„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma
v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad.
Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou
týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky
nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to
řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.
Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus
minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je
pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je
třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.
A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi
onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených
žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské
chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…
Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných,
jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či
pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě
mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!
Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu
kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba! Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od
čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po
studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že
jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.
Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt
dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce
sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem
došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá
achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.
Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na
firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester –
Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle
šuplíček.
Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v
jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva
roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také
koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických
vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím
si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo
Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará
přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu
v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem,
ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou
blondýnku z účtárny nesbalím…
Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za
stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem
okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě
spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset
minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.
Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím
se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.
Praha, 3.6.2021
