Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.
Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".
Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...
Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům.
Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.
Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.
A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...
Vysočany, 23.1.2021
