Basket

Jako správný blíženec umím od všeho trochu, ale nic pořádně. Myslím, že ve všech sportech, ke kterým jsem se dostal, jsem vždy patřil k tomu lepšímu průměru. Ale nikdy jsem neměl na to, abych v něčem vynikl. V rané pubertě jsem se na okresní úrovni prosadil v atletice, dokonce jsem i se svým těžkým zadkem vedle úspěchů ve sprintu a běhu na jeden kilometr, což byla moje parketa a jistota dobrého umístění, skončil v jednom ročníku Poháru rozhlasu na třetím místě ve skoku vysokém!! Atletika mi dala dobrý základ, takže pak ještě řadu let jsem například při fotbale natrénovanou rychlostí nahrazoval technickou nedostatečnost. Ještě ve vojenském přijímači po studentských letech strávených na Hnátě či Chaloupce pitím kyselého ústeckého piva, říčanského kladiva (nejlevnější vodky) a kouřením stovek startek jsem dokázal zvládnout pětimetrové lano bez přírazu mezi prvním. A pamatuji si ty vyvalené Víťovi oči, když jsem porazil Bulíře v páce (dva týdny jsem pak sice nemohl zvednout ruku, ale stálo to za to!!, překvapil jsem tehdy nejen Vítka, ale hlavně zbytek hospody, který si dost jednoznačně vsadil na Bulíře, jenž s tím obtloustlým Dvořákem přece nemohl prohrát!).

    Nikdy jsem se nenaučil pořádně plavat a lyžování mi dělá radost teprve teď, na stará kolena. Zkusil jsem softball, badminton, volejbal a pořád ještě věřím, že si jednou zahraji tenis se svým synkem. Ale nad všemi sporty vždy vyčníval můj milovaný basket. Dodnes si pamatuji svůj první koš, který padl při tělocviku v šesté třídě v malinké tělocvičně 3. ZDŠ v žateckém Podměstí. Nadribloval jsem do pravého rohu a hodem přes hlavu kráááásně zavěsil! Mezi svými vysportovanými a dlouhými spolužáky jsem se začal prosazovat až někdy v sedmičce. Vždycky jsem byl mrňavej, ale najednou jsem zjistil, že mám cit pro míč, že mi pravidelný atletický trénink nadělil slušný výskok, že mě to prostě hrozně baví. Nestačily mi zápasy při školním tělocviku, ani tréninky v rámci školních sportovních her. S gumovým míčem jsem trávil hodiny a hodiny času na vydlážděné ploše mezi prádelnami u nás na sídlišti a pígloval techniku. Chybějící koš jsem nahradil čtvercem průniku okrasných sloupů mezi přízemními budovami. Z malých kluků, kterých tehdy bylo kolem paneláků dost a dost, jsem sestavil tříčlenná družstva a už jsme to mastili. Když byli kluci fakt malí a neměli šanci na sloup dohodit, stali se náhražkou košů kryty elektrických skříní. A protože při dopadu kryty vždy zazvonily o rám, vžila se záhy pro tuto náhražku košíkové název „cinkaná“. Škoda, že mě záhy přestala bavit, dnes to mohl být olympijský sport J!!

    S basketem a týmem naší základky jsme slavili slušné úspěchy na okresní úrovni. Můj třídní a zároveň tělocvikář Jindřich Svoboda mě záhy začal stavět na místo pivota. I se svou psí výškou jsem díky výskoku a sáhodlouhému dvojtaktu patřil vždy mezi nejproduktivnější hráče. V obraně hrávali dlouháni Jirka Říha s Vláďou Fredym Andresem. Kluci se nikdy nesmířili s tím, že pivotem je ten prcek, co mu ještě v šesté třídě utíkali o jedno kolo. Takže čas od času se utrhli a mrskali své pokusy o střelbu hlava nehlava, zatímco já si marně říkal o přihrávku. Je pravda, že oproti jiným školám na okrese jsme měli výhodu v pověstném „těžko na cvičišti“. V naší školní tělocvičně byly totiž ze zcela neznámých důvodů basketbalové koše o extrémně malém průměru. Takže kdo se trefil zde, musel se trefit všude jinde. Jenže touha předvést se střelbou z dálky byla i jinde spíše brzdou našeho týmu. Věděl jsem to, ale už tehdy jsem také chápal, že je to jen hra, a hlavně jsem pochopil, že moje koše jsou pro ty kluky těžko skousnutelné. I když právě tímto způsobem „mi“ prohráli poslední zápas posledního okresního kola, ve kterém jsem mohl nastoupit. Prohráli jsme tenkrát se „švehlovkou“, žateckou školou, která stála kousek od naší základky. Bylo zvláštní, že z celého okresu se nejlepší basket hrál zrovna v žateckém Podměstí. Ale když tak o tom přemýšlím, nejspíše to bylo tím, že zde na nově vznikajících sídlištích v té době dorůstala silná generace kluků narozených v první polovině šedesátých let. A sídliště měla přece jen jednu velkou výhodu – tou byl volný prostor mezi domy, všude se kopal fotbal, na klepadlech holky trénovaly přemety, mezi stojany na sušení prádla se hrála přehazovaná nebo hlavičkovaná. Mezi paneláky drandily koloběžky a jel jeden cyklistický závod za druhým na pionýrech či eskách. Takže není divu, že fyzicky na tom byla moje generace docela dobře – než jsme postupně zapadli do hospod, ke knedlíkům, gothaji a televizi…

    Za „třetí základku“ jsem zpočátku hrával s o rok staršími kluky, za zády s Cindou, na křídle s Jožou nebo Honzou z devítky. Poslední rok už kluci hrát nemohli, takže se vedle mne na pravém křídle začal čím dál častěji objevovat Pepa Šíšo. Hrálo se mi s ním špatně, byl to rozený drbal. Míč miloval a nerad ho pouštěl někomu jinému. Ale měli jsme také hvězdné chvíle. Josef byl hrozně líný – přitom ještě nedávno patřil k tenisovým hvězdám celých severních Čech! Při basketu se ale nerad vracel, svým neskutečně líným krokem se snažil prodriblovávat obranou soupeře, místo aby nahrál mně, průraznému blesku na hrotu! Takže většinou jsem bránil i za něj, Josef se pomaloučku vracel z útoku, což se často stávalo výhodou, protože se tak dostával za záda soupeře a mohl zachytávat dlouhé výhozy z naší obrany. A tehdy čas od času přicházela ta rozkoš ze souhry – Pepa přijal míč, rozeběhl se či spíše rozešel šouravým krokem po křídle, čímž na sebe stáhl obránce, a v ten jediný přesný okamžik mi přihrávkou přes hlavu nebo o zem mezi nohama zmatené obrany prohodil míč, někdy tak chytře, že jsem po něm jen hrábl a přešel rovnou do dvojtaktu – díky síle v nohou jsem si mohl dovolit první odraz ještě před hruškou, přišly dva plavné kroky a jisté zavěšení! Tuto souhru jsme po jisté době dotáhli k dokonalosti, takže Pepa po přijetí přihrávky věděl, že stačí, aby ji jen usměrnil, a já si pro ni nějak sáhnu. Hráli jsme to prostě citem, naslepo. Byla to čistá radost. Ovšem sežrat svůj dres jsem mohl, když se Josef dostal k dvojtaktu – dodnes jsem přesvědčen, že Josef byl ve své době mistrem světa v nejkratším dvojtaktu. Ano, rozhodčí mu to párkrát písknul jako kroky (a upřímně – samozřejmě že to byly kroky jako vyšité!!), ale zkuste opakovaně pískat kroky někomu, kdo umí tak strašně bezradně rozhodit rukama a v obličeji se mu v té chvíli zračí všechna křivda světa.

    S Josefem jsme se po prázdninách sešli na gymplu. A vedle v áčku byli kluci z devítky, se kterými jsme se zase potkávali v tělocvičně. A znovu jsme mrskali jen a jen basket. Už jsem se zmínil, že mi chybí ta správná sportovní zabejčenost a touha vyhrávat bez ohledu na okolnosti. Takže když jsem sestavoval náš třídní mančaft, na Josefa nezbylo jeho milované pravé křídlo. Nalevo hrál samozřejmě pérák Béďa, prcek s neuvěřitelným sportovním talentem. Napravo to bylo najednou souzené Kečupovi, který nebyl žádnou hvězdou, ale na rozdíl od Pepy pro něj nebyl žádný míč ztracenej. Stavět Josefa do obrany, to by bylo dost zoufalé. Pro tým, i pro něj. Takže v základní pětce vzadu nastupoval Jirka Šiška a Alan. I více než třicet let po maturitě čas od času od Josefa slyším, jak to bylo vůči němu nespravedlivé. Jenže Alan byl tehdy víc než jen můj nejlepší kamarád, bylo to tak trochu moje dvojče. A nechali byste sedět své dvojče na lavičce??  To by teprve bylo nespravedlivé. A Alan i s tím svým čapím během a nekoordinovaným pohybem rukou zase tolik škody v obraně nenadělal. Možná méně, než Josef, který by byl jistojistě tím nejlínějším obráncem v dějinách basketbalu!! Ale možná je pro nás pro oba lepší setrvat v názoru, že Alan hrál v základní pětce protekčně. Stejně už nikdy nebudeme mít šanci si to ověřit… Ne že bychom si ještě pod ten koš nedokázali stoupnout! Alan má postavu svého jmenovce Delona, Béďa na fakultě vytáhl a dodnes je z něj štíhlý elegán. Moc se nezměnil ani Kečup či Jirka Šiška. To jen já bych v trenclích a tílku vypadal velice, ale velice směšně. Takže raději zůstaneme u té domnělé protekce!

Praha, 24.9.2013

Volební ťukes

    Když jsem na jaře v roce 1994 připravoval komunální volební program pro místní organizaci své strany, dával jsem si velice záležet. Snažil jsem se vybalancovat obecné sliby s konkrétními záměry, které jsme se stranickými kolegy chtěli v našem městě realizovat. Již tehdy mi bylo jasné, že po volbách dojde k řadě změn, protože se budeme muset dohadovat s klukama a holkama z jiné party. Ale… prostě jsem se velice upřímně snažil, aby se náš případný volič o našich záměrech dozvěděl co nejvíce. Program byl poté na čtyři strany, ale ještě se krásně vešel do naší předvolební skládačky.

    Pár dní po vytištění volebních materiálů jsem se sešel s předsedou sesterské organizace z okresního města. Jejich předvolební skládačka obsahovalo v podstatě jen několik izolovaných volebních hesel, jakýchsi výkřiků, pomíchaně uvádějících obecné proklamace s konkrétními investičními záměry. Velice opatrně jsem se jal kritizovat to, co jsem považoval za intelektuální nedostatečnost svých stranických kolegů. Tehdy se mi dostalo vysvětlení, se kterým jsem se dodnes nesmířil – voliče nezajímá volební program, volič tomu v podstatě nerozumí, a nakonec se stejně rozhodne podle nějaké dílčí jednotlivosti – sympatii k lídrovi, vytrženému heslu… Byl jsem mlád a odmítal jsem na tuto tezi přistoupit. Nakonec ani teď, věkovitě rozkošatěn, se nemůžu s takovým přístupem smířit. A to přestože vím, že jsem se tehdy mýlil já.

    Letošní předčasné volby však dovedly tehdejší názor lounských přátel k absolutní dokonalosti. Abych nekřivdil partajím – ty se očividně snaží nabídnout veřejnosti nějaké programy. Ovšem čím dál hloupější nosiči informací, tedy novináři, z voleb udělali jakési závody, nebo něco na způsob volby královny krásy… Slavná komička Kalousek tu stojí proti asijské krásce Okamurovi. Sobotka potají sděluje reportérům, že Mynář si špatně holí nohy. A Němcová se brání, že v rozporu s pravidly rozhodně nepodstoupila plastiku prsou, jak o ní roznáší ta rudovlasá svině Filip. Na titulní straně nejen bulvárních novin lze najít fotky z nácviku promenády, na kterém si vjely do vlasů slečna Liška a slečna Bursík. Zmalovaná královna diskoték Andrejka Babiš kálí na všechny a lehce levicově naladěný městský liberál si na zeď lepí vtipně kolorovanou fotografii venkovské katolické princezny ze Švarcenbergu…

    Honzo Kernere, promiň, tehdy v tom roce 1994 jsem Ti hodně křivdil!!

Praha, 10.9.2013

bezejmenná

Jednou U krále Jiříka se sejdem, 

ty hezká, já spíš vrásčitý, než tučný.

Objednám víno, 

rozpačitě hlučný.

Semelu páté přes deváté

a nepustím tě k slovu!

Chápavě se usměješ,

a větu začneš znovu.

 

Čadící svíčky změkčí naše rysy,

zapomenuty budou hloupé kompromisy,

jen anděl nad námi si křídly mávne.

A já budu dál tady,

a ty zas v době dávné.



Září 2013

Traviči studní

    Svého času málokdo neměl povědomost o divadelní hře Nahniličko. V éře Doubravky Svobodové mělo tuto hru řadu let na programu Divadlo Na Zábradlí. Autorem, protagonistou a nejspíše i režisérem byl Jan Kraus. Hra byla velice populární, kompanie Jana Krause, Ivany Chýlkové a dalších s ní slavila úspěch nejenom ve Stolici, ale uvedla ji na mnoha venkovských jevištích. Jan Kraus tak pravděpodobně získal jistotu o kvalitě své hry, takže její vykázání z divadla Na Zábradlí bylo provázeno celkem nevrlou až vzteklou páně Krausovou reakcí.

    Také my s Klárou jsme se tehdy rozhodli tento několikaletý hit pražských scén shlédnout. No, nebudu to protahovat, ta hra se mi vůbec nelíbila a její námět či zápletka by dle mého názoru neutáhla ani hodinovou televizní inscenaci. Jenže počátkem tisíciletí prostě Kraus letěl, a tak jsem si rozpor mezi záměrem mistra a mým vnímáním vysvětlil vlastní intelektuální nedostatečností.

    Ve stejné době již byl Jan Kraus více než herec znám jako vtipný a pohotový moderátor svých talk show. Sledoval jsem je rád, bavila mne ta mírně sarkastická póza hlavního protagonisty. Na své hosty byl připraven, a pokud ne, tak to alespoň nebylo poznat. Než se Kraus dopracoval k čisté verzi klasické Late Night Show, byl součástí jeho pořadů vždy nějaký nápad, který rozhovory s hosty ozvláštňoval. Z nápadů nakonec zbyla jen červená pohovka, bohužel, i Krausova pověstná pohotovost se kamsi vytratila. A opět – zpočátku jsem „naše“ míjení přisuzoval vlastní intelektuální nedostatečnosti. Jeden čas jsem Krausovy pořady přestal zcela sledovat. Když jsem tak po čase znovu přepnul program, byl jsem nepříjemně překvapen – z vtipného a pohotového Krause se stal sebestředný nesoustředěný jájínek neschopný minimální empatie k hostu. Postupně se tak ze sledování Krausovy talk show stala soutěž o nejzajímavější nepoloženou otázku. Možná za to může i necitlivý střih, ale nelze si nevšimnout, že pozvaní hosté mají čím dál méně prostoru na odpovědi, nervózní skákání do řeči kamuflované křečovitým humorem je možná horší než tazatelova bezradnost. Není snad jiného talk-showmana, který by s tak nezaměnitelnou jistotou dokázal utnout hosta v okamžiku, kdy rozhovor je nejzajímavější. Ale co, pořad má svou jistě nemalou sledovanost, a lidé jako já, kterým zbytnělé ego bývalé hvězdy vadí, si už našli jinou zábavu.

    Ale rozhovor s mým oblíbeným novinářem Tomášem Poláčkem jsem si nemohl nechat ujít. Poláček je jeden z posledních pop-reportérů a novinářů, co se nebojí vyslovit podiv nad permanentní nespokojeností stále stejného okruhu stejných celebrit, sebevědomě po okraj naplněných jistotou, že jejich názor je pro ostatní tím zásadním a nejdůležitějším. Když už jsem u toho – již řadu let mne udivuje, jak omezený (myšleno rozsahem i intelektuálně) okruh herců, pěvců, rejžů a jim podobných je opakovaně oslovován línými novináři s žádostí o vyjádření na jakékoliv téma. Ještě nikdy jsem nečetl, že by dotyčný odpověděl – ale to je velice komplexní téma, kterým jsem se do hloubky nezabýval, takže můj názor by byl určitě zjednodušený a zavádějící. Proč by měl být názor ctihodného pana Svěráka třeba na aktuální politickou situaci směroplatnější, než názor pekaře? Pan Svěrák, kterého za jeho umělecký vklad upřímně obdivuji a mám rád, žije mnoho let ve skleněné věži plné obdobných intelektuálů, jeho příjmová struktura (nejen výší!!) je totálně odlišná od struktury příjmů drobného živnostníka či zaměstnance.  Jeho osobní zkušenost s fungováním státu, zdravotnictvím, školstvím, úřady atd. přece je logicky zcela odlišná! Nezlobím se na to za něj, je v tom nevinně, leč jeho vnímání reality je jistě podstatně odlišné od vnímání pekařova…

    Zpátky k Poláčkovi. Ten před nějakým časem zařadil Jana Krause mezi další „traviče studní“. Pod tímto označením si představme každého intelektuála, na jehož slova sice nedošlo, ale i když je takový travič chycen za ruku, dál si mele svou – viz jeden z posledních Krausových výroků z úvodu pořadu – v Česku máme „jakobydemokracii“. Samozřejmě, že střih udělal své, a tak Poláček vyšel v TV jako úplný pitomec. Naopak psaný záznam rozhovoru v příloze MF Dnes udělal pitomce zase z Krause. To se dalo čekat a netřeba se nad tím rozčilovat. Co mně tedy vadí? Ta nehorázná Krausova zjednodušení – Poláček je podle něj zbabělec, když není kritický ke všemu, ke všem a v každém okamžiku. Protože on, Kraus, je hrdina, který tepe a tepe a tím posouvá vývoj kupředu. Podle mého názoru je to podstatně jinak – Kraus si na tom svém „tepání“ vybudoval kariéru, svůj okruh diváků, svou tržní hodnotu. A tak tepe, i kdyby na chleba nebylo. Nějak nezaregistroval, že se se svým tepáním řadí k mainstreamu české bavičské scény, ke kalnému proudu pražské kavárna nasrané vždy a na vše. To není žádná odvaha, to je právě zbabělost postavit se proti proudu a říct nahlas svůj názor. Protože tepání, na to vlastnictví názoru nikdo nepotřebuje.

Praha, 12.9.2013

Jak se nestydět za svého prezidenta

Nikdy jsem netrpěl kvůli tomu, že starostou mého města, senátorem za můj volební obvod či prezidentem země není politik podle mého gusta. Tohle mám v hlavě srovnané a zcela respektuji vůli většiny. Nemluvě o tom, že budeme-li k sobě upřímní, tak největším nebezpečím pro tuto zemi je osoba v pozici premiéra. Ostatní? Co se asi tak změní v mém rodném městě, bude-li starostou topkař, modrý komunista ze zprivatizované ódees, socan včas uniklý spárům komunistické partaje či zástupce strany sportovců a zahrádkářů. Přiznejme si, že případné rozdíly jsou takřka nerozeznatelné! Na celostátní úrovni mám strach z tzv. sociálních demokratů (za tím „tzv.“ si stojím!, nejpozději po nástupu Špidly se tato strana postupně změnila, a dnes není ani sociální, ani demokratická!), protože již opakovaně dokázali, že během dvou tří let jsou schopni zbídačit široké vrstvy obyvatelstva. A nejenom zbídačit a rozfofrovat miliardy naprosto bez užitku (éra ministra financí Vajíčka Sobotky), ale v přímém důsledku radikalizovat extrémní síly, které pod povrchem bublají v každé společnosti. Slušní politici je ovšem drží v přijatelných mezích. Nebo se aspoň snaží držet.

    Přímé prezidentské volby jsem se zúčastnit nechtěl, považoval jsem ji vždy za absolutní úlet a věc v našich zemích nezvyklou a naší politické kultuře cizí. Nemluvě o tom, že mé mínění o soukmenovcích z české kotliny a moravských úvalů je zcela mizerné. Nakonec jsem se nechal přesvědčit a veřejně zde oznamuji, že jsem volil Karla, tolik adorovaného pražskou kavárnou a liberálním mladým voličstvem, ač se vlastně jedná o starého venkovského konzervativního katolíka, tedy někoho, kdo je mladému liberálovi na hony vzdálen. Inu, marketing, i politický marketing, dokáže dělat divy nejenom s užitečnými idioty. Na druhou stranu po vítězství obecnou ztrátou paměti očištěného Zemana jsem nijak netrpěl, v diskusích se známými, co se chtěli věšet, střílet a v lepším případě emigrovat, jsem se většiny voličů, která rozhodla o instalaci podivína z Vysočiny do prezidentského úřadu, dost důrazně zastával. Její volbě jsem rozuměl, velice dobře jsem chápal znechucení nad nepochopitelnou adorací knížete jeho fraucimorem a nakonec jsem byl přesvědčen, že prezident není zrovna tou funkcí, se kterou by stála a padala naše demokracie.

    Vždy mne naopak naplňovala ryzím nepochopením až odporem touha mnohých politických aktivistů stavět na odiv svůj odpor k demokraticky zvoleným osobám v nejrůznějších funkcích, Samozřejmě, že nejviditelnější byly aktivity protiklausovské, trička s nápisy Stydím se za svého prezidenta v to počítaje. Takové pomatení se mně prostě nemůže přinatrefit!! Jak se ale teď vypořádat s pocity, které mne doprovázejí, když sleduji kroky prezidenta Zemana? Řekněme, že drobné rozpaky cítím nad jeho tolik známými excesy. Nemíním je rozpitvávat. Pro mne je totiž mnohem horší sledovat to brutální a hnusné pokrytectví. Zemanovi tak strašně vadila angažovanost Klausových hradních úředníků, že snad v každém předvolebním projevu několikrát zdůraznil, že on se obklopí jenom prostými úředníky, jak se na státní úřad sluší. A pic ho, za pár měsíců jeho kancléř kandiduje v parlamentních volbách. Je to možné? Kolikrát každý občan této země slyšel o tom, že Zeman nebude stranickým, ale přísně nadstranickým prezidentem. A pic ho, celá země je polepena plakáty s jednoznačnou výzvou – Já volím SPOZ! Na dotaz novináře, jak se to slučuje s proklamovanou nadstranickostí má Zeman tolik drzosti, že z novináře udělá blbce s tím, že na billboardech není jeho portrét, ale známka!! Jen tyto příklady mně stačí k tomu, abych byl donucen k uvažování nad tím, zda a jak moc se stydím za svého prezidenta. Nebo za jejich prezidenta?

Praha, 8.9. 2013

Depresivní 2

Eloxovaný hliník v tunelu se neosobně leskne,

vypoukle své bulvy tlačí,

a myšlenky jen teskné

mou hlavu ve smutkách si máčí.


Ten strach je neodbytný,

jak tupá bolest hlavy,

ten jednosměr je jistý,

tak jen dál, dál, bez obavy.



Praha, na lince B, září 2013

Nejlepší sezona

     Každý z nás je trochu pověrčivý, a ten, kdo to nepřizná, stoprocentně obchází kanály a potká-li černou kočku, třikrát si odplivne přes rameno. I já mám své malé rituály… Tedy malé, i když Klára by řekla, že to nejsou žádné rituály, ale chování malého autisty! Tak s tím bych zrovna nesouhlasil, přestože můj synek nesnáší změny stejně jako já, a například na přestavěný nábytek reaguje se stejným podrážděním, jako jsem v dětství reagovával já. Naštěstí pro něj se s přestavbami nábytku setkává nesrovnatelně méně krát, než já. Protože moje máma byla přestavbami snad posedlá. Dodnes mě bolí žaludek, když si vzpomenu na své návraty ze školy do cizího bytu. Nikdy nepochopím, kolik variant se dalo v dětském pokoji tři krát tři metry vymyslet! Stejně tak máme oba se synem rádi, když věci a události kráčejí svými standardními naplánovanými cestami.

    Již v dětství jsem záhy zjistil, že nesnáším pocit zklamání (a to jsem ještě nemohl tušit, že zklamání se stane jedním z určujících pocitů mé rané dospělosti!!). Samozřejmě platí, že čím více se na nějakou událost těšíte, tím větší je případné zklamání. Jak se tomu bránit? Inu nejdříve podvědomě, postupně zcela programově, se přestáváte těšit… A hlavně! Nic „nezakřiknout“!!

    Letošní jaro probíhalo velice podivně. Začalo to nepříliš úspěšnou operací kýly počátkem března. Možná jsem ten průser nenazval přesně. Tři měsíce poté jsem ob den docházel na kliniku, aby se mi tam pan asistent se sestřičkou pošťourali v břiše, zavedli mi drén a objednali na příště. Koncem května jsem už měl opravdu velký strach, že naše již zaplacená dovolená u moře se uskuteční, ale leda tak beze mne. Naštěstí díky opravdu důsledné péči pana asistenta Michalského mi v průběhu června přestaly z břicha vytékat podivnosti. Už jsem ale neměl šanci připravit chatu na letní sezónu ve standardním modu. Tedy koncem dubna provést zásadnější opravy, počátkem května uklidit a nastartovat tak víkendové pobyty, opékání buřtů, grilování, sezení na verandě při víně atd. Pro mne naštěstí letošní květen svým počasím soupeřil s pozdním listopadem. Takže mi to nemuselo být tolik líto. A pak – opět dorazily povodně. Když se v roce 2002 přivalila Berounka až do naší chaty, považoval jsem to za neopakovatelnou událost. Letos Berounka naštěstí tak vysoko nevystoupala. Ovšem týden poté, co její hladina začala klesat, se mocně rozvodnil náš Skřivaňský potok, který v jiných letech touhle dobou zpravidla vysychá. Škody z roku 2002 se naštěstí neopakovaly, voda se dostala do šupny, a tedy nejspíše i pod chatu. Ale díky tomu, že chata stojí na kamenitých naplaveninách, nestihlo se vlhko nějak zásadněji projevit.

    Nakonec se náš první pobyt uskutečnil v rekordně pozdním termínu – předposlední červnový víkend. A týden na to jsme se už stěhovali na chatu na čtrnáct dní. Bylo nám opravdu fajn. A také jsem stihl spoustu práce! Matěj si vyprosil svého miláška plejstejšna, dorazili přátelé i naše dcery s vnoučaty. Se synkem Matějem jsme objevili Kozí stezku u Eremita, i kouzlo pozdních obědů U Jezzu, a moje topinky s grilovaným masem a bylinkami? No prostě grandiózní J! Vzápětí jsme odletěli na Mallorcu a užili si tam nádhernou dovolenou. Oddělím-li dovolené před narozením dětí a dovolené s dětmi, tak z té druhé skupiny to jednoznačně byla nejhezčí a nejpovedenější dovolená. Pak ještě pár červencových dní na chatě a rychle se přesunout na Jiráskův Hronov. A přestože jako staří rodiče bez hlídacích babiček jsme museli vzít obě děti s sebou, těch pár dní s divadlem (i dětmi) bylo hrozně fajn. I díky Jardovi a Jitce. A hlavně naší Terce, která zaskočila jako au-pair, a tak nám umožnila užít si i několik nočních flámů. Po Hronově ještě na chatu a hned po premiéře zfilmovaných Požíračů leknínů (musím se k tomuto filmu ještě někdy vrátit) zazimovat chatu. Super krátká sezóna tak skončila, ale jejím završením měla být víkendová návštěva festivalu Letní Letná spolu s Jardou, Jitkou a jejich dvojčaty. Moc jsme se těšili, včas jsem zakoupil vstupenky na všechna vybraná představení, včas jsme naplánovali menu i nákup vína na sobotní večer… Prostě jsem zapomněl, že se nesmím těšit. Adélka onemocněla, takže do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se akce uzavírající nejlepší sezónu uskuteční. Nakonec ano, v očesané podobě. A ponaučení?? Asi žádné. Stejně to bylo moc fajn léto!!

Praha, 2. září 2013

Vidlák v Praze

    Než zde vypustím několik svých vtipných poznámek na adresu návštěvníků z countrylandu ve Stolici, musím zdůraznit, že sám jsem „Sláma z bot“ přivandrovalá z českého západního pohraničí do pražských Vysočan. Čímž jsem si zase moc nepomohl, anóbrž Vysočany se jen ztěžka a zdlouhavě zbavují nádechu zapomenuté tovární periférie (Vysočanům, Libni, zdaleka se vyhni!!). Na druhou stranu patřím k těm, kteří již od raného dětství Prahu upřímně a nekonečně milují. Dokonce mi matně v paměti probleskuje prastará vzpomínka na cestu parním vlakem do Prahy, na kterou mne vzala babička Jarmila. Pamatuji si, jak při přejezdu Negrelliho viaduktu mávala bílým kapesníkem do oken tehdejšího karlínského bytu tety Libky. A ještě si vybavuji interiér vlečného vozu zvaného Krasin za starou tramvají (snad T3?). Po letech jsem v dobách gymnaziálních studií s naším ilegálním KK 5 (Kulturní klub 5) podnikl řadu tematických výprav, které jsme s kamarády vždy pečlivě připravovali a plánovali (zpravidla u piva v tehdy populární žatecké restauraci Družba). Naše cesty měly své názvy – Za Prahou gotickou, Za Prahou barokní… Vedle historických památek jsme objevovali i jiné krásy hlavního města – hospodu U Pešků, vinárnu U housliček, U palcátu (krátce po Listopadu uzavřenou), proslulou pivnici U malvaze, z níž je dnes turistická zcela zaměnitelná občerstvovna, atd. atd.

    I po příchodu do Prahy jsem pokračoval ve svých toulkách milovaným městem. Klára tehdy trávila spoustu víkendů na firemních akcích a kongresech. Takže v sobotu ráno jsem vyrazil a do večera se toulal. Stihl jsem „objevit“ spoustu míst, zákoutí, hospod, starých kinosálů, které s postupem rozvoje kapitalismu (chvála Bohu za něj!) mizely do nenávratna. Tak se postupně z ulic ztrácela věkovitá dřevěná lešení chránící chodce před padající omítkou, ale s nimi se propadly do zapomnění také tajemné pasáže i průchody, setřen byl stínadlovský nádech zapadlých uliček Starého Města i Malé Strany. Snad nejhůře jsem nesl totální zničení mé oblíbené hospody U krále brabantského pod Novými zámeckými schody. Kdysi jsem tu v patře nad hospodou přespal s kámošem Vítkem u dámy v letech, ke které jsme si přisedli u Bonyho. Bylo to 30.dubna 1985, následujícího dne jsme oslavili 1. máj v také již zmizelé hospodě Na Kampě. Seděl jsem zde s vyvalenýma očima, naproti mně šedivý kapitán pražské paroplavby ve sváteční uniformě, vedle naondulovaná dáma s psíkem u x-tého piva, prostě figurky z Kampy. Král brabantský byl potom několik let mým pevným záchytným bodem. Seděl jsem tu s tátou při jeho poslední návštěvě Prahy, odtud jsme volali jeho kamarádovi Zdeňkovi, abychom se sešli v černém pivovaru U Tomáše (kde se dávno nevařilo pivo, což je fuk, protože i tato hospoda zasyčela pod tlakem doby). Stavoval jsem se tady i se svou Terezkou, když jsme opuštěně a smutně scházívali z Petřína na Karlův most. Myslím, že ráda to tady měla i Klára – zelňačka, hermelín, plzeň, nebylo cesty okolo, abychom se tu spolu nezastavili. A nelze zapomenout na ten večer, kdy Pumpído s Martínkem přivezli dýdžejku Dashu – tolik srandy už těžko kdy zažiju. No, pak ta ukradená lahev v Malostranské besedě, ale i to Dasha ustála s totálním nadhledem!! Dnes je tu místo nádherné hospody prazvláštní děsuplný debilní prostor pro německé a ruské turisty. Doufám, že toho majitele budou čerti píchat!!

    A jak je to tedy s těmi senochrupy? Ano, trochu jsem odbočil, známí tomu říkají „Burmova odbočka“…  Za ta léta jsem si vytvořil hitparádu typického chování vidláka v Praze (prosím všechny vidláky, aby toto označení akceptovali s úsměvem a pochopením):

    Na prvním místě se v poslední době usadilo sveřepé a opakované mačkání tlačítka otevírání dveří v metru. Je třeba zdůraznit, že tohoto přehmatu se dopouštějí i pražáci, čemuž nerozumím, nebo naopak rozumím, postřehnu-li výraz jejich tváře ilustrující dosažení „maximálního“ intelektuálního levelu.  Je-li třeba lehkého dotyku k otevření dveří, tlačítko svítí. Po stisknutí začne blikat. Pokud tlačítko nesvítí, ani opakované mačkání jej nerozzáří, dveře jsou otevřeny automaticky všechny. Již několikrát mne dojalo, když za mnou stojící osoba mi dala najevo svou mentální převahu, když se kolem mne složitě natočila, aby „za mne“, nereagujícího, mohla stlačit tlačítko na dveřích. Vždy jistě cítí silné zadostiučinění, jak to zase ukázala nějakému nýmandovi. Jen já vím své, tedy kdo, komu a co ukázal…

    Druhé místo patří také metru! Jedná se o dobíhání rozjíždějícího se vlaku metra. Kdysi mi jeden pražák dal radu – metro se nikdy nedobíhá!  Já se této rady držím. Dobíhat se dal vlak (motorový! kdo zkusil naskočit do elektrického vlaku, vzápětí zjistil, že se dopustil chyby – elektrický vlak má totiž neskutečný odpich!!). Vždycky si na tuto radu vzpomenu, když vidím běžící postavy dobíhající očividně a hlavně slyšitelně odjíždějící metro. Pokaždé mám chuť křiknout – rychleji, rychleji, chyťte se za kliku (připomínám pro jistotu – vlak metra samozřejmě žádnou klikou nedisponuje)!!

    Na třetí místo řadím několikerou zkušenost s podáváním tatarského bifteku. Ta hrůza v očích, když jest hostu z venkova podán namíchaný tatarák! To musí být nějaký podvod! Kuchař chtěl nejspíše ušetřit kečup a sojovou omáčku, jinak by to nepatlal dohromady! Protože po několika zkušenostech takovou reakci očekávám, ještě dnes pro jistotu upozorňuji – bacha, víš, že ten tatarák dostaneš namíchaný?!

    Že bych nenašel žádný příklad z oblasti, která je v souvislosti s venkovanem v Praze zmiňována nejčastěji? Tedy orientace a chování řidičů v pražském provozu? Nevím, nezdá se mi, že by řidiči s nepražskou SPZ jezdili nějak výrazně hůře, než ta pražská namyšlená hovada! Ano, čas od času před sebe pouštím nějakou tu škodovku, protože řidič do poslední chvíle netušil, že stojí ve špatném jízdním pruhu. Na tom ale není nic zvláštního – podvakráte jsem projížděl napříč Paříží, díky ohleduplnosti místních chauffeurs mi hrozila větší havárie jen jednou! Ale přece jen – přesunuji-li se ulicí se souběžnými jízdními pruhy, dávám si pozor, zda vedle mne neřídí automobil mladá žena, či na autě není venkovská SPZ. V takovém případě prudce vzrůstá nebezpečí vybočení z jízdního pruhu na každé křižovatce či v každé zatáčce!

    Všude je daleko! Jak vysvětlit venkovanovi, že na Zličíně prostě rychleji být nemůže, přestože je pořád ve stejném městě? Že se musí ujet 15 km, což jejich autobus do okresního města jede skoro hodinu? A to staví jen v pěti vesnicích po cestě?

    Když si tak někdy ve vagonu metra dumám či prohlížím spolucestující, vzpomenu si na jednu cestu metrem spolu s Pumpídem. Ten totiž vypiloval roli vidláka v Praze k dokonalosti. Při každém hlášení příští stanice přistoupil pod schéma linek metra a rozhodným pohybem položil prst na anoncovanou stanici. Poté důležitě a důstojně obrátil hlavu k ostatním cestujícím a nepatrně pokývl…

Praha, 20.8. 2013

Letní Letná podesáté

K novému cirkusu jsme se s Klárou dostali přes bratry Formany... Moment, nejdříve je třeba vysvětlit pojem „nový cirkus“.  Laicky bych popsal nový cirkus jako divadlo hrané artisty. Naopak to nefunguje, herci nemohou dělat nový cirkus, leda by si na nový cirkus jen hráli (což také souvisí s mým lehce odtažitým postojem k  souboru La Putyka adorovaným pražským lehce snobským publikem). Takové divadlo „hrané“ artisty může, ale nemusí mít děj. Stačí nahození příběhu, nebo dokonce jen tématu, který se stane jádrem pro „jiné estetično“ vytvořené na místě artisty při využití cirkusového či cirkusáckého kouzla. Krásná provazochodkyně své piruety na hrazdě prostě nemůže jen zahrát, ona je musí dokázat. Ale na to ještě přijde řeč. Zpátky k Formanům!

    Do roku 1996, než jsem přesídlil do Stolice, jsem o umění a produkcích Petra a Matěje Formanových mohl jen číst, či sem tam něco málo zahlédnout v kulturním zpravodajství ČT. A závidět těm, co se jich mohou osobně zúčastnit. Takže když jsem zjistil, že v Dejvicích mezi budovami vysokých škol postaví svou boudu z projektu Bouda (La Baraque), byl jsem rozechvěle nadšen a natěšen. Základem byla spolupráce Divadla bratří Formanů s Theatre Dromesko (často mylně nazývaným Cabaret Dromesco, což byl název jednoho představení tohoto souboru). Produkce se odehrávala ve skutečné boudě, po jejímž obvodu byly hospodské stoly. Bouda neměla podium, jednotlivá čísla se odehrávala v celém prostoru, dokonce i za okny. Každé představení doprovázelo hromadné vaření polévky. Prostě něco neopakovatelného a neskutečného. Představení jsem musel vidět, a to přestože k mému neštěstí jsem onemocněl angínou. Ale byl jsem mladý a zvýšená teplota nemohla být překážkou!!

    Nějaký čas na to jsem ze svého tehdejšího služebního korejského vozu cestou přes Mariánské hradby zahlédl mezi stromy Chotkových sadů cirkusový stan. Docela mě vyděsila představa, že vedle letohrádku královny Aninky se bude v pilinami vysypaném šapitó ozývat oplááá a aplaaaus a pane šediteli… Vzápětí jsem ovšem zjistil, že se jedná o první vystoupení opravdového nového cirkusu u nás. Ihned jsem spěchal pro lístky, protože informace se rychle po Praze rozkřikla a vystoupení souboru Que-Cir-Que se stalo obrovskou událostí. Z představení jsme s Klárou odcházeli zcela uchváceni. A to jsme ani netušili, že s některými protagonisty se zanedlouho znovu setkáme.

    V létě roku 2003 se totiž po Praze objevily plakáty zvoucí na první ročník festivalu nového cirkusu Letní Letná, navíc spoluorganizovaného kluky z divadla Vosto5, které jsme znali z Jiráskova Hronova. Stali jsme se pravidelnými návštěvníky prvních komorních ročníků. S narozením synka byla návštěva především zahraničních, hlavně francouzských produkcí složitější, ale jakmile trochu vyrostl, využili jsme i odpoledních dětských představení. Ale i tak jsme si nenechali ujít obě účasti Ateliéru Lefeuvre & André (aniž bychom tušili, že uvidíme „staré známé“ z Que-Cir-Que!). Především první krátké představení patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v novém cirkusu viděl. Dva Frigové sypali jeden gag za druhým, vše podepřeno dokonalým zvládnutím akrobatických či žonglérských čísel. Dojem z tohoto intimního komorního představení už nepřekonal ani návrat obou umělců v následujícím roce. Nezapomenutelná jsou vždy představení dovezená Danielem Gulkem a jeho proměnlivým souborem Cahin Caha. Velkolepá produkce Grimm či jiná vystoupení patří vždy ke špičkovým zážitkům. Letošní Rose bylo prostě nedostižné. Nepřekonali je ani precizní, ale trošku chladní Švédové z Cirku Cirkör. Ano, v druhé půli mne dokonce dojali!! Ale možná jsem měl největší radost z toho, že se představení líbilo Jardovi, kterého jsem vytáhl s sebou.

     Ale vůbec největší zážitek? Ten je spojen s tím, že i po deseti letech je povědomí o novém cirku tak mizerné. Na Gulkovi vedle mne seděly dvě odredované alternativní snobky. Nejspíše v některé alternativní kavárně při diskusi o nových trendech pochopily, že by měly na Letnou zajít a nějaký ten cirkus shlédnout! Vybraly si Cahin Caha, jehož představení bylo v duchu snad již novocirkusové tradice bez jasného začátku. A tak přicházející diváci byli svědky Gulkovy přeměny na „třetí pohlaví“, svědky plynulého přechodu od reality ke hře… V tu chvíli jsem odvedle zaslechl poznámku: nesnáším cirkusové klauny! Nebo – vedle hlavní manéže stála Berouskova maringotka (cirkusáci od Berousků se podíleli na velkolepém zahájení festivalu). Klára ve frontě na Cirk Cirkör byla nedobrovolným svědkem rozhořčené obavy z drezúry zvěře. Kdosi se obával drezúry medvědů, švédských, nejspíše ledních… Mohl bych ještě přidat zkušenost z návštěvy dětských představení a překvapení rodičů, že se nehraje klasické loutkové divadlo Kašpárek a Šmidra. Takže nakonec musím uznat, že když moje kamarádka kdysi před návštěvou Cirku Trottola prohlásila, že se těší na drezúru koní, tak to zase takové faux pas nebylo J!!

Praha – Letná, 2.9.2013

Andrássy tér II

Na Jindřišské věži druhá s půlnoci už bije,

platím další bourbon v Café Nostalgie,

a pod okny mi Dunaj teče.
 

Noční tramvaj ujela mi hlavu,

tak v Dunaji bezhlavě si plavu

a čas dopředu utíká a dozadu se vleče.

Aerosolovými tagy vymýšlím nový umělecký směr,

holky stojí na rohu Jindřišské a Andrássy tér

a popletou mi hlavu docela!
 

V tom za okny zář, a zase světlo pohasne,

havárie, či jen ráno úžasné?

To na Senovážném jen vstává další Fénix z popela…

 

Praha, Senovážné náměstí, 2004

Odjíždíme na chatu

Páteční odjezdy na chatu se pro mne již ve velice raném dětství staly něčím podobným pozdějším plánovaným poplachům ve vojenském útvaru 5772 Líně u Plzně – všichni o poplachu věděli předem, stejně se ale vše odehrávalo v nesnesitelně se opakujícím zmatku a chaosu. Táta pracoval v komunále do půl třetí, a tuším, že navíc v pátek, jako drtivá většina národa, utíkal z práce dříve. Na jeho obranu musím uvést, že v kanceláři sedával dávno před šestou, protože ráno nemohl spát; svoji denní dávku práce pamáka (PaM = oddělení Práce a mzdy) si odbyl někdy do sedmé hodiny ranní. V době, kdy v okolních kancelářích úřednice dopíjely svého prvního turka (turek = standardní a jediná úprava vařené kávy v těch dobách – do skleničky – dodnes nechápu proč by měl být turek ze skleničky lepší než z porcelánu – se nasypaly dvě lžičky zvětralé, v sámošce na zasviněném mlýnku, či lépe řečeno obrovském mlýnu, přepáleně namleté zrnkové kávy jediného druhu ze státního podniku „Balírny obchodu“, někdo rovnou přisypal spíše více než méně krystalového cukru (hořký se ten podivný roztok nedal moc pít) a poté zalil nepříliš vřelou vodou z ponorného vařiče). Takže v době, kdy v ranním šeru úřednice dosrkaly tento prapodivný rituální nápoj (starší pamatují tu pověstnou větu: Dáš si kafe?), táta ve svém károvaném saku přecházel Hošťálkovo náměstí směrem k hotelu Družba (dříve Stalingrad, ještě dříve Hanslik). Tento kdysi honosný podnik pamatující předválečnou chmelovou slávu a poválečný pobyt izraelských pilotů se v těch dobách ještě stále chlubil důstojnou hotelovou restaurací s nezbytnou šatnou a šatnářkou, sálem obloženým dýhovanými deskami a zrcadly, výčepem ukrytým za tajemnými zadními dveřmi. Až v pozdním jinošském věku jsem do zadního výčepu s otcem zavítal, do té doby to pro mne byla tajemná jeskyně, kam směli vstoupit jen pečlivě vybraní vyvolenci. Táta zde s těmi vyvolenci (popeláři, dělníky z technických služeb, číšníky, jimž ještě nezačala šichta) od rána vysedával a popíjel pivo. Netvrdím, že to bylo denně, a už vůbec ne v pátek.

    Protože v pátek se odjíždělo na chatu! Do svých čtrnácti let jsem s odjezdy neměl sebemenší problém – v rodném Žatci nebylo jiného povyražení, možná nedělní pohádka v loutkovém divadle Jitřenka, ta mě ale stejně nezajímala. Na chatě jsem měl klid, nemusel jsem cvičit na klavír a do nedělního večera a psaní domácích úkolů bylo daleko. Se vstupem na gympl se vše změnilo. Jednou jsem doma řekl, že se mi na chatu nechce a moje racionální matka odvětila – tak nejezdi. A příštích pět let jsem se na chatě neukázal. Na celém víkendu byl odjezd tím nejkritičtějším okamžikem. Mohutná vlna nervozity se vlila do celého bytu už v okamžiku, kdy otec cholerik o patro níže otevíral domovní dveře. Máma byla vycvičená, takže mívávala zabaleno – většinu věcí v různých síťovkách, později igelitových taškách, což tátu přivádělo k hysterickým záchvatům (i mne dnes děsí, když Klára zabalí věci do padesáti tašek)! Pomáhal jsem mu tu hromadu věcí nanosit do našeho Moskviče 407 (později 408 a 412!!). Nasedli jsme, a to byla moje oblíbená chvíle!! Čekání na mámu! Až teprve v dospělosti mě mé ženy přesvědčily, že se jedná nejspíše o nějaké spiknutí latentních feministek, protože i já jsem se musel naučit čekat. Tehdy jako malý kluk jsem byl přesvědčen, že to matka dělá tátovi schválně. V prvních minutách otec sedě za volantem jen řval – kde zase je?!? Ovšem s přibývajícím časem se uklidňoval – nic jiného mu ostatně nezbývalo – a když jsme tak mlčky vyčkávali patnáct dvacet minut, byl mírný jak beránek, a v tu chvíli docházelo na pověstnou větu: „Tvá matka má někde doma dobře utajené housle a tajně cvičí!“ Už v těch šesti sedmi letech jsem dokázal ocenit takový vtip – až mnohem později jsem zjistil, že jej táta ukradl tolik u rodičů oblíbenému Miroslavu Horníčkovi.

    A v tom už z prostředního vchodu našeho paneláku vycházela máma v tmavých brýlích milenky v texaskách, jasně červených kalhotách od tety z Paříže, na nohou vietnamky (což je totéž, co dnešní žabky). Její chůze sportovní gymnastky nastupující na žíněnku k předvedení své volné sestavy doprovázel ladný pohyb pravé ruky, ve které nonšalantně nesla převeliké ruské rádio v tehdy moderním dřevěném designu (nosila jej zásadně asymetricky, tedy nedržela jej ve středu držáku, takže jednou došlo k tomu, k čemu dojít muselo – jednostranně zatížené držadlo se prostě urvalo, naštěstí přešikovný táta to zase spravil). V  tu chvíli již vydýchaný otec do ticha kabiny ruského sedanu lakonicky prohlásil: „Tvoje matka je přesvědčena, že se na ni dívá celé sídliště…“.  Máma beze slova nasedla – věděla, že teď už bude klid. Mohli jsme vyrazit.

Praha, 22.8.2013

Jsem majitelem nemovitosti

    Naši dřevěnou boudičku v údolí Skřivaňského potoka jsem poprvé navštívil jako čtrnáctidenní miminko. Takže směle mohu tvrdit, že sem jezdím odjakživa. Už si nepamatuji, jak vypadala zahrada paní Fraňkové před mým narozením. Moje nejstarší vzpomínky jsou již spojené s plotem, kterým oddělila chaty od zbytku zahrady a vyčlenila jim uzounký koridor mezi lesem a zahradou. Nejspíše se na ni za to všichni zlobili. Mně to bylo jedno, protože svět v jiné podobě jsem neznal. Mezi plot a chaty se ještě vešla cestička užívaná všemi chataři nejen na naší straně potoka, ale i všemi chataři usídlenými za lávkou. Tato nevýhoda (blbě se třeba obědvalo, protože kolem stolu pořád někdo coural, a s plnou pusou se blbě zdraví) byla vyvážena nejdříve blízkostí pumpy, odkud jsem tahal přetěžké konve s vodou, posléze blízkostí hospody U Rozvědčíka, což jsem s přibývajícími roky oceňoval čím dál více. A paní Fraňkovou jsem zdravil uctivě až do její smrti, přestože její podvraťák Bobík na mne zuřivě štěkal. Už jako malý kluk jsem totiž věděl, proč se hospoda jmenuje u Rozvědčíka, a odbojář Franěk popravený Němci v Plötzensee byl v mých dětských očích hrdinou. Na tom se ostatně nezměnilo nic dodnes.

    Chatu v roce 1953 těsně před dědečkovou předčasnou smrtí zakoupila babička Jarmila, podle mne hlavně proto, aby se tak trochu vrátila za svými sestrami Vlastou a Libkou. A nejen za nimi. Teta Vlasta se strejdou Karlem vlastnili chatu sousední, hned za nimi měla chatu teta Libka, která se přistěhovala sestrám blíže z původní, honosnější chaty zpoza potoka. Navíc přes zahradu měl chatu ještě strejda Fanda, kousek od něj Krausovi. A okolní chatičky vlastnila spousta dalších rakovnických sousedů a známých. Kupní smlouvu mám dodnes schovanou – na vytrženém papíru ze školního sešitu je inkoustovou tužkou jedna věta o prodeji nemovitosti, datum a dva podpisy. 

    Zatímco okolní chaty se postupně, především v sedmdesátých letech, kdy bylo nejsnazší uplatit příslušné úředníky, měnily ve více či méně výstavní letní sídla, táta za ty roky pouze přestavěl verandu a šupnu na spací minikupátka, strýčkem Jindřichem přejmenovaná na „příčumky“. Prý se tak nazývaly nějaké minilóže v kterémsi pražském kinu. Na zásadnější rekonstrukci chaty nikdy nedošlo. Stavba byla sice založena bytelně a s ohledem na dobu vzniku krátce po válce i kvalitně. Navíc obložení i vnitřek chaty byl zhotoven z poctivých modřínových prken. Takže časem k boudičce přibyl jen venkovní zděný komín, nová veranda a nová střecha. Chatička ale vytrvale sloužila a plnila všechna naše očekávání. Dlouhá léta se na těch 25 metrů čtverečních vedle babičky vešli nejen moji rodiče, ale postupně i čtyřčlenná rodina mého bratra a nakonec i rodina moje. Chata tak byla zastavěna postelemi na každém volném místě, otec přivedl elektřinu, takže přibyly také předpotopní lednice, zdi se plnily nejrůznějšími hřebíky, jež sloužily mámě jako náhražka úložných prostor.

    Čas běžel a první generace chatařů opouštěla tento svět. Pomalu mizel i plot kolem zahrady. Po babičce Jarmile se vlády nad chatou ujala moje máma a každé léto zde realizovala full service pro svá vnoučata. Činila tak s radostí a láskou. Hořkou součástí této péče byly pravidelné páteční příjezdy nás rodičů. Nakonec odrostla i vnoučata a mámě zbyla starost o nemohoucího otce. Jednoho dne se protrápila k rozhodnutí rozdělit rodinný majetek, a tak do mého majetkového portfolia přibyla dřevěná bouda s odhadní cenou několika tisíce korun českých. Bral jsem to jako trest, protože jsem poslušným synem, a věděl jsem, že nedokáži nechat chatu nacpanou vzpomínkami shnít, a tak se zbavit velké zátěže a starosti. V té době jsem už dlouhé roky žil s Klárou. Styl našeho  společného života byl hodně daleko od nějakého chataření a budování, natírání, píglování, hoblování, broušení, lakování, okopávání a podobných úletů. Po několika letech, kdy byla chata ponechána svému osudu, jsem se překonal a s ohledem na sousedy, kteří shlíželi na náš chátrající majetek s čím dál větší nevolí, jsem z chaty vytvořil potěmkinovu boudu. Prostě jsem ji zvenku nalakoval. Hezky luxolem stará modřínová prkna, šípkově červeným emailem oplechování a okapy. Chata prokoukla, ovšem uvnitř, to byla dál hrůza.

    Někdy v té době jsme již s naším malým synkem potřebovali na chatě přespat. Jednalo se o jednu noc a zpětně si vybavuji, že to byla velká improvizace. Ale ta jedna noc byla nejspíše tou malou jiskřičkou, připomínkou starých šťastných dob a lákadlem událostí příštích. Během několika dní jsem se rozhodl, že provedu nejdůležitější opravy tak, abychom na chatě mohli v sezoně dvakrát třikrát přespat. Pod termínem „nejdůležitější opravy“ jsem si představoval rychlou výměnu několika shnilých prken v podlaze a přeskupení nábytku s cílem získat větší prostor. Zkušení již vědí… Po vytržení několika shnilých prken jsem zjistil, že podlahu musím vyměnit celou, že trámy kdysi položené na zelenou louku již dávno zmizely, že roh za kamny zakrytý podivnými plechy v minulosti nejspíše několikrát hořel atd. atd. Zkrátka čekalo mne několik let víkendového budování a rekonstruování. A to s přihlédnutím ke skutečnosti, že chata o 25 metrech čtverečních stojí na pozemcích tří majitelů, takže je třeba pečlivě vážit každou investici, aby nepřerostla rozumný rozsah. Postupně jsem tak v našem malém getzíku navozil hranolky na podlahová péra, palubky, cement i ostře pálené cihly, dlažbu pod kamna i na schody na verandu, nakoupil jsem mafla, vrtačku, přímočarku, brusku, rozbrušovačku a dokonce elektrický hoblík. A pod rukama se mi chata měnila. Staré postele a gauče zmizely, nová podlaha prosvětlila celou chatu, příčumky byly nově obloženy, nová kamna umístěna na betonový sokl se světlou dlažbou, ohořelá prkna zmizela za vyzděnou stěnou. Na pečlivě rekonstruovaný suchý záchod jsem konečně mohl pustit i návštěvy, a na kamennou dlažbu kolem celé chaty jsem stále pyšný.

    A tak již několik let trávíme spoustu letního času na oživlé chatě, z verandy pozorujeme káňata na obloze a veverky přebíhající přes Karlem posekanou zahradu, od níž už řadu let nejsme odděleni plotem. Synek stále vyhlíží drozdíky, i když už nevěří, že jsou to vyslanci mimozemšťanů, jak jsem mu kdysi namluvil v rámci naší letní hry. Na jaře pozorujeme milostné zápolení podivných slepýšů a směšný skákavý pohyb myšic lesních ve stráni nad chatou. Po povodních se objevili i mloci skvrnití, kterými se v dobách mého dětství okolí jen hemžilo. Akorát už ve stráni nad chatou nebzučí včelíny řezníka pana Stuchlého, jenž nás kdysi zásobil lesním medem na celou zimu.

    Čas od času přiletí velký motýl, nejčastěji babočka vrbová nebo paví oko. O nich už babička Jarmila říkávala – hele, děti, dědeček se na nás přilétl podívat. Dnes už volám na děti já – jestlipak je to pradědeček nebo prababička? Letos počátkem července usedl malý motýl, nejspíše nějaký perleťovec, mému synkovi na ruku. Matěj se snažil nepohnout a jen se sladce usmíval. Motýl u něj seděl dlouhé a dlouhé minuty, jen čas od času pomalounku mávnul křídly. To snad proto, aby Matěje nevyplašil…

Rozvědčík, srpen 2013

Můj první trek

    Asi jako každý mám několik izolovaných záblesků vzpomínek, které se vynořují z šera dávnověku mého časného dětství. Vidím sestřenici, jak stojí s rozpaženýma rukama před jejich chatou ve stínu dávno pokácených stromů. Pamatuji si ten pocit nespravedlnosti, kdy mi jakási holčička ve školce odmítla dát bonbón se zdůvodněním, že se mnou zrovna nemluví. Zcela přesně si vybavuji chuť suchého rohlíku přikusovaného k rajčeti na koupališti, kde jsem s mámou trávíval prázdninové dny. Vidím se, jak běžím po schodech v parku pod Kněžskou bránou naproti tátovi, který se vrací z práce. Do detailu bych uměl popsat palubní desku našeho prvního moskviče, protože táta mě vozíval na předním sedadle netuše nic o bezpečnostních pásech, natož o bezpečnostních dětských sedačkách. Z předního sedadla jsem samozřejmě viděl jenom tu palubní desku, jsa za ní ručičkama při jízdě zavěšen… Pochopitelně nejsem schopen takové záblesky časově seřadit. Ovšem takřka jist jsem si svou první ucelenou, dějovou vzpomínkou. Mým prvním trekem.

    Coby malý předškolák jsem trávil prázdninové dny s matkou učitelkou doma. Starší bratr byl s babičkou na chatě. Já na to byl moc malý, a máma na to zase neměla nervy. Se svou tchyní trávila mimo prázdniny každý večer. Nejdříve ve starém společném bytě, poté před televizí, když nás armáda vystěhovala z bývalého služebního bytu dědečka bankéře do vojenského panelákového 2+1 a babičku do vedlejší garsoniéry (v našem paneláku jsme byli jediná nevojenská partaj, takže všichni moji kamarádi se rekrutovali z rodin prokádrovaných pilotů, techniků… prostě lampasáků). Na chatu jsme vyráželi až společně s tátou každý pátek (tedy přesněji řečeno: zpočátku každou sobotu – ano, já ještě pamatuji pracovní soboty!!). Dobu do odjezdu jsem trávil s ostatními dětmi, věřte nevěřte, před barákem. Tehdejší žatecké Podměstí bylo podivným územím – první paneláky v Zahradách a na Ostrově byly dostavěné, ale pořád tu byla rumiště na místě původních staveb v sousedství dávných zahrad zarostlých lány kopřiv a džunglí černého bezu, či opuštěné plochy kočičích hlav bývalého Okurkového náměstí již bez okolních domů. Samozřejmě, že to byl prostor pro mnohá klukovská dobrodružství. A taky lovecké výpravy! Jejich cílem tehdy byly především stáda zdivočelých a dravých hlemýžďů. Jako úplný prcek jsem starším klukům záviděl jejich krabice plné šneků. Takže když jsem se po jednom pátečním letním dešti nachomýtl k plánování výpravy do dalekých krajů na druhé straně ulice, prostě jsem neodolal. Výprava vyrazila směrem ke křižovatce na Nákladní ulici. Kraj za touto ulicí, to pro mne byla daleká cizina (je to asi dvě stě metrů od našeho tehdejšího bytu). Už jenom přejít přes silnici, to pro mne byla neskutečná výzva. Nebezpečí tkvělo ve skutečnosti, že tudy projíždělo auto snad každých deset minut – Nákladní ulice byla tehdy tranzitem pro auta ze státní silnice Most – Plzeň! Po překonání nebezpečné ulice jsme se octli v parku a stoupali po nekonečném schodišti vedoucím ke Kněžské bráně. Po chvíli se několik nejodvážnějších oddělilo a opatrně vstoupilo na zarostlou parcelu s ruinami dříve zde stojícího domu.  Nemohlo to trvat dlouho, kluci přinesli jen pár šneků. Ale mně se strašně ulevilo, když starší z kluků rozhodli, že se vrátíme zpátky. A to přestože se nezdálo, že bychom cíle výpravy – ulovit co nejvíce šneků – dosáhli.

   Celá výprava nemohla trvat déle, než třicet minut. Maximálně hodinu! Pro mne to ale tenkrát bylo obrovské dobrodružství. Přesně si vybavuji tu rozechvělost a nervozitu z nepovolené akce. Na druhou stranu si také pamatuji, že už tehdy mě překvapila reakce mé mámy. Auto už bylo naložené a připravené k odjezdu na chatu, jenom já nikde. Oprávněně jsem čekal malér a výčitky. Máma ale jen řekla – kde jsi tak dlouho, už na tebe čekáme... A to bylo vše! Což zcela degradovalo celé dobrodružství na úroveň historicky nevýznamné epizody!!

P.S. Je třeba odhaliti, že věk účastníků výpravy se pohyboval od čtyř do šesti let.

Praha, 12.8.2013