neděle 24. prosince 2017

Svěrák, aneb Příběh(y) vánoční

Na té zkratce kolem žatecké Švehlovky, co už tam dávno není, protože místo ní stojí nová škola, jsem už skoro brečel. Ten svěrák byl na desetiletého kluka fakt dost těžkej! A já ho vlekl až z železářství na tehdejším náměstí VŘSR. Od schodů na  nedlážděnou cestu mezi 1. ZDŠ a plotem školních pozemků jsem ho pokládal na zem už každých dvacet metrů. Co se svěrákem, nikam jej neodložíte, nikam neschováte. Věděl jsem, že jej prostě musím dotáhnout až k nám na Ostrov, vyjít do prvního patra a schovat pod svou válendu.
Ten svěrák byl vánoční dárek pro mého tátu, stál nehorázných 360 Kčs, což si i přes tu propast času dodnes pamatuji, protože to byly nejen pro mne obrovské peníze! Na svěrák padly v podstatě všechny moje peníze našetřené na vánoce.  Asi to byl jeden z mých nejdůležitějších dárků v životě, a jeho význam by na imaginárních vahách nejspíše o něco převážil i ty důležité dárky budoucí. 
V těch letech jsem celé víkendy trávil s tátou ve stodole naší chalupy v Krušných horách. Táta pracoval na starém ponku po Němcích a největší problémy mu působily už nepříliš funkční dřevěné svěráky. Vždy si nezapomněl ulevit, že se na takovou práci může vy... Bylo tedy logické, že v mé desetileté hlavě se záhy urodil plán, a od září jsem chodil do železářství okukovat ten nádherný červený svěrák.
Uložením svěráku pod válendu moje starosti neskončily. Vánoce jsme každý rok trávili právě na té chalupě, a jak tedy dostat neforemný nezabalitelný obrovský svěrák nenápadně do kufru rodinného moskviče, jak jej v halžovské garáži u Husů dostat nepozorovaně z auta? Jakmile byl venku, už to bylo v pohodě, protože jsem jej naložil a rychle svezl k chalupě na našem pivbobu (korba tátou upevněná na starých lyžích, na které jsem dokázal svézt k chalupě i dvěstělitrový sud s topnou naftou, hlavně se do něj ovšem vešly přesně dvě basy lahváčů!). Samozřejmě, že už tehdy jsem tušil, že svěrák nemůže ujít tátově pozornosti. Ale oba jsme tu nenápadnost hráli dokonale.
Otec musel mít hroznou radost. Kdo kdy řezal, piloval, vrtal...., ten ví, jak nepřítomnost svěráku dokáže otrávit život. Jenže táta neuměl tu radost dost jednoznačně dávat najevo. A tak si od svých deseti let pamatuji, že jásáním nic nezkazím! Až po letech, po hodně letech, při mé náhodné návštěvě coby sentimentálního dospělce, kdy jsem z nostalgie zabloudil do stodoly, mi táta řekl, že za ten svěrák mi celé ty roky je neskonale vděčen. Takže je čas na první vánoční ponaučení: chvalte!! Chvalte z plných plic! Aspoň svoje děti, dokud o to stojí.

Po několika desetiletích jsem dostal vánoční dárek já. Byl od mé dcery. V podstatě opačné váhové kategorie, vyrobený z krabičky od sirek. Lehounký, nepatrný. Ovšem emočně měl váhu několika svěráků. Level Srdcerváč. Celé roky jsem jej pečlivě opatroval. Při předposledním malování bytu pečlivě uschoval... Takže teď vím, že tu někde je, akorát nevím kde. Ono stejně nejde o tu lehounkou krabičku popsanou dětsky úhledným písmem... Ale to asi nemusím vysvětlovat.
Jaké vánoční ponaučení plyne z této vzpomínky? Tak pro mne nejedno zcela zásadní. Třeba že opakujeme i ty nejblbější chyby svých rodičů. A z těch ostatních? Ani jedno není dost dobře sdělitelné. V každém případě dnes už se zase na vánoce těším. A tak mám pro své přátele zvláštní přání - ať pod stromečkem neleží žádný Srdcerváč. I když - o čem by pak ten život vlastně byl...?  Tak bohatého ježíška! A každý den odvahu!


Praha, Štědrý den 2017





sobota 16. prosince 2017

Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"
Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 
Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!
.
Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!


Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě


Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.

středa 13. prosince 2017

Vítek

Víťova nevysoká podsaditá postava, plnovous a dlouhé vlasy s ofinou ve stylu Hanky Zagorové, působila jako balvan překážející v cestě. Šutrák přívětivě zarostlý mechem, jenž se nedal jen tak minout. Přesto nám trvalo několik semestrů, než jsme se potkali. Tedy nemyslím tím, že bychom se v těch třech čtyřech zásadních ústeckých hospodách mohli minout. To šlo opravdu těžko. Jak minout dýmajícího trolla na zahrádce přeslavné hospody Hnáta? Lehký úsměv na tváři, ve žlutých prstech věčná startka, a v druhé ruce rozložené jednohlavé karty. Myslím, že tak jsme se i seznámili. Že chyběl jeden do čtyřky. Já sice nikdy nebyl ani zdaleka excelentní mariášník, ale ve čtyřce se dalo většinou s někým svézt, takže má prohra málokdy přesáhla pět korun československých.

Vítek byl naopak mariášník skvělý! Vlastně si mariášem přivydělával na útratu. Ono vyhrát osm kaček, to bylo na jedny startky a teplou sekanou s lutenicí! Víťa vůbec vynikal v důležitých oblastech života. Například byl výborným rybářem. I tím si dokázal přivydělat. Obrážel rybářské soutěže po celé republice a výhry okamžitě zpeněžoval. Někdy také přivezl hromadu pstruhů. To jsme se pak slezli ve druhém patře vaňovské koleje, Vítek smažil na elektrickém vařiči a za odměnu rozděloval upražené ocásky a ploutve. Samozřejmě se to neobešlo bez batohu lahváčů, pro které autobusem patnáctkou sjeli dva dobrovolníci ke stánku na starém autobusáku za obchoďákem Labe.

Nejvíce nás asi sblížila příprava na děkanát ze čtyřsemestrální matematické analýzy (děkanát = čtvrtý a poslední zkušební termín, který musel schválit děkan fakulty). Análu přednášel a zkoušel tehdy pouhý asistent dr. Zdráhal. Byl horší než španělští interbrigadisté – přes něj prošel opravdu málokdo. Pro studium jsme s Víťou zvolili skvělé místo – nastěhovali jsme se ke kamarádovi do Starých splavů. Vítek tam celé prázdniny půjčoval loďky patřící komunálnímu podniku Doksy. Účetnictví se vedlo ve školním sešitě, takže za nepřipsanou zápůjční hodinu byla čtyři piva. Kelímkáče jsme vozily ze stánku na hlavní pláži na skládačce, která měla vzadu drátěný košík, kam se jako na potvoru vešly právě ty čtyři kelímky. Netuším, jestli jsem v těch dnech vůbec otevřel učebnici od Gillmana a Mc Dowella. V každém případě jsem v čase, kdy jsem neseděl v pokladně půjčovny loděk, vybudoval na břehu jezera jednoduchou udírnu. Vítek nalovil ryby, i úhoře jsme měli!, a už se z udírny kouřilo. Tu zkoušku jsem nakonec udělal, i Víťa, ale nebylo to zásluhou mastných prstů a voskovaných kelímků. Spíše jednoho mejdanu, kde jsem se s dr. Zdráhalem slušně opil, takže ještě než mě vyhodil od zkoušky, což by znamenalo opakování celého ročníku, nechal mě vysvětlit možná řešení binomických rovnic, což jsem se večer před zkouškou naštěstí naučil.

V těch letech jsem zdaleka netušil, že Vítek je také vynálezcem ekonomické teorie, která jednou ovládne Evropu. Víťovu teorii cyklického dluhu dnes využívají všechny socialistické vlády světa. Věčná žízeň a hluboká kapsa jej donutily lepit jeden dluh dluhem dalším. Ovšem bylo mu tak líto zbavit se najednou všech vypůjčených peněz, že vždy se snažil půjčit si o něco více. Jak tvrdil – aby z toho koloběhu taky něco měl. Měl svou teorii promyšlenou do detailu. Ovšem šedá je teorie, zelený strom života, jak se posléze ukázalo.

Vítka nakonec vyhodili odevšad. Nejdříve z koleje, takže jsme v jeho privátu na Hvězdě zorganizovali pár nádherných mejdanů, ale taky jsme dokázali celou noc prokecat nad lakovanou krabičkou, do které se vešla právě dvě balení startek. Ráno jsem se sice bál zakašlat, aby mě neopustily plíce, ale v hlavě jsem měl naštosováno mraky zásadních myšlenek. Vlasatý Víťa vylétl i od státnic. Prý mu vedoucí katedry řekl, že si to může za rok zopakovat, ale ať přijde ostříhaný… Tím se naše cesty rozešly. Vítek opakoval pátý ročník, zatímco já na consulu ťukal letové rozkazy pátého stíhacího leteckého pluku v Líních u Plzně.

Pár let po přelomu tisíciletí jsem kráčel Jindřišskou ulicí na zasloužený oběd. Vtom jsem zaslechl oslovení v té době a v tom místě zcela nepravděpodobné – slabé zavolání: „Fotr!“. Tak mi říkalo jen pár lidí v dobách mých studií již dávno prachem zavátých. Sice jsem se otočil, ale nic podezřele známého jsem nezaregistroval. Už jsem se chtěl znovu rozejít, když se oslovení ozvalo znovu, z úst pár metrů ode mne postávajícího cizince. Museli jsme se těsně minout, ale že je to Vítek, jsem poznal až podle jeho typického pohledu. Žádný plnovous, ani mařena do půli zad. Samozřejmě, že jsme skončili v hospodě, ale žádné bujaré shledání to nebylo. Víťa byl zamlklý a pomalu ze sebe soukal svůj příběh. Byl jedním z těch, kteří neustáli rozlet raných devadesátých. Od jiných jsem se posléze dozvěděl, že totálně selhala jeho metoda cyklického dluhu a třeba zakoupení služebního vozu pro vlastní potřebu z dotací na provoz soukromé školy nebyl ten nejlepší nápad. Vítek mě detailů ušetřil, skoro šeptem, zakřiknutě vyprávěl až o důsledku - několika letech strávených ve vězení. Poslouchal jsem ho se spadlou bradou, jak jsem se snažil představit si ten supící kámen za mřížemi.

S Vítkem jsem se už nikdy nepotkal, mariáš jsem nehrál ani nepamatuji, a jeho skorodětskou čtyřkovou verzi už vůbec ne. Obávám se, že žluté startky bez filtru se už léta nevyrábějí, říčanské kladivo panák za 1,90 Kčs bych asi nepolkl. Jen čas od času mi někde tam vzadu zašimrá vzpomínka na ty roky, na ty lidi, na ty příběhy… Jo, a taky si někdy koupím u nás lutenici ve skle, v tom krámě, co mají zboží na paletách dovezené z Němec těsně před expirací.

Ale i to je jen šestej odvar té pradávné síly, o jejichž rytířích se vypráví jen v málo pravděpodobných bájích…



Praha, 13.12.2017

sobota 30. září 2017

Solaris, aneb Vše je možné, propletené a zaumně pospojované

"V mozku nejsou přece fyzicky žádná slova, žádné city, vzpomínky člověka, to je obraz napsaný jazykem nukleových kyselin ve vysokomolekulárních asynchronních krystalech. Ona si z nás tedy vzala to, co v nás bylo nejzřetelněji vyleptáno, co už bylo dokončeno, nejpřesněji a nejhlouběji otisknuto, rozumíš?"

Nevím, jak měřit míru ikoničnosti literárního díla. Tedy ne, že bych nesouhlasil s dramaturgyní festivalu next wave / příští vlna Lenkou Dombrovskou, která tak v programovém bulletinu festivalu označila Lemovu sci-fi Solaris. Ale pak se shodněme, že se pro jistotu nebudeme ptát mladých fanoušku strašnického Divadla X10... ani snad ne na to, zda Solaris četli, ale ani na Lema samotného.
Když mi dramatik René Levínský prozradil, že pro režisérku Ewu Zembok, Polku ve službách české divadelní alternativy, dramatizuje - ano, pro mne rozhodně ikonický - román Poláka Stanislawa Lema Solaris, spadla mi brada a přes oči se natáhla pavučina jasně zřetelných vesmírně logicky propojených souvislostí. Najednou do sebe věci a události zacvakly jak zámky spojovacího modulu Sojuzu a Apolla v pětasedmdesátém. Už když jsem si rok dva po tomto nadzemském spojení nesl Solaris z městské knihovny, bylo jasné, že k tomu rozhovoru s Levínským dojde.
Lem byl pro mne v těch několika velice intenzivních letech vrcholící puberty zcela zásadním autorem. Zhltl jsem Astronauty, Mraky Magellanovy s Petrem z Ganymeda, znal pilota Pirxe, vzpomínal na Ijona Tichého... A hlavně o všem pořád dokola diskutoval s Alanem, mým pobratimem těch let, kdy starosti s invazí z Aldebaranu pomalu vytěsňoval rozkošně naplněný výstřih Ivany Fricové sedící v lavici před námi. A dnes už mohu přiznat, že Solaris byl zlomovým dílem hlavně kvůli přemýšlivějšímu Alanovi. Já bych ještě nějaký čas zůstal u těch hvězdoplánů, Alan už mířil jinam a naštěstí mě táhnul s sebou.
Solaris je knihou mnoha rovin či příběhů. Lem popisuje mnohasetletou historii lidského rozpoznávání neuchopitelné a hlavně nepochopitelné planety pokryté oceánem, který sám o sobě reguluje rotaci planety Solaris tak, aby nezamířila k destruktivnímu zániku v blízkém slunci. Hlavním tématem je ovšem geniálně popsané zoufalé míjení dvou civilizací - člověčí ze Země a mořské na Solarisu. A podle mne právě toto téma činí z knihy ono ikonické dílo. Lem zvedá prst, aby upozornil lidstvo, že setkání s jinou civilizací vyvíjející se v hlubinách vesmíru bude nejspíše právě o takovém míjení. Budu doslovný - takže žádná blízká setkání x-tého druhu, žádná Oblast 51, o lebkounech nemluvě. Když už, tak oceán měnící se barvy s nikdy se neopakujícími řadami tónů, maximálně nějaký piknik u cesty bratrů Strugackých.
Jenže Solaris je také o tom, co se s člověkem stane, pokud se mu zhmotní to, co má uloženo hluboko v paměti. Lem se tak pouští do dalšího ikonického tématu - od setkání nesouměřitelných civilizací k propleteným vesmírům v našich mozcích.

René Levínský mohl z předlohy vyzobnout, zvýraznit a použít cokoliv. Určitě by zručně dokázal jít naproti módní alternativě a postmodernímu matení a zmatení časoprostorů. S touto obavou jsem bral do ruky výtisk rukopisu hry, kterou Divadlo X10 inscenovalo ve světové premiéře v divoce alternativním prostoru DUP39.  A udělalo mi hroznou radost, s jakým citem pro předlohu je román převeden do divadelní řeči. Text se mi tak líbil, i s vědomím všech výše popsaných pubertálních konotací, že jsem se na představení vysloveně těšil. Nevím, zda autor myslel na to, že tématem letošního ročníku festivalu next wave je "slovo"! Tedy jak napsala Dombrovská - "podstatné je to, co je vysloveno!" V každém případě bylo zadání mistrem dialogu vrchovatě naplněno. A kdo četl obsáhlý program k brněnskému provedení "národně-divadelní" Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, jistě nepominul poznámku prof. Císaře, jenž s pochvalným pokyvováním chválí Levínského za "bytostné činoherní cítění, kterým se vyznačují všechny Levínského texty". Slušná teoretická opora v zádech!

No jo, leč cesta od textu k pohlcení diváka scénickým zážitkem je předlouhá. Ovšem, ohlasy aktuálně popremiérové, včetně Klárčina nadšení, ale i pochvalné recenze potvrzují, že inscenace Solaris - Anything Goes může být jednou z událostí letošní sezony. Jedná se o představení, které do alternativního prostoru DUP39 nemusí nalákat jen divadelní mládí (aby se přesvědčilo o ikoničnosti díla!). Povedená dramatizace, skvělé herecké výkony, dramatické i vtipné dialogy, tušení souvislostí, to vše potěší i diváka, který třeba po Vesmíru na Nové scéně bude chtít Levínského znovu. Věřím týmu strašnických, že se jim podaří přitáhnout generaci, pro kterou byl Lem opravdu ikonickým autorem.
A proč jsem nakonec všeobecné nadšení až tak úplně nesdílel? Začnu (přesně dle záměru dramaturgie nekstvejvu!) poznámkou k slovům. To, co mi při četbě rukopisu hry nerušilo, naopak, spíše bavilo, tedy pro Levínského typické zcizování, hraní se slovy, cynické žertování..., to mě najednou vyhazovalo "z rytmu" představení. Přestože se mi líbily výkony všech herců, například u ústředního trialogu, který je zásadní pro celou hru, jsem se přistihl lehce nesoustředěn. A ty konce, ty konce... Netěšte se na závěrečné poselství. Netěšte se na katarzi. Režisérka ovšem neměla odvahu ani na typické Levínského závěrečné balábile... Takže diváka čeká závěrečná (ikonická) nejistota...
Scénická autorova poznámka o retro módě 25. století spočívající v oblibě stylu šedesátých let minulého století nejspíše inspirovala inscenátory k použití a využití kuchyňského elektrického nářadí (ovšem z let sedmdesátých až osmdesátých, což je nepodstatný detail). Přiznám se, že u mne tento nápad - hlavně ve srovnání s pečlivým a nápaditým zpracováním kostýmů - nezafungoval. Především mne ze soustředění vytrhávalo přemítání o tom, jak dlouho nám v tehdejším družstevním paneláku vydržel ten ruční mixér, že ten bledý fén byl nezničitelný, a jak se pálily topinky v tom stříbrném topinkovači. Pletací stroj nechme bez odezvy. Přitom komplikované výpočty planetární dráhy jsou vtipně simulovány v loterijním bubnu bez doslovného použití třeba letitého Attari computeru...
Solaris - Anything Goes je hra, která si v mých představách zaslouží velkou produkci, dým, stroboskop, nahou Harey, mohutný zvuk, zadní i přední projekci o boční nemluvě... No jo, třeba to je jen bláhový výron všemožné té ikoničnosti, která se mi mele mou nenadanou hlavou...

Všelijaké dojmy zaznamenané po premiéře hry  Solaris - Anything Goes (Stanislav Lem - dramatizace René Levínský, Divadlo X10 v DUP39, režie Ewa Zembok) předvedené dne 20.9.2017

čtvrtek 7. září 2017

Plný prostor pupíků


Mám jasně specifikovanou obavu z veřejného prostoru zahnojeného přemoudřelými pupíky s čerstvým diplomem a životní zkušeností nasbíranou v kolejním klubu, na výměnném pobytu v Helsinkách, stáži v advokátní kanceláři a prázdninovým rovnáním papírů v jakémsi korporátu. Že ze mě mluví žárlivost starce a odepsaného komunálního politika? No jo, je to možný…

Ale opravdu jste si nevšimli všech těch sotva ochmýřených svazáků s jasným názorem na všechno? Jo, jasně, samozřejmě, že rozumím dvacetileté studentce environmentálních studií přivázané k těžebnímu kombajnu pod Jiřetínem! Zaprvé jsem taky celý život nenáviděl ty elektrárenský komíny v Podkrušnohoří, a za druhé si také nemyslím, že je nutné vytěžit můj rodný kraj do úplný mrtě. Ale není aktivista jako aktivista - nemohly vám ujít ty houfy mediálních trpaslíků, tu politologů vyhoněných skripty brněnské marxkatedry, tu rekonstruktérů demokracie s představou o demokracii coby dětském soupeření ve stylu „jestli budeš mluvit s Jardou, tak už nejsi v naší partě!“, onde vlajkařů referend, mladých ekovyděračů se zajištěnou advokátní praxí, nebo zapálených apoštolů všemožných registrů a veřejného dohledu…

Dnes ráno jsem jednoznačně nešťastnou náhodou (s ohledem na mé duševní zdraví) vyslechl rozhlasový rozhovor. Redaktor řešil další kokotinu, která dále zahnojuje prostor veřejné správy. Od září musí být majetkové poměry vyjmenovaných představitelů samosprávy dostupné všem na internetu. Na dotazy odpovídal chlapeckým hláskem jeden ze sotva ochmýřených právníků, zástupce české kanceláře Transparency International. Jeho odpovědi byly tak hloupé a tak si protiřečily, že ten despekt z rozhlasového redaktora přímo čišel. Co vybrat, abych nepopsal příliš papíru? Hošík se zastával novinky s tím, že i bez ní doposud bylo možné žádat o informaci o majetkových poměrech. Redaktor oponoval, že přece jen je rozdíl podávat žádost, než si naťukat webovou adresu do vyhledávače. A když se zeptal pupíka, zda se stav spíše nezhorší, protože kdo bude chtít podvádět, ten převede majetky jinam (viď, Andreji?!), ten naopak argumentoval, že je přece jen rozdíl převádět majetek, než nepřevádět… Debil. Redaktor uvedl příklad obce, kde starostce odešli neuvolnění členové rady, a s ohledem na zveřejnění majetku to po nich nikdo nechce dělat. Transparentní idiot uvedl, že to je ku prospěchu věci, protože v Česku je mnoho obcí, a že holt ty vesnice o stovkách obyvatel se budou muset sdružovat tak dlouho, až se najde někdo, kdo se o ně coby komunální politik postará. Ten kretén zcela bezostyšně hovoří o destrukci demokratických mechanismů, a ani se nezakucká. Můžete mi někdo vysvětlit, jak může na zakázkách a úplatcích zbohatnout starosta stohlavé obce s ročním investičním rozpočtem 68 tisíc korun českých?? Opravdu je pro českou demokracii životně nebezpečné, když opravu střechy místní kapličky místo Metrostavu zadá přímo firmě Tydlidát a syn ze sousední vesnice, a starej Tydlidát mu za to přiveze lahev myslivce, kterého navíc spolu okamžitě vypijí? Opravdu si někdo z Transparency International či jiných transparentních partiček myslí, že když bude chtít někdo podojit ty stamilionový eurovody z Brusele, tak jej od toho odradí internetový prohlížeč majetkových poměrů?? Fakt si myslíte, že Kolibříky a jinou zvířenu něco takového zajímá? Že se teď všichni lekli a kvapem utíkají z politiky? Jejda, už to vidím, Andrej taky balí kufry!! No bodejť, vždyť máme registr smluv, takže utrum s podvody!! No to je mi prdel….

Cesta do pekel je dlážděna debilními úmysly všemožných sebestředných debilů, kteří se hlavně nechtějí umazat politikou, a tak se rozhodli, že budou za nás dohlížet na politiky, aniž by je o to někdo žádal, nedejbože prosil! A tak výsledkem jejich debilního konání, na které slyší debilní politici a debilní novináři a debilní veřejnost, které se líbí, jak ti neohrožení rekonstruktéři konečně s těmi sviněmi nahoře zatočí, je destrukce demokracie samotné. Tedy konečné řešení - vyčištění prostoru od těch posledních komunálních nadšenců, kterým se ovšem nechce v hospodě vysvětlovat, jaký majetek to vlastně na internet vyvěsili či nevyvěsili… A kdože to ten volný prostor vyplní? Hele, já bych si tipnul na nějakého Andreje…

A ještě nepopulární dodatek – obrovskou korupci a nárůst kriminality s sebou přinesly úlisné dotace, strukturální fondy, dotační programy, regionální dotační úřady… Celý systém veřejné správy je tak z gruntu korumpován a kurven, a k tomu ještě zkřiven hodnocením úspěšnosti veřejných správců… Který starosta nezíská dotace na bazén či cyklostezku, je neúspěšný, neschopný, a určitě hrabe jen pro sebe… Komunální rozpočty jsou devastovány spolunáklady, které je třeba zcela nehospodárně a většinou nesmyslně vynaložit, aby vůbec byla přiklepnuta dotace na další rozhlednu, která kraji přinese ten pravý rozkvět. Před tím je ale nutné zaplatit specializované hochštaplerské firmě za přípravu žádosti, zajet na okres i na kraj, vyříkat si komu kolik a kdy a přesně za co… Udržovat ty správné styky – a hlavně se držet stranou politiky, nemít názor!; to je ta pravá nezávislost, protože nikdy nevíš, kdo na kraji zasedne v tom důležitém křesle a na poslední chvíli nesmázne ten milionek na zatravnění fotbalového plácku za vesnicí.

Burmíkovi se chce blinkat…

Praha, po poslechu Radiožurnálu, 7.9.2017

úterý 29. srpna 2017

Když ještě Karlín nebyl Hipsterlín, a hlavně o tom, jak se to někdy zamotá


Stál jsem na rohu ulice Prvního pluku, tam co Negrelliho viadukt překračuje Sokolovskou, a očima desetiletého kluka pozoroval cvrkot na tehdy hlavní spojnici centra metropole s jejími dělnickými předměstími. Od Florence i od Libně to hnaly rozkývané tramvaje s vlečňáky, a i když se celá scéna odehrávala za srpnového slunce, tedy o prázdninách, zdály se být vozy plné. Malý kluk v pruhovaných kalhotách a vestě, co máma ušila na dovolenou do Prahy, zíral na ten cvrkot, jako by stál na rohu Bowery a Čtvrté Východní. Místo houpavých amerik a žlutých taxíků se sice po Sokolovské v oblacích naftového kouře sunuly hlavně pragovky a trambusy, ale ten dotek velkého světa je nezapomenutelný. O kus dál, u oblouku viaduktu zatlučeného prkny, táta nakládal tehdy moderní koženkový kufr na zip do našeho moskviče modelové řady 412 (sedan s dvěma integrovanými lavicemi, bez ukotvení bezpečnostních pásů, s benzínovým motorem objemu téměř 1500 ccm, šaltpákou na podlaze a plechy třídy donbas 3 mm). A tak ten můj údiv se navíc držel za ruku s pocitem dokonalého dobrodružství! Vždyť jsem na tom rohu uprostřed obrovského velkoměsta stál zcela sám a bez dozoru!
Byl jsem tehdy z Prahy dokonale nadšen. A to tak, že si dodnes pamatuji detaily z našeho toulání městem. Tedy i šedou zašlost drolícího se města. Také si ale pamatuji ty výbuchy smíchu v kuchyni u Šlahounků, kde se, už tedy beze mne, vysedávalo po večerech nejspíše nad litrovkou Pražského výběru z vyhlášeného vinařství Pražské vinařské sklepy. Tedy vyhlášeného spíše dodatkovým řepným cukrem, než lehkým buketem kvetoucích akátů a vápencovým podložím viničních tratí. Pamatuji si také Vlastino prosecké kung-pao, ve kterém jsem poprvé v této formě ochutnal burské oříšky. Moc jsem si toho nedal, protože se se mnou coby strávníkem moc nepočítalo a kung-pao bylo notně vytuněno pálivou paprikou. Což, jak jsem dětským citem rozpoznal, docela rozmrzelo mou mámu. Ale zároveň v sousední ložnici už leželo mimino, které mi po mnoha letech zachrání život.

Pamatuji si také rozbitý chodník pod Zámeckými schody, tedy na místě, které mám dodnes hodně rád, a to i přesto, že dnešnímu majiteli se podařilo dokonale zmršit kdysi nádhernou hospodu U krále brabantského. Tehdy jsem netušil, co všechno jednou zažiji na tom nevelkém plácku, že v domě nad hospodou po letech přespím po flámu u Bonyho s partou místních mániček, že o kus dál, ve vinárně U palcátu jednou skončí naše gymplácká partička vylepaných studentíků vytlačená drsnými pohledy jiných brabantských mániček. Že tu pod oknem jednou budu sedět s tátou a z prvního mobilu shánět jeho parťáka Zdendu. Že tahle pivnice se stane na několik let útočištěm mým i Klárčiným. Že se tu potkám s Dashou, a bude to nafurt, ať se děje co se děje.
Je zvláštní, jak se věci někdy zacyklí či zapletou. Pod tím viaduktem dnes procházím několikrát týdně, ale vždycky si na ten zaparkovaný moskvič vzpomenu. Vedle proseckého paneláku projíždím, když vyložím své děti před školou. A ty vinařské závody měly sklepy v místech, kam se dívám z okna naší ložnice. Zacyklí se a zapletou… Fotky, zážitky, vzpomínky.
A taky jsou nesdělitelné. Matěj je Vltavou křtěný Pražák, a nějaké Zámecké schody jsou mu zcela u prdele.
Praha - Karlín, 28.8.2017
Pod Zámeckými schody

V oblečku na míru s mámou na Slavíně

S tátou v zahradě Valdštejnského paláce

Náš Moskvič u Negrelliho viaduktu

pondělí 21. srpna 2017

Tři otázky


V šedesátých letech prý byla v Americe populární otázka – kdes byl, když zastřelili JFK? Přemýšlel jsem, samozřejmě v souvislosti s dnešním datem, zda i moje generace má takovou otázku, či dokonce otázky. Tak tady jsou ty moje:

1)      Kde jsi byl jednadvacátého srpna, když sem vlítli rusáci?
Bohužel jsem natolik starý, že si pamatuji i tento jasný srpnový den. Dodnes k přistání na Ruzyni nalétávají nejen letní chartery přes naše údolí na Berounce. Tehdy to hučení turbovrtulových letadel zburcovalo celou osadu. V mé dětské paměti jasně nahmatávám ten stísněný pocit, který okolo vládl. Mezi nohama dospělých jsem se vmáčkl i do hospody, kde byl toho dne už po ránu nebývalý dav sedících i stojících zamlklých chatařů a čundráků. Do absolutního ticha chrastilo rádio a zněl ten známý naléhavý hlas. Poslouchal jsem cosi o hořící Vinohradské třídě. Neuměl jsem si představit, jak může hořet ulice, dumal jsem nad tím, zda může hořet dlažba…

Přiznám se, že mě celkem obtěžuje záplava připomínek tohoto hnusného výročí invaze spřátelených armád. Čím jsem starší, tím více mi na mysl přichází jedna z našich rodinných populárních otázek – „Cos čekal?“ Tedy v tomto případě – co čekali? Jasně, jsem chytrej, s dnešním odstupem. No, tak jsem!  To máte za to, že jsem i po Listopadu musel přetrpět ufňukaného a zoufalého Sašu Dubčeka! A debilní volání Císař na Hrad! A vyšeptalou partu vyhozených komunistů na radnici mého Hometownu!...
To výročí je mi obzvláště odporné od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mým rodičů v té době bylo pětatřicet let. Řekněte si to nahlas! A zkuste si to představit. Maturujete po Únoru (pokud jste k maturitě připuštěni), pár let u pétépáků, popelářů, na umístěnce v Sudetech… a když se to začne lámat a chce se tak hodně žít, přijedou tanky s bílým pruhem. A na zbytek života je to zase v prdeli. Myslím, že nejkrutější byla ta totální ztráta jakékoliv naděje...

2)      Kde jsi byl 17. listopadu?
Na Lipně se svou třídou rozjívených fotbalistů. Někde jsem tu už psal o historce s listopadovou koupelí v lipenské nádrži. Četl jsem si zrovna o konci Todora Živkova, a kňučel, že u nás to snad je na věky… Přes tu plachtu tzv. světového formátu Rudého práva jsem neviděl na ty moje lumpy, kteří mezitím nalezli do vody. Na sobotu 18. listopadu jsem si domluvil volno a zamířil do Budějic za kamarádem z vojny. Živil se jako kuchař po všemožných českobudějovických hospodách. A tak mne protáhl od Masných krámů až po ten výškový hotel, jehož jméno jsem zapomněl. Ale nejspíš to bylo jméno nějakého družebního ruského města. No, ostuda hrozná. V neděli ráno jsem se probudil kdesi na Čtyřech dvorech. Nejspíš jako v každé druhé budějovické domácnosti, také u kamaráda Romana byla na televizním přijímači naladěna Vídeň. V té hrozné opici jsem mžoural na obrazovku, abych po chvíli zaostřil a rozpoznal bílé přilby na Národní třídě. Otočil jsem se na Romana a strašná bolest hlavy mi dovolila vypustit jen tři slova – je to tady!

Jasně, že i já jsem měl nějaké představy a touhy a přání! A jasně, že zdaleka ne vše se mi splnilo, zdaleka ne vše vyšlo dle původního vysněného matrixu. Přesto se každého dne probouzím, a někde vzadu, nebo dole, nebo kde…, zkrátka někde tam je ta prostá jistota, že jsou v prdeli. A pořád je tu naděje, že to bude jenom lepší!

3)      Kde jsi byl, když zemřel Václav Havel?
Seděl jsem v autě a projížděl vysočanskou ulicí Na břehu. Bylo před vánočními svátky a Klára mě vyslala se seznamem na nákup. Bylo docela brzo ráno, chtěl jsem to mít za sebou, vůbec mě ty předvánoční přípravy a hromadění potravin nebaví. Tu zprávu hlásili, když jsem se obloukem blížil ke křižovatce u bývalé sokolovny. Jde tam zastavit. Což jsem učinil. Zavolal jsem mámě a před očima měl tu Havlovu první předprezidentskou rozčepýřenou fotku, která možná dodnes visí připíchnutá jednoduchým napínáčkem na dveřích v chodbě chalupy dole pod krušnohorskou Horní Halží. A věděl jsem, že skončilo něco, co se hned tak v naší útulné kotlince nebude opakovat.

Praha, 21.8.2017

pátek 18. srpna 2017

Syrečky


Jediná kravka paní Kučerové vyprodukovala mléka nejspíš tak akorát. Usuzuji tak z toho, že nabídka syrečků zabalených v seprané utěrce byla velice nepravidelná a velice vzácná. Ve své dětské paměti mám návštěvy paní Kučerové zapsané v takové té filmově rozostřené podobě. Drobná, přihrbená postava stařenky v šátku stojí v záplavě slunce mezi starým plotem a babiččinou chatou. Paní Kučerová opatrně rozbaluje utěrku, babička Jarmila se naklání a vybírá dva nebo tři sněhově bílé syrečky, a z takové té totálně nepraktické peněženky prstem vyšťourá tři koruny, které vsype do připravené dlaně.

Věděl jsem, že tento tak prostý a tak samozřejmý obřad bude završen nějakou dobrotou! Když jsem nasbíral borové šišky, babička usmažila vdolky a sypala je právě tou nadrobenou sraženou mléčnou bílkovinou. Dodnes mě ta kombinace sladkého vdolku a kysele vláčného tvarohu dokáže vystřelit nad naše přerostlé olše, co obsadily břehy Skřivánčího potoka. Ovšem nic se už nikdy nevyrovná jiné lahůdce – uvařeným bramborům zasypaným horou tohoto božského tvarohu a bohatě zalitým máslem. Úplně vidím, jak máma nese v každé ruce talíř, který pokládá na ten kulatý stůl pod vyšisovaný slunečník! Jeden talíř před otce, jeden přede mne. Brácha obědy standardně nestíhal, takže i v této scéně chybí. Brambory s tvarohem se tak staly celoživotním spikleneckým svorníkem mezi námi dvěma chlapy. Hele, nejsem žádná sentimentální černoška, ale připravím-li si brambory s tvarohem nebo vejce s rajčaty na špeku, je u toho táta vlastně dodnes. Co si budeme povídat, nepředpokládám, že můj syn bude jednou vzpomínat na naše vesmírné rozhovory cestou po Kozí stezce, nebude dojat při vzpomínce, jak jej nutím jezdit na kole, nebo tahám k rozdělanému ohni… Dovolím si ovšem jistojistě tvrdit, že jednou prohlásí, že nejlepší volská oka dělal táta o prázdninách k snídani, a vejce s rajčaty se musí dělat na špeku, určitě ne na slanině…

Kravka paní Kučerové spásala trávu Skřivánčího údolí na louce za třetím brodem, vzadu za křižovatkou cest, které se od nepaměti říká V potocích. Při výletech proti proudu potoka jsme tomu stavení říkali Druhá hájovna. Paní Kučerová zde, kousek za Gypsárnou (o původu tohoto názvu více v pohádkovém příspěvku „Čertova skála a pekelné příhody“ na tomto blogu), žila na ztracené samotě v celkem mohutném domě, aspoň tak se mi vždycky jevil, Zatímco Gypsárna je zrekonstruována a pokryta fotovoltaickými články (ne že by to zrovna podtrhovalo genius loci místa, ale holt časy se mění), stateček paní Kučerové se pomalu pod tlakem času jakoby hroutí do sebe. A do časového mallströmu za chvíli zmizí i sama tato rozmazaná vzpomínka na stařenku v šátku a její syrečky.

 Skřivánčí údolí, léto 2017

P.S. Při všech těch opatřeních, regulacích, registracích, hlášeních a jiných sračkách mě v souvislosti s touto vzpomínkou nemohlo nenapadnout: myslíte, že všichni ti přikazovatelé, regulovčíci, inženýři našich životů a aranžéři davů měli nějaké ošklivé dětství?, že byli a jsou ochuzeni o podobné vzpomínky?, že jsou nějací z podstaty nešťastní a politováníhodní?... Možná jim, chudákům o vlastní osobnost okradeným, křivdím, možná mě nechtějí zničit v rámci obrovského protilidového spolčení, …možná jsou jen jednoduše prostomyslní.
Naše chata v těch letech.

Babička Jarmila. V těch letech.

Hronov 2017 - Olžiny horrory z Hrádečku

Když jsem prosil Jardu, ať se letos ujme objednávky vstupenek, prosil jsem především o jedno - ať nám neutečou vstupenky na představení Divadla LETÍ "Olga (Horrory z Hrádečku)". Jarda zvládnul nejenom superkomplikovaný proces elektronické objednávky, ale opravdu jsme měli i ty vytoužené lístky na LETÍ!
Proč vytoužené? Tak pro neinformované: zaprvé se jedná o představení oceněné Cenou kritiky, což se zas tak často nezávislým scénám (a produkcím) nestává. A pak - zkuste na toto představení sehnat vstupenky do Vily Štvanice. Když ani protekčně to nejde (nebo to aspoň Renďa tvrdil!). Takže když jsem ty lístky držel v ruce, měl jsem opravdu radost.
Nebudu se moc rozepisovat o kvalitě předlohy od Anny Saavedry, ani o režijním pojetí dlouholeté účastnice Problémových klubů Martiny Schlegelové, a chválit naši oblíbenou Pavlínu Štorkovou je prostě zbytečné. I když bych nerad zamlčel, že i její tři spoluhráči byli opravdu dokonalí!! Prostě je to divadlo, které nám s Klárou.... místo "konvenuje" použiji slovo "sedí"! Bylo to fajn, a jak jsem napsal v předchozí hronovské glose, na ty dvě a půl hodiny mi spadla horečka a ani jednou mě ledviny z hlediště nevyhnaly!! Představení mělo navíc to, co mě na divadle baví nejvíc. Skoro celou ranní cestu za mým lékařem jsme si o něm s K. povídali. Žádná chladná dokonalost, ani opačný extrém - odzívaná předváděčka. Ani stavění pomníku, ani bourání model - i když samozřejmě se to neobešlo bez Klausovského šišlání; s tímhle nepominutelným patníkem si tedy Frič ve Velvet Havel poradil vtipněji a elegantněji. Ano,  nemohl jsem se vyhnout srovnání s tímto též kritikou oceněným představením. Velvet Havel má lehčí výchozí pozici, je přiznaným kabaretem, vystupuje tu třeba strom. To Olga je vlastně celkem realistickým vyprávěním. A to je jádro pudla - měl jsem pocit, že by hře prospěl ještě o pisl větší odstup.
Jenže problém je už v samotném textu. Těšíš se na hru o "naší paní" Olze, a pic kozu do vazu, zase je to hlavně o Václavovi... Nejde o to jen vyškrtat Havlův text. Uměle jej obcházet - což je samo o sobě nereálné. Ale opravdu je nutné vykreslovat Olžinu povahu na pozadí Václavových pokynů z vězení? Chápu proč ty seznamy byly součástí hry, ale jsem přesvědčen, že publikum v té chvíli nepřemýšlelo o Olze! Proč se sáhodlouze rozebírají Václavovy milenky, jeho odchod k Anně před nástupem do vězení?? Ale Olžin dlouholetý partner (chcete-li milenec) se hrou jen mihne. A zase se řeší jen Václavova poděšená reakce... Upřímně - ta mě nezajímá, přečetl jsem tři Havlovy životopisy. Ale jak Saavedra a Schlegelová vidí Olžinu motivaci k "nevěře", navíc v době Václavova věznění? Je to pro ně neuchopitelné, nebo se tomu z rozpaků vyhýbají? Proboha proč? Prostě se nepodařilo obejít ten hrdinský monolit tak, aby hra splnila svůj mnohoslibný název. Olga je i tady ve stínu státníkovy sochy, a hra se měla jmenovat "Olga (a zase hlavně Václav)"...
A pak ještě pár slov k jisté doslovnosti předlohy, která místy působila kontraproduktivně. Například moc se mi líbila scéna s matkou, tedy Olžinou tchyní. Pavlína Štorková vyhrála ten odstup a nadhled beze slov zcela přesně! Jenže se obávám, že publikum tuto scénu pochopilo vlastně jako Olžinu prohru. No, je třeba přiznat, že vůbec jsem měl s reakcí publika veelký problém (a následně se ukázalo, že podobně to vnímala i K.). Diváctvo očividně tápalo v souvislostech, k mému překvapení jako by mu chyběl základní historický background. Velký smích se ozýval v reakci na narážky na DAMU, na Jiráskově Hronově jistě pochopitelně. Ale fakt už si nikdo nevzpomíná na spisovatelku Obermanovou? Nebo rozpačitě přijatá scéna předvečera 21. srpna... Chápu, je to sto let, ale Tříska i Kohout jsou ještě živí! Hele, tohle je tenký led, ale předloha je podle mne psaná pro intoše ze Štvanice, nebo jinak - pro poučené publikum, pražské publikum. Autorku předlohy a inscenátory jakoby ani nenapadlo, že by s Olgou vyjeli do Senochrup. Ale tomu Klausovu šišlání se tedy zasmáli všichni, to zas jo...
Raději na závěr zopakuji, že se mi představení moc líbilo!! Musím si ohlídat ta jména i celé Divadlo LETÍ. Jo, Kláro, jmenuje se Jiří Böhm (dole uprostřed!). A mihl se i Vostopětkou!
Praha, Hronov, 18.8.2017

čtvrtek 17. srpna 2017

Hronov 2017 - Burmovy horrory z Hronova

Prostě se nejsme schopni shodnout, jestli ta naše výroční dvacátá účast byla ta letošní, nebo kulatého výročí dosáhneme napřesrok. Až na 88. ročníku Jiráskova Hronova. Pro úvodní hororový zážitek je toto investigativní pátrání ovšem nepodstatné. Prostě dejme tomu, že letos jsem si vybral to nejhorší za dvacet let.
Tak zažil jsem na Hronově už leccos. Pumpídův pád ze schodů pod opožděný vánoční stromeček, operaci jeho zanícené ruky, ranní pokus o znásilnění na veřejnosti, svítání nad Tritonem, demolici nočního baru divadla VOSTO5, otcem poblité nemluvně, prokousnuté obočí, sprostá slova z Madoniných úst, kojení v zakouřeném divadelním baru, srpnové mrazy, srpnová vedra... Leč letos poprvé jsem zbaběle ustoupil a nechal se v horečkách rychlým přesunem převést k svému praktickému lékaři.
Nechme detaily stranou, podstatné je zjištění, že zánět ledvin nelze vyléčit urologickým čajem. Úporné horečnaté stavy mne opustily jen na dvě a půl hodiny v průběhu krásného představení "Olga, aneb Horrory z Hrádečku" Divadla Letí (viz příští hronovská glosa) - jasný důkaz, že umění léčí! Takže z celého letošního programu jsem viděl jen čtyři představení, z toho dvě hned první večer, kdy jsem se ještě cítil být jinochem v rozpuku sil. Po dvou dnech a nocích vysokých horeček se vedle mne v šest ráno probudila K., a dál už to znáte, první dávku antibiotik jsem polykal už v půl jedenácté.
Úporná snaha organizátorů probudit národní divadelní žatvu k novému nadechnutí byla všudypřítomná. Ranní superlevné snídaně v divadle, stánek s pitím u Sokolovny, chvála jídelny pro seminaristy, stanové městečko a další detaily, z nichž elektronické objednávání vstupenek nebylo sice nejzdařilejší (přesněji řečeno stálo za hovno), ale alespoň měl člověk poprvé jistotu, že všechny objednané vstupenky bude mít k dispozici. A ten nepochopitelný systém se nejspíše do příštího roku podaří vyladit.
Bohužel - to, co na první pohled vypadalo jako výhra největší, tedy zahuštění programu o dalších snad čtrnáct představení a bohatý doprovodný program (kdo si dnes vzpomene na Hulcovo dávné volání po Hron-offu a nudně pustý Jiráskův park??), se pro naši malou konzervativní skupinu ukázalo být změnou nevděčnou. Už jsme chodili na divadla dopoledne, zažili jsme posun začátků velkých produkcí na půl druhou odpolední... Letos vzala organizace opačný švunk a divadla začínala i v půl jedenácté večer. Inu, proč ne? Nám, neseminaristům, by to mohlo být jedno. Bohužel, hned první večer, kdy jsme po představení v Sokolovně zamířili do tradičního útočiště v Čapkárně, došlo k tvrdému probuzení - Čapkárna byla už v půl jedenácté zavřena. Zavřeno bylo ovšem i Céčko alias Stella, ryby se nepekly ani na Baště. Židle na ježka byly i u Pilouse. Tam, kde v minulých letech kypěl večerní život diskusemi, hádkami, kde lítaly špunty z bohemek, trousily se mladé spoře oděné seminaristky a vysedávali letití porotci, tak tam byla tma a mrtvo! Všichni totiž byly buď v divadlech, nebo na podivných doprovodných programech v parku a obsluha marně vyhlížela utrácející hosty. I tahle "novinka" se pro nás stala horrorem. Ono stát hned první večer v propoceném tričku před Tritonem, to holt zánětu ledvin moc nepomůže. A do toho ještě ten portugal...
A tak jsem měl letošní Hronov tak trochu cezený přes závěsy našeho privátu - halas výpravy vracející se ve tři ráno z Tritonu, výskot matek volících skandální noční koupel v sousedovic bazénu, letmá horečnatá setkání s Portugalem Sukem, oblíbenou herečkou z divadla Ad Hoc, letmé mávnutí na Zuzku Vojtíškovou.... a pak vychlazené bruty v lednici Čapkárny, čekající marně a marně.
Hronov, Praha, 17.8.2017

středa 16. srpna 2017

FOTOBLOG: Colours of Ostrava 2017 - ohlédnutí

Ty lístky mi byl čert dlužen, šeptal jsem si pod hladce oholený horní ret v průběhu mejdanu BUKL 100. Navenek jsem se samozřejmě usmíval a nadšeně děkoval mé letité hypošácké partě. Právě mně a Kláře předávali svůj narozeninový dárek - drahé vstupenky na celý festival Colours of Ostrava. Už v tom okamžiku mi ovšem naskakovaly vícenáklady - cesta, ubytování, jídlo, chlast... Naštěstí se Klára vykašlala na zajištění ubytování (jak mne původně ujistila způsobem nepřipouštějícím pochybností!!), takže super privát na Dubině patnáct minut od Dolních Vítkovic během několika hodin a na poslední chvíli zařídil všeuměl Marcel (díky!!). Těsně po Coloursech jsem všem rád napsal, že jejich nápad byl super! Protože jsem si ty čtyři dny fakt užil. A přemýšlím, kdo nám zaplatí vstupenky příští rok...
 
Díl první - Cesta
 
Burmova příprava na akci zpravidla spočívá ve vytištění spousty papírů...

Pár dní před zahájením dorazilo hlášení o vyprodání vstupenek. Měl jsem strach z davů a neprostupné "dočesné". Ovšem areál Dolních Vítkovic je prostě pro takovou monstrakci perfektní!

Jedeme levným Leo Expressem! Odjezd z wilsoňáku po poledni.

Radost z cesty na sebe bere různé podoby...

Decentní občerstvení. Jamesona nevedou.

Vzali jsme to přes Těšín, zastávka u Pavlínky a Marcela, mejdan v nové Partyce. Marcel strašil cukrárnou, mně se ta změna staré čtyřky bez větráku celkem líbila!
 
 
Díl druhý - hvězdy
 
Při koncertech fotím výjimečně. Musím k tomu mít dobrý důvod. Jinak mě to focení ruší, a když Klára v kotli pod hlavní stejdží vytáhla tu tyč na mobil, málem jsem se otočil a odešel... Naštěstí dostala rozum!!
 

Ano, Colours!

Začátky hlavního programu vždy obstarala nějaká juchací kapela na druhé stejdži. V tomto případě zábavná kapela Poletíme? (třeba Mně se líbí holky pitomý...!)

"Naše" Norah, kterou pro nás kdysi objevil Jiří Černý, který v roce 2004 vychválil její elpíčko Feels Like Home. Je dodnes moje nejoblíbenější. Bohužel, koncert na hlavní stejdži neměl šťávu, snad i Norah byla jakási rozpačitá z toho tisícihlavého davu, ne zrovna soustředěného. Její koncert patřil do Gongu, ovšem chápu Holušovou, proč se odehrál na "jedničce"...

Klasici nezklamali, dobrý koncert starých pánů.

Peter Garrett, mnohaletý ministr životního prostředí, a "jeho" ekohymny... Nu což, nejspíš z oné Austrálie přijeli na voru Kon-Tiky... Trochu mne mrazilo, když při písních o umírající matce Zemi dav kolem mne křepčil a nad tím umíráním řičivě jásal. Ale Garrett je skvělý tanečník, to zas jo!!

Na zastrčenou Full Moon Stage jsem párkrát zdrhnul z Klárčiných megastejdží si odpočinout. Tady neskutečně talentovaná Dorota Nvotová s Ursínim juniorem a jejich koncertním provedením muzikálu Deža Ursíniho Peter a Lucia. Pro mne velký zážitek. I když místo jamesona jsem musel srkat tohodle Džeka Danijelse!

Při tomto koncertu mne mrzelo, že nemám foťák. Dorotě to neskutečně slušelo!! 

Tak samozřejmě, že jsem se nemohl vyhnout Agrofert Stage... Ono upřímně, mě tyhlety kecy o zaprodaném Kryštofovi a pošpiněných Colours celkem nechávají klidnými. Je zvláštní, že ten od Kryštofa... Krejčí... Krajčo!! všem tak strašně vadí, ale vrchní Burešův ideolog Macháček postávající vedle miláčka Ducháčka při koncertu Garáže, to je pohodovej panáček. Jsem moc starej, abych si tím zasíral hlavu. Až budu mít ty prachy, tak to vyřeším - prostě ten Agrofert přeplatím!! Tady jsem se zastavil na výsostném jazzmanovi Donnym McGaslinovi. Ta fúze elektronické hudby s naléhavým zvukem sága byla hrozně fajn! Jen si dovedu představit, že si to užívám úplně jinak - kolem půlnoci třeba v Akropoli. A stačily by jamesony, žádný hulení...
 
Nejen bigbítem živ je člověk! Aspoň jeden melting pot jsme stihli - s čejkspírologem Martinem Hilským.
 
Díl třetí - my!
 
Jsme tu!

Relax!

Radegast jsem hned po ránu u vstupu do areálu předkládal výborným ležákem z Havířova!

Ředitel.

V Radegast Pubu bylo hezky. Taková schovka.

Snídali jsme až po poledni ještě na Dubině.

Moje oblíbená zastávka na Full Moon Stage.

Vysoké pece!
 
Když se v sobotu přihnala divoká bouře, stihli jsme se vmáčknout do haly Radegast Pubu. Za námi se zabouchly dveře. Poté, co se po podlaze začala hrnout voda a elektrické rozvody, do kterých crčely proudy deště, začaly filmově chrlit snopy jisker, už mi to jako nejlepší nápad nepřišlo. A tak jsem ve strachu o matku mých dětí pro případ vzniklé paniky vymyslel dva nouzové plány. Naštěstí na ně nedošlo.
 
Vystoupení Jamiroquai v doznívající bouři jsem se chtěl vyhnout. Naštěstí jsem tak neučinil, a koncert této skupiny, která mi byla celkem volná, byl nakonec asi tím nejlepším z celých Colours. Kvůli doznívajícímu dešti jsem dlouho setrvával v masce primerosu.

Ještě pár piv na Kapitánu Demo, a pak už na tramvaj. Musím uznat, že jezdila jedna za druhou, klobouk dolu, Ostravaci!
 

 
Díl čtvrtý - drobničky
 

Kontrasty 1.

Vysoká pec číslo 1. Tak tam se nikdy nepodívám.

Nechte jen balóny vzlétnout vysoko k oblakům... zpívávala Blanka Táborská...

Kontrasty 2.

Super vychytaná relaxační zóna. V horních kupátcích se děly věci!!

Kluci polský přijeli s pojízdnou pizza pecí. Už to byl dobrý nápad. Navíc měli ale vychytané řešení - zaplatils a dostal elektronické pípátko. Jakmile byla pizza hotová, zavrnělo ti to v ruce a šel sis pro ni.


Colours meditativní.

Colours pestrobarevné.

Colours odvážné.

 
A pak zase zbyly jenom ty papíry. Naskle.
 


Praha, Těšín, Ostrava, 19. - 22.7.2017