Žebrácká opera po čtyřiceti letech

    Cesta ke vstupenkám na obnovené představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích vedla přes počůraný plot Havlova Hrádečku. Ale v tomhle jsem nevinně, já prostě musel. Přijet na Hrádeček!

    Bylo mi jasné, že dostat se k lístkům na vzpomínkové představení k 40. výročí přeslavné premiéry v sále hospody U Zábranských bude dost komplikované. A já do intimního hlediště hornopočernického divadla potřeboval vstupenky hned čtyři. Coby známý nesmělec jsem nenašel odvahu oslovit přímo principála Divadla Na tahu Andreje Kroba. Vyčkal jsem tedy třetího jamesona v dnes již uzavřeném (zcela oprávněně!) vysočanském nonstopu a oslovil souseda Reného, jenž má k Andreji blízko. Řekl bych blíže, než může mít dramatik k principálovi spřízněného divadla. Vstupenky byly přislíbeny, ovšem za podmínky přijetí pozvání na Krobovu zahradní slavnost právě na Hrádečku.

    A zde došlo k té čůrací historce, kterou se chystám ještě v budoucnu použít. Bude to jedna z těch otcovských historek, při jejichž vyprávění se dcery za své otce celkem oprávněně stydí. Čůrání nijak nesouviselo s dodatečným kácením model. Ale po příjezdu to zkrátka přišlo na naši princeznu, která to dál, než k presidentskému plotu nedonesla. Věřím, že by nám to přemilá paní Olga odpustila!

    Obnovenou inscenaci Havlovy hry Žebrácká opera jsem, přiznávám, nebral moc vážně. Tedy přesněji řečeno - nechystal jsem se na standardně předvedené představení, ale na společenskou událost odbojářského charakteru. Taky už ve frontě na zabukované lístky jsem se tlačil s lidmi, o nichž se dnes konečně píše v čítankách či historických pojednáních o moderních českých dějinách. Nenápadně jsem pozoroval známé tváře, ke kterým jsem se snažil přiřadit slavná jména. Navíc, jak je o mne známo, nejsem nadšeným příznivcem podle mne podivné odbočky evropského dramatu vyšlapané Ionesky, Beckety a samozřejmě naším Václavem Havlem. Ale o mém vztahu k absurdnímu divadlu jsem již na blogu psal. Tak snad jen jednu větu - nemohu si pomoct, ale většina absurdních dramat mi připadá matematicky vykalkulovaná. Ano, Sýkorovy mozaiky jsou taky spočítané počítačovým programem... ale to je přece jen něco jiného.

    Přes veškerá má (ne)očekávání se přinatrefilo to, co se může stát jen na divadle. Ten zázrak okamžitého neopakovatelného zážitku. Kdy se těším na každou další repliku. Tentokrát ale nejde jen o dobře připravené a sehrané představení. Protože, a teď přijde můj coming-out, moc se mi líbil Havlův text! Absurdní postupy jsou naroubovány na celkem jednoduchý Gayův příběh o zkorumpovaném londýnském podsvětí někdy z počátku 18. století. A tak zatímco Brechtova předválečná úprava hledá v předloze sociální křivdy (ale díky ní většina z nás zazpívá aspoň jednu sloku přeslavné písně o Meckiem Messerovi), Havel vidí ten hnus ve všudypřítomné korupci, snadném lámání charakterů, propletení policie s lupičským podzemím, vzájemných podrazech, donášení atd. atd. A v absurdní nadsázce zobrazuje lidský póvl, jenž se shodou okolností dostal k moci, v jakémsi otisku počínající normalizace raných sedmdesátých. Havlova záliba ve vršení absurdit se vyřádí nejenom v neustále se proplétajícím ději, ale samozřejmě hlavně v promluvách postav - třeba pečlivý a sáhodlouhý Macheathův monolog ke dvěma pistolníkům, v němž boss zločineckého podsvětí odbornickým jazykem poučuje, proč zrovna on je tak úspěšný u žen, je podle mne úžasným příkladem dokonalé absurdity. Zločinec a vrah vykládá o jemných nuancích získávání ženské přízně a pistolníci chápavě přikyvují. O osudech jiných se rozhoduje v jídelnách a kuchyních mezi polívkou a vepřovým. A není tu třeba berličky speciálních vymyšleností. A absurdní je v kontextu hry nakonec i smutný osud jediné kladné postavy, čestného kapsáře Filche. Havlovy dlouhé monology ani dialogy nenudí, jsou vtipné a napínavé, autor nemusí roubovat absurdní kličkování, protože okolnosti jsou dostatečně absurdní a slova tak plynou přirozeně, nenásilně. V jednu chvíli jsem zaslechl Josefa Abrháma v roli Riegra ve zfilmovaném Havlově Odcházení. I to se odehrává v natolik absurdním prostředí, že autorovi "stačí" jakoby jen zaznamenávat rozhovory...

    Souboru Divadla Na tahu doplněnému o hostující herce (třeba vynikající Zdeněk Kupka v roli Macheatha, z domovského souboru mi i po půl roce v paměti utkvěla například Polly v podání Julie Válkové) se představení prostě vydařilo. Krobův cit pro Havlovy hry je pověstný, a projevil se i tentokrát. Listopadová obnovená inscenace Žebrácké opery určitě nebyla jen společenskou událostí. K mé radosti převeliké jsem byl účasten události výsostně divadelní!

Praha 1.11.2015 a 28.3.2016

P.S. 7. dubna se v Počernicích hraje Žebrácká opera znovu!

Přežil jsem Ionesca, pánové

Hornopočernickou premiéru dvou jednoaktovek Eugena Ionesca „Lekce“ a „Třeštění ve dvou“ uvedl principál a režisér Divadla Na tahu Andrej Krob svým tradičním úvodním proslovem. Ani na  náhodného návštěvníka nemůže Andrej Krob nepůsobit jako postava z jakéhosi nekonečného televizního seriálu, postava představující nejspíše venkovského pediatra, který se od stolu otočí k dětskému pacientovi, přes své dioptrické brýle se na něj podívá a zavrčí obligátní: „Tak co ti chybí?“ A my diváci hned víme, že pan doktor je zgruntu hodný patron, jeho podmračenost je přehrávaná a houkání na sestřičku je jenom letitá hra. A tak přistupuji na hru na zlatá šedesátá a místo cupování textu pokyvuji hlavou nad zásadním sdělením shrnutým do pár vět z režisérova projevu: „Naše divadlo hraje jenom absurdní dramata. Tedy hry, se kterými jsem se setkal a setkával v šedesátých letech Na zábradlí. Havel, Ionesco, Beckett. A já jsem v těch šedesátých letech zůstal a neudělal jsem ani krok vpřed…“

    Uvádění absurdních her, téhle intelektuální gymnastiky začasté postavené na celkem jednoduchých slovních hříčkách, je podle mne tak trochu nemístné vymetání zaprášených zákoutí jinak veskrze sympatických let. Doby různých ptydepe, textappealů, flower power, The Who, Matek Ubu, manifestů a rozbíjených televizí v čele Knížákových průvodů… Doby absurdních reakcí na absurditu doby. Jenže postmoderní posuny vnímání absurdity jsou tak nekonečně jinde… Absurdní jsou novinové nezpochybnitelné pravdy, absurdní je opakování holých vět až do vymazání významu v Macháčkových Žábách či Mamutovi, nebo Léblovské žluté růže z Texasu v Čechovově saloonu, také Fysikovo zmrtvýchvstání v příšeří atomové elektrárny za zpěvu mistra Herrgotta, určitě ejakulující Klaus ve férii Velvet Havel, a nakonec: oč absurdnější je „normální“ rozhovor vedený v Café Skif oproti Profesorově výuce v Lekci?!

    Na druhou stranu tak strašně rozumím tomu, že Andrej Krob posílá Karkulku do intelektuální houštiny let šedesátých, mezi podivné postavy s kufry a nepřítomné Žanety, do spárů vzdělaných a tím víc nebezpečných vlků, aby se znovu a znovu naivně - absurdně nechala sežrat, i když jí tak nesnesitelně bolí zuby. Já zase ulítám na těžce nemoderním divadle poezie, takže bílej lajntuch na jevišti s opodál postavenou růží v lahvi od vína mě vždycky dostane! Ti kováříci s chocholem zeleného peří a všechna ta poetistická veteš od Edisona přes ťukající prsty deště po modrobílá blues pro bláznivý holky i včelíny místo hlav, to je zase můj úlet… Takže fifty-fifty!

     Divadelních premiér se účastním velice výjimečně. Nevím tedy, zda se nehodí něco říct také o společenské části večera!! Takže: zase jsem si neřekl Pavlu Zajíčkovi o selfie. Ale měl jsem radost - Zajíček se stále usmíval a vypadal opravdu dobře. Neřekl jsem filmovému historiku Bernardovi, jak mě baví seriál o české nové vlně, neřekl jsem Olze Sommerové, jak velice nepovedený je dokument Magický hlas rebelky, a jak jsem si přál, aby tento odbytý film nebyl oceněn jen formálně kvůli naší paní Kubišové. Ale také jsem neřekl paní Freimanové a Polákové (námět a produkce, snad jsem obě identifikoval správně!), jak moc se mi líbil dokument o milované a obdivované paní Olze! A že jim to ocenění moc moc přeji. Zahlédl jsem ještě Bilba Reidingera, nejspíše poblíž byla i Sylva Krobová. Ale tu nepoznám, protože jsem tak nesmyslně dlouho odkládal návštěvu koncertu ve Studiu Paměť, až jej odnesla velká voda.

    Ale zase jsme si s Jitkou a Jardou řekli, že třeštění Ilony Semrádové a Karla Besedy byl koncert suverénního herectví. Že bychom měli dát šanci ještě jednomu Havlovu tahu (vaňkovky v to nepočítaje, to je jiný příběh!). A třeba…. Třeba ještě jednou v životě zajit na Plešatou zpěvačku… No, to ještě zvážím, Eugene a Andreji…

  

Hornoporno, 25.2.2015

 

DIVADLO NA TAHU - René Levínský: Fyzik a jeptiška, režie Andrej Krob

Další divadelní zážitek v intimním prostoru Paměti - Studia Divadla Na tahu. Jak konstatoval přizvaný dramatik a režisér JW - jen v takovém prostoru lze ještě zažít to vzrušující spiklenectví, tichou bezelstnou dohodu mezi diváky a herci. Čisté divadlo v čistém undergroundu.

    Tak zase Divadlo Na tahu a inscenace René Levínského, kmenového autora Nejhodnějších medvídků. Tyto dva divadelní soubory očividně koexistují v sympatickém propojení. A nejde jen o sdílení undergroundového studia Paměť – podzemního prostoru… či spíše prostůrku, ve kterém se díváte hercům z několika decimetrů přímo do očí. Sdíleni jsou také herci, ale především hry dramatika Levínského. Tentokrát naše divadelní úderka v plném počtu shlédla derniéru Levínského hry Fyzik a jeptiška v režii Andreje Kroba.

    Je třeba se přiznat hned teď, že já osobně, coby čtvrtina našeho týmu (člověk by řekl, že mě ta olympiáda míjí – ale ono se tomu holt nedá utéct…), jsem se nechal předstartovně ukolébat dvěma skutečnostmi. Viděl jsem dvě Levínského hry – jednoaktovku Skif a drama Doubkowa hole má (o obou hrách zmínka zde v blogu) – odehrávající se v reálném čase a prostoru, s reálnými postavami a reálným dějem. Prostě jsem zapomněl, že Levínský je též autorem mimo jiné Harily!  A za druhé jsem doposud měl Divadlo Na tahu podvědomě zafixováno jako dvorního předkladače Havlových her. Jakkoli ve své době moderních a alternativních. Dnes ovšem patřících ke klasickému mainstreamu české dramatické tvorby. Jak bych tedy mohl tušit, že Andrej Krob se pustí do Fyzika a jeptišky, záležitosti logikou neuchopitelné, iracionální, se snovými pasážemi, řadou nečitelných odkazů…

    Zápletka příběhu Fyzika a Jeptišky je… no prostě tak nepravděpodobná, až bych se vsadil, že námět pochází z reálného života. Turbína jaderné elektrárny se čas od času nebezpečně chvěje. Týmu jaderných fyziků a techniků (divák se musí spokojit s dvěma představiteli, jedním permanentně glosujícím dění v nepříliš smysluplných sděleních, druhým kontinuálně pod vlivem hrstí léků nerozeznávajícím realitu od snu), tomuto týmu se nedaří turbínu vyladit, což omlouvají její vrtošivostí a dalšími lidskými vlastnostmi. S řešením přichází Jeptiška, která se snaží přesvědčit Fyzika, aby umožnil Biskupovi turbínu vysvětit. To je vlastně jádro hry – realita se potkává s iracionálnem katolického ritu, přičemž i ta vědecká realita je naředěná drogami a surreálnem uzavřeného prostoru jaderné elektrárny.

    Neuměl bych o hře vyprávět a minimálně celou první půlku jsem se nedokázal ničeho chytit, něčeho, co by mi usnadnilo orientaci. Naskočil jsem až v poslední části hry, která dle mého názoru přechází do otevřené grotesky. Čistý žánr, groteskní nadsázka, Jeptiška jako nevěsta (čí?), rozšafný oddávající Biskup, závěrečné Fyzikovo zmrtvýchvstání a Goťák… Sejmutí všech hříchů za zpěvu písně Zůstanu svůj…??

    Některé signály, nahozená vodítka a mrkající dramatikova nápověda, mně došly či docvakly až při „hronovském“ rozboru, ne sice v Tritonu, ale také u dobrého vína. Holčičí část (wo)mančaftu hru pochválila – tedy k mému překvapení. Myslím, že tomuto hodnocení zásadně přispěla postava Jeptišky (té hezké, ne té bosé!!) a její sympatické představitelky (Julie Válková). Levínský ženské postavy prostě umí. S dramatikem a režisérem Jardou jsem se neshodl na hodnocení titulní postavy Fyzika (Petr Reidinger). Játroslavovi vadilo nepřesvědčivé „vyhrání“ Fyzikových stavů po probírání se z pilulkového opojení či snových stavů pod jejich vlivem. Mně se naopak zdálo, že civilní, až monotónní herecká linka, snaha vyhnout se byť jen zdání přehrávání, byla v tom lepším případě dokonce režisérovým záměrem. Vrtala nám hlavou úloha a smysl existence druhé jeptišky v půvabném asexuálním podání Daniela Vavříka (hostující člen Nejhodnějších medvídků). Jenže kdo jiný by Fyzikovi podal ozářené ovoce, které jej usmrtilo… nebo konečně zbavilo té tíže přežívání vedle rozechvělé turbíny?

    A kde se vzal ten Čechov? (zase otazník!!) Nebyla to střelba po Rackovi? Mrtvá čajka, symbol zbytečně a nesmyslně zmarněného života. A motiv Ivanova! Sášo, vy po mne chcete, abych s vámi utekl do Ameriky, ale já sotva dojdu  támhle ke dveřím! Vždyť stejně jako Ivanov reaguje Fyzik na Jeptiščino nadějeplné idealistické povzbuzování… Ale třeba jsem vedle jak ta jedle. V každém případě tento výklad podporuje Jardův názor. Podle něj je Fyzik a jeptiška dramatem o touze po změně, reakcí na konflikt reality, spíše nechtěné, s vnitřním puzením tvořit. O konflikt levé a pravé hemisféry? O konflikt racionálna a emocí. Nebo-li toho, co umím a znám, s tím, co chci a chtěl bych. Jarda tvrdí, že hra musí nějak souviset s osobní zkušeností… zaskočil mě  myšlenkou, že hra je v jistém smyslu autobiografií… Tak až konečně dojde na to pivo s Reném, uhodím na něj bezskrupulózně!

Praha, 20.2.2014

Na návštěvě u Andreje Kroba

aneb Levínského Skif na scéně Divadla Na tahu.

       Sváteční neděli 17.11.2013 jsem mimo zastávky se synem a svíčkami na Národní třídě oslavil také první návštěvou Divadla Na tahu, jež sídlí v bývalém alternativním prostoru na Petrském náměstí. Prostory divadélka jsou opravdu alternativní, do hlediště se sestupuje po kovových točitých schodech, v hledišti bylo kolem dvaceti míst (odhaduji, že maximální kapacita je takových 40 diváků) a na představení jednoaktovky René Levínského Skif dorazilo diváků dvanáct. Rozhodně je to ke škodě těch, co nedorazili. Protože tato hra se přesně hodila k nedělnímu večeru a vlastně svým tématem i k listopadovému výročí (nedělní termín je nejspíše smrtící pro každou netelevizní produkci, navíc v konkurenci s vynikajícím Českým stoletím). V Divadle Na tahu je navíc velice příjemně, a to přestože sklepní prostor určitě nepůsobí jako to nejlepší místo pro divadelní produkci. Ze všech koutů bylo prostě cítit divadlo. Nevím, jak jinak či přesněji to vysvětlit….

       Do Divadla Na tahu jsem se těšil a chystal minimálně rok – vedle divadla vedeného Andrejem Krobem zde totiž párkrát do roka hrají také Nejhodnější medvídci, soubor, který letmo znám z Jiráskova Hronova, a který nikdy tímto divadelním festivalem neprošuměl bez povšimnutí. Když mne René Levínský zval na nejbližší představení Nejhodnějších medvídků (jak lze tušit, jsem na toto pozvání tuze pyšný!), vyjádřil jsem svou obavu, že K. ještě nevstřebala hronovskou zkušenost. Pobavenou dramatikovou reakcí byla vzpomínka na legendární hronovské představení Harily – Levínský vzpomněl reakcí diváků ve festivalovém Zpravodaji, přičemž – cituji: „nejdojemnější byla tato – TOMU AUTOROVI BY MĚLI USEKNOUT OBĚ RUCE!! Takovým způsobem může dramatik zasáhnout diváka jednou, maximálně dvakrát za život…“

        V neděli dorazil Jarda s Jitkou, před bývalým klubem Bunkr proběhlo symbolické brčko, a už jsme si objednávali víno v divadelním baru. Byl jsem nervózní, přestože všichni tři jsme více méně poučení diváci, ale přátelé navíc i praktikující, a tedy kritičtí divadelníci. Vytáhl jsem je do Stolice, hned na Levínského, jakpak se asi divadelní večer vyvine? Moje obavy byly zbytečné, opravdu jsme si jej užili!

       Jednoaktovka Skif je příspěvkem či reakcí dramatika Levínského na dnes již českou tradici tzv. vaňkovek. Podle mne se jedná o přetěžký žánr. Téma musí být natolik nosné, aby se kolem něj mohl rozvinout dialog, při tom ovšem zpravidla nestojí na výrazné akci, dějové zlomy jsou spíše naznačeny, než výrazně scénovány. Drama se tedy odehrává pod povrchem dialogů a na základě tušení souvislostí. Nebo někde za pomyslnými dveřmi či za zdí.

       Stejně tak restaurace Skif, ve které se před nedlouhým časem odehrálo krátké setkání dvou blízkých lidí, je takovým zdánlivě klidným místem uprostřed Minsku, hlavního města poslední evropské diktatury. Název restaurace se stane jedním z témat hovoru (Skif odkazuje na skytský zásah do historie východní Evropy) českého intelektuála Mirka a Aleny, manželky významného běloruského emigranta, v jejíž postavě se vrací osudy žen českých disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Někde za zdí řádí kágébáci diktátora Luky (dost jednoznačný odkaz na Alexandra Lukašenka). Úsporná Krobova režie dovoluje představiteli Mirka hrát stav mysli pouhým přehazováním nohou přes sebe. Prvních pár minut jsem se klepal, zda text utáhne záměrně statické pojetí. Celá dramatická situace stojí a padá s textem, jakmile by představení začalo šustit papírem, nebylo by cesty zpátky.  Nezachránili by jej ani velice dobří herci (Ilona Semrádová a Karel Beseda). Jarda měl sice několik výhrad, ale co byste také chtěli od režijní konkurence… J. Já byl záhy vtažen do děje, bavily mne jemné změny v chování obou postav vztahující se k zrovna řešenému tématu. Perfektně se podařilo vykreslit oblouk od veselého či dojemného vzpomínání na nedávná setkání a společné známé až k narůstajícímu Aleninu podezření, že sovy nejsou tím, čím se zdají být…

       Atmosféra ve Skifu se nepozorovatelně mění. Od přátelského klábosení přes Mirkovy opakované a upřímné obavy o Alenin život, až po narůstající nedorozumění. Ale je to opravdu jen nedorozumění? Mirkova starost o Alenu a jejího syna je bezesporu upřímná, jeho argumenty jsou dosti výmluvné. Jako na potvoru ale zrovna Aleně zazvoní telefon a její právník jí seznamuje s návrhem nevyžádané nabídky tajné policie k několikatýdennímu výjezdu za manželem žijícím v emigraci v Londýně. Mirek je nadšen a vykresluje v lákavých barvách mezipřistání v Praze, návštěvu společného přítele Andreje Kroba na Hrádečku… Alena zpozorní!

       Dramatik ještě před tím nahodil divákovi několik udiček – například záhy zjišťujeme, že Mirek se pohybuje v kruzích bývalých disidentů, takže je jistě informován o tom, jak a proč se chová tajná policie v totalitních kulisách. Jak tedy může předpokládat, že by policie nestihla včas administrativně zbavit Alenu občanství? Jak může mít český intelektuál pochybnosti o tom, že by disident nebyl vpuštěn zpět do rodné země? Alena s přecitlivými receptory poměrně rychle pochopí, a tak rychle opouští restauraci. S přesvědčením, že Mirek je prostě koupen kágébáky k tomu, aby Alenu pomohl dostat ze země.

       Jenže pak je tu ještě druhé vysvětlení… Nestačí pár let života v náručí standardní demokracie, pod křídly nablblé Evropské unie a nepříliš akčního Severoatlantického vojenského paktu, aby vymizely podmíněné reflexy zvířátka vyrostlého za Husáka a Jakeše? Není Mirek jen lidsky pochopitelně nadšen z toho, že by protáhl Alenu Prahou, v jasných barvách vidí ten mejdan, ten zájem pražské kavárny a špatně tajenou touhu všech přátel přihřát se vedle autentické disidentky ve vřelém zájmu českých zhýčkaných elit…?

       A tak se díky dramatikovi René Levínskému a jeho jednoaktovce „Skif“ stáváme očitým svědkem přímého průniku zla, které se jen zdánlivě drží někde mimo dva přátele, někde venku, někde za zdmi restaurace. Svědkem rozpadu dlouholetého, zdánlivě neotřesitelného přátelského vztahu. A to aniž bychom třeba jen zahlédli policejní uniformu, náznak násilí, bílou přilbu či zaslechli jinou než pohrdlivou zmínku o diktátoru Lukovi. A na jevišti se zatím v přízračném páru za tiché hudby otáčí nešťastný Mirek v elegantním tanečním držení s pinglem…

Praha, 17.11.2013,

Divadlo Na tahu, René Levínský – „Skif“, režie Andrej Krob