Jaroslav Wagner - Dostihy, v autorově režii, Divadelní soubor Opera Žatec, premiéra hry uvedená dne 20.4. 2018 v Městském divadle v Žatci.
Dostihy, to je název
poslední inscenované, ale již před více lety sepsané divadelní hry dramatika Jaroslava
Wagnera. Ač se to na první pohled nezdá, je název Dostihy stejně
mnohovýznamový, jako předešlí Požírači leknínů (viz zde na Burmově blogu příspěvek
z 5. května 2014). Zatímco nevyřčená druhá půlka „a sázky“ nese řadu významů,
které hra divákům předkládá, mně celý vydařený popremiérový večer hlavou zněla
asociace jiná – Dostihy a hendikepy. Zůstaneme-li zatím u autora, ten si těch
kovových destiček dostihového hendikepu pod sedlo nakládá až snad neuběžitelně! Dobrovolná klauzura
na hranici katastru pozemkového i kulturního, smutně ležérní postoj na těsném
okraji ochotnického hnutí namíchaný z lehce pohrdlivého pohledu na festivalové
pinožení spolu s všemi těmi fotbálky s pány porotci a touhou jim to "ukázat". Či umíněné lpění
na svém okruhu herců, které v roli principála, autora, režiséra i dramaturga po
desetiletí znovu a znovu přesvědčuje o hodnotě svého divadelního názoru – a já stále nedokáži
rozpoznat, jestli je to fascinující odvaha nebo fascinující neodvaha (a
vždy znovu a znovu se mi vybavuje ten tvrdý pohled Joži Krasuly, se kterým se
na Jaroslava před lety podíval: "Všechno, co tě zdržuje, musíš
odkopnout!"). A tak tou přidanou váhou pod sedlem zatížený Pegas sice
máchá křídly, ale do elegantních lopingů nad žateckým letištěm se raději moc
nepouští…
Dostihy přinesly další bitvu o ovládnutí klasického jeviště žateckého mešťanského divadla. A je třeba konstatovat, že se jednalo o bitvu vítěznou – jednoduchá scéna se stolem, židlemi a dveřmi je pořád plná. Režisér i herci se s hrobkovitým prostorem naučili pracovat a na velkém jevišti obstojí lépe, než mnohé profesionální produkce. Jenže pak je tu i premiérově plné hlediště, které je samo o sobě velkým hendikepem, protože inscenaci, která by jinde měla s menší návštěvností větší a opakovaný úspěch, domácí žatecké publikum více méně odzívá jako další místní atrakci. A tak ukápne slza lítosti nad neexistujícím intimnějším prostorem, který by se opakovaně zaplňoval věrným okruhem diváků. A odkud by Opera vyrážela na útulná podia do Kladna, Turnova, Strašecí, na Štvanici, do Venuše, o Paměti nemluvě. A že by klubová scéna vyzrálému herectví operních opor sakra slušela! ... Tak snad raději pár slov ke hře.
Jenže jak nezačít nejspíše tím největším hendikepem inscenace. Autor napsal pozoruhodný text. A sám si jej zinscenoval a zrežíroval. V inscenačním procesu se trochu vytratily ty spodní proudy, které mne tehdy nad textem v patře hronovské vily zaujaly nejvíce. Hra o přátelství a ztrátách nevratných a bolavých je inscenována jako kriminální komedie, jako by režisér neuvěřil autorovu hlubinnému vzkazu. Upřímně řečeno, divák reaguje velice vstřícně a hercům tato poloha neskutečně sluší. Vlastně mě už při třetím, čtvrtém obrazu napadlo, že zvýraznění jednodušší, thrillerové, linie hry bylo dobrým nápadem, protože žatecké divadlo s tím vysokým "vinohradským" portálem by důraz na intimnější valéry textu nejspíše neuneslo.
Dostihy jsou o vztahu tří, tedy vlastně čtyř lidí. Čtvrtá, Hana, kdysi zemřela, a zbylí se z té ztráty už nikdy nevzpamatovali. Reagují každý po svém. Lída otravuje okolí výkladem svých snů, ve kterých se právě Hanka často objevuje. Bohouš se nesměle snaží navázat vztah s Lídou, ale ani toho základního přiblížení nejsou bez Hany schopni. Mário smutek skrývá za hrubou neomaleností, permanentním urážení Bohouše a nemístné vůdcovství. A tak všichni kdysi po smrti Hany přijali své zbytkové role, ve kterých se ani jeden necítí dobře, navíc všichni trpně přijímají rozklad svých vztahů, aniž by byli schopni se mu jakkoli postavit.
Podnět ke změně přichází zvnějšku a je postaven na záměně „kešky“ s batohem plným milionů. Do hry vstupuje nelítostný gangster, který chce své peníze zpátky. Díky prožitému násilí a strachu si opuštěná trojice uvědomuje… No, však víte.
Režisér zkušeně taktuje představení, bavila mne lehčí poloha úvodních rozhovorů s nevysloveným, ale přítomným smutkem, který se nad trojicí přátel vznášel. Jen ten smích měl být důsledněji střídán dojetím. Je zřejmé, že jak režisér, tak herci si lehčích poloh vysloveně užívají. Wagnerovská záliba v grotesce vyhřezne v povedené scéně s „opakovaným“ castingem. Rozpačitější jsou snové scény (přes očekávaně skvělý výkon Romany Valešové v roli mrtvé Hany) a chvíle, kdy by se přece jen měly v divákových očích objevit slzy. No, řekněme si to rovnou – emoce tohoto druhu nejsou zrovna režisérova parketa. Ale horor, to je jiná!! Ve scéně Máriova mučení jsem proto očekával, že se milovník úchylných filmů severské provenience vyřádí. Jenže jako by režisér počítal s tím, že divák se vykašle na varování, že představení není pro děti. Jistou mrazivost gangsterských scén tak zachraňuje herecky zkušený Jan Rampas, který se k Opeře přidal jako host. Největším problémem inscenace tak zůstává pouze temporytmus některých scén, především těch zádumčivě tesklivých. Ona je to sakra výzva pro ty staré pardály, aby zahráli, že se jim steskem tmí před očima… Neodpustím si povzdech – škoda každého roku, o který se inscenování Dostihů odkládalo.
Tím jsem se dostal k hvězdným chvílím představení Dostihy divadelního souboru Opera Žatec. Těmi jsou výkony ústřední trojice – Vladimíra Valeše, Václava Rampase a Majky Pekárkové. Je to opravdová radost sledovat, v jaké herce opory Opery vyrostly. Nebudu vychvalovat herectví na amatérské poměry opravdu nadstandardní. Zmíním jen jedno – málokdy u ochotníků narazím na to mystérium, za kterým chodím na představení svých oblíbených divadel. Tím zázrakem je těžko uchopitelné jiskření na jevišti, ke kterému dochází mezi dramatickými postavami, mezi herci, kdy zafunguje nějaké pobratimství, mentální spiklenectví… Ještě jednou vzpomenu Požíračů leknínů, ve kterých se Valeš osamoceně pohyboval v podivně nesedícím kabátu spisovatele Hynka, Rampas předváděl parodii na Muže na radnici a hru vlastně zachraňovaly výkony hereček. V Dostizích to od počátku funguje, herci nestojí na jevišti za sebe, ale spolu. A tak mě najednou strašně zamrzela ta hromada ztraceného času, ve kterém mohli nejenom tito tři, ale i další silné Operácké osobnosti (nebudu jmenovat, ony ví) odehrát řadu rolí, které už neodehrají. Vždyť předchozí premiéra byla v roce 2011 – a nechoďte na mne s pohádkami, touto ztrátou času a přehlídkou vyplýtvané energie.
Sepsáno po premiéře sehrané dne 20.4.2018
Dostihy přinesly další bitvu o ovládnutí klasického jeviště žateckého mešťanského divadla. A je třeba konstatovat, že se jednalo o bitvu vítěznou – jednoduchá scéna se stolem, židlemi a dveřmi je pořád plná. Režisér i herci se s hrobkovitým prostorem naučili pracovat a na velkém jevišti obstojí lépe, než mnohé profesionální produkce. Jenže pak je tu i premiérově plné hlediště, které je samo o sobě velkým hendikepem, protože inscenaci, která by jinde měla s menší návštěvností větší a opakovaný úspěch, domácí žatecké publikum více méně odzívá jako další místní atrakci. A tak ukápne slza lítosti nad neexistujícím intimnějším prostorem, který by se opakovaně zaplňoval věrným okruhem diváků. A odkud by Opera vyrážela na útulná podia do Kladna, Turnova, Strašecí, na Štvanici, do Venuše, o Paměti nemluvě. A že by klubová scéna vyzrálému herectví operních opor sakra slušela! ... Tak snad raději pár slov ke hře.
Jenže jak nezačít nejspíše tím největším hendikepem inscenace. Autor napsal pozoruhodný text. A sám si jej zinscenoval a zrežíroval. V inscenačním procesu se trochu vytratily ty spodní proudy, které mne tehdy nad textem v patře hronovské vily zaujaly nejvíce. Hra o přátelství a ztrátách nevratných a bolavých je inscenována jako kriminální komedie, jako by režisér neuvěřil autorovu hlubinnému vzkazu. Upřímně řečeno, divák reaguje velice vstřícně a hercům tato poloha neskutečně sluší. Vlastně mě už při třetím, čtvrtém obrazu napadlo, že zvýraznění jednodušší, thrillerové, linie hry bylo dobrým nápadem, protože žatecké divadlo s tím vysokým "vinohradským" portálem by důraz na intimnější valéry textu nejspíše neuneslo.
Dostihy jsou o vztahu tří, tedy vlastně čtyř lidí. Čtvrtá, Hana, kdysi zemřela, a zbylí se z té ztráty už nikdy nevzpamatovali. Reagují každý po svém. Lída otravuje okolí výkladem svých snů, ve kterých se právě Hanka často objevuje. Bohouš se nesměle snaží navázat vztah s Lídou, ale ani toho základního přiblížení nejsou bez Hany schopni. Mário smutek skrývá za hrubou neomaleností, permanentním urážení Bohouše a nemístné vůdcovství. A tak všichni kdysi po smrti Hany přijali své zbytkové role, ve kterých se ani jeden necítí dobře, navíc všichni trpně přijímají rozklad svých vztahů, aniž by byli schopni se mu jakkoli postavit.
Podnět ke změně přichází zvnějšku a je postaven na záměně „kešky“ s batohem plným milionů. Do hry vstupuje nelítostný gangster, který chce své peníze zpátky. Díky prožitému násilí a strachu si opuštěná trojice uvědomuje… No, však víte.
Režisér zkušeně taktuje představení, bavila mne lehčí poloha úvodních rozhovorů s nevysloveným, ale přítomným smutkem, který se nad trojicí přátel vznášel. Jen ten smích měl být důsledněji střídán dojetím. Je zřejmé, že jak režisér, tak herci si lehčích poloh vysloveně užívají. Wagnerovská záliba v grotesce vyhřezne v povedené scéně s „opakovaným“ castingem. Rozpačitější jsou snové scény (přes očekávaně skvělý výkon Romany Valešové v roli mrtvé Hany) a chvíle, kdy by se přece jen měly v divákových očích objevit slzy. No, řekněme si to rovnou – emoce tohoto druhu nejsou zrovna režisérova parketa. Ale horor, to je jiná!! Ve scéně Máriova mučení jsem proto očekával, že se milovník úchylných filmů severské provenience vyřádí. Jenže jako by režisér počítal s tím, že divák se vykašle na varování, že představení není pro děti. Jistou mrazivost gangsterských scén tak zachraňuje herecky zkušený Jan Rampas, který se k Opeře přidal jako host. Největším problémem inscenace tak zůstává pouze temporytmus některých scén, především těch zádumčivě tesklivých. Ona je to sakra výzva pro ty staré pardály, aby zahráli, že se jim steskem tmí před očima… Neodpustím si povzdech – škoda každého roku, o který se inscenování Dostihů odkládalo.
Tím jsem se dostal k hvězdným chvílím představení Dostihy divadelního souboru Opera Žatec. Těmi jsou výkony ústřední trojice – Vladimíra Valeše, Václava Rampase a Majky Pekárkové. Je to opravdová radost sledovat, v jaké herce opory Opery vyrostly. Nebudu vychvalovat herectví na amatérské poměry opravdu nadstandardní. Zmíním jen jedno – málokdy u ochotníků narazím na to mystérium, za kterým chodím na představení svých oblíbených divadel. Tím zázrakem je těžko uchopitelné jiskření na jevišti, ke kterému dochází mezi dramatickými postavami, mezi herci, kdy zafunguje nějaké pobratimství, mentální spiklenectví… Ještě jednou vzpomenu Požíračů leknínů, ve kterých se Valeš osamoceně pohyboval v podivně nesedícím kabátu spisovatele Hynka, Rampas předváděl parodii na Muže na radnici a hru vlastně zachraňovaly výkony hereček. V Dostizích to od počátku funguje, herci nestojí na jevišti za sebe, ale spolu. A tak mě najednou strašně zamrzela ta hromada ztraceného času, ve kterém mohli nejenom tito tři, ale i další silné Operácké osobnosti (nebudu jmenovat, ony ví) odehrát řadu rolí, které už neodehrají. Vždyť předchozí premiéra byla v roce 2011 – a nechoďte na mne s pohádkami, touto ztrátou času a přehlídkou vyplýtvané energie.
Sepsáno po premiéře sehrané dne 20.4.2018
