Prolejzačka podruhé

Aneb mydlili jsem se hlava nehlava - část druhá, vřavy válečné

U prolejzky za barákem jsme se scházeli nejen k bojům sportovním. Tady zpravidla začínaly i všechny naše války. S výjimkou tedy těch šutrákových. Ty vzplanuly většinou neplánovaně a překvapivě napadením jedné či druhé strany. Když se na Ostrově objevila obrovská díra pro základy sousedního obřího paneláku zvaného Kravín, stal se tento prostor něčím jako nárazníkovým pásmem na Golanském návrší. Kdo ovládal díru, byl pánem - více méně - světa. K pásmu se stahovaly nejen místní gangy. Kamení sice lítalo nejčastěji mezi naší partou a těmi divnými kluky ze Slepičárny, ale občas se objevili vetřelci z krajů vzdálených a zatím zdaleka námi neprozkoumaných - někdy přitáhli sígři ze Zahrad nebo ze vzdálenějších oblastí kolem Hájkovy ulice, mezi nimiž jsem sem tam zahlédl známou tvář z třetí základky, ale jindy přirozené spolužácké souručenectví šlo v těchto situacích stranou - šlo přece o bazální obranu NAŠEHO území. Nejdivnější bývaly party větších kluků z pro nás prastarého sídliště za mateřskou školkou (okolo dnešní ulice Podměstí). Náhodná setkání tohoto druhu probíhala většinou na dálku - my jsme respektovali, že jsou starší, oni jakoby ctili naše územní práva. Jejich postavy se objevily na horním konci díry, aby přehlédly situaci a zase tiše zmizely v divočině budoucí ulice U Jezu. Myslím, že takhle nějak vypadaly první kontakty mezi Pilgrims a východními kmeny Delawarů a Irokézů...

Kamenných bitev jsem si moc neužíval. Jak bych to.... no dobrá, jsem posera. Od té doby, co mě Kára z posledního patra mignul šutrákem do hlavy, dobře jsem si pamatoval, jaká to je šlupka... Takže podstatně více mne bavilo lítání s bubínkovým samopalem - plechovou replikou špagina z 2WW, v Hračkářství naproti kinu Lučan stál 24,- Kčs, mechanismus v plechovém zásobníku dělal slušnej brajgl, a tak nás v krutých bitvách proti fašistům bylo fakt slyšet po celém sídlišti. Tehdy, počátkem sedmdesátých let v době vrcholící studené války, to nikomu nepřišlo divné. Ale věřte mi, divné to bylo!

Pokud každé čtvrteční odpoledne trávíte v městské knihovně na válečném filmu, není divu, že zbytek vašich dní vyplní boj proti okupantům. Na ty sovětské střílečky jsme chodili povinně s družinou, ale samozřejmě, že nám to nijak nevadilo. Když si dnes promítnu, co jsem v osmi či desíti letech viděl za hrůzy, dost mě to děsí a nedovedu si představit, že bych na to nechal koukat svého dvanáctiletého syna. Mučení partyzánů, přivázaná těla na kmenech mířících do spuštěné pily, mlácení maminek esesáky před očima plačících dětí, frontové výbuchy a zkrvavené kusy těl.... To byl náš tehdejší filmový klub...

A tak jsem i cestou ze školy zastrčil do školní brašny ze strany pravítko jako anténu a hrál si na radistu či tajného agenta! V televizi mne rodiče k válečným filmům, a že jich bylo!, nepouštěli. Ale hrdinské seriály typu Čtyři z tanku a pes, S nasazením života či Nájdete nás na každom kilometri, to jsme stejně hltali všichni, takže pod prolejzkou stačilo jen rozdat jména. Samozřejmě, že na dračku šel nejvíce Hans Kloss... Byl žádanější než Janek z Rudého, o Gustíkovi nemluvě. Někdy Zdeněk s vypětím všech sil a naší pomocí vynesl ven i černě přetřený těžký kulomet! Dárek od otce důstojníka, fakt, věřte mi!! Byl přidělaný na provizorním stojanu, takže nejspíše se jednalo o zbraň vymontovanou z nějakého stroje na zabíjení. Tehdy se nad tím u nás na Ostrově nikdo nepozastavoval - civil ani důstojník lidové armády! Prostě před panelákem trůnil obrovský kulomet a kolem něj horda kluků v trenýrkách, co zkouší natáhnou obrovský závěr obrovské zbraně!

Blbý bylo, že nebylo nikoho, kdo by se dobrovolně přihlásil k protistraně a sehrál vojsko wehrmachtu! A tak jsme promýšleli taktické varianty útoků na imaginárního nepřítele. Někdy se obíhal panelák zleva, jindy zprava... Když pak jednou po vánocích v normalizační televizi pustili velkofilm Waterloo (sovětsko - italská koprodukce, režie Sergej Bondarčuk, takže ideologicky nezávadné!), bylo to příjemné zpestření našich válek!! Diktátor a hromadný vrah Napoleon vyšel z velkofilmu dost sympaticky, takže tentokrát všichni kluci z obou paneláků chtěli bojovat za Napoleonovu gardu. Já, snad nějakým vrozeným pudem vždy nenávidějící podobné kreatury, se prohlásil za generála Wellingtona, velitele protifrancouzské koalice. Bylo po vánocích, takže kolem popelnic spousty odložených smrčků. Stačilo olámat větve a už byla připravena kopí a píky, a já pořvával po zpovykané Napoleonově armádě: "Kdo vyplatí frantíky? Náš generál!!"

Po mnoha letech mne Klára vytáhla z Tuilerií a po Elysejských polích dovedla až k Vítěznému oblouku. Znala mou lásku k historii a chtěla mi udělat radost. S nechutí jsem prohlížel všechny ty obří desky oslavující diktátorovu cestu lemovanou hromadami mrtvol a myslel na prezidenta Havla, který tu před pár týdny pokládal obrovský věnec. Nu což, třeba se mu taky chtělo zakřičet - kdo vyplatí frantíky...? Ale spíš ne, tuším.

A tak někdy koukám na Matěje bojujícího s jakýmisi příšerami v Minecraftu, nebo poslouchám stesky kolegyň nad počítačovými střílečkami... A přemítám, co je horší - lítat se špaginem po sídlišti a střílet do "lidí",  nebo rozstřílet pár mezigalaktických příšer? A upřímně, než  realisticky vyvedené rozřezání partyzána ve školním kině, to raději přijít o všechny životy v Doomu #4! Mnohem složitější to mám s tím házením šutráků... Vidím party osmiletých kluků snažících se bez slitování trefit hlavu toho druhého. Jen proto, že bydlí v paneláku naproti. Obávám se, že náš druh to má v sobě takto nastavené od počátků světa jak podivné zahnívající slepé střevo. A je to tak a dělat se s tím nic nedá.


Zažito v žateckém Podměstí v letech 1970 - 1975 a v Paříži koncem tisíciletí, zapsáno v Praze 26.2.2018

Prolejzačka poprvé

Aneb mydlili jsme se hlava nehlava - část první, bitvy sportovní

Naše sídlištní klukovská parta měla radši tu prolejzačku za barákem. Ta druhá, u nás na Ostrově v žateckém Podměstí, mezi naším panelákem a tím předním, kterému se říkalo Slepičárna (snad podle toho, že si jej vystavěli družstevníci), nám připadala menší, a tedy určená pro malé děti. Podotýkám, že v té době jsme byly „velké“ děti mezi šesti a osmi lety. Prostě kovová prolézačka svařená kdesi v armádní dílně, tedy ta za naším barákem, byla mnohem vyšší, hlavně však disponovala předlouhou opěrnou tyčí a podivným navařeným kruhem na úplném vrcholku, který tolik lákal k prostrčení hlavy. Přísahám, že nevím o žádném oběšení, sraženém vazu natož o utržené dětské hlavě!

Vydupaný dolík v trávníku pod prolejzkou byl centrem veškerého konání nás kluků z druhého a třetího modrobílého paneláčku na Ostrově. Zde se v první fázi našeho dětství odehrávala většina našeho svobodného mimoškolního života. Od klasických kuliček po klukovské rvačky. Jako dnes si pamatuji pranici s mým tehdejším nejlepším kamarádem, Zdeňkem Matoušem. Drželi jsme se v kravatě, leč kamarádský ostych nám bránil v tom, abychom jeden druhého praštili. Když jsme se konečně pustili, oba jsme věděli, že ta rvačka naše kamarádství paradoxně zásadně upevnila!

Čas od času zalila naši část Podměstí chlebnatá vůně mláta vyváženého z pivovaru, který jako dobře opevněný hrad seděl na špici žatecké ostrožny. To ještě pod pivovarem stála prodejna U Sladkých a náklaďáky a trambusy v oblacích černého kouře sjížděly dolů Nákladní ulicí. V místech dnešního silničního obchvatu v té době totiž stále lákaly k prolézání sklepení polorozbořených statků.  V jejich zanedbaných zahradách dvacet let po vyhnání majitelů stále bohatě plodily majestátní hrušně. Na ostrůvku nad křižovatkou pod nekonečným schodištěm stoupajícím ke Kněžské bráně stál obezděný domek cikána řečeného Červená baretka. A z jeho dvorku se čas od času ozývalo táhlé vytí nešťastných psů. A když jste potkali starou cikánku známou pod jménem Fluska, nesměli jste se jí podívat do očí, protože pak by následovalo… no, proč by se jí asi tak říkalo Fluska?!

Když nás přestalo bavit stavět pískové hrady, začala doba sportovních bitev. Fotbalové stadiony jsme měli k dispozici tři. Na ten první, PŘED barákem, kde jednou bránou bylo klepadlo, a druhou šutrák vedle pouliční lampy, jsme záhy zanevřeli. Po pár výkřicích „nahraj“ se pravidelně otevíralo přízemní okno již zmíněné Slepičárny, aby se vyklonila nekonečně dlouhá soudružka učitelka Hronková (myslím, že své žáky celý život upřímně nenáviděla) a seřvala nás, že děláme bordel. Druhým hřištěm byl prostor ZA barákem. Tam se odehrála většina fotbalových mačů mých dětských let. S gumákem z hračkářství, který stával čtyři koruny. V pozdějších letech jsme už chodívali řvát až za prádelnu. To už většinou někdo dotáhl kopačák. Tamní stadion měl velkou výhodu – jednou jeho stranu tvořila sněhobílá zeď prádelny, na kterou šlo namalovat celou bránu. Samozřejmě, že míč končil často na ploché střeše, ale až na mne byli všichni kluci schopni svižně vyšplhat po hromosvodu a míč zachránit.

Fotbal zdaleka nebyl jedinou hrou, která vyplňovala náš volný čas. Začalo to koloběžkami, těmi zelenými, se skládacím mechanismem, který nikdy nikdo nepoužil. To ještě byly časy, kdy jsme drandili i po kočičích hlavách zaniklého Okurkového náměstí. Následovaly cyklistické závody kolem prádelny, na báječných kolech pionýr – tehdy tam nikdo nechodil, takže zraněných bylo málo. Jedno léto jsem také kreslil diplomy a organizoval běžecké závody kolem baráku. Nejvíce se ale hrála přehazovaná přes sušáky prádla, v níž jsem exceloval. Naopak zcela neúspěšný jsem byl v hlavičkované tamtéž. Pochlubit se mohu vlastními vynálezy řady sportovních her  – nejvíce se ujaly nápodoby basketu, Cinkaná a Trefovaná. Název byl odvozen od náhražky basketbalového koše. V pozdější době se na mnoha místech celého Podměstí hrál hokej s tenisákem – u nás na dlaždicích s prckama, po dostavbě paneláku zvaného Kravín se hrávalo na zadním hřišti na škváře, kdy šlo při každém golfáku o oči protihráčů. Hodně se hrálo na parkovišti za Moskvou. Ovšem největší davové mače se odehrávaly na parkovišti u jezu, za mateřskou školkou. Tam se svého času scházeli kluci z trojky i ze Švehlovky hned po škole, a hokej se mrskal, dokud bylo vidět na zašlý tenisák.

Samozřejmě, že nejen sportem živa je dětská duše. A tak lehce zapýřen vzpomínám i na hry, které organizovala sousedka Dobruška Lakotová, a do kterých nás vtahovala zcela genderově vyváženě… Tehdy jsem nerozuměl, proč trvala na tom, že princ se s princeznou prostě musí políbit. Ó, jak mě později, když princezna Irena Aschenbrennerová povyrostla, mrzelo, že jsem se tomu líbání v roli prince tak zarputile bránil. Starší Dobruška brzo ztratila o dětské hry zájem, a protože byla moc hezká, záhy jsem ji čas od času v různých koutech sídliště přistihl při líbání s nějakým klukem.

Když jsem po mnoha letech tlačil kočárek s nejmladší dcerou místy svého dětství, nechápal jsem, jak je možné, že se celý ten obrovský svět vešel na ty dva tři trávníky, na kterých jsme dokonce i stanovali (kluci spali ve vojenských spacácích svých otců, mně máma přinesla k pobavení všech partají peřiny). Díval jsem se do oken svých kamarádů – v přízemí bydleli Matoušovi, naopak až nahoře kluci Koudelkovi. O patro nad námi vědec Zuklín, který jednoho dne vyhodil do vzduchu málem celý barák. Místo okna svého pokoje, který přeměnil na slušně vybavenou laboratoř, tehdy zůstal černý obdélník. A my jsme dupali do šlapek svých pionýrů, abychom dohnali hasiče, takže jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy můj táta se sousedem vynášeli černou postavičku směrem k sanitce. Už si nevzpomínám na jméno technického talentu z domu za námi, který vymyslel první lanovku mezi domy. Během toho léta se nám jich povedlo natáhnout tolik, že prostor mezi baráky ožil mnoha z merkuru vyrobenými vzdušnými gondolami. Nemohl jsem se zasněně neusmát u jediného zajímavého okna z celé Slepičárny. Tady bydlela krásná Dáša, a zde jsme se někdy zastavili s Alanem, abychom jí pobavili svým vtipným ohňostrojem slovních hříček a něžných narážek. Dáša vždycky celá zářila, mám ovšem velké podezření, že jako řada jiných gympláckých spolužaček byla i ona zamilována do neodolatelného Alana. Ale to už je jiný příběh. Příběh jiných her, ve kterých jsem už hrál mnohem smutnější roli. 

Zažito v Žatci v letech 1965 až 1975, psáno v Praze 23.2.2018

Část gangu - zleva Zdenda Matouš, Milan Koudelka, dole leží jeho brácha Pavel. 

 Doba budovatelská - denně bylo vystavěno desítky garáží s nájezdy a nadjezdy... Kam se hrabe dnešní betonová lobby!!

 Pískoviště za barákem, to nejsou moje angličáky, já je nikdy neměl, takže jsem zaznamenal flotilu kámošů. Zajímavost - v pozadí se teprve buduje panelák posléze všeobecně nazývaný Kravín.

Pohled na žatecký pivovar okem uměleckého fotografa od zmíněné prolejzky.

(sejmuto přístrojem Corina/Pionýr za 120,- Kčs, film Fomapan 6x9, 17 DIN)

Pěna dní na počátku roku 2018

Přelom roku 2017 a 2018 slušně zvířil stojaté vody. A tak doteď na hladině všedních dnů stále popukává špinavá pěna. Nejen k té špíně mám potřebu se vrátit v několika poznámkách...

Tak ještě k těm volbám

Nakonec jsem se té vopičárny zúčastnil. Přestože jsem v řadách prezidentských kandidátů neměl žádného svého Přemka Sobotku nebo teplického držáka Kuberu. Ale moje spojka na ústřední výbor Pražské kavárny si mohla na sekretu zapsat čárku, protože jsem samozřejmě nakonec volil pana profesora. Tedy upřímně, nebyl to jen strach, že u Pecků dostanu za konzervativní uši, ale v první volební den mi v práci moudrá kolegyně řekla, že moje zásady jsou na hovno (ona by tedy slovo hovno nevypustila z úst, ale v podstatě to tak vyznělo). Že mám sice ve všem pravdu, ale jít k volbám je to nejmenší, co proti té kreatuře - aspoň - mohu udělat! Tak jsem volil profesora, co by se hodil k těm barákům nad Prahou. Nesměl by ovšem moc mluvit... No, je to pryč, tak zase za pět let. A bude hůř, věřte mi!!

Vůbec k přímé demokracii

Pořád vedu svou soukromou válku proti všem těm bloudům prohlašujícím přímou demokracii za záchranu proti všemu - tradičním stranám i Babišovi, drahotě i teplému pivu. Pouštím se do marných diskusí, hrozím, prosím, argumentuji... Bohužel, sám vím, že je to boj z nejmarnějších. Protože když tohle téma nahrne do jednoho pytle populisty, nácky, komunisty i mladé radikály bořící starý podlý svět, prostě se tahle kontrarevoluce povede. Proč kontrarevoluce? No, protože do propasti se řítí to, co nás díky všem těm klukům z devadesátek řadí k té lepší straně glóbu! Ještě to možná není vidět ve zcela jasných konturách, ale už je to tu. 

K hlídacím psům demokracie

Koncem devadesátých let za dob mého parlamentního zpravodajcování byla vděčným novinářským tématem nízká cena fernetu v parlamentním bufáči. Při nedávné reportáži TV Nova jsem zavzpomínal na tehdejší kolegy novináře. Blbé a hloupé tak, že neuměli vyjmenovat členy vlády, ale zato jim perfektně šlo fernetově masírovat národ. I teď sličná absolventka jedné z přemnoha kateder mediální komunikace spíchla reportáž o poslaneckém rekreačním zařízení - samozřejmě dle komentáře  v chudé obecné češtině - superlevném paláci s vlastním tenisovým kurtem.  Jen ať národ vidí, jací jsou ti zástupci lidu svině. Ve skutečnosti, která nešla zamaskovat ani účelovou kamerou, se jednalo o něco hodně podobného podnikovému školícímu středisku z konce osmdesátých let. Holt lidu je třeba předložit pravidelných pět minut zběsilé nenávisti i v této vykloubené době. 

Ovčanstvo pokorně čekající

Mně, člověku donedávna odpovědnému za podklady a odpovědi k šetření regulátorů vyvolaných stížnostmi klientů naší banky, už dlouho vrtá hlavou ten šílený nepoměr. Například si pamatujte, milí klienti všech těch zduřelých bank, že jakoukoliv informaci vám nestačí poskytnout, ale ještě je třeba ji doručit, a to na trvalém nosiči, a povinně prokázat dostatečné úsilí k dodání do sféry doručení... Ale když vám vyexpiruje Krndina lítačka, nepřijde vám ani esemeska. A tak jsem loni platil osm stovek za jednodenní zpoždění, přestože roční MHD tehdy stála čtyři a půl tisíce. Za takto nastavenou sankci by jakoukoliv banku vypálilo policejní komando ještě téhož dne!! Původně jsem chtěl pokračovat lkaním nad nekonečným čekáním v bacily zaflusaných čekárnách u lékaře. A to v časech superrychlých plateb telefonem a elektromobilů lítajících po oběžné dráze. Ale svou dávku sprostých slov jsem už vyčerpal!!

Uber nebo přidej!

Nápis "Nelegální podnikání za podpory státu" na okně pražského taxíku mne upřímně pobavil! Světově proslulí zloději se dovolávají ochrany toho státu, který ojebávají už tolik let. Copak stát, ale  hlavně nás a hosty z celého světa! Tato situace je prostě neopakovatelná. V dějinách kapitalismu se ještě nestalo, aby se neúspěšná konkurence všemi silami nesnažila okopírovat či aspoň napodobit úspěšnější podnikatelský model. Možná mi neuvěříte, ale já jsem žádným sdíleným dopravním prostředkem fakt ještě nejel! Jsem asi blbej, i když všichni kolem mne už normálními tágy nejezdí. Měli by si mne tedy ty standardní dispečinky hýčkat. Ovšem problém je už jen s mým přáním poslat mi vůz s platebním terminálem. Takže ptát se, proč ani největší klasické taxislužby nenabízí obdobnou aplikaci včetně možnosti telefonem rovnou zaplatit, to je marný, marný, marný... Proč asi? A tak premiér bez důvěry, kterému se daří více než úspěšně likvidovat drobné živnostnictvo, spolu se svou primátorkou slibuje zlodějům, že je ochrání. Tak jestli tohle není chucpe...?

Dopisy z Čech

Náš národ čas od času proslaví nějaký ten dopis. Kdysi to ale byly vzkazy národu, od Listů z Kostnice Mistra Jana až po Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na druhém konci osy úctyhodnosti pak polehávají podivné výrony směřující z Kotlinky ven. Portfolio je mohutné, od dopisu 99 pragováků po ponížené stížnosti do Bruselu v letech devadesátých. Toto portfolio nedávno rozmnožil dopis 100 pravověrců Svatému otci do Vatikánu. Řekl bych, že mi do toho zas tak moc není, ať si to katolíci vyřeší na nějakém off-situ. Ale jak si zachovat odstup ve státě, kde hlavním argumentem proti vrácení kousku ukradeného majetku církvím jsou církevní tmářské rozsudky staletí staré, ale nad nedávným bonzáctvím premiéra národ mávne rukou!?

Hnojná relativizace
Když už jsem okrajově zmínil primase českého, připomnělo mi to probíhající disputaci na téma - smí se jednat s krvavě zapáchajícími partajemi, když jde o konečné dobro? Zůstane svině sviní, i když se s ní sejde bílý rytíř? Má odpověď - se zlem se nejedná! Nejen proto, že nikdo z nás si není jist aktuálně nastavenými parametry dobra. Zítra mohou být zcela jiné (slovo referendum bylo počátkem devadesátých let téměř sprostým slovem! neboť co byly ty komunistické volby? nebyly vlastně takovým téměř stoprocentním referendem?). Tím nejednáním ovšem myslím politická jednání. V těch není možné se nezahovnit. Na druhou stranu chápu argument, že nelze vyloučit z diskuse žádnou část národa, tedy liberálové, chcete-li, použijme spojení - žádnou část společnosti. Jenže takovou diskusi či argumentaci by neměli vést politici, ale intelektuální elita - tedy právě třeba český primas. Jenže znáte to o té holi...

All we need is Love!
Jo, ti katolíci mě teď navedli na nedávný zážitek! Aspoň nebudu končit v pesimistickém tónu. To bych nerad, protože pesimisticky se vůbec necítím! Osud tomu chtěl, že minimálně jednou ročně se octnu na mši svaté. V tom venkovském kostelíku se mi vždy honí hlavou nejrůznější věci. Samozřejmě vzpomínky a lítost nad sebou samým, protože ti, co odejdou, si kus nás berou s sebou. Pak se ve mně mísí lehký úsměv a nadhled pražského kavárníka nad tou přímočarou manipulací,  proti úctě a pokoře před hlubinami víry a mosty touto vírou postavenými přes tisícileté propasti času. A pak lítost kovaného ateisty - proč zrovna mně není dáno víry, a jistota s tímto pocitem spojená, že můj svět tak není úplný. Jenže letos mi to došlo!! Vždyť kolikrát už jsem slyšel či četl, že Bůh je láska! Kolik lidí mi to už tvrdilo! Od Lennona, přes žateckého děkana Svatka, až po pátera Halíka! Láska? Tou jsem nacucanej jak zahlcenej karburátor našeho dávného Sršáně 1000MB! ...
Pak tedy Boží milostí přetékám a vše je v pořádku.

V Praze, 18.2.2018