Nejspíš i vás zasáhlo video,
které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř
stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu
umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví
či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a
slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě
musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě
odepřen (naštěstí!).
Tušíte, že touto analogií směřuji
k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se
v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě
také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí
vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl
s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.
Mimo všechny myslitelné emočně
zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které
realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí
zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na
to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou
neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.
Těžko najít něco tak odlišného,
jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes
Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním
pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž
nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový
náklad, a znovu jsem polapen.
Před časem, po našem prvním
setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se
s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky
zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první
trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u
jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje -
důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a
obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.
Sháněl jsem potom všemožné
dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím
Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a
pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla,
míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před
sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem
stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen
potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst
jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který
je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).
