Zámky

Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.

Cinkání umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma, Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo, tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až dnes, sakra dobře mu rozumím.

Každý zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.

Otec nemluvil. Vedle zámků položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli, a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit. Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou, někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze silnice nahrnutého řítícími se pluhy.

Máma vynesla špinavou vodu z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům  roklí potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.

Táta začal mluvit až u garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba zapálili nezbytnou clejku.

A tak až po mnoha letech jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.

A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.

Vysočany, 27.5.2024 

Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o GDPR, ale báli jste se zeptat

K následujícím řádkům mě vyprovokovaly některé nesmysly, které se objevují v souvislosti s novým obecným nařízením Evropské unie k ochraně osobních údajů – známým pod tajemnou zkratkou GDPR (my, světáci, samozřejmě čteme DžíDýPíÁr!! = General Data Protection Regulation). Pojďme zahnat bubáky a vysvětlit si, co se změnilo. A popsat podstatné věci pro nás coby fyzické osoby – tedy tzv. subjekty osobních údajů. A také pro ty, kteří jsou správci osobních údajů v množství menším než malém. A tedy nemají za prdelí Legal Department, ani jednu ze tří čtyř renomovaných advokátních kanceláří, co tomu rozumí a právě sklízí kosou většinu těch nákladů na implementaci GDPR ve velkých firmách. Tyhle žně se hned tak opakovat nebudou!!

Hlavní chyba vnímání GDPR tkví ve smrti z leknutí. Jako by tu doposud neplatila žádná pravidla a my všichni se obecně brodili v závějích zneužívaných osobních údajů. Proto je v těchto dnech tak účinný postup, kterému říkejme Strategie V+V – tedy „Vyděs a Vyfakturuj!“. Jenže již od roku 1995 existuje směrnice EU k ochraně osobních údajů (95/46/ES), kterou jsme v našich krajích transponovali do českého právního řádu pověstným zákonem 101/2000 Sb. Jsem si jist, že většina z nás se s tímto zákonem někdy setkala, a ani si toho nemusela všimnout. Známou mantrou je výzva k podpisu souhlasu se zpracováním osobních údajů, kterou  před vámi zamumlal buď finanční zástupce, prodejce elektroniky, slečna za pultem distribuce plynu či někdo podobný: „Tady ještě podepište souhlas podle stojedničky“…

Když se někdy před osmi lety začalo pracovat na současném GDPR, byla hlavní motivací reakce na obrovské množství dat, které začaly od svých uživatelů vysávat mamutí technologické společnosti. Google, Facebook, Amazon… Snaha přibrzdit tento datový vysavač byla veskrze záslužná, jak se ostatně nedávno dost silně potvrdilo. Jen na okraj – víte, milé ženy, například o tom, že nejmenovaný mamut vyvinul program, který vyhodnotí vaše chování na sociálních sítích, zanalyzuje vaši nákupní taktiku a strategii, zhodnotí změny komunikačních linek a podle toho pozná dříve než vy i váš těhotenský test, že jste v jiném stavu? Jenže jak jsme v této části světa už zvyklí, původní bohumilý záměr přistřihnout supům křídla si už nikdo nepamatuje a ten regulatorní Golem se vymknul kontrole a začal řádit v ulicích. A není rabbiho, jenž by jej zastavil…

Jsem fyzáč, tedy vlastník svých dat, podle GDPR „Subjekt osobních údajů“

Drtivá většina pravidel zmíněných GDPR je nenových, uvedených v platnost již v roce 1995. Definice osobního údaje je stejná, žádat o výpis zpracovávaných osobních údajů jste mohli od roku 2000, stejně tak o jejich vymazání či vydání. Osobní údaje musely být zabezpečeny vždycky, pro jejich předávání platila obdobná pravidla atd. Co se tedy změnilo?

     1)      Samoregulace

Ta nejdůležitější změna spočívá v tom, že napříště se na trhu s osobními údaji budou jejich správci a zpracovatelé pohybovat samoregulovaně. Dohledový úřad, což je u nás známý Úřad pro ochranu osobních údajů, již nebude shromažďovat žádné žádosti, hlášení, registrace… Každá osoba, která nějakým způsobem osobní údaje spravuje, se musí ohlídat sama. S tím tedy souvisí i to blbé jádro pudla – samoregulace s sebou nese obrovský tlak na dokumentaci, dokladování, důkazy, audity, informovanost, doložitelnost… A nikdo neřekne, jak taková dokumentace má vypadat (a proto je třeba zadat zakázku a platit a platit). Například informační memorandum o zpracování osobních údajů může jedna banka poskytnout na šestnácti hustě popsaných stranách, druhá si vystačí s jedním listem.

     2)      Souhlas

Další důležitá změna souvisí se svatým grálem, jenž zove se SOUHLAS!! Jen si vzpomeňte, kolik že jste to v minulých letech podepsali souhlasů. A že jste souhlasili s lecčím, většinou jste cosi podškrábli, aniž byste řešili, co se vlastně s vašimi osobními údaji bude dít… Že ne? Ale jděte – co všechno máte nastahováno v mobilu či počítači? Aha?! Četli jste někdy, co odklepáváte více méně bezmyšlenkovitě? Že většině aplikací bez velkého rozmýšlení poskytujete přístup například ke svým kontaktům? A to aniž byste se lidí ze svého telefonního seznamu zeptali, zda jim nevadí, že jejich telefonní číslo si z vašeho mobilu odsaje nějaký éšop s erotickými pomůckami? Třeba? 

Čímž se dostáváme k podstatě – jaký dopad bude mít GDPR na nás a naše tak strašně vzácná osobní data? Řekněme si to upřímně – skoro žádný! Ano, můžeme využít některé ze svých „nových“ práv. Ty uvozovky jsou tam fakt správně – protože většinu práv jste měli už dávno, jen vás ani nenapadlo je využít. Tak se na ně vykašlete i napříště. Proč jsem tak benevolentní? Jedno z mála pozitiv, které GDPR přineslo, je právě již zmíněná změna týkající se poskytovaných souhlasů. Pokud jste kdykoliv v minulosti poskytli souhlas ke zpracování osobních údajů, a tento souhlas je v rozporu s GDPR, stává se automaticky neplatným. Pokusím se vysvětlit tu změnu:

Do letošního května bylo možné, aby kdokoli, kdo s vámi uzavíral jakoukoli smlouvu, poskytl vám marketingovou nabídku atd., prostě kdokoliv, komu jste předali své osobní údaje (jméno, adresu, mail, telefon, příjem, obraty na účtu, přehled objednávek zboží, transakce na účtu, kontakty v mobilu…), mohl podmínit svou službu či prodej zboží poskytnutím vašeho souhlasu. V drtivé většině případů lze celkem předpokládat, že pro nás bylo jednodušší souhlas poskytnout. Celou řadu souhlasů jsme poskytli jaksi mimochodem – já například před lety cosi nakupoval v Mountfieldu, a sympatická slečna u pokladny mi vysvětlila, že by ji potěšilo, pokud bych na kartičku vyplnil základní údaje, samozřejmě jen pro statistické účely!! No, a od té doby jsem mailem pravidelně informován o slevách zahradních hadic a travního osiva. Ale řekněte, kdo z vás by tu hezkou slečnu nechtěl potěšit?!

Drtivá většina takto v minulosti rozdaných souhlasů po letošním pětadvacátém květnu pozbyde platnosti. Souhlas ke zpracování osobních údajů totiž napříště musí splňovat základní parametry, aby byl účinně udělen – musí být informovaný (z jeho textu musí být neomylně zřejmé, k jakému účelu je souhlas udělován – tedy nestačí formulace „souhlasím se vším“!!), vědomý (souhlas například nemůže být součástí jiné dokumentace – správný souhlas poznáte tak, že je na zvláštním papíře, nebo v elektronickém kontaktu máte zaškrtávací butonek přímo u souhlasu, nebo k souhlasu potřebujete rozkliknout zvláštní stránku). Souhlas musí být také svobodný – nesmí se stát, že by byl spojen s jiným úkonem, například by jím byla podmíněna objednávka nebo podpis smlouvy. Prokazatelnost souhlasu, to je starost vaší protistrany, ale pro vás je důležité vědomí, že každý souhlas, ale opravdu každý (!) lze odvolat. A je jedno kdy, jestli za týden, za půl hodiny, nebo nikdy.

     3)      Nesouhlas

A teď pozor!! Naopak – zatímco doposud jste byli zvyklí ke všemu udělovat souhlas, je třeba si zvyknout na to, že v řadě oblastí vašeho zavazování se smlouvou, objednávkou, dohodou apod., nově dochází k tomu, že zpracovatel osobních údajů bude nakládat s vašimi daty, a to aniž by jakýkoliv souhlas potřebovat. Stačí mu k tomu totiž jiný právní základ. Tímto základem může být třeba jednání o smlouvě, jejím uzavření a následném plnění (například plynárny nemusí mít váš souhlas s vedením vašich identifikačních a kontaktních údajů, celkem logicky ale také povedou přehled vašich plateb, čísel účtů, budou plánovat vaši spotřebu plynu a nejspíše i vyhodnocovat další údaje bez vašeho souhlasu). Regulace našich životů za posledních pár let dostoupila takové úrovně, že hromadu vašich dat zpracovávají jiné právní subjekty vůbec ne z vlastní vůle, ale protože jim to ukládá hromada dalších regulací a zákonů. A tak až budete nadávat na banku, že chce znát zdroj vašich příjmů, nerozčilujte se zbytečně, ono upřímně – bance je to úplně fuk.  Jenže tuhle povinnost bance uložil vševědoucí stát, a když banka neprokáže, že tuto povinnost plní, sletí se na ni hned tři regulátoři!!

Trochu zvláštním právním základem je tzv. oprávněný zájem. Je to cosi nepříliš hmatatelného a tedy nelze přesně určit váhu jednotlivých oprávněných zájmů. Chce to příklad: zůstaňme u té plynárny (u nás v bance je to složitější, protože takřka na vše máme nějaký jiný právní základ). Asi se shodneme, že oprávněným zájmem dodavatele plynu je, aby za plyn dostal zaplaceno. Takže holt se stane, že své neplatiče postoupí k vymáhání někomu jinému, tzv. třetí osobě. A to aniž by k tomu plynárna potřebovala váš souhlas. Ovšem oprávněný zájem má jedno čertovo kopýtko. Zpracovatel osobních údajů si musí být sakra jist tím, že jeho oprávněný zájem převyšuje osobní zájem subjektu osobních údajů. Pro to slouží novinka, jíž je balanční test – tím se posoudí, co má navrch. Navíc v případech, kdy dochází ke zpracování vašich dat na základě oprávněného zájmu, máte právo se vždy ohradit proti takovému zpracování (právo podat námitku). Je celkem zřejmé, že v případě toho dluhu s námitkou neuspějete. Je ale řada jiných případů, kdy je námitka tím správným nástrojem, jak se o svá data postarat.

     4)      Profilování a automatizované rozhodování

Námitka nám budiž oslím můstkem k poslední důležité informaci týkající se zpracování vašich osobních údajů. GDPR opakuje či zpřesňuje řadu našich práv, coby vlastníků osobních údajů: jedná se o právo na opravu – tady máme asi jasno; dále o právo na omezení zpracování – to je zvláštní právo, které umožňuje ve specifických případech správci i subjektu údajů konat, jednat, obhajovat právní nároky, přičemž data mohou být po dobu omezení zpracovávána jen na základě výslovného souhlasu; právo na přenositelnost údajů – podle mne je to institut, který zatím předběhl čas, podle něj musí zpracovatel osobních údajů umět předat tato data jinému zpracovateli, jestli o to jejich vlastník požádá, a to ve strojovém kódu tak, aby novému zpracovateli stačilo je nalít do mašiny a spustit. Mezi bankami to funguje už roky – jedná se o tzv. switching, kdy klient požádá o převedení účtu ke konkurenci. Ovšem nedovedu si představit, že by přišel žadatel o platební účet s tím, že nám do banky pošle Alza jeho data, tak ať si je stáhneme…. Pak je tu ještě právo na výmaz, k němuž se ještě vrátím. Právem vznést námitku dostává každý možnost se bránit jak drobnostem – například zasílání marketingových nabídek (to ale bude fungovat více méně stejně, jako doposud, kdy stačí jednoduché odmítnutí – tento institut je uveden již v zákoně o některých službách informační společnosti). Námitku ovšem můžete použít v mnohem složitějších případech – a to když zjistíte, že jsou vaše data součástí tzv. profilování. Tedy že správce je používá k nejrůznějším statistickým a sociodemografickým vyhodnocením. Vlastník osobních údajů má totiž právo na odmítnutí takového zpracování.

Stejně tak máme právo se bránit takovému automatizovanému zpracování, které by pro nás mělo jakékoliv právní či obdobné důsledky. Česky řečeno – nařízení nám umožňuje bránit se robotům, kteří přepočítají náš majetek, vyhodnotí naše bydliště v Obrnicích a odmítnou nám prodat samopal AK-47.

      5)      Výmaz

S výmazem opatrně. Osobně se domnívám, že po éře rozdávání souhlasů na všechny strany, přijde teď po mediální masáži éra výmazů. A tak ti samí, kteří již po řadu let mají veřejné fcb profily se stovkami „přátel“, mezi něž přijímají každého, kdo se nejmenuje Okamura (nebo naopak, nevím!), začnou vypisovat na všechny strany žádosti o výmaz. Je na místě upozornit, že výmaz je taková malá elektronická smrt. Takže je třeba si takovou žádost dobře rozmyslet. A pak taky vědět, že jsou instituce, které nic nevymažou, protože by tím porušily zákon. Příklad z mně dobře známé oblasti: minimální lhůta pro uložení dat v bankách je dána zákonem o bankách a je stanovena na deset let po ukončení smluvního vztahu. V zákoně je navíc slůvko „minimálně“, a to ještě některé banky využívají dalších pět let, které jsou dány patnáctiletou lhůtou pro řešení případných sporů (tuším, že je dána občanským zákoníkem… ale nejsem si jist, což teď nevadí). Takže touha po elektronické smrti může být zcela marná.

      6)      Nejančit

Naše osobní údaje si už dávno žijí vlastním životem. Bylo by bláhové domnívat se, že se lze vrátit v čase a technologii a cosi napravit. A tak pokud se pohybujete po sociálních sítích a gůglovských prostorech a podprostorech od počátku nějak promyšleně, můžete si být jisti určitou mírou soukromí a intimity. Samozřejmě, že si nedělám iluze, že i méně zručnému datovému těžaři by se zadařilo vytěžit z hloubi kyberprostoru mnohé o mně i o vás. Ovšem základním nastavením soukromí a jistou mírou rozumu lze udržet facebookový profil, mailovou komunikaci, cloudové úložiště, blog, twitter atd. stále v kategorii „dobrý sluha“. A jestli mohu na závěr této části malou radu – važte rizika, hodnoťte, jaká škoda vám může vzniknout hned, a jaká v dlouhodobějším horizontu. Nejde jen o fotografie, ale také o mobilní bankovnictví, platební systémy a od ledna i o open banking. V této oblasti může hloupost hodně zabolet.

Co dělat, jestliže zpracovávám osobní údaje jiných, a to v množství menším než malém

Pro velké zpracovatele osobních údajů může být GDPR šancí udělat si pořádek ve svých databázích, revidovat účely zpracování a eliminovat nesmyslné a nebezpečné hromadění nepotřebných dat. V tom jim pomáhej advokátní kancelář, komentáře bruselských institucí a přijde-li na to, i Bůh.

Malí zpracovatelé (pro zjednodušení tento text nerozlišuje mezi správcem a zpracovatelem osobních údajů) nemusí jančit. Určitě po nich nikdo nechce, aby zaměstnali DPO, tedy Data Protection Officera, tedy Pověřence pro ochranu osobních údajů. Ten je nutný až u subjektů, které zpracovávají ohromná množství dat, vytěžují je, systematicky monitorují apod. Vedete-li seznam odběratelů čaje, adresář příjemců informačního bulletinu, nebo máte v šuplíku navštívenky některých svých zákazníků, kteří se zúčastnili slavnostního otevření kavárny, zůstaňte v klidu. Ano, bylo by fajn, pokud byste měli písemný popis aktivity, tedy dle nařízení „záznam o činnosti zpracování osobních údajů“, leč důležitější je, abyste dokázali vysvětlit, proč si seznam odběratelů vedete, za jakým konkrétním účelem (a účelu se drželi jako pověstné hovno košile) a nikomu ten seznam nedávali k dispozici a na svém notebooku měli alespoň standardní zabezpečení. A pokud vás některý klient požádá, abyste mu už nabídky svého zboží neposílali, tak jej z adresáře prostě vyškrtněte a jeho přání respektujte.

Ještě k tomu slovu „účel“, které jsem zmínil o tři řádky výše. To je ten základní termín, kolem kterého se zpracování osobních dat točí. Pokud se pustíte do správcovství osobních údajů, což je už ten zmíněný adresář klientů, seznam brigádníků s kontakty či webová stránka vaší sportovní party s výsledky, oddílovým seznamem a fotografiemi, ujasněte si, pro jaký účel shromažďujete data. Mějte v tom jasno a ten daný účel „za běhu“ neměňte. A když už jej musíte změnit, vyrobte si novou evidenci, novou kartotéku, nové úložiště, aby byly ty různé účely jasně a jednoznačně odděleny. A co ty zatrachtilé souhlasy? Pokud si u vás něco objednám, předpokládám, že vám musím poskytnout své identifikační a kontaktní údaje, nejsem pako, abych vám spolu s nimi vnucoval souhlas k jejich užití. A vy prostě budete moje údaje používat jen za účelem zasílání objednaných mastiček či semínek (legálních!). A nesnažte se mi vnutit svůj vycucaný souhlas, že mi zboží pošlete, ale jen když vám poskytnu souhlas se zasíláním dalších nabídek dalších distributorů a k čaji mi budete přibalovat letáky na akné. Kdy tedy souhlas? No, já bych si nechal aspoň mailem potvrdit od ostatních nohejbalistů, že souhlasí se zveřejněním fotografií z ligových zápasů, a dal bych jim možnost nesouhlasit se zveřejňováním fotek sejmutých nad ránem v oddílové hospodě… Prostě – chce to selský rozum!

A co ty strašné sankce??

Možná nejčastější otázka, kterou dostávám. Nevím, jak se situace vyvine, taky bych před pár lety nevěřil, že trafikant dostane 15 tisíc pokuty za nevydanou stvrzenku za noviny vydávané premiérem v demisi. Na druhou stranu – finančáci se nám rozrostli jak svrab, ale ÚOOÚ těch kontrolorů zase tolik nemá. Jak vlastně budou ty kontroly probíhat? ÚOOÚ má svou odpovědnost danou zákonem. Zaprvé je odpovědný za kontrolu toho, jak státní orgány včetně vlády plní závazky vůči evropské regulaci. Pak je druhá, stále vysoká kontrolní plotna, tou jsou kontroly, které probíhají na základě klasického ročního plánu kontrol (tam určitě nebude uvedena čajírna v Bílině!). A pak jsou to kontroly probíhající na základě národního sportu, tedy udání. Ale ani v tomto případě nelze čekat, že když udám předsedu pingpongového oddílu, že zveřejnil fotografii mého plačícího syna po prohraném zápase šesté okresní třídy, že na následující trénink dorazí zásahová jednotka. Kontroly standardně probíhají tak, že z Úřadu vám dorazí výzva k vysvětlení. Na odpověď máte dost času a ten můžete využít k přemýšlení, co odepsat. Kdybych byl tím tenisovým předsedou, odepíši, že došlo k selhání lidského faktoru, že byla přijata opatření, aby se taková situace neopakovala a že všechny fotografie pořízené při oddílových zápasech byly smazány. Věřte, že pan Úřad se s tím spokojí.

Na co jsem zapomněl

Na spoustu věcí!! A nad spoustou mých tvrzení lze donekonečna diskutovat. Nemám patent na rozum a nejsem certifikovaným výkladcem snů o GDPR! Za rok budeme chytřejší! A seznáme, kolik doživotních trestů bylo vyneseno, kolik pionýrských oddílů hradí statisícové pokuty na splátky, či kolik starostů si v zoufalství prohnalo hlavu kulí. 

V Praze, 14. května 2018, 11 dní do platnosti GDPR

Pěna dní na počátku roku 2018

Přelom roku 2017 a 2018 slušně zvířil stojaté vody. A tak doteď na hladině všedních dnů stále popukává špinavá pěna. Nejen k té špíně mám potřebu se vrátit v několika poznámkách...

Tak ještě k těm volbám

Nakonec jsem se té vopičárny zúčastnil. Přestože jsem v řadách prezidentských kandidátů neměl žádného svého Přemka Sobotku nebo teplického držáka Kuberu. Ale moje spojka na ústřední výbor Pražské kavárny si mohla na sekretu zapsat čárku, protože jsem samozřejmě nakonec volil pana profesora. Tedy upřímně, nebyl to jen strach, že u Pecků dostanu za konzervativní uši, ale v první volební den mi v práci moudrá kolegyně řekla, že moje zásady jsou na hovno (ona by tedy slovo hovno nevypustila z úst, ale v podstatě to tak vyznělo). Že mám sice ve všem pravdu, ale jít k volbám je to nejmenší, co proti té kreatuře - aspoň - mohu udělat! Tak jsem volil profesora, co by se hodil k těm barákům nad Prahou. Nesměl by ovšem moc mluvit... No, je to pryč, tak zase za pět let. A bude hůř, věřte mi!!

Vůbec k přímé demokracii

Pořád vedu svou soukromou válku proti všem těm bloudům prohlašujícím přímou demokracii za záchranu proti všemu - tradičním stranám i Babišovi, drahotě i teplému pivu. Pouštím se do marných diskusí, hrozím, prosím, argumentuji... Bohužel, sám vím, že je to boj z nejmarnějších. Protože když tohle téma nahrne do jednoho pytle populisty, nácky, komunisty i mladé radikály bořící starý podlý svět, prostě se tahle kontrarevoluce povede. Proč kontrarevoluce? No, protože do propasti se řítí to, co nás díky všem těm klukům z devadesátek řadí k té lepší straně glóbu! Ještě to možná není vidět ve zcela jasných konturách, ale už je to tu. 

K hlídacím psům demokracie

Koncem devadesátých let za dob mého parlamentního zpravodajcování byla vděčným novinářským tématem nízká cena fernetu v parlamentním bufáči. Při nedávné reportáži TV Nova jsem zavzpomínal na tehdejší kolegy novináře. Blbé a hloupé tak, že neuměli vyjmenovat členy vlády, ale zato jim perfektně šlo fernetově masírovat národ. I teď sličná absolventka jedné z přemnoha kateder mediální komunikace spíchla reportáž o poslaneckém rekreačním zařízení - samozřejmě dle komentáře  v chudé obecné češtině - superlevném paláci s vlastním tenisovým kurtem.  Jen ať národ vidí, jací jsou ti zástupci lidu svině. Ve skutečnosti, která nešla zamaskovat ani účelovou kamerou, se jednalo o něco hodně podobného podnikovému školícímu středisku z konce osmdesátých let. Holt lidu je třeba předložit pravidelných pět minut zběsilé nenávisti i v této vykloubené době. 

Ovčanstvo pokorně čekající

Mně, člověku donedávna odpovědnému za podklady a odpovědi k šetření regulátorů vyvolaných stížnostmi klientů naší banky, už dlouho vrtá hlavou ten šílený nepoměr. Například si pamatujte, milí klienti všech těch zduřelých bank, že jakoukoliv informaci vám nestačí poskytnout, ale ještě je třeba ji doručit, a to na trvalém nosiči, a povinně prokázat dostatečné úsilí k dodání do sféry doručení... Ale když vám vyexpiruje Krndina lítačka, nepřijde vám ani esemeska. A tak jsem loni platil osm stovek za jednodenní zpoždění, přestože roční MHD tehdy stála čtyři a půl tisíce. Za takto nastavenou sankci by jakoukoliv banku vypálilo policejní komando ještě téhož dne!! Původně jsem chtěl pokračovat lkaním nad nekonečným čekáním v bacily zaflusaných čekárnách u lékaře. A to v časech superrychlých plateb telefonem a elektromobilů lítajících po oběžné dráze. Ale svou dávku sprostých slov jsem už vyčerpal!!

Uber nebo přidej!

Nápis "Nelegální podnikání za podpory státu" na okně pražského taxíku mne upřímně pobavil! Světově proslulí zloději se dovolávají ochrany toho státu, který ojebávají už tolik let. Copak stát, ale  hlavně nás a hosty z celého světa! Tato situace je prostě neopakovatelná. V dějinách kapitalismu se ještě nestalo, aby se neúspěšná konkurence všemi silami nesnažila okopírovat či aspoň napodobit úspěšnější podnikatelský model. Možná mi neuvěříte, ale já jsem žádným sdíleným dopravním prostředkem fakt ještě nejel! Jsem asi blbej, i když všichni kolem mne už normálními tágy nejezdí. Měli by si mne tedy ty standardní dispečinky hýčkat. Ovšem problém je už jen s mým přáním poslat mi vůz s platebním terminálem. Takže ptát se, proč ani největší klasické taxislužby nenabízí obdobnou aplikaci včetně možnosti telefonem rovnou zaplatit, to je marný, marný, marný... Proč asi? A tak premiér bez důvěry, kterému se daří více než úspěšně likvidovat drobné živnostnictvo, spolu se svou primátorkou slibuje zlodějům, že je ochrání. Tak jestli tohle není chucpe...?

Dopisy z Čech

Náš národ čas od času proslaví nějaký ten dopis. Kdysi to ale byly vzkazy národu, od Listů z Kostnice Mistra Jana až po Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na druhém konci osy úctyhodnosti pak polehávají podivné výrony směřující z Kotlinky ven. Portfolio je mohutné, od dopisu 99 pragováků po ponížené stížnosti do Bruselu v letech devadesátých. Toto portfolio nedávno rozmnožil dopis 100 pravověrců Svatému otci do Vatikánu. Řekl bych, že mi do toho zas tak moc není, ať si to katolíci vyřeší na nějakém off-situ. Ale jak si zachovat odstup ve státě, kde hlavním argumentem proti vrácení kousku ukradeného majetku církvím jsou církevní tmářské rozsudky staletí staré, ale nad nedávným bonzáctvím premiéra národ mávne rukou!?

Hnojná relativizace
Když už jsem okrajově zmínil primase českého, připomnělo mi to probíhající disputaci na téma - smí se jednat s krvavě zapáchajícími partajemi, když jde o konečné dobro? Zůstane svině sviní, i když se s ní sejde bílý rytíř? Má odpověď - se zlem se nejedná! Nejen proto, že nikdo z nás si není jist aktuálně nastavenými parametry dobra. Zítra mohou být zcela jiné (slovo referendum bylo počátkem devadesátých let téměř sprostým slovem! neboť co byly ty komunistické volby? nebyly vlastně takovým téměř stoprocentním referendem?). Tím nejednáním ovšem myslím politická jednání. V těch není možné se nezahovnit. Na druhou stranu chápu argument, že nelze vyloučit z diskuse žádnou část národa, tedy liberálové, chcete-li, použijme spojení - žádnou část společnosti. Jenže takovou diskusi či argumentaci by neměli vést politici, ale intelektuální elita - tedy právě třeba český primas. Jenže znáte to o té holi...

All we need is Love!
Jo, ti katolíci mě teď navedli na nedávný zážitek! Aspoň nebudu končit v pesimistickém tónu. To bych nerad, protože pesimisticky se vůbec necítím! Osud tomu chtěl, že minimálně jednou ročně se octnu na mši svaté. V tom venkovském kostelíku se mi vždy honí hlavou nejrůznější věci. Samozřejmě vzpomínky a lítost nad sebou samým, protože ti, co odejdou, si kus nás berou s sebou. Pak se ve mně mísí lehký úsměv a nadhled pražského kavárníka nad tou přímočarou manipulací,  proti úctě a pokoře před hlubinami víry a mosty touto vírou postavenými přes tisícileté propasti času. A pak lítost kovaného ateisty - proč zrovna mně není dáno víry, a jistota s tímto pocitem spojená, že můj svět tak není úplný. Jenže letos mi to došlo!! Vždyť kolikrát už jsem slyšel či četl, že Bůh je láska! Kolik lidí mi to už tvrdilo! Od Lennona, přes žateckého děkana Svatka, až po pátera Halíka! Láska? Tou jsem nacucanej jak zahlcenej karburátor našeho dávného Sršáně 1000MB! ...
Pak tedy Boží milostí přetékám a vše je v pořádku.

V Praze, 18.2.2018

Tři otázky

V šedesátých letech prý byla v Americe populární otázka – kdes byl, když zastřelili JFK? Přemýšlel jsem, samozřejmě v souvislosti s dnešním datem, zda i moje generace má takovou otázku, či dokonce otázky. Tak tady jsou ty moje:

1)      Kde jsi byl jednadvacátého srpna, když sem vlítli rusáci?

Bohužel jsem natolik starý, že si pamatuji i tento jasný srpnový den. Dodnes k přistání na Ruzyni nalétávají nejen letní chartery přes naše údolí na Berounce. Tehdy to hučení turbovrtulových letadel zburcovalo celou osadu. V mé dětské paměti jasně nahmatávám ten stísněný pocit, který okolo vládl. Mezi nohama dospělých jsem se vmáčkl i do hospody, kde byl toho dne už po ránu nebývalý dav sedících i stojících zamlklých chatařů a čundráků. Do absolutního ticha chrastilo rádio a zněl ten známý naléhavý hlas. Poslouchal jsem cosi o hořící Vinohradské třídě. Neuměl jsem si představit, jak může hořet ulice, dumal jsem nad tím, zda může hořet dlažba…

Přiznám se, že mě celkem obtěžuje záplava připomínek tohoto hnusného výročí invaze spřátelených armád. Čím jsem starší, tím více mi na mysl přichází jedna z našich rodinných populárních otázek – „Cos čekal?“ Tedy v tomto případě – co čekali? Jasně, jsem chytrej, s dnešním odstupem. No, tak jsem!  To máte za to, že jsem i po Listopadu musel přetrpět ufňukaného a zoufalého Sašu Dubčeka! A debilní volání Císař na Hrad! A vyšeptalou partu vyhozených komunistů na radnici mého Hometownu!...

To výročí je mi obzvláště odporné od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mým rodičů v té době bylo pětatřicet let. Řekněte si to nahlas! A zkuste si to představit. Maturujete po Únoru (pokud jste k maturitě připuštěni), pár let u pétépáků, popelářů, na umístěnce v Sudetech… a když se to začne lámat a chce se tak hodně žít, přijedou tanky s bílým pruhem. A na zbytek života je to zase v prdeli. Myslím, že nejkrutější byla ta totální ztráta jakékoliv naděje...

2)      Kde jsi byl 17. listopadu?

Na Lipně se svou třídou rozjívených fotbalistů. Někde jsem tu už psal o historce s listopadovou koupelí v lipenské nádrži. Četl jsem si zrovna o konci Todora Živkova, a kňučel, že u nás to snad je na věky… Přes tu plachtu tzv. světového formátu Rudého práva jsem neviděl na ty moje lumpy, kteří mezitím nalezli do vody. Na sobotu 18. listopadu jsem si domluvil volno a zamířil do Budějic za kamarádem z vojny. Živil se jako kuchař po všemožných českobudějovických hospodách. A tak mne protáhl od Masných krámů až po ten výškový hotel, jehož jméno jsem zapomněl. Ale nejspíš to bylo jméno nějakého družebního ruského města. No, ostuda hrozná. V neděli ráno jsem se probudil kdesi na Čtyřech dvorech. Nejspíš jako v každé druhé budějovické domácnosti, také u kamaráda Romana byla na televizním přijímači naladěna Vídeň. V té hrozné opici jsem mžoural na obrazovku, abych po chvíli zaostřil a rozpoznal bílé přilby na Národní třídě. Otočil jsem se na Romana a strašná bolest hlavy mi dovolila vypustit jen tři slova – je to tady!

Jasně, že i já jsem měl nějaké představy a touhy a přání! A jasně, že zdaleka ne vše se mi splnilo, zdaleka ne vše vyšlo dle původního vysněného matrixu. Přesto se každého dne probouzím, a někde vzadu, nebo dole, nebo kde…, zkrátka někde tam je ta prostá jistota, že jsou v prdeli. A pořád je tu naděje, že to bude jenom lepší!

3)      Kde jsi byl, když zemřel Václav Havel?

Seděl jsem v autě a projížděl vysočanskou ulicí Na břehu. Bylo před vánočními svátky a Klára mě vyslala se seznamem na nákup. Bylo docela brzo ráno, chtěl jsem to mít za sebou, vůbec mě ty předvánoční přípravy a hromadění potravin nebaví. Tu zprávu hlásili, když jsem se obloukem blížil ke křižovatce u bývalé sokolovny. Jde tam zastavit. Což jsem učinil. Zavolal jsem mámě a před očima měl tu Havlovu první předprezidentskou rozčepýřenou fotku, která možná dodnes visí připíchnutá jednoduchým napínáčkem na dveřích v chodbě chalupy dole pod krušnohorskou Horní Halží. A věděl jsem, že skončilo něco, co se hned tak v naší útulné kotlince nebude opakovat.

Praha, 21.8.2017

Libeňský most

K Libeňskému mostu mám opravdu zvláštní vztah. Důvodů je víc, ty stavebně historické souvisí s mým zájmem o přeložení oblouku Vltavy, v jehož důsledku se třeba celé Maniny bez vlastního přičinění přestěhovaly z jednoho břehu Vltavy na druhý. Nebo s mým postupným objevováním trasy staré těšnovské dráhy, se zmizelým karlínským přístavem, s hospodou Hamburk, s libeňskou židovskou čtvrtí i Hrablovým automatem Svět. Ty osobní důvody se váží na zvláštní cesty přes tento výjimečný most (faktem je, že i z cest zcela všedních se postupem času mohou stát cesty výjimečné -  dodnes, když dvanáctka za mostem zatočí z Dělnické do Komunardů, vyhlížím dům, kam jsme jezdívali na návštěvu za Luckou a posléze za Terkou).

Určitě nezapomenu na svou první cestu přes Libeňský most v prosinci Toho Roku 1989. Vydal jsem se Sršáněm z Hometownu přes celou Prahu, abych se jako jeden ze dvou venkovanů v libeňské Podlipného ulici zúčastnil ustavujícího shromáždění revoluční Pedagogické iniciativy (moje účast měla dva pozitivní výstupy – zaprvé jsem už tehdy pojal podezření, že ani revoluce nevnese mezi učitelský živel nějaké zásadní změny; zadruhé jsem se tu po letech potkal s milým spolužákem Mártym, se kterým se už potkat nelze). No, a při této sedlákově cestě do metropole byl Libeňský most důležitým záchytným a orientačním bodem.

Po mnoha letech, kdy pod mostem proteklo hodně více či méně vzdutých vod národní řeky, jsem se během několika blbých hodin octl na kopci Bulovka v pokoji gynekologického oddělení. A je celkem uvěřitelné, že jako jediný muž na patře... Vypadá to úsměvně, leč prča to rozhodně nebyla. Můj pobyt byl vyvolán stavem matky mé zrovna fungl nově narozené dcery. A tak zatímco maminka ležela neschopna pohybu na lůžku, já obstarával třítýdenní miminko – až na to kojení! Naštěstí v této extrémní situaci zasáhly obě dospělé dcery, postaraly se o malého bráchu, kterého jsme museli zanechat doma, a zařídily vše potřebné, co se z pokoje na gyndě zařizuje prostě blbě. Jak to souvisí s Libeňským mostem??

V těch dnech panovala extrémní vedra, takže přes den jsem s miminkem hledal chladnější vzduch na chodbách rozlehlého gynekologicko porodnického pavilonu (vzbuzujíc tak neutuchající zájem personálu i hospitalizovaných žen!). Jakmile zašlo slunce a teplota na terase pavilonu klesla o pár stupňů, s miminem v poloze „na tygříka“ jsem postával u zábradlí a pozoroval provoz na mostě, který jak dvojité podtržítko ležel dole pode mnou. Vzdálený rachot prosvětlených tramvají tlumily svahy Koráby a já měl na ruce přilepenou největší lásku mého života.

Záměr zbourat Libeňský most zalarmoval občanskou společnost. Redakce pořadů Nedej se, Občanské noviny, Naše zelená pravda, Nakopej jim prdel a jiné podobné, točí o sto šest reportáže podkreslené dramatickou hudbou. Moje oblíbené lokální fcb skupiny jsou nabušené výzvami k akci, a skoro jsem si už zapamatoval křestní jména všech promosteckých aktivistů. A dokonce – příslušné ministerstvo projednává návrh na přiznání statutu národní mostní kulturní památky.

Jsem všemi deseti pro zachování krásného mostu. Možná bych se nechal i ukecat a odmítl plánované rozšíření vozovky na čtyři pruhy. Jenže je třeba vědět, kdy se musí přestat bojovat s větrnými mlýny. A to říkám jako cejchovaný staromilec. Ovšem ten krásný most je prozkoumán skrz naskrz, a výsledky těch všemožných měření záchranu mostu rozhodně nepotvrzují. V betonu probíhají nejenom fyzikální procesy, které by nejspíše bylo lze nejen zastavit, ale i napravit. Co ale s procesy chemickými, které devalvují dřívější beton na hrst hrubé mouky. Už jen zjištění, že při stavbě mostu se na kubík betonu užil metrák cementu, přičemž dle dnešních norem jej musí být minimálně třikrát více, mně nenaplňuje při pohybu po mostovce zrovna ledovým klidem.

A tak mi vrtá hlavou – co s takovou zapsanou památkou? Nechat si ji na koukání a vedle postavit most nový? Kdysi jsem narazil na rozhovor s architektem Masákem, který před kamerou zamyšleně reagoval na rozhodnutí zbourat liberecký OD Ještěd, jeden z mých nejoblíbenějších baráků vůbec. Neskrýval rozpaky a rozhodně nepůsobil nadšeně. Ovšem jednoznačně prohlásil, že každá doba má právo na to, mít své domy, svůj architektonický názor a vkus. A žádná stavba to nemá rozdaný na věky. Jsem sentimentální jak stará afroameričanka, ovšem spoří-li se nové a bující se starým, drolícím se, musím prostě souhlasit se slavným architektem!

Praha, 28.5.2017

O demolici vysočanského nádraží - aneb od periférie k metropoli

„Vysočanská radnice se rozhodla zbourat vysočanské nádraží!!“ - duní virtuálním prostorem v příslušných fejsbukových skupinách. Zkoušel jsem v několika diskusích, já bloud, přispět racionálním názorem, ale racionálno není barvou letošního předjaří!

Jak třeba vysvětlit, že nádraží Praha – Vysočany nepatří ani magistrátu, ani Praze 9, ani panu starostovi. To je první jádro pudla, které si zarputilci odmítají připustit. A tak se organizují petice a demonstrativní účasti na jednání zastupitelstva. Ale nikoho nenapadne jít si odplivnout před sídlo Správy železniční dopravní cesty (Dlážděná 7, Praha 1, kdyby náhodou…). Osvětových akcí organizovaných radnicí se zúčastní několik zoufalců, pochopitelně bez většího ohlasu. Pak však vyjde článek v našem radničním měsíčníku… A kraken občanské společnosti je vypuštěn, sice o rok později, ale přece! Regionální redakce celostátních médií zatlučou na poplach! Točí se reportáže. Probudí se organizace rodáků, kteří sice už dvacet let bydlí v Benešově, ale nesnesou prostě tu neúctu k místům, kde prožili své jistě nezapomenutelné, ale pevně věřím, že také neopakovatelné dětství.

Jak je zřejmé z přiložené fotodokumentace (odolal jsem ješitnému nutkání použít svých fotografií a raději sáhl po povedenějších fotkách z wikipedie), nádražní budova není žádným architektonickým skvostem. Ale ani to nemusí být důvodem k její likvidaci! Dotváří urbánní prostředí centrální části Vysočan ne zrovna šťastně přestavěné v posledních desetiletích (Vysočany bohužel drsně zasáhla plošná asanace přednádražního prostoru provedená ještě komunisty). Nádražní budova pohledově uzavírá Paříkovu ulici, zdůrazňuje přítomnost nádraží a dodává mu na významu. To vše těžko nahradí rádoby moderní jednoduchá nástupiště v rovině kolejiště. Nejhůř bych nesl zasypání původního tunelu pro chodce s nejstarší zachovanou dlažbou v této části metropole.

Určitě bychom našli ještě řadu dalších relevantních důvodů pro zachování nádražní budovy. Pak tu jsou ovšem mohutné argumenty proti! Nádraží je totálně zanedbané, a protože je téměř prázdné, dále chátrá (prosím, to provizorní položení krytiny nad nádražní restaurací nechme stranou). Je celkem zřejmé, že jedna přednostenská kancelář celé nádraží nevytrhne (zrušení výpravčích nesu dost těžce, už je to pár let, co jsme sem se synkem chodili vypravovat vlaky, všichni výpravčí nás znali a s dvouletým Matějem se zdravili – se zrušením výpravčích jsme se opět o další světelné roky vzdálili starému dobrému mocnářství). Především však nádražní budova zcela nevyhovuje současnému provozu. Ve Vysočanech vystupují a nastupují tisíce přespolních. Tyto davy se po vystoupení z vlaku valí prastarým schodištěm, aby byly vyvrženy do Paříkovky mezi parkující auta na uzounké chodníky.

Formát této glosy celkem překračují další otazníky. Správa železniční cesty je sice státním podnikem, obávám se ovšem, že i u této formy podniku nelze se všemi těmi kapexy, opexy, investicemi, rozpočty a rozpočtovými pravidly zacházet ležérně. Ono za takové zacházení hrozí několikaletá náprava v pracovním táboře v Solovkách. Sledovali jste prodej písnických bytů? ČEZ z této kauzy vyšel jako krvelačný Rotšild drtící nenažranou tlamou nešťastné nájemníky. Odhlédněme pro tento okamžik od skutečnosti, že těmto nájemníkům byly kdysi státní byty přiděleny na úkor jiných, na něž se nedostalo, či neměli tu správnou tlačenku, a proč by tedy dnešní nájemníci měli být nějak zvýhodňováni, opět na úkor jiných, kteří to štěstí neměli. A bavme se o tom, jak byl ČEZ „povinen“ byty rozdat jejich uživatelům. I když si za slovem „rozdat“ představíme nějaký způsob prodeje za pevně stanovenou cenu, Solovkám se nevyhneme! Jedná se totiž o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obávám se, že i kdyby ředitelstvo železničních cest stokrát chtělo nalít 300 milionů do rekonstrukce opuštěné nádražní budovy, nakonec se bude muset rozhodnout mezi uchlácholením rozvaděné občanské společnosti a pobytem za katrem. Svou volbou jsem si tedy jist!

A řešení? Nemám! Takže uvedu jen svou představu. Tedy ideální, a tudíž nejspíš nerealizovatelnou. Líbí se mi projekt nového nádraží zapuštěného do masivu dnešního traťového tělesa. Včetně rozšířeného přístupu, úpravy přednádražního prostoru a využití novější části podnádražního tunelu pro pokladny a jiný obslužný provoz. Věřím, že je možné zachovat stopadesát let starý tunel pro pěší v jeho syrové podobě. Ze skupiny nádražních budov bych zachoval centrální část, všechny ostatní přístavby a dostavby, nejen ty novodobé, bych oželel. Samozřejmě za podmínky, že pro objekt se najde smysluplné využití – tady vidím prostor pro naši radnici. Těžko zde bude artové kino, mezi těmi projíždějícími rychlíky. Ale proč ne klubovny pro spolky, které stejně městská část nějakým způsobem podporuje. Proč ne archiv historického časopisu Rokytka, proč ne depozitář fotografií starých Vysočan a související výstavní prostory? Proč ne…

To je ovšem jen přání staromilcovo. Nádraží nejspíše do několika let ve své současné podobě zmizí. Nakonec se ale k bagrům vázat nebudu, zásadní důvod bych k takové revoltě těžko hledal.

Praha - Vysočany, 6.3.2017

 Celkový pohled na jižní nástupiště Severozápadní dráhy.

 Při pohledu z vysočanské estakáda je zřejmé, že nádražní budova žádným architektonickým unikátem není. Severní nástupiště patřilo Turnovské dráze.

 Prostředí evokující konec let sedmdesátých...

 Celkový pohled na unikátní podzemní vstup na nádraží.

 Původní podchod pod severním nástupištěm se zachovalou stopadesát let starou dlažbou.

Přednádražní prostor také rozhodně nepřipomíná důležitý dopravní přístup do širšího centra metropole...



Glosa olympijská... aneb Citius, Altius, Fortius?

Opravdu mne nijak neznepokojuje, pokud narazím na fanouška, jenž je ochoten nařídit si budíka na půl třetí ráno, jen aby stihl jakýsi semifinálový závod ve sportu, o němž měl doposud jen matné tušení, že vůbec existuje. Ani mne nenapadne vyčítat takovému fandovi, že nerozezná kajak od kánoe či veslo od pádla. Nechápu sice, jak někdo může za hluboké noci křepčit před obrazovkou jen proto, že vítězem v judu se stal sportovec, o jehož existenci před pěti dny neměl vůbec tušení, ale kdybych tou dobou nespal, rád vysvětlím, co to je ipon…

Proč takové emoce nad podivnými sporty, které mohl běžný divák spatřit na obrazovce naposledy přes osmadvaceti lety v rámci tehdejšího nedělního Sportovního odpoledne, popřípadě v té době nikdo neměl ani zdání, že takový sport jednou vznikne? Opravdu jenom proto, že se nějakými spletitými cestičkami dostaly na pořad letní olympiády? Popřípadě jsou na programu her z jakési nostalgie stále drženy, jako například drezura koní? Nebo co všechny ty synchronizované blbiny, kdy vyhraje ten, co nejlépe dělá všechno stejně? Nikomu ten zážitek z obří marketingové akce neberu, prostě tomu jen nerozumím.

Vemte si takový tenis – od dob Kodešových, Hřebcových, Šmídových, Nastaseho či Borga a McEnroea jej nesleduji, ale chápu, že někoho baví sledovat vývoj a výsledky jednotlivých turnajů. Rozumím, že jsou mu někteří účastníci toho kočovného cirkusu peněz a novodobých cirkusáků (ovšem specializovaných pouze na pět šest úderů raketou do balónku, zkuste je vysadit na létající hrazdu!) sympatičtí více, jiní méně, že mají své oblíbence a vyslovené zlouny, jejichž porážka pak těší dvojnásobně. Proč ale potom sledovat olympijský turnaj, kde se zdaleka neutkají nejlepší z nejlepších, ale jakýsi výběr ze zúčastněných národů, přesněji řečeno států – nezaregistroval jsem třeba kurdskou výpravu… A tak vyjeveně sleduji ve sportovních zprávách nadšení českého tenisty, jemuž k zisku bronzové medaile stačilo dvakrát vyhrát. Ještě vyjevenější jsem byl z pinčesu, mrkám na drát, jak to ty Čínanky zase mrskaj, že nikdo jinej nemá šanci, abych vzápětí zjistil, že to hraje "Francouzka" proti "Němce"..?

Jasně, že byly doby, kdy jsem olympijské hry sledoval, a to i na černobílé obrazovce, děti! Už tehdy jsem ale měl své šampióny oblečené do nejrůznějších dresů – kubánského Juantorenu, britského půlkaře Sebastiana Coea, mílaře Owetta. Amerického sprintera Lewise, i Itala Meneu či Rusa Borzova. Byly to doby bez každého půlroku se opakujících mistrovství světa a kontinentů či různých zlatých cihel, diamantových lig a co čtrnáct dnů probíhajících městských běhů. Ještě více dnes, než tehdy, za tragédie v Mnichově, či bojkotech v Moskvě a Los Angeles, mi to divadlo v jásavých barvách nadšeně nastupujících výprav jednotlivých více méně národních států připadá totálně ulítlé a mimo. Ještě více dnes, než za skromné olympiády v Montrealu či ještě uměřeného Soulu, mi připadá ulítlý ten kolotoč peněz v Aténách, Soči, Pekingu a Riu. A k čemu to všechno? Aby dostali nerušený prostor extrémní rasisté, kteří odmítnou cestovat s jinou výpravou v jednom autobusu, nastoupit k zápasu či po něm podat druhému sportovci ruku? Co je proti tomu nahatej Mongol na žíněnce, jehož s celou výpravou, dětmi, manželkou i tchyní vyloučili doživotně ze všech tělocvičen!? Vyloučil někdo ta nacistická předpotopní hovada?

Je zvláštní, že já, jemuž to fangličkářství tak leze na nervy, jsem čas od času těmi nadšenými "kdoneskáčeneníčech" označován div ne za českého šovinistu. Tak až na mne příště zase vystartujete, že vy se tedy cítíte být především Evropany, chci slyšet aspoň výčet zlatých medailí!! Evropských. Tak šup, hezky nazpaměť (všech bylo 325)!

Praha 23.8.2016

FOTOBLOG - Na severní hranici metropole

První část včerejší cesty na severozápad nezačala nejlépe. To, že jsem došel až do starých Ďáblic, má jediné plus - mohu si ze seznamu odškrtnout další z periférií metropole. Leč od začátku - z iracionální náklonosti k outsiderům jsem započal cestu v horním Střížkově. Je to donedávna zcela zapomenutá pražská obec. Lid fotbalistický se o Střížkovu dozvěděl až v důsledku prodeje marky Bohemians neznámému diviznímu týmu ze Střížkova. Lid obecný až s pojmenováním místní stanice metra. A to na katastru Střížkova stojí polovina proseckého sídliště a kus sídliště Ďáblice. Přičemž ze sídliště Ďáblice nestojí na katastru Ďáblic ani paneláček - téměř celé je na katastru Kobylis. Ale nešť, to je stará vesta, že se okresní tajemníci nějakým místopisem moc nezabývali...

Zdánlivě v Ďáblicích, fakticky stále na Střížkově!

V Ďáblicích toho zas až tolik k vidění není. Kdybych se nebavil přestavbami rodinných domků a vilek naproti nekonečné zdi Ďáblického hřbitova, byla by štreka do starých Ďáblic dost dlouhá nuda. Pak přišel ten pravý, původní vesnický hřbitůvek, a už tu byla docela velká obec. Prvorepublikové vily doplněné na volných parcelách skromnými vilkami ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. A na parcelách, které zbyly, vyrostly ne nijak hnusné stavby poslední éry. Ovšem pak jsem dorazil na křížení hlavních ulic a octl se v Harrachově:

Nejzajímavější stavbou Ďáblic je místní zámeček s kaplí. Patřil k němu rozsáhlý statek. Bohužel, dodnes jsou na statku i zámečku zřetelné dopady téměř čtyřicetiletého bolševického hospodaření:

Téměř stejnou cestou jsem zamířil k nejvyššímu návrší této části Prahy. Kopec Ládví, jehož jméno si přivlastnilo centrum nových Kobylis, docela výrazně vystupuje nad okolní plošinu. Od hvězdárny, která tedy nestojí na nejvyšší kótě, je úžasný výhled do severních Čech. Mrzelo mne, že jsem na cestu nevyrazil v původně plánovaném dopoledním čase. I tak byl výhled v téměř horizontálním zimním slunci nádherný. Vidět byla Milešovka, Lovoš i Bořeň. Samozřejmě hřeben Krušných hor. Ale jednoznačně identifikovatelný byl dokonce i Děčínský Sněžník! Jen Ještědem jsem si nebyl jistý.

Výhled do České tabule.



Výstup na Ládví mi otevřel pohled směrem k Letňanům, kde dikensovský kapitalismus hrábl svým pařátem extra hluboko, aby rozšířil prostor pro nové a nové chrámy konzumu. Navíc tu maj levnej benzín, syčáci!!

Hvězdárna Ládví.

Zatímco Ďáblice byly celkem zklamáním, na kopci Ládví mne čekalo obrovské překvapení. Ládví je totiž buližníkovým sukem, který v dobách druhohorního moře, které utvářelo ráz celé České tabule na geologické éry dopředu, vystupoval nad hladinu mělkého moře jako osamocený ostrov. Buližník je jedním z nejstarších nerostů, původem ze Starohor. Aby tedy přežil až do dnešních dnů, musí být sakra tvrdé nátury! Vrchol Ládví je rozbrázdněn mnoha povrchovými lomy a lůmky (tohle slovo opravdu existuje!) - viz další fotografie. Přímo pod vrcholem je největší specialita tohoto geologického zázraku - ve stěnách lomu jsou zachovány dvě kapsy, které po statisíce let vytvářelo ono druhohorní moře. A následně do těchto kapes o průměru mnoha metrů nahrnulo tuny buližníkových valounků od nejmenšího průměru několika centimetrů až po několik metrů. Buližník se tu těžil ve dvacátých letech minulého století, a odkrytí takové kapsy bylo nejspíše vítaným počinem - stavební kámen stačilo nabírat. Tvrdý kámen byl ovšem využíván už na pěstní klíny, a donedávna byl vyhledáván zlatníky jako prubířský kámen. Na Ládví se určitě vrátím, nejen kvůli podrobnější prohlídce největšího lomu. Je tu opravdu hezky.



  

 Největší bývalý lom je přímo pod vrcholem.

 Cesta zimním lesem na vrchol Ládví.

 Zimní bučina na rozbrázděném vrcholu - přes blízkost sídliště tu byl příjemný klid.



Zimní slunce, bukový les pár desítek metrů od paneláků.

Vrchol Ládví s geodetickou věží, která se ve dvacátých letech minulého století stala součástí vyměřování nové triangulační sítě.

Dalším cílem mé průzkumné cesty bylo místo neradostné. Kobyliská střelnice. Mylně jsem se domníval, že rekonstrukce národního památníku už byla ukončena. Zamířím sem tedy ještě jednou zjara. Abych postál na místě, kde nacisté vystříleli také celé rodiny tří náčelníků proseckého Sokola, kteří v sokolovně nad kostelem sv. Václava pár dní ukrývali Kubiše a Gabčíka. Je to pro mne jedna z nejčernějších můr. Znáte tu scénu z Vyššího principu? Od prvního shlédnutí v dětství mne pronásleduje myšlenka na ty kluky, které jednou vyvedli z cely, posadili do náklaďáku a přivezli sem. V kterém okamžiku si uvědomili, že je to nezvratné?

Při mém pobíhání po Libni mě překvapilo, na kolika domech jsou ty nenápadné cedulky - zde bydlela rodina ta a ta, všichni byli popraveni za stanného práva. Jsem si jist, že něco takového bylo pro ty nádražáky, mechaniky, valcíře, lékaře... zcela nepředstavitelné. A to uběhlo fakticky jen pár měsíců od obsazení Němci. Uměli bychom si... umíme si něco takového představit my?

Rekonstrukce.

Cestou po kobyliském sídlišti jsem si znovu uvědomil, že se poslední dobou dívám na ty krabice paneláků jinýma očima. Ano, zaplaťpánbů v nich nemusím bydlet!! Na druhou stranu třeba zrovna kobyliské sídliště v tom pozdně odpoledním slunečním svitu působilo až... no, řekněme zajímavě. Ty jinde nevídané čtrnáctipodlažní žiletky poskládané v mírném svahu s velkými rozestupy... Pokud přežijí architektonické vylepšování kvůli zateplování a ustojí celkem pochopitelný tlak na zahuštění zástavby, nechal bych je žít :-)



Kobyliská žiletka.

Cestou k přírodní památce Okrouhlík jsem udělal chybu. Tím, že své průzkumné výpravy po perifériích plánuji opravdu jen rámcově, čas od času minu něco podstatného. Tentokrát jsem jen o fous minul jediný kostel, který byl za normalizace v Praze postaven. Jedná se o zastrčený evangelický kostel U Jákobova žebříku. Druhý důvod se do Kobylis vrátit.

Místo kostela jsem kousek od Okrouhlíku našel nejenom dvě hypermoderní vily, ale také zbyteček starých Kobylis kolem ulice Na Pěšinách:

Do horní Libně jsem scházel kolem Okrouhlíku, kde je minimalistická přírodní památka tvořená odkrytými pískovci usazenými ve svrchní křídě - zajímavé by mělo být viditelné diagonální křížení paleoproudů. Nemohu sloužit, už jsem se příliš těšil do pivovaru na Kolčavce.

Při minulé cestě z Libně na Střížkov jsem ovšem minul památník druhého odboje - atentátu na Heydricha. Chvíli jsem bloudil podchody a schodišti pod zdejším dopravním uzlem, ale nakonec našel cestu:

Zimní slunce sláblo a já už jen prošel kolem Ztracené varty směrem k Balabence. Nakonec jsem se rozhodl přejít Labuťku, abych se vyhnul cestě kolem další frekventované křižovatky. A pak už stačilo sejít na Kolčavku a chvíli počkat, až dorazí René s rodinou. Ty tři hořké speciály chutnaly fakt fantasticky!!

Praha, 26.12.2015