcko. Jen ten optimistický závěr mi neseděl – to vyhánění a drcení osudů konkrétních lidí je příliš strašidelné, a je příliš málo pravděpodobné, že by se nemělo už nikdy opakovat. Inu, dobrá, jenže v příštím životě se stejně potkám s Kateřinou Vejrostovou!

Jako stará konzerva bych se od politických agitek souboru Teď, nádech a leť měl snad štítivě odtahovat. Jenže kruh se někdy uzavírá a pak se potká konzervativní slitovnost a odpovědnost s mladickou touhou měnit svět. V loňském roce mne silně oslovilo představení Kábul…, které jsem naštěstí před Hronovem viděl ve Studiu Paměť. Zde došlo ke kongeniálnímu prolnutí děje, atmosféry a místa, a před asi osmi diváky bylo sehráno krásné představení. To se ovšem v Čapkárně nepodařilo zopakovat. Byl jsem zvědav, jak vyjde druhý pokus s letošním představením Slepice není pták, Ukrajina není cizina. Přiznejme si, že se v zásadě nejedná o divadlo, ale o řetězec svědectví z aktuální válečné zóny východní Ukrajiny ozvláštněný zpěvem ukrajinských lidových písní, vařením boršče a ilustrativními scénkami. Jenže hned se musím přiznat, že na mne to zafungovalo a vůbec mi nevadilo, že inscenátoři se moc nepárali s nějakou srozumitelností či znělou jevištní řečí. Ukrajinská herečka, která podle mne odtáhla celé představení, se svým civilním projevem byla tak autentická, že její sdělení bylo drsně čitelné i bez znalosti ukrajinštiny.

Tak už dost. Těším na příští žatvu, ať už to bude v Hronově, nebo někde jinde…

Hronov – Praha, 12.8.2016

Hronov 2016 - o konzumaci

Vzpourou hladových deprivantů by se dala nazvat letošní vítězná revoluce seminaristů proti hromadnému stravování. On vůbec ten nápad vydávat jídlo z várnic ve stanu od počátku vypadal dost mimoidně. Je zvláštní, že hronovským organizátorům to zvláštní nepřišlo. Blbý je, že zvláštní jim nepřišla ani očekávatelná kvalita jídla – jak napsali revolucionáři: syrovou rýži, štěrkové rizoto a bezmasé maso si rozvracet nedáme! Zaplatils předem, tak žvýkej! Inu, jeden ze symptomů svědčících o tom, že Hronov je národní přehlídce už několik let příliš těsný.

Před dvěma lety jsem se pustil do disputace s mně velmi milou Alenou Zemančíkovou. Naše třenice (o níž se paní Alena nejspíše nedozvěděla!) se týkala její teze, že ódeesácký kapitalismus v Hronově selhal. Letos byl termín modifikován na selhavší český kapitalismus (no bodejť by v i-netovém Referendu tuhle tezi nerozmázli přes několik nadpisů!). Paní Alena je velice moudrá dáma, navíc má bezesporu pravdu v tom, že iracionální odpor domorodců proti festivalu je pro nás, natěšené návštěvníky Hronova, velice iritující. Ovšem vinit z hronovského úpadku jakýsi český kapitalismus (to zní jako lidová demokracie!), to mně, přesvědčenému objektivistovi, připadá víc než přitažené za vlasy.

Kapitalismus funguje v Hronově, jako kdekoliv jinde. Ovšem zatímco v Karlíně prodáte i namazaný chleba s máslem, a v Krymské k tomu chlebu ještě přidáte hipsterský příběh, v Hronově, zapadlém újezdě tisíc verst od Stolice, to klopotné úsilí a upachtěná snaha vzbuzuje tu soucit, tu pobavený úsměv. A tak plandáte mezi ochotnou a usměvavou obsluhou v Čapkárně trpělivě čekající, až dopijete devátou lahev sektu, a otrávenou prodavačkou v pekárně nadávající na frontu, která by se bez festivalu nevytvořila. Blanice, která dorazila po několikaleté přestávce, se hodně divila, proč pořád dřepíme v Čapkárně a nevyrazíme někam jinam. Ale kam??

Prastará Hulcova představa o pouličním divadle doprovázejícím oficiální program známá jako Hron-Off se časem podivně zmršila do jakýchsi lidových slavností, kterými ve funkci vytrvalá paní starostka chlácholí spoluobčany. Pamatuji liduprázdný park, ve kterém jsme kdysi trávili krásný čas v disputacích s K., pozorujíce hloučky seminaristů a hartusíce na starostku, proč do parku nepřizve alespoň jeden stánek s párky a pivem… Dvě tři sezóny se pak v parku objevovala ojedinělá divadelní produkce – pamatuji třeba legendární představení Vajce pražských Vosto5 i Bílé divadlo z Ostravy. Poslední roky jsou tzv. doprovodným programem divadelního festivalu rockové či folkové festivaly místních kapel či obdobná obskurní vystoupení. Park Aloise Jiráska je zaplněn stánky všeho druhu a hloučky zadumaných či trénujících seminaristů vystřídala místní omladina trénující konzumaci a opilecký řev. A hned má domorodec další důvod nemít rád festival, protože je to jenom bordel.

A tak až na ten kolaps českého kapitalismu nejde s Alenou Zemančíkovou nesouhlasit. Ten podivný pocit, že nejsme v Hronově vítáni, nenapraví ani trička hronovských techniků s nápisem „Máme rádi Jiráskův Hronov“, ani pofňukávání paní starostky. Národní vrcholné mezidruhové přehlídce amatérského divadla je prostě Hronov dávno malý. Mnozí si to již přiznali. Jedním z důvodů hronovského kapitalistického klopýtání je to, že se v posledních letech toto zapadlé městečko stalo fakticky předměstím Náchoda. Moc by to dřelo, pokud by se Jiráskův Hronov posunul o pár kilometrů?

Asi jo…. Tak naskle příští rok. A neobjednávejte si stravu! Kdo ví, co hronovští vymyslí tentokrát!

 P.S. Uherské Hradiště se po dobu LFŠ dokáže postarat o šest až sedm tisíc účastníků. V roce 2015 se počet ubytovaných na JH radikálně snížil na 161 lidí…

Hronov - Praha, 9.8.2016

Hronov 2016 - o komunikaci

Velice nerad se vtírám. Čím jsem starší, tím větší s tím mám problém, a to ve všech směrech. Poslední dobou mě nejvíce mrzí, že při všech těch mejdanech a firemních akcích a večírcích propadám ve všech pokusech se socializovat. Tedy vlastně nepropadám, já se ani nepokouším o navázání sebemenšího kontaktu - což mi těžko uvěří ti, kteří v diskusích čekají na můj nádech, aby mi mohli skočit do řeči. Je to začarovaný kruh, protože pro své okolí se tak stávám nerudným starcem cucajícím kdesi na kraji barového pultu svou irskou s pohledem upřeným do stolu či maximálně do výstřihu barmanky.

Rozhodl jsem to změnit tam, kde mě to baví - uprostřed těch, co mají, či předpokládám, že mají, stejný záměr, tedy užít si divadelní přehlídky. A tak jsem letos oslovoval a zastavoval a pokládal otázky a vysvětloval... Především jsem porušil letitou zásadu, že na Problémovém klubu vystoupím vždy jen jednou za deset let! Doposud jsem měl dva zářezy za sedmnáct let. S letošním příspěvkem bych si tedy vyčerpal příděl až do roku 2028. Tohoto breakpointu bych se ale taky nemusel dočkat. Takže nic - těšte se teoretici, za rok sedím mezi Bergmanem a Zemančíkovou!

Mimo svého diskusního příspěvku na pécéčku jsem postál s Milanem Strozerem a prohodil pár obecných vět. Po pécéčku, na kterém jsem se opřel do inscenace souboru Relikty hmyzu, jsem na několik hmyzáků narazil před divadlem - takže jsme to téma ještě doprobrali. Extrabuřtem budiž dvě věty vyměněné s Laurinkou, tedy herečkou Sabinou Laurinovou, byvší frekventantkou hronovských seminářů. Otec, režisér František Laurin, je pravidelným návštěvníkem Jiráskova Hronova. Do komunikačních zážitků ale počítám i tradiční povídání s milou obsluhou v Čapkárně. Poslední večer v Tritonu jsem si skoro hodinu povídal s  Miroslavem Urubkem, dvorním hercem slavného karolinského Martina Františáka. Příjemný zážitek. Nezpochybnitelným vrcholem večerů naší malé výpravy bylo setkání po letech s Jožou Krasulou - probrali jsme věci vážné i nevážné, v paměti ten večer ovšem bude zapsán jako výbuch strašné srandy.

Takže za rok!! Ještě se mi budete vyhýbat!

Hronov - Praha, 8.8.2016

Hronov 2016 - o manipulaci

Přemítat o manipulaci na divadle mne poprvé napadlo hned při druhém shlédnutém představení v úterní podvečer. Dvě dívky z jaroměřské zušky v krátkém divadle poezie umně spojily Erbenovu poetiku lidových říkadel s explicitními sprostonárodními veršovánkami posbíranými K.J. Obrátilem. Při prvním "mrdání" jsem se ještě zarazil. Pak už jsem se jen chechtal jak blázen. Stejně úlevně, jako vedle sedící jen o pár let mladší mánička. Když se dáma v letech poněkolikáté na nás pohoršeně obrátila, napadlo mne, zda bych se tak chechtal, kdyby se mnou představení hemžící se "čuráky" sledoval i můj jedenáctiletý synek. Pointa krátké hříčky spočívala v tom, že ty dvě panny na senách se jen štajfovaly, která že to má bohatší erotické zkušenosti. Přemýšlel jsem pak o tom, jak jsem manipulován a ubíjen slovy bez hlubšího významu, či vyfutrovanými významem domnělým (jen to vezměte - sluníčkář, klausovec, havloid, kavárna...). A jak mne pak úderné jednoznačné vyjádření rozhodí. Pokusím se to změnit aspoň v dosahu mých sdělení!

Hned druhého dne dopoledne na mne vytáhl Radovan Lipus ze své režisérské krabičky nástroje, jejichž manipulativnost byla až prvoplánová. Jenže představení HRA-NIC-e bylo tak umně vystavěné, že jsem se nechal vést za ruku, jak starej naiva. A ještě posmrkal dva kapesníky.

Na opačné straně stojí představení souboru Relikty hmyzu. Jejich F.Racek mě prostě svou manipulativností odradil a nepustil do hry. A to přitom bylo předváděno divadlo mému vnímání tak blízké. A co říci o politické nástěnce souboru Teď, nádech a leť? Byl jsem chytře zmanipulován vršícími se fakty, nebo jsem se prostě jen dojímal nad osudem lidí uprostřed zbytečné války? (ke všem představením se ještě zběžně vrátím v části věnované jen a jen divadlu).

Jistě by bylo fajn diskutovat o tom, kde končí manipulace a začíná imaginace a jaký je vlastně mezi nimi rozdíl. Nejsem divadelním vědcem, takže to moc neřeším a rád se nechám (s)vést, a nerad odradit. Když Ve smečkách sestupuji do suterénu, nečekám, že osiřím na irském západě, v jiném sklepě v Dejvicích těžko očekávat, že za dveřmi najdu mrtvého racka na břehu jezera kdesi v nekonečné ruské rovině. Jen se těším, že celá ta účastná divadelní banda na mne vyzkouší vše, že ber kde ber mne strhne na svou stranu. A pro mne máte vy všichni mně milí amatéři v tomto stejnou startovní čáru. A jen doufám, že častěji budu sveden, než podveden.

Hronov - Praha, 8.8.2016

Jiráskův Hronov 2015, část třetí - Jiráskův Hronov nevzkvétá

Krize. Slovo, které už mnohokrát v Hronově zaznělo. Leč bylo to v souvislosti s domnělou krizí amatérského divadla či činohry či diváckého zájmu... Před třemi lety došlo k lehkému rozkolísání hladiny rybníčku v souvislosti s generační výměnou programového ředitele a jeho týmu. Zčeřená hladina vyplavila pár věcí, o kterých se doposud mlčelo. A tak se znovu objevilo slovo krize. Tentokrát ovšem už v souvislosti s organizací festivalu.

Není třeba chodit kolem horké kaše. Jak by řekl Václav I. – nebudu vám lhát, Jiráskův Hronov nevzkvétá!  V letošním Zpravodaji se objevil zatím nejtrefnější popis aktuálního stavu sepsaný Petrem Christovem „Last Call, Hronov!“ (plus tradiční zpráva Jana Šotkovského v nadivadle.cz ). Na rozdíl od staršího článku Aleny Zemančíkové (moje reakce i s odkazem na původní článek zde) nehledal Christov příčiny v krizi kapitalismu, ale v nechuti regionálních organizátorů festivalu přijímat změny a hledat řešení.

85. Jiráskův Hronov byl prostě nasycen pocitem zmaru. Zase o chlup více, než v minulých letech. Háklivá reakce místních organizátorů na kritická slova jako by potvrzovala obavu z jistého zamrznutí a možná i upadání organizace festivalu. Známý je problém s ubytováním účastníků nebo zřejmě pod hladinou probíhající souboj uvnitř organizačního výboru mezi reformátory a tradicionalisty. Příznačně úzkostlivé je přešlapování sympatické a akční programové ředitelky festivalu ve smyslu „hlavně je nenasrat“ prosakující z každé psané i šeptané informace.

Paní starostka Nedvědová sice už není členkou nenáviděné ODS, ovšem je otázkou, zda se tím jen nevymanila z nějaké základní kontroly. Kultík osobnosti vznikne rychleji, než nový status amatérské přehlídky. Na rozdíl od předchozích let jsem letos nenarazil na paní starostku sedící u vína s organizátory, hosty, s divadelníky, s místňáky! Kampak se ztratil dřívější bohatý společenský život? Letos však naopak víc než kdy jindy z jejích rozhovorů čišelo „já a můj Jiráskův Hronov“, „já jsem zařídila“, „my jsme vybrali inscenace“… Tak trochu jsem měl dojem, jakoby se české amatérské divadlo bez paní Nedvědové ani neuprdlo. Je pravda, či jen slizká pomluva, že uzavřený hronovský internát stačilo vysmejčit a povléct deky? Že tedy po dobu JH mohl perfektně posloužit jako v letech předchozích? Nebo se nenašel žádný (partajní) korektor, který by paní starostku přesvědčil, že místní osobní animozity jsou jen a jen kontraproduktivní a vysloveně festivalu a jeho budoucnosti škodící?

Jako letitý pamětník dobře pamatuji poklid hronovského parku či náměstí, jež se zaplňovalo až v pozdním odpoledni. Stejně tak si pamatuji, jakou jsme měli radost, když sluchu organizátorů došlo Hulcovo volání po paralelním programu Hron-Off. Prostor městečka pomalu začal ožívat i mimo tradiční Vavřineckou pouť. Bohužel, rychle vzal za své původní záměr rozšířit nabídku performancí a nechat prostor i souborům, které si chtějí zahrát z prosté radosti a vypořádají se s plenérem (pamětníci vzpomenou třeba na tehdejší mladíky z VOSTO5 s představením Vajce, na kolotoč ostravského Bílého divadla, ale i na venkovní produkce Geisslers Hoffkomedianten, divadla Continuo apod.).  Jenže během pár let se z Hron-Off stala jakási pouť doplněná přehlídkami místní kapel. Dobrá, proč ne. Jenže tím opravdu nedošlo k prolnutí divadelního a místního živlu. Spíše naopak. Maximálně se na chvíli prolnuli místní řvoucí pubescenti nacucaní po mez dávivého reflexu s namyšlenými hipstery z alternativních seminářů směřujících s kytarou k Tritonu.

Na adresu druhé strany, té „naší“, jediné správné(!), strany srpnově se slétajících intelektuálů, je ovšem nutné podotknout, že představa jakési hladové kulturní masy seminaristů, která ponese prapor nezpochybnitelné kvality, je jiným historickým omylem. Obávám se, že Hulcovsky alternativní a nezávislý program by se v posledních letech těžko dočkal nadšeného přijetí divadelním mládím. A pro těch pár nadšenců, co se těší, že na vrcholné přehlídce amatérského divadla uvidí i nějaký ten umělecký výboj, je to aktivita nepříliš efektivní. Smiřme se s tím, že hlavní masu seminaristů tvoří divadelníci spíše nepoučení, často sebejistí svou zkušeností sousedského divadla, zájezdových představení pražských umělců a klipovitých seriálů v originále. Smiřme se s tím, že přichází další, určitě dočasná vlna jistého intelektuálního buranství, odmítání a ohrnování nosu nad vším, co se vymyká úzkému záběru a mizivé zkušenosti. Vrcholnou žatvu amatérských divadelních počinů čekají nejspíše další diskuse na téma „kdo sem tu sračku poslal“… A mizivá je šance, že by kdy nějaký dr. Krása v Jiráskově divadle ještě zasvinil oponu.

Tak jo, letos poprvé nemáme zabukované ubytování na příští rok. Zatím netuším, jak se s tím vypořádáme a jen cynicky doufám, že pobyt v Hronově vzdá další skupina pravidelných návštěvníků. Čímž by se uvolnil tlak na ubytovací prostory.  A pak je tu ještě jedna možnost – že bychom si na příští vrcholnou přehlídku zajišťovali ubytování v jiném městě. Tedy v takovém, kam se přehlídka přestěhuje…

Praha, Hronov, 4.9.2015

Jiráskův Hronov 2015, část druhá - poznámky zcela osobní

Čím začít? Že to zase hrozně uteklo?! Že jsem při pohledu na plakát 85. ročníku Jiráskova Hronova zcela vážně uvažoval, jestli, a v jakém asi stavu, dorazím na stý ročník? Zda i za patnáct let bude fungovat náš časem osiřelý tým zúžený na dva páry. S Jardou a Jitkou jsme sehraní jak Dejvické divadlo či záloha německé fotbalové reprezentace. A to je naše pánská část složena ze dvou choleriků. A věkový rozptyl činí dvacet let! Ovšem za ty roky jsme seskládáni přímo puzzloidně... I tak jsem vděčný za ten malý zázrak, že naše diskuse končí až ve čtyři ráno a nikdo se nenudí. Že i když čas od času musí naše neodložitelné děti lézt na nervy, není to zas až takový problém. No jo,  za patnáct let už je budeme potkávat v Tritonu, v horším případě na trávníku Freiwaldova náměstí... A konečně si sednu - jak mě vtlačí na té kriplkáře až před Davidovo okénko...

Možná to ani nebude trvat těch patnáct let, a zase se k nám přidá Martin. A místo výletů do okolí se opět vrátí do hlediště a přidá se k hádkám o mizanscénu, režijní pojetí či  psychologické herectví. A taky bude o pár lahví brutu více!

Letos jsme měli fakt štěstí na bohapustou srandu. Ano, chechtali jsme se hlavně těm prastarým historkám. A navíc jim Tajča umí dát ten milimetrově přesný tajming. Na druhou stranu mizí známé tváře. Shodli jsme se při skenování tritonských lavic, že nenacházíme žádné povědomé obličeje. Nu což, nezbývá nám nic jiného, než začít pracovat na historkách nových!

Po několika kritikách v minulosti se poprvé objevily vážné diskuse dříve nemyslitelné. I tradicionalisté špekulovali, zda by byl "Hronov" tím skvělým zážitkem i bez Tritonu, Čapkárny, parku, Metuje. Tak nic netrvá věčně - v propadlišti času zmizely ranní snídaně v cukrárně za školou, už dávno jsou pryč celonoční flámy v "Céčku", na sbírání sil v parku na dece už kvůli nabitému programu dávno není čas. Jenže letos ten zmar nabyl tak nějak hrozivějších rozměrů. A znáte to! Jakmile se o něčem začne mluvit... K tomuto tématu se ale ještě vrátím v třetí části poznámek k letošnímu Jiráskovu Hronovu.

Letos mě nějak více štvala sebestřednost a hloupost amatérského divadelního mládí. Já vím, stárnu a dědkovatím. Ale ta nafouklá volátka ochmýřených hipsterů s jejich nepřeslechnutelným despektem nad produkcemi, kterým rozumí asi tak jako základním větám Lobačevského geometrie, mě prostě tak nějak serou. Na druhou stranu přiznávám, že studium jejich dívčího doprovodu oděného jen do nezbytných hadříků je pro estéta prostou radostí.

Bohužel, slavné Šprdlákovo lemma "Divadlo je jen o jednom" už pro mne definitivně neplatí. Z této kategorie jsem nenávratně vypadl před několika lety a mnoha kily...

Na divadle mne nejvíce baví ty okamžiky, kdy mne text, režie, herecké mistrovství a další inscenační atributy donutí přijmout jiný pohled, odlepí cosi, pod čím byly doposud ukryty věci, o nichž jsem netušil, že je v sobě nosím, či častěji - že už jsem na ně zapomněl. A pak se někdy dokonce stane, že po společném divadelním zážitku mne také člověk, o kterém si myslím, že jej dokonale znám, najednou překvapí, něco se z něj odloupne, něco odhalí... Hosana!! Haleluja!!

Ano, v novém světle můžete spatřit blízkého i po fotbalovém zápase. Možná tedy. Ověřovat tuto tezi nemíním... Nic proti kopané, samozřejmě. Jen mě napadá, jak by vyzněla Jakubiskova věta: "Dobré umění je tu proto, abychom se nebáli smrti", kdybychom na místo umění vložili čutanou.

Jenže divadelníci jsou pakáž! Jen to jejich představení je dokonalé a bezchybné. Ostatní je sračka... Blbě napsaná, zrežírovaná, intelektuální blábol, lidová řachanda, trapní herci... Rok, dva starý úmysl, i když v tomto případě spíše z oblasti mimodivadelní, postavit bednu před Jiráskovým divadlem, a na tu bednu naskládat ty nejlepší z nejlepších, ty vítěze festivalu festivalů, je nejen proto blbý. Blbý je hlavně proto, že v tom okamžiku přestane být Jiráskův Hronov přehlídkou, a stane se jen jednou z mnoha soutěží. A to pak opravdu je lepší vrcholnou přehlídku amatérského divadla přesunout jinam. Dej divadelní pánbů a Simona Bezoušková, ať k tomu nedojde.

Tak zase rok těšení. Vlastně už jen jedenáct měsíců a necelé tři týdny!!

Hronov - Praha, 10.8.2015

Jiráskův Hronov 2015, část první - poznámky divadelní

Čtrnáct představení ve třech dnech, to je slušný výkon (no, abych nekecal - tři představení jsme stihli už v úterý večer po příjezdu). Vedle zdůraznění hrdinství kardiaka, kterému se v tom neskutečném vedru nekousla chlopeň (prof. Císař odmítl přejít kamenné náměstí s tím, že by se to rovnalo pohřbu žehem), je možno konstatovat, že dlouho jsme nezažili tak vyrovnanou přehlídku. Volatalita kvality by se ještě zúžila, pokud bychom dělali, že jsme neviděli tu ruskou životopisnou srágoru o Edith Piaf (hostující divadlo Těatr Sekret z Togliatty - to je přece jasné, že z tohoto města může dorazit leda tak parodie na auto!). Nesnesitelný kýč a hrůza k nevydejchání mě dohnala k letošnímu primátu, jehož jsem dosáhl po osmnácti návštěvách Hronova - opustil jsem hlediště jako první! Prý se, dobrý Bože, na konci tleskalo ve stoje! I následné nadšené reakce mladých ochutnávačů divadelního prachu byly tragické a tak mimomísovní, že to vyrazilo dech nejenom mně. Takže se konečně projevím jako nesnášenlivý a popudlivý stařec, což mi umožňuje konstatovat, že rozplývání se nad talentem a zanícením těch sebejistých mladých mužů a hrozně hezkých stahovaček seriálů se mi jeví být čím dál více nemístným.

Což mi připomíná druhé představení, které považuji za propadák. V mé Top Desítce všech představení, která jsem kdy na Hronově, či jiných festivalech amatérského divadla, zhlédl, bude nejspíše už napořád českolipská Zborníkova adaptace Na druhé straně řeky. Pamatuji si, jaké to bylo pro mne zjevení - silný text, herectví, sofistikovaná scéna, ovšem plně sloužící hře... No a letos mladej Zborník. Plagiát souboru Odřené lokty obšlehl postupy silového tance s vnesením brutality a násilí mezi mužem a ženou (název performance "A kráska, zvíře..."). Autentické vzájemné ubližování v přímém přenosu zakončené vraždou (tedy neautentickou, ale ani ta by nejspíše představení nezachránila) mělo vyvolat emoce, odpor... či kýho čerta. Vyvolalo ovšem jen záchvat smíchu u mé tancemilovné ženy (přispěl jsem k tomu trochu svým přirovnáním hekajícího tanečníka k rannímu souboji s hemoroidy). Kdyby aspoň ta dívka, aspoň jednou, a aspoň pořádně tomu machrovi natáhla pěstí.... ale když ona byla tak nesnesitelně ohleduplná...!!

Opět nám letos utekly nejspíše nejlepší inscenace, již tradičně uvedené v první, tzv. Jardově půlce. Takže vadovské Upokojenkyně, které byly nejspíše vrcholem přehlídky, uvidíme až na podzim v Žatci. Nepodařilo se nám také sehnat lístky na loňské hvězdy Ad Hoc s kabaretem S úsměvem nepilota. Chtěli jsme je shlédnout cestou ze sobotní Zahradní slavnosti na Hrádečku, který je od Hronova co by kavárenskopražskou koblihou dohodil. Když jsme si tedy v pátek v čapkárně jen tak z hecu tvořili vlastní žebříček, na vrcholku se usalašila dvě představení - řachanda, ale půvabná a opravdu, opravdu vtipná "Milej pane, umřel soused", kterou vyslal na festival festivalů Aleš Bergman z jakési folklórní přehlídky. Tanec kolem rakve, prkenné farářovo poskakování... Když začali tanečníci přeskakovat rakev, dostavil se u mne záchvat úlevného smíchu, za který jsem opravdu vděčný (Národopisný soubor Kohoutek z Chrudimi). Druhým "prvním" se stal tentokrát smysluplný host přehlídky, herecky disponovaný slovenský soubor Gasparego z Liptovského Mikuláše s trochu profláklou hrou "Osamelý západ".

Z ostatních představení ještě zmíním tradiční intelektuální mučírnu pražského divadla Kámen nazvanou "Dopis poslaný poštou". Po loňském Mamutu jsem i tentokrát, v podmínkách horce a sokolnicky horších, vydržel až do konce (dobře, párkrát jsem klimbnul, ale co čekat taky, po tom horském výstupu po přivrácené straně Merkuru!). Že bych Macháčkovi přicházel na chuť? Nebo to bylo tím, že "Dopis" je přeci jen více o obsahu, než o formě? Myslím si, že hlavním důvodem bylo, že poměrně záhy mne zaujala (velice vzdálená, samozřejmě) jakási propojenost s druhou, Hepnarovskou částí Šedých sedmdesátých na Zábradlí. I to ztrojení hlavní postavy a nazírání na motivy, příčiny a důsledky tedy z různých úhlů a záhybů zmnožené osobnosti (nejen nás, blíženců, je přeci vícero v jednom!) jako by mělo předobraz zase ve Zlatých šedesátých. Zatímco ovšem Hepnarová (skvěle zahraná Magdalénou Sidonovou) je vyhroceně osamocená, a tedy  se k diváku dostává sdělení jen skrze ni, v Dopisu je nahlíženo na dění opakovaně a opakovaně z různých stran, pohledů, osob... Jo, a ten kazatel - jeho přítomnost jsem pochopil tak, že když přijde na konkrétní lámání chleba, tak jsou nám obecné pravdy na prd. Což by mohl být oslí můstek k divadlu "Kábul, Bagdád, Ar Raqqaah, Maarran" mně sympatického souboru Teď, nádech a leť. Jenže tohle představení o uprchlících a imigrantech jsem viděl už v pražské Paměti, kde vyznělo násobně lépe a silněji. Čapkárna setřela veškeré emoce, a tak každá diskuse nakonec stejně končila u obecných argumentů o uprchlictví. Jsem nakonec docela rád, že jsem se nepustil do psaní o Kábulu po shlédnutí v Paměti. Nejspíš bych zůstal zcela nepochopen.

Jo, bylo to fajn, a opět to hrozně uteklo...

Hronov - Praha, 8.8.2015