Tři divadelní zážitky v jednom

Vprostřed letošní divadelní sezony se mi přinatrefilo, že se mi za sebe poskládala tři představení, ke kterým se v myšlenkách stále vracím. Před závorku důrazně vytýkám, to není kvůli roli nahoty na jevišti, přestože jak často opakuji, s nahotou na divadle mám veeelký problém. Na druhou stranu pravdou je, že nahotou, sexem či explicitním násilím jsou všechny tři performance naplněny po okraj. Tak není divu - pokud dočtete, zjistíte proč. Možná bych mohl tvrdit, že společným jmenovatelem je dramaturgyně Dagmar Radová, ale to bych lhal – na to jsem přišel až dodatečně.

Lonely Horny Only, A Studio Rubín

Dagmar Radová – Ondřej Štefaňák, domnívám se, že se jedná o první představení autorské a režijně dramaturgické dvojice v A Studiu Rubín, shlédnuta repríza dne 8.2.2019.

„Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, co budu dělat v sedmnácti. Že budu mít kluka a budu s ním spát. Poprvé, samozřejmě, na kožešině před krbem..! Pak k tomu došlo, nebylo to na kožešině před krbem,… a bylo to takové normální… Pak jsem spala s jinými, a bylo to takové… normální…“

Lonely Horny Only  (Jen tak osaměle nadržený-á?) je holčičí hra… Jasně, nevnucuji svůj názor, chci tím jen hned na začátku vyplýtvat jeden z hlavních důvodů, proč se mi hra tak líbila. Odvážím-li se nekorektně rozdělit náš svět na ženský a mužský, pak ten ženský je zajímavější, napínavější, ale také dramatičtější i krutější. Nezdá se, že by prvotním záměrem autorů a zároveň inscenátorů bylo postavit představení na odvěkém střetu pohlaví. Stejně se však na pozadí zjednodušené, nebo přesněji řečeno – tinderově na dřeň zjednodušené komunikace osamělých bytostí z obou břehů odehraje již tisíckráte odehrané. A je to stále, stále napínavé!

Nesymetrické postavy „Ženy“ a „Kluka“ (zdráhám se použít označení „Muže“) se se svou osamělou nadržeností vypořádávají po svém. Zatímco ale u Ženy se nám dostává nějakého zdůvodnění, návodu či příčinných souvislostí, postava Kluka je plochá, jednoduchá, až to bolí (a nakonec ten rozdíl hodně zvýrazní i odlišné herectví obou představitelů – skvělé Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka). Ale není to obecně odraz skutečnosti? Nejen když zůstaneme u jednoduchého pudu? Třeba - znáte nějakého heterosexuálního kluka puberťáka, který by si první sex představoval na kožešině u krbu? Zpravidla je nám úplně jedno, kde a jak k tomu dojde, hlavně ať k tomu dojde!

A tak všemožné válení se v kýblech ejakulátu, stříkající krev, klukovské naparování až k nesnesení… to vše stejně končí motáním se Kluka kolem bojující Ženy. O všechno! Kluka zamrzlého v šesté třídě a dále se vyvíjejícího v jednoduchých schématech, vzorcích násilí, sobectví, ješitnosti a nekonečně sebestřednosti. Pak přijde závěrečný monolog Ženy, ale to už se Kluk choulí v jejím klíně, vděčně a v bezpečí…

Pokud vydrží (a nevidím důvod, proč by neměli), je Lonely Horny Only divadlo, na které se v příští sezoně chystám znovu!

Teritorium, Divadlo X10

Ondřej Novotný s tímto textem zvítězil v  soutěži Aura-Pontu o nejlepší původní hru roku 2018, režie Jan Frič, dramaturgie opět Dagmar Radová.

Shlédnuta repríza dávaná dne 13.3.2019 v DUP39.

Krásné představení v postapokalyptickém prostoru DUP39, skvělí herci (pro kamarády – Honza Grundman je fakt dobrej!). Dočetl jsem se ve více než  jedné recenzi, že Frič se urval a zkouší, co divák ještě snese. No, jak jsem již předeslal, nejsem natěšen na každou nahou jevištní scénu, a to už jsem zažil leccos – od Bílého divadla přes Vyorálkovo moudí po náchodský Dred. Kassandřina nahota od samého začátku opravdu hraje, tu bych do toho „zkoušel“ ani nepočítal.  A že nejmladší Agamemnonovu dceru hraje starej chlap (Hynek Chmelař)? I pro to mám vysvětlení…

Novotného remake Aischylova Agamemnóna (první části Orestei, aspoň postavy si vybavíte – Kassandra, Klytaimnéstra, Élektra, Ifigenie, Orestes… já vím, je to daleko od maturity, i já si po letech musel poskládat bájné děje a postavy z gymplácké čítanky dohromady, když jsem si užíval mysteriózního uvedení Orestei na Antické Štvanici), tedy Novotného text prý posouvá děj do destruované dystopické budoucnosti. Aktualizace jsou celkem zřejmé – Ifigenie zahyne při bombovém útoku, o vetřelcích se mluví jako o imigrantech, i ten název – Teritorium – se jaksi odmítá hlásit k Mykénám. No řeknu vám, zcela deprimující beznadějná situace, k moci se královraždou dostává svině Aigisthos, za pomoci totálně vytroubené Klytaimnéstry, co zanedbává psychoterapii… A nakonec mu potřebnou stafáž před veřejností poskytne nejmladší čisťounká Chrýsothemis (tedy fousatej Chmelař!)… No to by člověk blil, z té nekonečné beznaděje.

Opravdu? Já naopak po představení postával na ochozu pln naděje a důvěry v naší lidskost. Proč? Pokusím se… Když zazní jména Aischylos, Euripidés, Sofoklés… vidíme bílé řecké chitóny, ušlechtilé držení těla...  Jenže jaké asi tak mělo „držení těla“ vojsko v předhomérovském období, tedy třeba baj voko ve 12. století před Kristem? Po desetiletém obléhání Tróje? Po deseti letech dobývání, vraždění, drancování, znásilňování… Co za zvěř se vracelo do Mykén? A co vše s sebou zdivočelí vojáci přivlekli!! Unesené a zneuctěné ženy z cizích kmenů, oblečené neoblečené; otroky, zmrzačené páchnoucí lidské trosky, co roztáhly své plachty ve slumech těsně za hradbami! A vojáci? Vraceli se k ženám o deset let starším, jejich děti jim byly cizí, mnohé doslova. Do svých bělounkých domů a bílých postelí přivedli ženy divně (ne)oděné a divných mravů, a také houfy (najednou taky cizích) dětí. Jediné, co je zajímalo, bylo lemtání neředěného vína a vyžírání spíží, v horším případě dospívající dívky ze sousedství.

Mykény byly po deseti letech prostě hospodářsky, politicky i lidsky úplně jinde. A do toho se vrací Agamemnón, co nasliboval svým vojákům bohatství a slávu. A co z toho? Velký hovno! Zbývají jen nekonečné rvačky, vraždění v ulicích, znásilňování, násilí, zmatek a zmar. Klytaimnéstra, která tuší, co se po návratu armády bude dít, jen přihlíží, jak se Aigisthos snaží zabránit nejhoršímu. Agamemnón místo zajištění pořádku jen opakovaně znásilňuje nezletilou Kassandru, je mu úplně jedno, s kým stará Klytaimnéstra spí či nespí. Všechny hádky končí předhozením Ifigeniny smrti. Pošahaná Élektra se motá po ulicích a blábolí ideologické nesmysly, Orestes radši zbaběle zahnul kramle. Mykény jsou před totálním zhroucením. A tak Aigisthos volí radikální řešení – pro zpacifikování zdivočelých hord je třeba odstranit jejich vykloubeného vůdce, leč zároveň se hodí z něj udělat hrdinu (kolikrát to v historii znovu a znovu vyšlo?! Svatý Václav, Johanka z Arku, Napoleon, Uljanov…). Takže katafalk, zlatá maska, čestná stráž a všechny tyhle sračky pro udržení pořádku. A kdo to vše posvětí? Ke komu se přikloní veřejné mínění? No přece k nevinné čisťounké Chrýsothemis. Ta holčička s věčným cigárem a s povahou i chováním pragmatického chlapa, co na závěr představení zapálí svého medvídka, aby jej vzápětí pochcal…

V čem je ta nadějeplnost a důvěra v člověka? No přece v tom, že se z takových sraček vždycky nakonec nějak vyhrabeme! Že z toho hnoje vyroste další civilizace rozumu a víry. Že Aischylova hra, prvně provedená v roce 458 p.K., se hraje dodnes, a po Átrejovcích není vidu ani slechu. A tak máme naději, že takhle to bude fungovat i dopředu. A s mnohem pozdějším klasikem si můžeme říct: „A budeme žít, strýčku!“

Novotného a Fričovo Teritorium je představení, na které se chci vrátit i s přáteli! (Ale tu scénu s pomočeným medvídkem Fričovi neodpustím, to byla ta chvíle, kdy jsem byl testován, co ještě snesu já..!)

BurnOut aneb Vyhoř!, A Studio Rubín

A zase Dagmar Radová, tentokrát ve dvojici s Janem Fričem, který hru také režíroval. Ale s ohledem na formát jistého docudramatu předpokládám, že výrazněji než jindy se na inscenaci podílela i scénografka Jana Hauskrechtová a herci Natálie Řehořová (skvělá!) a Jiří Panzner, kteří spolu s Fričem představení odehráli.

Shlédnuta druhá repríza 15.3.2019.

Když jsem na jaře loňského roku na útulném petrském dvorku s národním režisérem diskutoval o vyhoření, věděl jsem samozřejmě, že tohle téma je věc kurva citlivá, a že je třeba si k irské i  zapálit… Jak jinak se má kancelářská myš vypořádat s vyhořením někoho, kdo právě stvořil monumentálního Fausta? Teritorium v DUPu jsem pak odkládal, protože jsem se bál, že to bude „na sílu“, že to anoncované „co divák vydrží“ mne nevydýchatelně zavalí. Naštěstí se nic takového nepřihodilo a mne, alternativce, rozhodilo (trochu) až to závěrečné chcaní. Možná s o to větším očekáváním jsem pak zamířil do Rubínu na BurnOut.

Tak začněme tím, že očekávání naplněno nebylo. Rozuměl jsem každému slovu, myslím, že i každému pohybu, přehození nohou, pozdvihnutému obočí, skládání Rubikovy kostky… Výčet inscenací běžící za herci mi vyrazil dech... A zase předběhnu – jestli otevřenost až k nahotě těm čtyřem (pěti) pomohla, jsem rád za sebe i za ně. Ale já zůstal jen pozorovatelem, jako by mezi hledištěm a jevištěm bylo sklo.

Klára to představení shrnula do čtyř vět. Bohužel si ty věty nepamatuji, a neumím takhle zamířit přímo na komoru! Ale určitě jsme se shodli v tom, že míjení vyhořené jednotky, prezentující svou smutnou radost až na kost, s vnímáním hlediště bylo někdy až útrpné. Nejhorší je smích na místech, kde smutkem měla praskat hlava. Jestli to byl smích zasvěcenců, tím hůře. Vše fungovalo, i otrávené rozpaky tvůrců nad začátkem představení - vždyť těmi dveřmi přišel Pavelka od sedmdesátých let už tolikrát, jak se tedy neopakovat?! Nebo jaký je to pocit ve čtyři ráno zjistit, že hotová scénografie je sice nádherná, ale pro jiné představení?! Že nejpřirozenější je herec v okamžiku, kdy už je nepoužitelný, a pak ještě pes, který nic nehraje (takže proto je Pechlátův Pudl prostě dobrej!). Jasně, rozumím té Natálčině honičce po známých i neznámých prostorách pražských divadel, až do padnutí, ale … no a co? Úryvky monologů známých postav ze známých her (a mně i neznámých) byly přesné, a seděly jak pověstný hrnec. Ale toho patosu bylo asi moc málo. Klidně bych jej „v zájmu věci“ snesl mnohem víc. Což mi připomíná slavnou inscenaci Zbavme se svých patosů a hymen, která mě dostala, a chtěl jsem ty herce chytit za ruku, a říct jim, že jim rozumím, …a to se nikdo nesvlékl :-). No jo, teď jsem si připravil můstek k nahému Fričovi. Nejde o to, že jeho vysvléknutí bylo vlastně reakcí na hereččin povzdech na adresu režisérů řešících inscenační rozpaky nahotou.  Já ten akt vysvlékání pochopil především tak, že víc už udělat nelze. Není co dodat, proč mluvit, když už toho tolik bylo řečeno, zahráno, předvedeno. Vyhořelec nahý až na kůži sedí v křesle a je vymalováno. Jen Rubikova kostka v dlaních.

Pak už jen (samozřejmě nahá) Hauskrechtová, diskokoule - symbol zmaru? nebo jen byla po ruce?,  a závěrečná deklamace, při níž se kralevic českého divadla tyčí nad diváctvem zahalen v hermelínu  divadelní opony! A mně se tak chtělo radostně zvolat větu mého odvěkého přítele Josefa: „O tebe, Peťko Alexejeviči, o tebe já strach nemám!!“. Tohle není vyhořenost, to je fascinující svět hledačů, a to hledání bude hodně napínavé, tohle bude ještě jízda!!

Napsáno a poskládáno v Praze, 26.3.2019

 V Rubínu, jeden z vylitých kýblů...

Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"

Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 

Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!

.

Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!

Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě

Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.

Space (spíše ve smyslu "mezerník" než "vesmír") v Levínského tvorbě

Dotkni se vesmíru a pokračuj

Nová scéna Národního divadla, 2. premiéra dne 8.11.2016
Autor: René Levínský
Režie: Jan Frič

    Že se bude jednat o intelektuální komedii, to naznačuje inscenace Levínského hry již úvodním nápisem Press Space and Continue (tedy ono „Dotkni se vesmíru a pokračuj“) přes celou oponu Nové scény Národního divadla. Na chytrý Levínského humor jsou fanoušci divadelních part Nejhodnějších medvídků či Na tahu zvyklí, a ani "Vesmírem" nemohou být zklamáni. Pověstné Levínského dialogy jsou ovšem tentokrát přece jen o něco více našpikovány suchým humorem, jakoby autor mířil i na mainstreamového návštěvníka naší první scény. Což rozhodně není špatně, ba podle mne právě naopak -  nejvíce jsem se bál toho, aby autor sofistikované Poincarého domněnky, či stále panenské hry Klešice napsané krásnou češtinou, nepodlehl pokušení se na měšťáka vytahovat a ukázat mu zač je toho intelektuální loket! Takže mě nakonec docela mrzelo, že při druhé premiéře vypadl (či byl vyškrtnut) dobrý vtip na téma inverzní astrologie, která upouští od sledování pohybu nebeských těles ovlivňujících naše osudy, když totéž lze inverzně dovodit z vývoje vztahu Felixe a Dády! K výpočtu konjunkce planet pak stačí sledovat Rytmus života…

    Levínského hry mají jeden nejmenší společný násobek (abych aspoň náznakem reflektoval Levínského coby vědce). V téměř každé hře se autor zvláštním způsobem vypořádává s dramatickou fází peripetie či závěrečné katastrofy. Jednou dojde ke zcela mimoidnímu zmrtvýchvstání za zpěvu Herr Gotta jako ve Fysikovi a jeptišce, jindy se scéna zaplní maškarním rejem, v němž se nemění jen masky, ale i identity jako v Domněnce, tu lektora výpočetního kurzu spolkne třírozměrná tiskárna, pokud se tedy nejedná rovnou o žraloka spolknuvšího celou partu pankáčů následkem gorilí periody. Snad jen klešická katastrofa dvou mrtvých je logickým důsledkem stupňujícího se napětí válkou zborcených lidských osudů. Také ve „Vesmíru“ se autor vypořádává s koncem hry absurdním propletením vzájemných vazeb snad všech zúčastněných. Možná jen hluboce věřící katolík Řehoř se tohoto kadlubů vztahů a vazeb neúčastní (návodný kryptonym odkazuje ke skeptikovi Grygarovi, jenž sice věří v eucharistii, ale odmítá vše ostatní nezměřitelné).

    Pryč od rozborů, málem bych zapomněl na druhé čertovo kopýtko této inscenace. „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ je první Levínského hrou na jevišti ND, ale také první režií Jana Friče v ND. Tak pardon, to čertovo kopýtko nespočívá ve slovu „první“! Ale kdo zná Fričovy režie (mimo jiné inscenaci Velvet Havel Na zábradlí – o níž jsem psal zde – hra a inscenace roku 2014), těšil se, jak se režisér tvořící v obrazech vypořádá s formálně standardní konverzačkou. Pro mne osobně je úhelným kamenem hry okamžik, kdy divák musí uvěřit tomu, že vědec zkoumající genetickou informaci skočí na špek celkem průhlednému podvodu. Přiznávám, že třebaže jsem cíleně čekal, jak se režisér a herci s tímto místem vypořádají, nakonec jsem „šel spolu s nimi“ a ten správný okamžik k uvěření prošvihnul – tedy sežral jim tu fabulaci i s navijákem!

    Razantně se Frič vypořádal s absurdně vrstvícím se koncem hry. Zatímco o generálce byl text odehrán důsledně, při druhé premiéře byl konec stejně důsledně prostříhán, takže zůstala zřejmá jen základní motivace postav. Shodou okolností jsem mohl z první ruky vnímat reakce diváka, který viděl konec nekrácený, i diváka, který neznal ani původní text. Oba nakonec byli se „svým“ koncem spokojeni. Takže mě může jen mrzet, že jsem generálku, točíc sentinelem bankovních trhů, nestihl. Ovšem konzerva ve mně se (zase) projevila a krácení textu oproti předloze jsem přivítal.

    Zdá, že „Vesmír“ je či může být tím odkleplým mezerníkem v Levínského tvorbě. A to z několika pohledů. Zaprvé se jedná o hru, která je pořád medvídkovská, ale je jí plné i jeviště Nové scény (kde by se třeba Poincarého domněnka nejspíše ztrácela nejen omezeným počtem herců). Pak je možné, že v té změti Olivětínů, Königratzů, Bludných atd. někdo zašátrá a ujme se mého oblíbeného Planoucího srdce či provede světovou premiéru Klešic (shodou okolností je to v tomto okamžiku pár dní do derniéry Planoucího srdce, které pod názvem „Doubkowa hole má“ tak přesvědčivě inscenoval Daniel Vavřík s Levínského domovským souborem Nejhodnějších medvídků - viz program Studia Paměť). Je také pravděpodobné, že tento „mezerník“ na Nové scéně nabudí autora k další tvorbě! V současné době se hrají dvě vydařené inscenace Poincarého domněnky, tohoto lehce absurdního matematického dramatu. Jedna je k vidění ve Vile Štvanice v provedení souboru Tygr v tísni (o inscenaci píšu zde), jiné uchopení, s celkem očekávatelným důrazem na text (proto vtipnější), uvádí Nejhodnější medvídci opět v režii Daniela Vavříka (premiéra počátkem prosince ve Studiu Paměť).

    Dotkni se vesmíru a pokračuj je hra, která zaujme a pobaví jak diváka zvědavého na výkon Saši Rašilova či dalších (filmových a televizních) hvězd první scény, tak alternativce z Paměti či Vily Štvanice. Stavte se na Nové scéně, stojí to za to.

Praha, 18.11.2016



NA ZÁBRADLÍ - Pravda a láska, hlavně, že se chlastá - a taky ejakulující Klaus na jevišti

I po třech nádherných představeních úvodní sezóny nového Zábradlí bych nejspíše váhal jít na představení s názvem Velvet Havel. Naštěstí jsem stihnul ukázku v Divadlo žije, a pak si také dobře pamatoval, jakou peckou byla dramatizace korespondence V + W. Takže, když hned po skončení TV magazínu o divadle zakoupila K. znalá finančních pohybů na internetu vstupenky na druhou premiéru nové inscenace DNZ „Velvet Havel“, schylovalo se k dalšímu divadelnímu zážitku.

Autor Miloš Orson Štědroň s režisérem Janem Fričem připravili divadelní smršť, férii, musical i drama v jednom. Představení má spád, herci hrají s chutí a jako o život – Marie Spurná je prostě hvězda, Petr Jeništa postavu Miloše Havla, Václavova strýce, nehraje, on prostě Havlem je. Už tradičně jsme se neshodli na hodnocení výkonu Anežky Kubátové – podle mne byla výborná.

Tisk, divadelní blogy i společenské magacíny jsou plné recenzí a úvah nad bořením či nebořením Havlova pomníku či mýtu (když už se v masmédiích klasické kritiky nedočkáme… nebo čtu blbý noviny). Kritik nejsem, a do úvah se pragmaticky nebudu pouštět – kdo představení neviděl, nemusel by pochopit, kam se moje myšlenky rozbíhají. V každém případě představení doporučuji z několika důvodů! Zaprvé lze inscenaci Orsonova textu vnímat neředěně, jako divadlo bez politických konotací či úvah nad úlohou osobnosti v dějinách. Nebo stačí naskočit na lehkou notu a férii si prostě užít – s povedenými písničkami a velmi slušnými pěveckými výkony, kostýmy, fóry, vtipnou scénou… Třetí možností je ponořit se do monologů a dialogů, zkoumat historický odlesk, porovnávat s vlastní zkušeností či s tím, co kdy kde jsme o Havlovi přečetli. Naštěstí představení je namícháno tak šikovně, že mne ani na chvíli nenapadlo preparovat nějaké dílčí prvky, ze kterých je složeno. A už dost, svádí mě to k mudrování…

Letošní sezona tedy byla jednoznačně ve znamení „brněnského“ Zábradlí. Naposledy jsme něco takového zažili v roce 1999, v posledním roce Léblovské jízdy s Čechovem. Letos jsme ale dostali, a také využili šanci, být přímo u zrodu legendy. A těším se, že si tu pověstnou sedmiletou periodu nového Zábradlí jaksepatří užijeme! Nesmím zapomenout ještě na jednu výjimečnost sezóny. Tou byl můj soukromě pozdní objev Nejhodnějších medvídků. Osud to tak holt namíchal, že s mnohaletým zpožděním jsem se potkal s divadlem, které se tak líbilo Pumpídovi. Jemu by se moc líbilo i v Krobově Studiu Paměť! Byla to letos bohatá divadelní tabule s vrcholem v Ucpaném systému. Jen kdyby vyšel ještě dezert a digestiv na závěr. Tím dezertem by pro mne byla zpráva, že divadelní spolek Opera začal zkoušet poslední Jardovu hru, a digestiv bych si rád vychutnal v Hronově. Neověřené zprávy říkají, že letos by se mohl výběr z amatérské úrody opět vydařit…

A jak to tedy bylo s tím ejakulujícím Klausem? Jsem jeden z posledních věrných Velkého Kormidelníka. Samozřejmě jsem čekal, že představení se nemůže obejít… že představení se nemůže neotřít o Václava Druhého. Trochu mi trnulo, protože všechny ty pokusy pražské kavárny „ftipně“ glosovat bývalá konání, dikci či sebestřednost žijícího obelisku byly či jsou navýsost trapné. A tady najednou zahraje Klause žena v roli Univerzála (Natália Drabiščáková), v masce stromu a celá krátká scéna je opravdu vtipná i s tím podtržením masově vděčného jájínkovství. Prostě jsem řval smíchy, když herečka při každém zopakování slůvka JÁ zároveň vystříkla z dětské stříkačky! Ale aby mi bylo věřeno, že se nejednalo o blbý prvoplánový vtip, je třeba vidět na vlastní oči...

Praha, 14.5.2014