Pérák... aneb Co by kdyby

Pérák, VOSTO5, představení v Arše 17.9.2018

Zmínil jsem se před kýmsi, že jsem byl se synkem na vostpěťáckém Pérákovi. Dotyčný odvětil – to je ale blbina, co? Přiznám se, že jsem se zarazil – divadlo VOSTO5 je na vrcholu popularity a zdá se mi, jako by pro mé mladé přátele a známé bylo jakýmsi malým Semaforem dneška. Se vším všudy, tedy i s jistou mírou nekritické adorace. Ovšem ta odmítavá reakce musela být něčím vyfutrovaná – buď osobní, nebo sdělenou zkušeností.

Pérák byl v Arše derniérován již na jaře letošního roku. Možná jsem svým mávnutím motýlích křídel také přispěl k tomu, že představení se velice rychle do Archy vrátilo v zářijové a prosincové sérii. Totiž, nebyl jsem jistě sám, kdo po vyprodání „poslední“ jarní série v pokladně Divadla Archa fňukal a domáhal se dalších představení. 

Vedle nás, fňukajících, se ale očividně objevili diváci, které Pérák neoslovil. Čím to? Myslím, že VOSTO5 se podstatně liší od divadel, která se drží své poetiky, jako hovno košile (jak by řekl můj otec) – a můžeme si vzít do úst třeba znovu Semafor (aniž by nás byť jen napadlo připomenout slavnou Varyšovu kritiku Divotvorného hrnce), nebo intelektuálně i stylem době bližší Sklep, tedy příklady nekonečného odcházení za tvrdohlavého lpění na svém. Očekávat od Vostopětky, že bude stále tím studentským divadlem Vajcete a Sniežky je – naštěstí – zcestné! Ten soubor je sám o sobě postaven na principu pestré různorodosti. Je sice skvělé zablbnout si s hochy při Titáncích, či sledovat „moderátorskou“ souhru Petara a Ondara při Košičanu. Samozřejmě, že léty sbíraná zkušenost improvizační či moderátorská i jiná čas od času někde vyhřezne (třeba v úspěšné inscenaci Proton, která mne osobně fakt nenadchla). Ale asi nejen Havelka vyrostl a chtěl zkusit něco jiného, než osvědčené postupy Špialové ruky. A to je, podle mého názoru, první příčina odpoutání se od části vostopěťáckého publika…

Proč ten důraz na Havelku? Inu, on je autorem (či spoluautorem) a režisérem těch, řekněme, velkých, jiných produkcí. Kdy se k širšímu souboru VOSTO5 přidávají další profesionálové, nejen herci, aby vytvořili unikátní představení. Někdy na hraně site specific – v Dechovce spolu hraje sál, původně Baráčnická rychta. Bez technického zázemí a vybavení Archy by nebylo Kolonizace. Těším se na Společenstvo vlastníků, ve kterém si zahraje společenský sál Masarykova nádraží. Pravda, u Péráka asi není prostor Archy zásadní, ale do spřízněné skupiny Havelkových her patří. Když připomeneme ještě Operaci Levý hák, mystifikaci o nekapitulaci ČSR před Hitlerem, složí se skládačka dramat silně inspirovaných a především chytrých. Inspirovaných dějinami, o nichž má Havelka zjevně dost načteno. A to bude tou druhou příčinou – Pérák, vnímán jako bohapustá sranda, prostě musí být zklamáním. On totiž od dospělého diváka očekává nějakou základní dějepisnou obratnost. Prosťáček je prostě v zatáčkách děje a množství postav totálně ztracen a po deseti minutách se musí těžce nudit.

Havelka je navíc očividným fandou komiksů. A tak komiksově fabuluje – zatímco Kolonizace je zřejmou reflexí ábíčkových příběhů (na těch jsem vyrostl!!), do Péráka Havelka přimíchá holywoodský příběh superhrdinů náhodně spojených společnou touhou zničit okupanty. Ta malá česká Liga spravedlnosti se poskládá v podzemní odbojovou buňku složenou z Casanovy, Divy, Kazatele a Jestřába. Každý má nějakou dovednost – Casanova vést a ukecat dav, nu vždyť je to krycí jméno komunistického agitátora Fučíka. Divou je herečka Adina Mandlová, neohrožená agentka s dokonalým výcvikem. Kazatelem je štábní kapitán Morávek, hluboce věřící odbojář a skvělý střelec z obou svých pistolí. A Jestřáb? To je přece Jaroslav Foglar se svým létajícím kolem!

Havelka zručně a vtipně kombinuje děje, postavy, co by kdyby… Synek sledoval promyšlené a efektní bojové scény, poslední boj parašutistů, kteří se nemohli vzdát, protože bránili své spolubojovníky v kryptě, kam jsme spolu na jaře přinesli růže. Já se bavil alternativní historií a mnoha odkazy a náznaky… Cestou domů bylo o čem mluvit.

Čím skončit? Ano, lístky pro můj šálek čaje už dávno sklízejí v jiných zahradách. Ale hoši z Vosto5 jsou jistotou! I díky svému neustrnutí.

Praha, 21.9.2018

Deadtown, aneb utopen očekáváním

Deadtown, Divadlo bratří Formanů, 16.9.2018, Smíchovská náplavka

Cestou ze Smíchovské náplavky, tedy z obří boudy Forman Brother’s Theatre, se mi motala v hlavě jedna překvapivá otázka – kde je to očekávané nadšení z dalšího Formanovského spektáklu Deadtown? Proč se netěším, až budu Kláře vyprávět, o co přišla? Má pravdu Er, který na mé pochyby odvětil – už’s toho viděl prostě moc…!? A tak někde mezi Florencí a Křižíkovou se mi začaly vybavovat moje iniciační divadelní zážitky. Když je hodně a pečlivě proseju, které nejzásadnější zůstanou?

Nastřádaly se tehdy… no vlastně během několika zásadních let. Samozřejmě Léblův Racek. To byla iniciace jak prase, tehdy jsem se stal hledačem! Zborníkova Druhá strana řeky, po které už nejezdím na Hronov jen pařit. Bez nich by nebyl Oblomov a Ucpanej systém, sametovej Havel či Zlatá šedesátá, nebyl by dr. Krása ani Fričův Faust, nebylo by Planoucího srdce ani Kuhlovy vaďácké Gorily… Ale ani Fucking Generation či Rytířů nízkého stolu.  Vzpomínám na iniciační zážitek za letohrádkem královny Aninky, v šapitó Que-cir-que, s dvojicí André-Lefeuvre, na sáňkování ve vostpěťáckých Hrusicích tehdy na Stodůleckém písečku, na defragmentovanou realitu v Příběhu opravdového člověka Buchet a Loutek před hospodou U rozvědčíka…

I v tomto srovnání se objevilo mimořádné zjevení – La Baraque, nebo-li slavná (nejen Formanovic) Bouda, balábile dějů a konání, i zeleninová polévka s nastrouhaným plísňovým sýrem. Když Boudou majestátně proletěl marabu, málem jsem si ucvrnknul.

Pak už jsem chtěl vidět vše. Nachové plachty na lodi Tajemství, kde vyjížděla slivovice sama uprostřed stolu. Krásku a zvíře v Národním. Klabzubovu jedenáctku v Minoru. Samozřejmě i Dobře placenou procházku, jak by ne, když tehdy nedostupný televizní film jsem toužil vidět už jako puberťák v šedých sedmdesátých… Po Krásce jsem vzal synka i na  Čarokraj, a byla to pecka! A protože mi nenávratně uteklo Obludárium, nemohl jsem si nechat ujít Deadtown…!!

Objektivně skvělé představení mělo vše, co od Formanů očekáváte. Vtip, nadsázku (už ve dveřích principál hlásí, že uvidíte horší představení, než minule), dech beroucí čísla (tři chlapi na kolečkových bruslích, to se musí vidět!!), bohapustou srandu (v úvodní části ve stylu wild west kabaretní férie jsem se několikrát přistihl při úlevném řehotu). Samozřejmostí je skvělá scéna, vše promyšlené do nejmenšího detailu. Pak přijde střih, na rovinu oznámený: „Opravdu jste si mysleli, že tohle je všechno? Opravdu byste se na to vydrželi dívat další hodinu? …“ A divák se už řítí snovou krajinou. Nám starším výtvarné pojetí připomene dětský údiv nad Zemanovými filmy, stylizace do filmových grotesek zase okouzlení 52 komiky a spol. a věčnými honičkami keystonských strážníků. Zřejmá je i inspirace zvěčnělým Limonádovým Joem. To vše je kulisou pro řiďounký (jistě záměrně) příběh kouzelníka, jeho partnerky předvádějící robotickou ženu, zamilovaného padoucha, sličné dcery majitelky saloonu, potulného kazatele…

Zatímco divák nestíhá domyslet některé dílčí dějové zvraty, řinou se na něj všechny ty efekty, kouzelníkovy čáry máry, přesná hudba, prolínání reality, nadreality a suprareality… Vše promyšleně pasuje, herci jsou skvělí, Petr Forman k sežrání!, nádherný horizont jde kouzelníkovi naproti, snoví bicykloví koně projíždějí westernovou krajinou a zastřeleni zase ožívají… a pak jsem se začal nudit. Zcela upřímně přiznávám, že je to jen a jen mým zmlsaným očekáváním. Můj (kvantitou nezkažený) syn byl nadšen. 

Představení má vše, co od Formanů očekávám. Krása střídá nádheru. Ke konci jsem se ovšem toho střídání už nějak neúčastnil. Samozřejmě, že očekávatelné závěrečné prolnutí jeviště i hlediště u kolalokového baru je hrozně fajn, a i když mi ta dvanáctka nepasovala do denního stravovacího plánu, nenechal jsem si ji ujít (a taky to, že mě obsloužil sám principál). A tak i dál budu nadšeným příznivcem... ne, fanouškem! této skvělé company. Protože Divadlo bratří Formanů a jeho produkce lze poměřovat jen jím samým. Je to nespravedlivé, ale dokonalí putují vždy osamoceně.

Praha, 16.9.2018