Protože je to krásný...

Když jsem se otočil, máma seděla na opěradle mohutné kožené pohovky a tiše plakala. Z černobílé Oravy s rozrastrovanými baletkami chrčel Prokofjev, do jehož hudby temně hučela tátova naftová kamna. Samozřejmě mě ty slzy zarazily, takže jsem se z koberce pod kulatým stolem zeptal, proč máma pláče? „Protože je to krásný“…

Vůbec jsem to tenkrát, celkem pochopitelně, nechápal. Pro malého kluka to bylo jen jedno ze sobotních či nedělních dopolední na krušnohorské chalupě. Otec zcela jistě někde posouval prostor polorozbořeného kamenného domu k lepší obyvatelnosti. Starší brácha mu buď pomáhal, nebo byl někde zalezlý s tehdy věčnou knihou v ruce. Nemyslím si, že máma vyhledala ten dopolední balet záměrně. Nejspíš jen byla uklidit v televizáku, jak jsme hornímu pokoji říkali celkem logicky kvůli přítomnosti televizního přijímače zoufale se snažícího vypořádat se s výkyvy napětí v nespolehlivé síti. A k úklidu si pustila tehdy jediný dostupný program.

Měl jsem tu místnost strašně rád. Trávili jsme zde totiž každý večer. Rozesazeni v kožených klubovkách po babičce Jarce kolem těžkého kulatého stolu. Byla to taková rodinná připomínka lepších časů buržoazní části naší rodiny. V době, kdy brácha už raději vysedával u Bórla s ostatními máničkami, jsem lehával pod stolem na starém ajznboňáckém kožichu po hradláři dědovi Frantovi. Opuštěn v jedné z ložnic jsem se totiž hrozně bál, takže mě naši nechávali usnout na prošlapaném peršanu (také po babičce) zabaleného v dekách a kožichu. Televizák se v pátek pomalu zahříval od naftových kamen, prostor byl provoněn naftou a kouřem z nezbytných klejek mých rodičů. Kouř se nezúčastněně válel na rozhraní studeného a teplého vzduchu. Zpod stolu to vypadalo, že se mi nad hlavou vznáší ještě jedno houpající se nebe.

To dopoledne s mámou, Romeem a Julií, se nade mnou nic nehoupalo. Máma plakala při ne-smrtelné závěrečné scéně a mně se hlavou honilo bůhví co. Ty bílé postavy na zašedlé obrazovce křepčící při nezáživné hudbě mi nic neříkaly. Nejspíš mi ten rozpor mezi Romeem podivně poskakujícím nad mrtvou Julií a plačící mámou zanesl do hlavy slušný zmatek.  

Až po mnoha letech došlo na slzy i u mne. Zpočátku jsem se za ně styděl, teď už si jen dávám pozor, když na to přijde, abych v hledišti mých oblíbených scén hlasitě nevzlykal. Ne, že by na mne u vchodu už čekali s krabicí papírových kapesníků, jako na známou firmu. Ale s pokročilým věkem se má emoční vzedmutí spíše zhoršují, než že bych si zvykal. Znáte tu scénu z filmu Nestyda, jak Macháček pláče u Hubačových Nezralých malin? Jeho mladá partnerka jej pozoruje s hlubokým despektem. Tak to se mi ještě nestalo. K. mi naopak nenápadně podává kapesníky, ovšem pokud je nespotřebuje sama. A dovoluji si tvrdit, že se za mne ani nestydí. Jsem si jist, že by se za mne nestyděla ani moje zgruntu pragmatická máma. Zgrutnu? Asi ne, že ano, Julinko, Romeo, Sergeji Prokofjeve...?

 

A tak když se nakonec v sále či sálku divadla rozsvítí, abych zlehčil dojetí starce a zarudlé oči, použiji tu známou větu úplně jiné Julie: „Málem jsem se počůral!!“

Prah - Florenc, 15.4.2025

Jednodolarovka

 „Když mě to tady přestane bavit, vrátím se do Londýna“, prohlásila tehdy naše nejstarší dcera a já pochopil, že tenhle svět už není pro starý. A před pár týdny mě dorazil synek, když se jel na otočku potkat s přáteli z chatu do Lipska. Praha jim, celkem logicky s ohledem na jejich zkušenosti s rychlovlaky, přišla prostě za rohem…

Po invazi a okupaci v šedesátém osmém se rozpadlo velké kamarádství mých rodičů s doktorem Vtípilem a jeho krásnou ženou Martou. Emigrace ukončila i mé kamarádství s jejich dcerou Zuzkou. Letité přátelství vyfutrované mnoha společnými víkendy v polorozpadlé krušnohorské chalupě ještě nějaký čas pokračovalo prostřednictvím dopisů létajících přes Atlantik sem a tam. Pak ovšem na moji mámu zaklekli soudruzi z okresu a bylo po dopisech.

Ještě před tím těsně před Vánoci nějaký boeing přenesl přes oceán nevelký balík. Pečlivě jsme nejprve v kuchyni našeho panelákového bytu prostudovali všechny známky a nálepky. Otec zavřený v kleci lidovědemokratického štěstí pak z balíku s úsměvem vytahoval zaslané dárky. Ten úsměv byl chápavý, každý ten dar měl nejen význam svého tak milého obsahu, ale ještě metavýznam, který byl dán dlouholetým přátelstvím mladých lidí svištících mejdany na křídlech zlatých šedesátých… Takže jako nejdříve byla vyňata lahev bourbonu, nejspíše po  desetiletích první v tom zapomenutém městečku v Sudetech. Táta pochopil, že je to pozdrav celého svobodného světa! Lahev skotské, to byla vzpomínka na flámy v horském hotelu Klínovec či na tahy ve Sklípku kdysi luxusního hotelu Zlatý lev. A ta piksla známého oválného tvaru? Barevný nápis hlásal Prague Ham. Naši se po sobě podívali a jejich úsměv dostal smutný nádech – ta plechovka byla výkřikem: komunisti, jděte do prdele!!

Dole v krabici byla ještě obálka. Máma ji otevřela a vyndala dopis. Po rozevření se na zem plavně snesla malá bankovka. Byla to americká jednodolarovka. Pro mé rodiče vzkaz nejzřejmější! Na mne, milovníka Vinetoua filmového, i toho pravého od Maye, dýchla prérie a zakouřený puch ryčného saloonu! Pod okny proběhlo stádo mustangů a v kapse cinkly zlaté nuggety. Měl jsem v ruce hmatatelný důkaz, že moje Amerika opravdu existuje. Co vám budu povídat, s tou malou bankocetlí jsem tehdy usínal.

Koncem blbých osmdesátých vydal Slávek Janoušek jednu z nejlepších desek v dějinách českého folku. Ta deska se jmenuje „Kdo to zavinil“, a jsou na ní dvě písně, které mě ovlivnily možná více, než ve stejné době poslech Hlasu Ameriky. A to píseň titulní a píseň Suchý rok. Často si ale připomenu i píseň Rozhovor s nádražákem:

Hádal se chlap v modrém stejnokroji

Že z Brna do Prahy je blíž

Přes Českou Třebovou po koleji

Než do Vídně prej no to si piš

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Říkal prej do Prahy se jede jen pár hodin

A do Vídně to trvá celej rok

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork néni néni néni

Dyť i ty kovbojové tohle všecko

Dyť je to vymyšlený

 

Chtěl jsem zakončit konstatováním, že svět se zdrcává. Jenže svět se jen otevřel, a mým dětem už nikdo nenakuká, že z Brna do Vídně je to dál než do Prahy. A zatímco já se na jaře rozmýšlel, jestli mám jet na otočku za spolužáky do Ústí, pro synka je nejen Lipsko za rohem.

Tak snad se to všechno nepodělá.

Karlín, 27.6.2024

Na prázdninách je nejlepší červen

 

   Jako kluk jsem poslední červnové dny miloval! Ty dva týdny před vysvědčením už jsme se spíš po škole jen potulovali. Uklízeli z parapetů kytky, vlekli do školy plné brašny učebnic k vrácení. Ve třídě jsme pak knihy lepící páskou zachraňovali a bavili se jmény našich předchůdců v tabulce na zadních listech. Silné a odpovědné jedince si vybírali jednotliví učitelé k úklidu pomůcek a kabinetů. Jinak už po nás nikdo nic nechtěl, maximálně udržet bazální kázeň na školním výletě.

    Lehká nervozita se stupňovala i v naší rodině. Máma učitelka s námi trávila podstatnou část prázdnin ve Skřivánčím údolí nebo na chalupě v Krušných horách. Obě místa jsem prostě a jednoduše z celého klukovského srdce miloval. Možná více opuštěné hory, tehdy ještě ne úplně zaprášené tušimickým popílkem. Takže s rozkvetlými horskými loukami plnými obřích kobylek i motýlů. Desetiletý kluk se toulal pustým krajem a objevoval stopy vyhnaných obyvatel. Nejenom zříceniny domů, stará sklepení, zbytky dláždění starých lesních cest. Ale také kvetoucí kosatce či pivoňky, zplanělé ovocné stromy i kvetoucí šípkové keře stále si držící korunu na tlustém kmínku vytvarovanou pečlivýma rukama zmizelého zahradníka.

    Rozechvělé užívání si června jsem si udržel i jako mladý učitel. Snažil jsem se své žáky už touto dobou neprudit, v hodinách jsem už jen rozvážně rozprávěl a kličkoval mezi požadavky osnov jednotné socialistické školy. V zeměpise jsem vytěžoval letité sbírky diapozitivů a promítáním záběrů z amerických národních parků doplněným obdivným komentářem prováděl nenápadnou diverzi v hlavách malých pionýrů. Stejně jako máma jsem poslední den školy rozdal vysvědčení, posbíral kytky a bonboniéry, a pospíchal domů. Před panelákem stál náš flekatý Sršáň (škodovka poskládaná v místním servisu z různých dílů od embéčka po dvanáctsetrojku) s připojeným otcovým vozíkem. Na něj jsem naskládal bicykl a kontrabas, na zadní sedadlo pak mezi dcery vmáčkl kytaru. Pak ještě nacpal věčné igelitky do kufru Sršáně a mohli jsme vyrazit na prázdniny!!

    Ovšem už někde za Holedečí, když přes věčný pach prohřáté parodie na osobní automobil pronikla vůně borových lesů, mi došlo, že začínám odkrajovat prázdninové dny, a tedy že začátek mám za sebou, a konec se nezadržitelně blíží. A na tenhle pocit vám žádný doktor prášky nepředepíše.

    Záhy po převratu pro mne prázdniny ztratily původní smysl, a já si už přes třicet let skládám volné letní dny po kouskách zákonné dovolené jako jiní neučitelé. Ovšem ten pocit posledních předprázdninových dní je ve mně jako v koze! Zase cestou do Údolí, teď už v japonské Černé Mambě, budu rozechvěle držet volant, aby mi někde za Berounem došlo, že začátek už byl…

Karlín, 26.6.2024

Zámky

Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.

Cinkání umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma, Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo, tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až dnes, sakra dobře mu rozumím.

Každý zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.

Otec nemluvil. Vedle zámků položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli, a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit. Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou, někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze silnice nahrnutého řítícími se pluhy.

Máma vynesla špinavou vodu z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům  roklí potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.

Táta začal mluvit až u garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba zapálili nezbytnou clejku.

A tak až po mnoha letech jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.

A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.

Vysočany, 27.5.2024 

Jak jsem se pral

 

Řekněme si to hned a narovinu – nejsem žádnej Chuck Norris a s Brucem Willisem nás spojuje jen milá a sympatická tvář…! Prát se prostě neumím, vždycky jsem byl bit jak žito. Vencovo heslo „Hubu máme na to, abychom se domluvili, ne abychom se přes ní mlátili“ je strašně fajn. Ale věřte mi, když přijde na lámání chleba, respektive nosní přepážky, je celkem k nepotřebě.

Ovšem všechny grobiány a opuštěné milenky teď varuji – nechystám se vyprávět o crčící krvi z úst. Tedy mých. Ani o krvácejících kloubech na ruce. Tedy toho druhého. Vzpomněl jsem si onehdy na dvě pranice z mého dětství, na které nemohu zapomenout. Nevyšel jsem z nich nejlépe. Ale ty dvě rvačky patří k těm zážitkům, které mne uplácaly na celý život.

Klukovské časy mezi paneláky, odehrávající se na třech trávnících, dvou pískovištích s unikátními prolejzkami jsem popsal už tady v dílech nazvaných Prolejzačka poprvé a podruhé. Mým klukovským skorobráchou byl v té době Zdeněk ze sousedního vchodu. Prostě nerozlučná dvojka. Pořád spolu na stejných zelených koloběžkách, pak na kolech Pionýr, v podobných trenclích jsme hráli mače vždy na stejné straně. A také jsem byl jediný, koho Zdeňkovi rodiče brali lampasáckou volhou s tím jelenem na haubně na výlety do sádeckého lesa, kde jsme prolézali zbytky okopů po okupantech, když na základě moskevských protokolů jejich tanky s bílým pruhem opustily město. No, a s tímhle Zdeňkem jsme se jednou pod zadní prolézačkou s tím kruhem nahoře, kam se přesně vešla dětská hlava, brutálně servali. Kluci postávali okolo, a docela nechápali, proč se pereme zrovna my dva. Taky když opadl počáteční vztek, a my už se jen drželi v kravatě, nechápali jsme to ani my dva. Leč dostali jsme se do situace, ve které, podle klukovských měřítek, nelze ztratit tvář! Tak jsme tam tak leželi, drželi se v klinči, kluci se pomalu začali věnovat svým věcem, protože i ten dětský mozek pochopil bezvýchodnost situace. Dodnes jsem přesvědčen, že mne i Zdeňka mrzela ta neschopnost uvolnit sevření více, než předchozí rvačka. Oba jsme věděli, že jsme to zvorali, a teď nevíme jak z toho ven. Po dlouhých minutách, hlavně tedy poté, co okolní gang přestal výsledek zápasu zajímat, jsme beze slova a oba najednou začali sevření povolovat. V jakémkoliv jiném případě bychom se zvedli a nechali toho druhého svému osudu. My ovšem zůstali sedět. Mlčky vedle sebe. Další dlouhé minuty. … Po chvíli jsme se oba začali smát. Už v těch šesti sedmi letech nám ta situace přišla…, no, dnes bych řekl absurdní!

Od té doby vím, že meze pružnosti se nesmí pokoušet. Ne, že bych to ještě mockrát v dalších i mnohem pozdějších letech nepodělal. Abych pozdě nelitoval, že jsem nechal věci zajít příliš daleko, odkud už nebylo návratu. Jéjej, to by byl dlouhý seznam. Ale věřte mi, snažím se. Snad jsem aspoň několikrát dokázal zůstat sedět a zasmát se.

O pár let poději, myslím, že jsme byli na konci páté třídy, jsem se dostal do hloupého sporu se spolužačkou Soňou. Nejspíše jste to prožívali stejně – doba čínských zdí mezi Venuší a Marsem, mezi klukovským a holčičím světem a uprostřed přímo Mariánský příkop. A kdy už jen pár slov prohozených s holkou ve vedlejší lavici mohlo spustit hluboké opovržení jedné či druhé strany. Se Soňou jsme to měli hozený trochu jinak. Řekl bych, že jsme v tom uměli chodit. Docela nás bavilo si spolu povídat. V té době jsem byl zamilovaný do Ivy, takže z mé strany v tom určitě nebyl žádný podtext. A obávám se, že opačně to bylo stejné – ve třídě působili jiní žádoucí samečci alfíčci. Jirka, Fredy, Jarda… Já mezi ně určitě nepatřil. Nevýrazné učitelské dítě. Soňa, samozřejmě za jiných okolností, mohla být mou první opravdovou kamarádkou. Neupravené světlé vlasy kolem bledého obličeje plného pih. A veselé oči. Pamatuji si ji stále rozesmátou. Taková Pipi Dlouhá Punčocha! … Jednoho dne jsme najednou stáli v rohu třídy vedle umyvadla a schylovalo se mezi námi k rvačce. Vůbec si nepamatuji důvod. Víte co, v těch letech stačí úplná kravina! Asi by náš spor nevzbudil žádnou pozornost. Leč najednou vybublala ta nejistota třídního kolektivu, jak je to vlastně možné, že zrovna my dva jsme spolu byli několikrát přistiženi v rozhovoru či společném smíchu. A tak tahle nejistota z neznámého spojila spolužáky do davu, jehož hybnost je určována vším možným, jen ne soucitem a racionalitou. Holky povzbuzovaly Soňu, ať to tomu klukovi nandá. Kluci na mě pokřikovali, ať se nenechám zmlátit holkou. Soňa měla na tváři ten svůj úsměv plný bílých perliček, postupovala proti mně a snažila se o jakési údery či strkání. Nedokázal jsem stát hrdě, měl jsem své ručičky špejličky zkřížené na prsou, aby to nebolelo… Směšný antihrdina… Pomalu jsem ustupoval za řehotu holek. Dívali jsme se do očí. V jejích světle modrých jsem viděl, že si s tou situací neví rady. Ustoupil jsem ještě pár kroků, Soňa svěsila ruce a bylo po události. Dav flusl několik poznámek a rozešel se, aby během okamžiku na vše zapomněl. No jo, ale já si to pamatuji dodnes.

Po zbytek toho jara jsme se se Soňou už společně nezasmáli. Vyhýbali jsme se jeden druhému. Po prázdninách jsem šel do áčka a Soňu zařadili do céčka. A tak když se náhodou octnu v nekomfortní situaci v rohu u umyvadla, snažím se kašlat na dav a mínění rozmazaných obličejů. A pořád kamarádím s holkama! I když jsem zrovna zamilovanej  třeba do Ivy…!

Praha – Pankrác, 27.6.2023

RIGA 103

K výstupu pro anténu táta přikroutil dlouhý drát, druhý konec obtočil kolem oka poctivého prvorepublikového drátěného plotu. Tedy vlastně jeho zbytku, co místy ještě odděloval cestičku k hostinci U Rozvědčíka od staré zahrady nebožky Fraňkové. Dvacet let staré rádio se tak spolu s netradiční mřížkovanou anténou rozměru sovětského radiolokátoru vzepjalo k netušenému výkonu. Po celém údolí Skřivánčího potoka se rozezněla znělka, která mě bude dojímat do konce mých dní – tatárata tatatá, tátarata táta, tatrádatatádádááá tádárata táta… „Hlas Ameriky, Washington“. Byl srpen roku 1988, do převratu ještě strašně daleko, a můj táta za shovívavě chápavého kroucení maminčiny hlavy vedl svůj soukromý odboj proti bolševikovi, který mu zkurvil život.

To rádio se jmenovalo Riga. Měli jsme jej doma na bruselské knihovně nad nápaditě umístěným barem. V něm ovšem nebyly lahve, ale fotografie v nepřehledném mišmaši, a pro mě tehdy nezáživné dokumenty. Rádio bylo moc pěkné, moderní. Myslím, že tento výrobek Rižského radiozávodu určitě nepatřil k tomu nejhoršímu, co se na území tehdejšího SSSR sdělálo. Ovšem abychom do něj nemuseli co chvíli cpát snad osm monočlánků, těch největších buřtů (v dnešních cenách by pořizování baterií brzo přesáhlo hodnoty i mnohem modernějšího přijímače!), chlapi v komunálu tátovi vyrobili černou krabičku s malým cvakajícím čudlíkem. Dvanáctivoltový zdroj pro připojení do sítě. To hlasité cvaknutí patřilo k mým školním ránům, protože to byla první věc, kterou maminka po ránu udělala – „pustila Prahu“. A tak se mi do posledního sotva probuzeného závitu zarývaly sborové písně budovatelů komunismu či borců na stráži míru, ale také Dvořákovo Largo či nezapomenutelná Nepilova dikce z jeho Dobrých, a ještě lepších rán.

Na cestu do Bulharska, k moři, na Slančev brjag, táta vybavil zadní sedadlo našeho moskviče vymakaným držákem, co mu také v komunálním zámečnictví vykovali z páskové oceli. Rádio Riga do něj přesně pasovalo. Nad střechu sovětského vozu přibyl nekonečný oblouk tlusté antény vedoucí od kufru až k háčku u předního okénka. Já bych tedy raději viděl anténu volně vlát za ocelovým sedanem nejlépe s liščím ohonem na vrcholu! Ale v deseti letech jsem už chápal, že některá přání nemá cenu ani vyslovovat. Na druhou stranu máma zase nakoupila skvělé bílé námořnické čepice se zelenými celuloidovými štítky. A já v papírnictví v nákupním centru Zlatý chmel, v tom patře, kam se dalo vyjet na kole po nekonečné rampě pro kočárky, pořídil tlustý sešit, základ budoucího skvělého cestopisu. Byl to jeden z nekonečné řady mých skvělých úmyslů a do detailu promyšlených plánů, které jsem nikdy neuskutečnil. Takže před nebeskou bránou budu stát v té řadě označené: „Ti, co se na všechno vždy vysrali a nic nedotáhli do konce“, ze které nás budou rovnou lifrovat zase dolů, a pak ještě níže.

Zcela jasně si pamatuji mámu, jak v té bílé kapitánské čepici, za vyhrávání stanice Praha z rádia Riga, stojí za kuropění na naší první čůrací zastávce na karlovarce už kdesi před Prahou. Trochu jsem se za ní styděl, protože maminka stála na krajnici v pozoru a salutovala projíždějícím náklaďákům. Řidiči se mohli na štíhlou ženu v sněhobílých kalhotách dosyta vynadívat, v těch kopcích na staré státovce se trambusy Škoda 706 ploužily v oblacích černého dýmu, a jen sem tam projel nádherný truck s exotickou značkou T.I.R. na přívěsu. Často jsem si po letech na ten pocit jistého studu za maminku vzpomněl. Táta se sice smál, a já cítil tu veselou a natěšenou náladu ve vzduchu, přesto mi chování tak „staré“ maminky připadalo zcela nemístné. Jak jsem mohl tušit, že budu přesně v jejím věku, až se budu v bílé Astře s nádhernou blondýnkou toulat celou Francií, o vínu a bagetách, s rozedřeným patrem od suché střídy, a moře mi bude po kotníky…

Táta si po letech, v to letní odpoledne roku 1988, kdy se neměnnost sudetského podnebí měřila obsahem síry v ovzduší, špatnou náladou ředitelky školy, co maturitu získala na kadeřnickém učňáku, či výškou hladiny chcanek na toaletě hogofogo hotelu na náměstí, tak v to letní časné odpoledne si táta dolil další skleničku odporného bílého Hodonínského slunce a zesílil rádio Riga tak, že loučení Ivana Medka z Vídně muselo být slyšet až u toho komunisty, co mu za necelé dva roky brácha přidělá na plot ceduli „třída Lidových milicí“. To už se máma ozvala, a tichým hlasem se obrátila na otce: „Aleši, neblbni!“ … Z poličky pak vzala skleničku po babičce Jarmile a vrchovatě si nalila Hodonínského slunce, aby jej vypila na jeden zátah…

6.5.2022, Praha

Mezisoučet

„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad. Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.

Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.

A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…

Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných, jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!

Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba!  Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.

Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.

Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester – Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle šuplíček.

Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem, ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou blondýnku z účtárny nesbalím…

Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.

Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.  

Praha, 3.6.2021

Sbíhání

Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021

Pivoňky

Krušnohorská chalupa zakoupená za pár tisícovek dvacet let po válce nemohla posloužit nějakým luxusem. Třebaže schoulená dole pod lesem, takže západní vichry se nahoře zvedly, aby dopadly s novou silou až na druhé straně potoka, byla tou dobou více méně neobyvatelná. Ale rodiče byli mladí, ve věku, kdy já už po mnoha letech politické skály lámal, a myslel si, že všichni se budete mít dobře, ať chcete nebo nechcete. Takže důležitá tehdy byla funkční kamna, darované gauče a dost pití na sobotní večer.

Za sobotní odpoledne a nedělní dopoledne se toho na žádné chalupě moc nestihne. Pomaloučké tempo prací pokračovalo především uvnitř. Krušnohorská zima dovolila maximálně pokácet steskem seschlé ovocné stromy po Němcích. Okolí chalupy se nijak moc neudržovalo, na jaře byla tráva ještě polehlá, a při podzimním návratu se k ulehnutí chystala.

Ovšem čas železnou oponou trhnul, a po tancích spřátelených armád přitáhla i doba husákovského bezčasí. Část kumpánů ze sobotních flámů zmizela v kapitalistické cizině, dalším se dolů k nám pod les nechtělo. Z řady důvodů – jeden se usadil, jiný zestárl, třetí si pořídil ruinu vlastní. A byli i tací, kterým se najednou moji rodiče nehodili do portfolia přátel a známých. Táta si zvykal, že je na údržbu sám. Ale protože byl neskutečně šikovný, naučil se devatero řemeslům. Chalupa se měnila, na rekonstruování a opravy bylo najednou více času. Pracovalo se i v neděli, protože netřeštila hlava z Kord vodky a Gold King Whisky a Egri Bikavéru…

První prací, při které bylo třeba opustit interiér, byla otcova snaha zaizolovat celý dům zvenku. Vymyslel sofistikovaný systém drenáží, vsakovacích jímek a odvětraných zásypů izolačních příkopů. Už jako klukovi mi bylo podezřelé, že by tolik úsilí přineslo kýžený efekt. Táta se s tím neskutečně nadřel. Hornina v Krušnohoří není zrovna písčitá, vykopat bylo třeba desítky metrů příkopů, ručně namíchat kubíky betonu, rozvozit štěrk, vyzdít šachty a uložit ostře pálené roury… Pravdou je, že jsme se pak při dešti spolu chodili dívat, jak opravdu z některých výpustí voda odtéká. Bůhví, zda tak odtéká dodnes. Myslím, že táta byl na výsledek pyšný. Já jsem dnes pyšný na něj, i když si s tím pocitem nějak nevím rady.

Podstatné je, že při obkopávání kamenného domu otec těsně u východní zdi narazil na skomírající trs rezavých pivoněk. Nevím, jestli kdy před tím si někdo té rostliny všiml. V drsných podmínkách Erzgebirge vykvétala až v červnu. Tedy v době, kdy už byla chalupa opuštěna, a zatímco jiné rekreační objekty se zazimovávají, u nás se koncem dubna „zaletňovalo“. Otci bylo toho chcípáčka líto, a i když nevěřil, že by mohl přežít, alibisticky jej přesunul o kus dál. Vůbec si nemyslím, že tátovi šlo o záchranu nějakých pivoněk, nikdy ke květinám, zelenině a zahradničení neměl sebemenší vztah. Ale když se mi to po letech rovná v hlavě, táta neskutečně pietně přistupoval ke všem věcem, na které narážel „po Němcích“ (jak také píši jinde). Bylo jasné, že i těch pár ubohých stonků vedle chalupy bylo vzpomínkou na někoho, kdy je tam vysadil, kdo to místo chtěl udělat hezčí, kdo chtěl nejspíše někomu udělat radost…

Pivoňky se tátovi neskutečně odvděčily, během dvou tří let se rozrostly, a každý rok, posléze už vedle chalupy opravené i zvenku, se na bělostném pozadí nově nahozených kamenných zdí odrážel obří trs rudých, jako pěst velkých květů.

Když se jednou za uherský rok zastavím u bráchy, vždy se na pivoňky zajdu podívat. Všechny tisy, jalovce, mahónie za ta léta postupně odcházejí. Ale pivoňka je stále na svém místě. Je. Věřím, že ten dávný zahradník by měl radost.

23.1.2020, Vysočany

Já a kadibudky

Já vím, je to trochu úchylné, až koprofilní téma. Ale nemohu si pomoci, protože sucháče, nebo-li suché záchody, mne provázely, a vlastně stále provází, mým celým životem. Jako jeho takřka stylotvorná součást.

Sucháč krušnohorský

Krušnohorské chalupy mají k úhledným hrázděnkám severních Sudet, či úpravným krkonošským boudám hodně daleko. Bytelné domy do bytelného Erzgebirge se na první pohled tváří jako kamenné pevnůstky mající blíže k betonovým řopíkům, než k útulným člověčím domům. Zdi seskládané z místních blýskavých ortorul se svou strukturou a tloušťkou také moc neliší od zřícenin středověkých strážných hrádků v údolí pradávné Ohře prodírající se mezi prahorní krušnohorskou krou a kalderou Doupova.

Zima trvající od října do dubna donutila místní kovkopy vytvořit první model ekologického domu, dnes bychom řekli - s integrovanými životními funkcemi. A tak v přízemí kamenných pevnůstek žily jak jejich rodiny, tak i sporý dobytek ve stáji generující teplo. Nejen teplo, ale i něco hnoje, který se vyhazoval ven nevelkým oknem - každý větší otvor by teplo zbytečně odebíral! A nad tímto hnojištěm také stála věžovitá toaleta. Proč "věžovitá"? Zatímco dole v údolí bylo lze vyvážet hnůj na pole i v zimě, nebo tedy po většinu roku, v drsných krušnohorských podmínkách to dost dobře nebylo možné (nejen že by to znamenalo celkem nesmyslně se prodírat navátými závějemi sněhu, ale cenný hnůj by také sebrala jarní obleva!). Tomu se muselo přizpůsobit i řešení běžných lidských potřeb. Na záchod se tedy chodilo do patra, kde v ne tak bytelné části domu, která sloužila především jako seník či skladiště, byl ve zdi úzký průchod na venkovní záchod. Na rozdíl od středověkých prévertů, jejichž hradní majitelé si moc nelámali hlavu s padajícím tím... exkrementem, byla dráha pádu u krušnohorských chalup řešena jakýmsi prkenným krytem vedoucím až k hnojišti. 

Tento tubus vedle svého hlavního účelu, jenž není třeba dopodrobna osvětlovat, měl i zajímavou vlastnost příznačnou spíše komínům. Ano, i v tomto případě můžeme hovořit v jistém smyslu o obráceném tahu... A tak když k nám na chalupu v prvních letech (než otec přestěhoval onu místnost do česky standardní přízemní polohy, posléze i s luxusním water-closetovým řešením) přijela návštěva, musela se vypořádat nejen s ledovými západními větry (myšleno těmi opravdovými, mrazivými, po nichž si člověk opravdu rád natahoval kalhoty!), ale čas od času také s po místnůstce poletujícím toaletním papírem, jemuž se prostě nechtělo spořádané přistát na místě určení. 

Sucháč křivoklátský

První chaty v údolí Skřivánčího potoka, levostranného přítoku Berounky, určené k rekreaci rakovnických měšťanů, byly také přísně účelové. Nezdržujme se popisem, protože na rozdíl od krušnohorských chalup jsem se historii rozvědčických chat již zběžně věnoval v příspěvku Letní chatování. Jen zmiňme, že tyto prkenné boudy naopak nemusely odolávat zimnímu nečasu a přistupme rovnou k tématu fekálnímu!

Chaty tehdy sloužily k jednoduchému přespání ze soboty na neděli. Po dospání večerního flámu, rychlém obědě a nedělním odpoledním koupání v řece se spěchalo zpět do městečka na dlani. Samozřejmě, že i v těch několika víkendových hodinách došlo ke konání obvyklých potřeb. V letních dnech byla tato nutnost vymezena  parametry zcela odlišnými od těch krušnohorských. Vykopání potřebné jámy nebránilo nerozbitné kamenité podloží, o hrozbě zavezení hnojem nemluvě. Důležité naopak bylo, aby byl suchý záchod umístěn z letně pochopitelných důvodů co nejdále od chat. A tak se za potřebou putovalo vysoko do strání okolních borových lesů. Zde byly ladně rozmístěny prkenné budky známého univerzálního tvaru. Tato ladnost ovšem v mých dětských očích nenacházela pochopení. Celé léto bylo třeba na toto stoupání do lesů myslet! Protože kdo zapomněl, a toto opomenutí se mu připomnělo uprostřed noci, musel vystoupat do tmavého lesa s baterkou. A kdo zažil noční táborové hry, moc dobře ví, jak snadno dovede mihotavé světlo slabé baterky udělat z ladného českého boru děsivý Blair Witch... A tak když jsem vrzajícím a kvílejícím temným lesem stoupal k oné budce, býval jsem posrán až za ušima, ještě než jsem tam došel!

Sucháč ročovský

Před mnoha a mnoha lety jsem se ve svých osmnácti letech ze dne na den octl v jednom z pididomků chmelařské obce Ročov. Učil jsem zde na vesnické škole vše, od matematiky po chemii, vedl střelecký i pingpongový kroužek, skicoval ročovský klášter... Leč zpátky k exkrementům!

V té době vrcholícího reálného socialismu (Biľakův vědecký objev, gůglujte, děti!) se v řadě načančaných domků významné chmelařské obce střediskové, se dvěma hospodami, státním statkem, školou, benzinkou i národním výborem, chodilo opravdu kadit na dvorek. I v mém pronajatém domku o dvou místnostech sice tekla voda (z kohoutku na chodbě), ale zároveň se uprostřed dvora na mírném návrší, pozůstatku to bývalého hnojiště, tyčila známá budka, na první pohled určená k tomu jedinému účelu. Tento účel jsem v budce provozoval po celých deset měsíců toho podivného školního roku 1980/81. Budka oproti všem budkám předchozím měla ovšem vlastní a zcela unikátní specifikum. Asi jako Sněmovna národů koncem roku 1992. Zatímco hnojiště se v průběhu předchozích let zrevitalizovalo vlastními silami a vlastně zaniklo pod bujným porostem, u budky probíhal vývoj k jejímu, či spíše mému, neprospěchu. Opěrné sloupky uhnily, a tak budka stála na kopečku jako nestabilní krabička od sirek... Při účelovém dosednutí došlo ke zhoupnutí, takže jsem se nemohl plně věnovat... no prostě tomu účelu! Zároveň jsem totiž musel permanentním lehkým pohybem hýždí či ramen vyvažoval statiku této dřevěné budovy tak, aby se i se mnou nezřítila! Ó, jak se mi ulevilo, když přišly první mrazy!! Chápete?! Podloží zmrzlo a tím zajistilo statiku budky celkem spolehlivě. Jenže... Kdo se směje naposled... atd. V mrazech nedošlo jen ke zpevnění podloží! Mráz svou silou jaksi stejně působil i na obsah budky... Dále čtou jen silné povahy!! ... Po dobu zimních měsíců jsem vycházel na dvorek za daným účelem nejen teple oblečen, ale před vstupem do objektu jsem musel nejprve uchopit lopatu a s její pomocí vytvořit prostor pro nový obsah... Pořád nerozumíte? No prostě mé exkrementy se chovaly jako narůstající velehorský ledovec. Špičatý ledovec!

Tak až se stavíte u nás ve Skřivánčím údolí, nestěžujte si na spartánské podmínky, prosím! Buďte rádi, že před akcí nedostanete do ruky lopatu a že vám nelítá použitý toaleťák kolem hlavy!


Praha, 29.12.2018

Vpravo na zdi ten svislý pruh je pozůstatek krušnohorského prevértu. Modelka vpředu je moje maminka na lyžích neznámé značky se spolehlivým vázáním kandahár... O pár let později si na těch samých ošklivě zrasovala nohu...

Nástupce původního sucháče přestěhovaný do přízemí.

Ročovský kostelík z východu, autor neznámý

Cesta k Ročovskému klášteru, autor opět neznámý... Tedy toho kláštera ano - Dientzenhofer!

V té stráni nad chatou by bylo lze dohledat ještě tří kadibudek patřících sousedům. Již nepoužívaných, nejspíše čekají na prohlášení kulturní památkou.

Léto v Provence

Vítr ve vlasech, sedmička bordeaux v ruce a ve druhé Nokia 3210...

Ten nezlomový rok 2001 byl nabit událostmi. Mimo jiné jsem si splnil dávný sen a konečně cestoval do Francie. Už to tedy nebylo na motorce, jak jsem kdysi bláhově plánoval, aniž bych vlastnil doložku natož pas, ale po těch letech už bych to stejně jednostopě nezvládl! A tak jsme s Klárkou nasedli do její astry. Zpětně by bylo možné oplíka tak trochu za motorku považovat. Ale to bych byl nespravedlivý! Bylo to spolehlivé a rychlé auto, které přežilo i moje zazmatkování v pařížských ulicích, kde nás  vytáhlo zpod kol náklaďáku, neztratilo uzávěr od nádrže, kterou jsem po natankování standardně zapomínal zavřít, a i ten náraz do stromu v kempu poblíž Narbonne nezanechal na kufru zásadních následků.

Klára po ty tři týdny většinou řídila, já jsem se kochal nebo listoval v průvodcích. To byly ještě ty poctivé paperbacky, s černobílými fotkami a překreslenými mapičkami. Ve Francii můžeš mít za volantem půl promile, navíc omezené finanční prostředky přispěly k tomu, že jsem přes den konzumoval to, co bylo nejlevnější – červené víno (sedmička kvalitního vína byla levnější, než kelímek taveného sýra)! Na dálniční poplatky nebylo, ale my stejně raději jezdili po okreskách, stavovali se na petit-noir café v městečkách a vesnicích při cestě, záviděli lelkujícím důchodcům jejich magnum lahve s růžovým vínem a žvýkali suchou bagetu zalévanou na naše poměry superlevným bordeaux. Posléze mi Klára zakázala používat tehdy ještě analogový fotoaparát, abych všechny filmy nevyplácal na fotografie venkovských kostelíků, protože – jak tvrdila moje šoférka – fotit kameny bez lidí je úplná blbost.

Myslím, že někde za Poitiers, či u La Rochell, kde jsem v přístavní hospodě z totální neznalosti zakázal Kláře přidat do bouillabaissy připravenou majonézu, tedy mayonnaise s omáčkou rouille (což mi dodnes vyčítá!), jsem konečně začal lehce měnit názor na protivné Francouze. A když na nás, tedy spíše na tehdy neodolatelnou blondýnku v tílku a žlutých kraťáscích, tři dědci na Mount Ventoux mávali a zvali na víno a klobásky, už jsem je měl i docela rád.

Moc jsem se těšil do Provence! I tak jsem byl překvapen, jak intimně, důvěrně a klidně působí kraj, na který jsme si ušetřili podstatnou část cesty, ale zároveň se báli turistického balábile. Týden jsme vyjížděli z Avignonu do kopců nad Carpentras, Sault či Roussillion, projížděli opuštěnými okreskami šesté třídy a zdánlivě opuštěnými vesničkami utopenými v letním slunci.

Moje máma v to letní odpoledne musela být notně překvapená. Nejen proto, že jsem se jí ze švestkového sadu někde ve stráni Luberonu ozval telefonem. A dovolal se do Skřivánčího údolí u Berounky, kde tehdy signál zesilovala nejspíše ne moc účinná anténa přitlučená do štítu naší chaty. Obávám se, že vůbec nechápala, proč ji nadšeně nevolám z Paříže, od chrámu Notre Damme, z Tuillerií či Martových polí. Proč ne z Orleánu od sochy Johanky Svaté, proč ne z městské brány Carcassonne  či z Cours Mirabeua v Aix… Proč ze švestkového sadu utopeného v borovicových lesích?

V té době jsem už dávno odevzdal služební motorolu od korejského zaměstnavatele a vlastnil zvěčnělou Nokii  3210. Ovšem na soukromém čísle a bez roamingu. Tuto předrahou službu měla na své Nokii (všichni měli tehdy Nokie, děti!!) Klára. Věděl jsem, že to kraťounké zavolání do dalekého křivoklátského údolí vyjde na několik set korun českých, takže jsem do mobilu chrlil nesouvislé dojmy. Že jsem na nejhezčím místě na světě, že držím švestku velikosti letního jablka, že se máme fajn a … a tak. To místo, ten sad, ta stráň, ten Luberon… to prostě byla taková síla, že jsem se jí kousek pokusil poslat skrz buňky nové mobilní sítě rozvěšené mezi bétéeskami.

A tak když někdy posílám od moře fotky svých dětí pořízené telefonem, uložené v telefonu a odeslané telefonem, vzpomenu si na prosluněný Luberon, Klárčinu Nokii a můj první roamingový hovor. Tedy malý hovor pro lidstvo, ale obrovský skok pro Burmu.

Francie 2001, Praha 23.8.2018

 Eiffelovka

 Snídaně kdesi za Orleánem - bageta a bordeaux!

 Ten románský kostelík jsem si mohl vyfotit jen pod podmínkou, že na snímku bude i Klára... Vyhověl jsem, přesto si neodpustila vyjádřit názor na focení starých šutrů... :-)

 Avignon a červencový festival veškerého performování.

Klára a levandule. Kdesi v Plateu Vaucluse.

Pelíšky

Znáte ten dobrej, normalizační? Jak jde Maruška pro jahody, dojde až k měsíčkům, obchází oheň, a oni se jí představují. Sympatičtí stařečci Leden, Únor, Březen… Až dojde k takovýmu dědkovi odpornýmu, zavšivenýmu, smradlavýmu, a ptá se: „A kterej jsi ty?“…. „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství!“…

Stejně hnusně, jako ten zavšivený MČSP, se do mé dětské hlavy zapsal jinak celkem nevinný Srpen. Když celé dětství slyšíte věty jako „Oni pak po srpnu zdrhli“… „To se posralo po srpnu!“ … „Srpnová okupace…“ … „Po srpnu ho vyhodili“ …, tak se vám ten hnus prostě obtiskne do podvědomí. Samozřejmě, že pro mne Srpen 1968 nemůže být životním přelomem, na to jsem byl příliš malý. A samozřejmě, že na rozdíl od nostalgických pamětníků jsem celkem brzy, jako kritický adolescent, pochopil, že „Ten“ Srpen nebyl žádný zázračný a světoborný pokus o socialismus s lidskou tváří, kterémuž termínu tehdy uvěřil nejeden budoucí prezident či moudrý klaun (aby o to drsněji byli ze svého omylu vyvedeni!). A Dubček? Když o dvacet let později vylezl v Melantrichu na balkon, trochu se mi navalilo…

Jenže když teď, při příležitosti kulatého výročí, koukám na všechny ty dokumenty, poslouchám vzpomínky, vžívám se do pocitů pamětníků, jako by přes propasti času až do dnešních dnů ke mně doléhalo to praskání páteří, bouchání dvířek od embéček směřujících k Rozvadovu, to hmatatelně narůstající zoufalství, dusná atmosféra v kuchyni naší chalupy, kterou s mými rodiči napůl vlastnili emigranti… Protože jedna věc jsou velké dějiny s tanky a chrčícím rozhlasovým vysíláním, zrnící televizí či vzdycháním zlomeného soudruha v projevu k národu. Druhá pak jejich tíha dopadající na jedince, jak perlík drtící jeho plány, přátelství, rodinné vztahy. Hrnoucí před sebou beznaděj, bezčasí, tupost a hloupost omezenců majících najednou navrch.

A tak se omlouvám, ale vždy když končí Hřebejkovsky sladkobolně nostalgické Pelíšky, prostě se neudržím a pustím při závěrečných titulcích slzu. Víte, jak jede Sluneční hrob a vy čtete o těch lidech, kteří si navzájem zmizeli, aniž by měli šanci se ještě kdy potkat... Tak jen doufám, že tahle spirála dějin mne mine.

Praha, 19.8.2018 (ale vlastně každého jednadvacátého srpna)

Děda Jaroslav

Děda Jaroslav zemřel pár let před mým narozením. A bylo mu o dva roky méně, než je teď mně. V rodině se traduje, že ho uštvali komunisti. Že se děda do poúnorové doby zcela nehodil, tak o tom žádná! A že musel rudému hnusu lézt krkem, tak tím jsem si zcela jist. Jenže taky to byl nejspíše on, kdo do genetické výbavy nás potomků vnesl nebezpečí ischemické choroby srdeční. Z vyprávění babičky Jarky, kterému jsem v dětství fascinovaně naslouchal, jsem také záhy pochopil, že dědeček si uměl života užívat. A tak vedle toho sklonu k infarktu nám přidal i gen přítulnost k veselé společnosti a vše, co s tímto koníčkem souvisí.

Děda Jaroslav je v naší rodině takovým Bruce Willisem z westernu Poslední zůstává. Taky přichází jakoby odnikud a taky perfektně ovládá zbraně. No, a s jistým zadostiučiněním předpokládám, že si také věděl rady s pitím a ženami!

Když jsem se v pozdní pubertě zajímal o původ rakovnické větve naší rodiny, otec se jen letmo zmínil, že jeho bratr Pavel kdysi zjistil, že Jaroslav se nejspíše narodil někde na pomezí Čech a Moravy v obci se spanilým názvem Bílý kůň (kde by se asi tak měl narodit Ten, co zůstává poslední!?). Tenkrát jsem se s tou základní informací spokojil, další podrobnosti mi byly celkem fuk. Jen si pamatuji, že už tehdy mi přišlo divné, že strýc Pavel musel po tak základní informaci pátrat. No, a jak už jsem si mnohokrát posteskl, teď už se nemám koho zeptat.

Vytvořil jsem si tedy vlastní teorii – Jaroslav pocházel z malých domkářských poměrů, podařilo se mu z nich vymanit, nejspíše studiem, a po krátké praxi v některé pražské bance byl vyslán řídit nepříliš velkou bankovní pobočku s nevelkým významem, ovšem sídlící v okresním městě Rakovník. A zde se poprvé setkal s chmelařským byznysem, což je poznámka, která bude pro další vyprávění podstatná!

Jaroslav se mimo financování obchodu s chmelem určitě rád věnoval bohatým kontaktům s místní honorací. A k té zcela jistě patřila významná rodina Brettschneiderů, s nejhezčím domem na rakovnickém náměstí, s prosperujícím obchodem v rohovém podloubí a "Prvním mechanickým závodem"… A hlavně s třemi krásnými dcerami! Tedy ještě s jedním synem, prastrýcem Ferdou! Ale o tom – pssst!!! – teď mluvit nebudeme! Zmiňovat v našem příběhu švagra, kterému se snad dokonce dvakrát podařilo propít fungující autodopravu, to není s ohledem na úspěšného Jaroslava moc vhodné!

S mohutnou hlavou rodu, pradědkem Ferdinandem, se Jaroslav setkal u čtvrtky vína či u karet nejspíše ve Slávii či U Černého orla. Do obou podniků na rakovnickém náměstí to oba neměli daleko, a nejspíše záhy slovo dalo slovo… a další si dovedete představit. Jaroslav byl bezesporu skvělá partie. Možná už v té době měl pronajaté honitby na Pavlíkovských vršcích a na zdech jeho bytu se objevovaly první lovecké trofeje. Nejspíše bylo jasné, že dříve nebo později tento mladý a úspěšný bankéř zamíří do pražské centrály. A když byla Jaroslavovi představena nejstarší Ferdinandova dcera Jarka, moje budoucí babička, s uhrančivýma očima, a nezastírejme si, že i s úctyhodným věnem?  Podle mne nebylo co řešit!

Nejdříve se narodil Pavel a pak můj otec, Aleš. Tedy přesněji řečeno, táta je křtěný Aleš Petr, aby bylo jasno, hlavně tedy bráchovi – protože po tátovi se tak jmenujeme oba! Mladá rodina si žila zcela jistě nad poměry toho okresního městečka schouleného do údolí kolem úsměvně velikého, přesněji řečeno malého, potoka. V létě se jezdilo na výlety k příbuzným do Senomat a na kolech na Zvíkovec, kde taky malí bratři trávili na sokolské chatě či spřízněném statku prázdniny. V zimě městečko žilo bohatým kulturním a společenským životem. A do toho si Jaroslav užíval svého koníčka a se setřicí Rijou trávil spoustu času na honech a lovech. A že to byly trochu jiné hony, než známe z českých normalizačních filmů, to si pište! Nepředpokládám, že by sestry, a tedy ani babička Jarka, nebyly vychovány v tom správném měšťanském duchu. A Jaroslav byl pečlivý manžel a hodný otec, rodina byla nadmíru zabezpečena a její místo v společenském žebříčku městečka a okresu bylo jasné, tedy i zdaleka viditelné!

A do toho přišla válka… Celá velká rodina díky vzájemné pomoci v závětří dějinných zvratů přežívala celkem v klidu. Tátovi válka zošklivila králíky, kterými rakovnické zásobovalo zemědělské zázemí okresu. Čas od času také otec vzpomínal, jak nosil obědy strejdovi Ferdovi do okresní věznice za okresním soudem. Tam dole, pod hřbitovem. Zde si Ferda odpykával trest za šmelinu, jíž ohrozil válečné úsilí německého nadnároda v době tak tragicky neúspěšného pokusu o ovládnutí Evropy a přilehlých záhumenků.

Již koncem předposledního válečného roku se jednou za čas vydával Jaroslav na cestu do Prahy. Zde se po bytech scházeli přední ekonomové a finančníci, aby byli připraveni na převzetí hospodářství zpět z německých rukou. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že po válce bude německé obyvatelstvo vyhnáno, chcete-li odsunuto, bylo třeba rozhodnout o obsazení klíčových ekonomických pozic především v dosídlených Sudetech. Děda Jaroslav se svou zkušeností hodil k nastartování financování obchodu s chmelem v jeho historicky nejvýznamnějším centru – v Žatci. Není cílem této vzpomínky hodnotit, jak se naplnily jistě bohulibé plány poválečné obnovy. Zrovna ta žatecká chmelařská prosperita zaostala za původní představou nejspíše hodně daleko. Burza chmele se s žateckými Němci přestěhovala do Mnichova, stejným směrem putovala i drahocenná sadba. Kredit známkovny se horko těžko zdvíhal a hospodaření na rozsáhlých chmelnicích zachraňovali přicházející Volyňští Češi (jejichž dávní předci pocházeli začasté právě ze Žatecka), pro něž zásadním cílem bylo hlavně se nevracet do stalinského neráje.

A do tohoto zmatku dorazil pan ředitel, tedy děda Jaroslav, se svým životním stylem, příliš mlád na to, aby se zavřel do ředitelny a odtud sledoval cvrkot. A tak v době lístkového systému organizoval zabijačky a opulentní večírky, ale také lovecké výpravy do sádeckých lesů, které často končívaly v lesním hostinci V Sádku několikadenními oslavami života. Poválečného. Ovšem Žatec naplavený novým obyvatelstvem, z něhož značná část chytala do plachet nový vítr, nebyl tím domáckým a starosousedským Rakovníkem. Kde se všichni znali a všichni byli tak trochu příbuzní. A dlouhá léta se potkávali v té již zmíněné Slavii u čtvrtky červeného a karet… čemuž odpovídala ve srovnání se sudetským Klondikem zásadně nižší míra závisti. Dál už to známe z literatury a filmu. Po únorové prohře všeho rozumného došlo i na dědu Jaroslava. Udání pršela hlavně od jeho dosavadních apoštolů v nepadnoucích mysliveckých kamizolách. Pád zahájilo stěhování z ředitelské pracovny i ředitelského bytu. Poslední židlí před smrtícím infarktovým atakem pak byla sesle přepážkového pracovníka zapadlé kralovické pobočky.

Samozřejmě, že s ohledem na dobu a tehdejší situaci bylo pro Jaroslava jistě štěstím umřít ve své posteli, a ne na kavalci ošetřovny některého z příbramských koncentráků. Smrt mého dědečka, s nímž jsem se ani zdaleka neměl šanci potkat, pro mne má od dětství zvláštní význam. Znal jsem jeho fotografii z babiččina nočního stolku. Ta fotka se po babiččině smrti přestěhovala na televizi do chalupy v Krušných horách. Celé dětství jsem byl obklopen jeho loveckými trofejemi, na Berounce i v Erzgebirge. Neuměl jsem si, pionýr toužící osvobodit trpící černochy zpod jha koloniální nadvlády, představit, že někomu může patřit honitba. Neuměl jsem si představit, že ten mladý muž v čepici a kabátu z velbloudí srsti z předválečné fotografie je můj budoucí otec. Znal jsem jej v mámině ručně pleteném svetru, v nepříliš padnoucím levném obleku z prostějovské prodejny dole v Podměstí, v silonovém svrchníku, který v sedmdesátých letech nosili všichni. Prostě mi ten svět představovaný mrtvým dědečkem připadal tak strašně nepravděpodobný, snad ještě více, než dnešním dětem nástupiště Devět a tři čtvrtě na nádraží King‘s Cross.

Později jsem si často představoval, kam by se můj život ubíral, kdyby ten starý rozumný svět nebyl rozmetán a rozbit na cimpr campr. Možná bych strávil pár měsíců v Londýně, ale nepřivezl bych si mohutnou jazzovou diskotéku jako strýc Pavel, spíše by to byly vinyly Clash či Ramones. Protože si pamatuji, jaký jsem byl trouba, nejspíše bych kvůli boji za práva jiných, kteří by o můj boj vůbec nestáli, někde po Evropě házel molotovy… Nebo bych studoval ekonomii na zahraniční univerzitě, protože pod slovem ekonom bych si nepředstavoval tu divnou paní ze školní jídelny, které jsem měsíc co měsíc platil stravenky… Kdyby… Jak říkával můj povedený tatínek s buržoazním původem, který na něj byl celý život nalepený jako zaschlý lejno: „Kdyby byly hovna sladký, sraly by se do kafe!“

A tak až budu letos opět uklízet těch 25 metrů čtverečních naší modřínové boudy ve Skřivánčím údolí, budu se zvláštním pocitem hlubinného archeologa vlastního života opatrně ze skobiček sundávat těch pár památek, o kterých vlastně nic nevím… Stejně jako o té čím dál víc zašedlé miniaturní fotce dědy Jaroslava v mysliveckém klobouku.

V Praze, 3.5.2018

Tři sestry 

Základ rodu před nejhezčím domem v Rakovníku

Velký pradědeček Ferdinand, zde pravděpodobně se strýcem Pavlem

Děda Jaroslav, prateta Libka a můj otec Aleš

Táta se svým pověstným úsměvem

Buržoazní synci... pod dozorem