Solaris, aneb Vše je možné, propletené a zaumně pospojované

"V mozku nejsou přece fyzicky žádná slova, žádné city, vzpomínky člověka, to je obraz napsaný jazykem nukleových kyselin ve vysokomolekulárních asynchronních krystalech. Ona si z nás tedy vzala to, co v nás bylo nejzřetelněji vyleptáno, co už bylo dokončeno, nejpřesněji a nejhlouběji otisknuto, rozumíš?"

Nevím, jak měřit míru ikoničnosti literárního díla. Tedy ne, že bych nesouhlasil s dramaturgyní festivalu next wave / příští vlna Lenkou Dombrovskou, která tak v programovém bulletinu festivalu označila Lemovu sci-fi Solaris. Ale pak se shodněme, že se pro jistotu nebudeme ptát mladých fanoušku strašnického Divadla X10... ani snad ne na to, zda Solaris četli, ale ani na Lema samotného.
Když mi dramatik René Levínský prozradil, že pro režisérku Ewu Zembok, Polku ve službách české divadelní alternativy, dramatizuje - ano, pro mne rozhodně ikonický - román Poláka Stanislawa Lema Solaris, spadla mi brada a přes oči se natáhla pavučina jasně zřetelných vesmírně logicky propojených souvislostí. Najednou do sebe věci a události zacvakly jak zámky spojovacího modulu Sojuzu a Apolla v pětasedmdesátém. Už když jsem si rok dva po tomto nadzemském spojení nesl Solaris z městské knihovny, bylo jasné, že k tomu rozhovoru s Levínským dojde.
Lem byl pro mne v těch několika velice intenzivních letech vrcholící puberty zcela zásadním autorem. Zhltl jsem Astronauty, Mraky Magellanovy s Petrem z Ganymeda, znal pilota Pirxe, vzpomínal na Ijona Tichého... A hlavně o všem pořád dokola diskutoval s Alanem, mým pobratimem těch let, kdy starosti s invazí z Aldebaranu pomalu vytěsňoval rozkošně naplněný výstřih Ivany Fricové sedící v lavici před námi. A dnes už mohu přiznat, že Solaris byl zlomovým dílem hlavně kvůli přemýšlivějšímu Alanovi. Já bych ještě nějaký čas zůstal u těch hvězdoplánů, Alan už mířil jinam a naštěstí mě táhnul s sebou.
Solaris je knihou mnoha rovin či příběhů. Lem popisuje mnohasetletou historii lidského rozpoznávání neuchopitelné a hlavně nepochopitelné planety pokryté oceánem, který sám o sobě reguluje rotaci planety Solaris tak, aby nezamířila k destruktivnímu zániku v blízkém slunci. Hlavním tématem je ovšem geniálně popsané zoufalé míjení dvou civilizací - člověčí ze Země a mořské na Solarisu. A podle mne právě toto téma činí z knihy ono ikonické dílo. Lem zvedá prst, aby upozornil lidstvo, že setkání s jinou civilizací vyvíjející se v hlubinách vesmíru bude nejspíše právě o takovém míjení. Budu doslovný - takže žádná blízká setkání x-tého druhu, žádná Oblast 51, o lebkounech nemluvě. Když už, tak oceán měnící se barvy s nikdy se neopakujícími řadami tónů, maximálně nějaký piknik u cesty bratrů Strugackých.
Jenže Solaris je také o tom, co se s člověkem stane, pokud se mu zhmotní to, co má uloženo hluboko v paměti. Lem se tak pouští do dalšího ikonického tématu - od setkání nesouměřitelných civilizací k propleteným vesmírům v našich mozcích.

René Levínský mohl z předlohy vyzobnout, zvýraznit a použít cokoliv. Určitě by zručně dokázal jít naproti módní alternativě a postmodernímu matení a zmatení časoprostorů. S touto obavou jsem bral do ruky výtisk rukopisu hry, kterou Divadlo X10 inscenovalo ve světové premiéře v divoce alternativním prostoru DUP39.  A udělalo mi hroznou radost, s jakým citem pro předlohu je román převeden do divadelní řeči. Text se mi tak líbil, i s vědomím všech výše popsaných pubertálních konotací, že jsem se na představení vysloveně těšil. Nevím, zda autor myslel na to, že tématem letošního ročníku festivalu next wave je "slovo"! Tedy jak napsala Dombrovská - "podstatné je to, co je vysloveno!" V každém případě bylo zadání mistrem dialogu vrchovatě naplněno. A kdo četl obsáhlý program k brněnskému provedení "národně-divadelní" Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, jistě nepominul poznámku prof. Císaře, jenž s pochvalným pokyvováním chválí Levínského za "bytostné činoherní cítění, kterým se vyznačují všechny Levínského texty". Slušná teoretická opora v zádech!

No jo, leč cesta od textu k pohlcení diváka scénickým zážitkem je předlouhá. Ovšem, ohlasy aktuálně popremiérové, včetně Klárčina nadšení, ale i pochvalné recenze potvrzují, že inscenace Solaris - Anything Goes může být jednou z událostí letošní sezony. Jedná se o představení, které do alternativního prostoru DUP39 nemusí nalákat jen divadelní mládí (aby se přesvědčilo o ikoničnosti díla!). Povedená dramatizace, skvělé herecké výkony, dramatické i vtipné dialogy, tušení souvislostí, to vše potěší i diváka, který třeba po Vesmíru na Nové scéně bude chtít Levínského znovu. Věřím týmu strašnických, že se jim podaří přitáhnout generaci, pro kterou byl Lem opravdu ikonickým autorem.
A proč jsem nakonec všeobecné nadšení až tak úplně nesdílel? Začnu (přesně dle záměru dramaturgie nekstvejvu!) poznámkou k slovům. To, co mi při četbě rukopisu hry nerušilo, naopak, spíše bavilo, tedy pro Levínského typické zcizování, hraní se slovy, cynické žertování..., to mě najednou vyhazovalo "z rytmu" představení. Přestože se mi líbily výkony všech herců, například u ústředního trialogu, který je zásadní pro celou hru, jsem se přistihl lehce nesoustředěn. A ty konce, ty konce... Netěšte se na závěrečné poselství. Netěšte se na katarzi. Režisérka ovšem neměla odvahu ani na typické Levínského závěrečné balábile... Takže diváka čeká závěrečná (ikonická) nejistota...
Scénická autorova poznámka o retro módě 25. století spočívající v oblibě stylu šedesátých let minulého století nejspíše inspirovala inscenátory k použití a využití kuchyňského elektrického nářadí (ovšem z let sedmdesátých až osmdesátých, což je nepodstatný detail). Přiznám se, že u mne tento nápad - hlavně ve srovnání s pečlivým a nápaditým zpracováním kostýmů - nezafungoval. Především mne ze soustředění vytrhávalo přemítání o tom, jak dlouho nám v tehdejším družstevním paneláku vydržel ten ruční mixér, že ten bledý fén byl nezničitelný, a jak se pálily topinky v tom stříbrném topinkovači. Pletací stroj nechme bez odezvy. Přitom komplikované výpočty planetární dráhy jsou vtipně simulovány v loterijním bubnu bez doslovného použití třeba letitého Attari computeru...
Solaris - Anything Goes je hra, která si v mých představách zaslouží velkou produkci, dým, stroboskop, nahou Harey, mohutný zvuk, zadní i přední projekci o boční nemluvě... No jo, třeba to je jen bláhový výron všemožné té ikoničnosti, která se mi mele mou nenadanou hlavou...

Všelijaké dojmy zaznamenané po premiéře hry  Solaris - Anything Goes (Stanislav Lem - dramatizace René Levínský, Divadlo X10 v DUP39, režie Ewa Zembok) předvedené dne 20.9.2017

Plný prostor pupíků

Mám jasně specifikovanou obavu z veřejného prostoru zahnojeného přemoudřelými pupíky s čerstvým diplomem a životní zkušeností nasbíranou v kolejním klubu, na výměnném pobytu v Helsinkách, stáži v advokátní kanceláři a prázdninovým rovnáním papírů v jakémsi korporátu. Že ze mě mluví žárlivost starce a odepsaného komunálního politika? No jo, je to možný…

Ale opravdu jste si nevšimli všech těch sotva ochmýřených svazáků s jasným názorem na všechno? Jo, jasně, samozřejmě, že rozumím dvacetileté studentce environmentálních studií přivázané k těžebnímu kombajnu pod Jiřetínem! Zaprvé jsem taky celý život nenáviděl ty elektrárenský komíny v Podkrušnohoří, a za druhé si také nemyslím, že je nutné vytěžit můj rodný kraj do úplný mrtě. Ale není aktivista jako aktivista - nemohly vám ujít ty houfy mediálních trpaslíků, tu politologů vyhoněných skripty brněnské marxkatedry, tu rekonstruktérů demokracie s představou o demokracii coby dětském soupeření ve stylu „jestli budeš mluvit s Jardou, tak už nejsi v naší partě!“, onde vlajkařů referend, mladých ekovyděračů se zajištěnou advokátní praxí, nebo zapálených apoštolů všemožných registrů a veřejného dohledu…

Dnes ráno jsem jednoznačně nešťastnou náhodou (s ohledem na mé duševní zdraví) vyslechl rozhlasový rozhovor. Redaktor řešil další kokotinu, která dále zahnojuje prostor veřejné správy. Od září musí být majetkové poměry vyjmenovaných představitelů samosprávy dostupné všem na internetu. Na dotazy odpovídal chlapeckým hláskem jeden ze sotva ochmýřených právníků, zástupce české kanceláře Transparency International. Jeho odpovědi byly tak hloupé a tak si protiřečily, že ten despekt z rozhlasového redaktora přímo čišel. Co vybrat, abych nepopsal příliš papíru? Hošík se zastával novinky s tím, že i bez ní doposud bylo možné žádat o informaci o majetkových poměrech. Redaktor oponoval, že přece jen je rozdíl podávat žádost, než si naťukat webovou adresu do vyhledávače. A když se zeptal pupíka, zda se stav spíše nezhorší, protože kdo bude chtít podvádět, ten převede majetky jinam (viď, Andreji?!), ten naopak argumentoval, že je přece jen rozdíl převádět majetek, než nepřevádět… Debil. Redaktor uvedl příklad obce, kde starostce odešli neuvolnění členové rady, a s ohledem na zveřejnění majetku to po nich nikdo nechce dělat. Transparentní idiot uvedl, že to je ku prospěchu věci, protože v Česku je mnoho obcí, a že holt ty vesnice o stovkách obyvatel se budou muset sdružovat tak dlouho, až se najde někdo, kdo se o ně coby komunální politik postará. Ten kretén zcela bezostyšně hovoří o destrukci demokratických mechanismů, a ani se nezakucká. Můžete mi někdo vysvětlit, jak může na zakázkách a úplatcích zbohatnout starosta stohlavé obce s ročním investičním rozpočtem 68 tisíc korun českých?? Opravdu je pro českou demokracii životně nebezpečné, když opravu střechy místní kapličky místo Metrostavu zadá přímo firmě Tydlidát a syn ze sousední vesnice, a starej Tydlidát mu za to přiveze lahev myslivce, kterého navíc spolu okamžitě vypijí? Opravdu si někdo z Transparency International či jiných transparentních partiček myslí, že když bude chtít někdo podojit ty stamilionový eurovody z Brusele, tak jej od toho odradí internetový prohlížeč majetkových poměrů?? Fakt si myslíte, že Kolibříky a jinou zvířenu něco takového zajímá? Že se teď všichni lekli a kvapem utíkají z politiky? Jejda, už to vidím, Andrej taky balí kufry!! No bodejť, vždyť máme registr smluv, takže utrum s podvody!! No to je mi prdel….

Cesta do pekel je dlážděna debilními úmysly všemožných sebestředných debilů, kteří se hlavně nechtějí umazat politikou, a tak se rozhodli, že budou za nás dohlížet na politiky, aniž by je o to někdo žádal, nedejbože prosil! A tak výsledkem jejich debilního konání, na které slyší debilní politici a debilní novináři a debilní veřejnost, které se líbí, jak ti neohrožení rekonstruktéři konečně s těmi sviněmi nahoře zatočí, je destrukce demokracie samotné. Tedy konečné řešení - vyčištění prostoru od těch posledních komunálních nadšenců, kterým se ovšem nechce v hospodě vysvětlovat, jaký majetek to vlastně na internet vyvěsili či nevyvěsili… A kdože to ten volný prostor vyplní? Hele, já bych si tipnul na nějakého Andreje…

A ještě nepopulární dodatek – obrovskou korupci a nárůst kriminality s sebou přinesly úlisné dotace, strukturální fondy, dotační programy, regionální dotační úřady… Celý systém veřejné správy je tak z gruntu korumpován a kurven, a k tomu ještě zkřiven hodnocením úspěšnosti veřejných správců… Který starosta nezíská dotace na bazén či cyklostezku, je neúspěšný, neschopný, a určitě hrabe jen pro sebe… Komunální rozpočty jsou devastovány spolunáklady, které je třeba zcela nehospodárně a většinou nesmyslně vynaložit, aby vůbec byla přiklepnuta dotace na další rozhlednu, která kraji přinese ten pravý rozkvět. Před tím je ale nutné zaplatit specializované hochštaplerské firmě za přípravu žádosti, zajet na okres i na kraj, vyříkat si komu kolik a kdy a přesně za co… Udržovat ty správné styky – a hlavně se držet stranou politiky, nemít názor!; to je ta pravá nezávislost, protože nikdy nevíš, kdo na kraji zasedne v tom důležitém křesle a na poslední chvíli nesmázne ten milionek na zatravnění fotbalového plácku za vesnicí.

Burmíkovi se chce blinkat…

Praha, po poslechu Radiožurnálu, 7.9.2017