Léto v Provence

Vítr ve vlasech, sedmička bordeaux v ruce a ve druhé Nokia 3210...

Ten nezlomový rok 2001 byl nabit událostmi. Mimo jiné jsem si splnil dávný sen a konečně cestoval do Francie. Už to tedy nebylo na motorce, jak jsem kdysi bláhově plánoval, aniž bych vlastnil doložku natož pas, ale po těch letech už bych to stejně jednostopě nezvládl! A tak jsme s Klárkou nasedli do její astry. Zpětně by bylo možné oplíka tak trochu za motorku považovat. Ale to bych byl nespravedlivý! Bylo to spolehlivé a rychlé auto, které přežilo i moje zazmatkování v pařížských ulicích, kde nás  vytáhlo zpod kol náklaďáku, neztratilo uzávěr od nádrže, kterou jsem po natankování standardně zapomínal zavřít, a i ten náraz do stromu v kempu poblíž Narbonne nezanechal na kufru zásadních následků.

Klára po ty tři týdny většinou řídila, já jsem se kochal nebo listoval v průvodcích. To byly ještě ty poctivé paperbacky, s černobílými fotkami a překreslenými mapičkami. Ve Francii můžeš mít za volantem půl promile, navíc omezené finanční prostředky přispěly k tomu, že jsem přes den konzumoval to, co bylo nejlevnější – červené víno (sedmička kvalitního vína byla levnější, než kelímek taveného sýra)! Na dálniční poplatky nebylo, ale my stejně raději jezdili po okreskách, stavovali se na petit-noir café v městečkách a vesnicích při cestě, záviděli lelkujícím důchodcům jejich magnum lahve s růžovým vínem a žvýkali suchou bagetu zalévanou na naše poměry superlevným bordeaux. Posléze mi Klára zakázala používat tehdy ještě analogový fotoaparát, abych všechny filmy nevyplácal na fotografie venkovských kostelíků, protože – jak tvrdila moje šoférka – fotit kameny bez lidí je úplná blbost.

Myslím, že někde za Poitiers, či u La Rochell, kde jsem v přístavní hospodě z totální neznalosti zakázal Kláře přidat do bouillabaissy připravenou majonézu, tedy mayonnaise s omáčkou rouille (což mi dodnes vyčítá!), jsem konečně začal lehce měnit názor na protivné Francouze. A když na nás, tedy spíše na tehdy neodolatelnou blondýnku v tílku a žlutých kraťáscích, tři dědci na Mount Ventoux mávali a zvali na víno a klobásky, už jsem je měl i docela rád.

Moc jsem se těšil do Provence! I tak jsem byl překvapen, jak intimně, důvěrně a klidně působí kraj, na který jsme si ušetřili podstatnou část cesty, ale zároveň se báli turistického balábile. Týden jsme vyjížděli z Avignonu do kopců nad Carpentras, Sault či Roussillion, projížděli opuštěnými okreskami šesté třídy a zdánlivě opuštěnými vesničkami utopenými v letním slunci.

Moje máma v to letní odpoledne musela být notně překvapená. Nejen proto, že jsem se jí ze švestkového sadu někde ve stráni Luberonu ozval telefonem. A dovolal se do Skřivánčího údolí u Berounky, kde tehdy signál zesilovala nejspíše ne moc účinná anténa přitlučená do štítu naší chaty. Obávám se, že vůbec nechápala, proč ji nadšeně nevolám z Paříže, od chrámu Notre Damme, z Tuillerií či Martových polí. Proč ne z Orleánu od sochy Johanky Svaté, proč ne z městské brány Carcassonne  či z Cours Mirabeua v Aix… Proč ze švestkového sadu utopeného v borovicových lesích?

V té době jsem už dávno odevzdal služební motorolu od korejského zaměstnavatele a vlastnil zvěčnělou Nokii  3210. Ovšem na soukromém čísle a bez roamingu. Tuto předrahou službu měla na své Nokii (všichni měli tehdy Nokie, děti!!) Klára. Věděl jsem, že to kraťounké zavolání do dalekého křivoklátského údolí vyjde na několik set korun českých, takže jsem do mobilu chrlil nesouvislé dojmy. Že jsem na nejhezčím místě na světě, že držím švestku velikosti letního jablka, že se máme fajn a … a tak. To místo, ten sad, ta stráň, ten Luberon… to prostě byla taková síla, že jsem se jí kousek pokusil poslat skrz buňky nové mobilní sítě rozvěšené mezi bétéeskami.

A tak když někdy posílám od moře fotky svých dětí pořízené telefonem, uložené v telefonu a odeslané telefonem, vzpomenu si na prosluněný Luberon, Klárčinu Nokii a můj první roamingový hovor. Tedy malý hovor pro lidstvo, ale obrovský skok pro Burmu.

Francie 2001, Praha 23.8.2018

 Eiffelovka

 Snídaně kdesi za Orleánem - bageta a bordeaux!

 Ten románský kostelík jsem si mohl vyfotit jen pod podmínkou, že na snímku bude i Klára... Vyhověl jsem, přesto si neodpustila vyjádřit názor na focení starých šutrů... :-)

 Avignon a červencový festival veškerého performování.

Klára a levandule. Kdesi v Plateu Vaucluse.

Pelíšky

Znáte ten dobrej, normalizační? Jak jde Maruška pro jahody, dojde až k měsíčkům, obchází oheň, a oni se jí představují. Sympatičtí stařečci Leden, Únor, Březen… Až dojde k takovýmu dědkovi odpornýmu, zavšivenýmu, smradlavýmu, a ptá se: „A kterej jsi ty?“…. „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství!“…

Stejně hnusně, jako ten zavšivený MČSP, se do mé dětské hlavy zapsal jinak celkem nevinný Srpen. Když celé dětství slyšíte věty jako „Oni pak po srpnu zdrhli“… „To se posralo po srpnu!“ … „Srpnová okupace…“ … „Po srpnu ho vyhodili“ …, tak se vám ten hnus prostě obtiskne do podvědomí. Samozřejmě, že pro mne Srpen 1968 nemůže být životním přelomem, na to jsem byl příliš malý. A samozřejmě, že na rozdíl od nostalgických pamětníků jsem celkem brzy, jako kritický adolescent, pochopil, že „Ten“ Srpen nebyl žádný zázračný a světoborný pokus o socialismus s lidskou tváří, kterémuž termínu tehdy uvěřil nejeden budoucí prezident či moudrý klaun (aby o to drsněji byli ze svého omylu vyvedeni!). A Dubček? Když o dvacet let později vylezl v Melantrichu na balkon, trochu se mi navalilo…

Jenže když teď, při příležitosti kulatého výročí, koukám na všechny ty dokumenty, poslouchám vzpomínky, vžívám se do pocitů pamětníků, jako by přes propasti času až do dnešních dnů ke mně doléhalo to praskání páteří, bouchání dvířek od embéček směřujících k Rozvadovu, to hmatatelně narůstající zoufalství, dusná atmosféra v kuchyni naší chalupy, kterou s mými rodiči napůl vlastnili emigranti… Protože jedna věc jsou velké dějiny s tanky a chrčícím rozhlasovým vysíláním, zrnící televizí či vzdycháním zlomeného soudruha v projevu k národu. Druhá pak jejich tíha dopadající na jedince, jak perlík drtící jeho plány, přátelství, rodinné vztahy. Hrnoucí před sebou beznaděj, bezčasí, tupost a hloupost omezenců majících najednou navrch.

A tak se omlouvám, ale vždy když končí Hřebejkovsky sladkobolně nostalgické Pelíšky, prostě se neudržím a pustím při závěrečných titulcích slzu. Víte, jak jede Sluneční hrob a vy čtete o těch lidech, kteří si navzájem zmizeli, aniž by měli šanci se ještě kdy potkat... Tak jen doufám, že tahle spirála dějin mne mine.

Praha, 19.8.2018 (ale vlastně každého jednadvacátého srpna)

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část třetí, konečně o divadle

O STATISTICE

Celkem jsme letos stihli 76 člověkoperformancí. To odpovídá 27 představením. Opuštěny v průběhu produkce byly jen dvě inscenace. Z doprovodného programu jsme si užili jeden koncert, páteční tritonský řev Janíčka Janka v to nepočítaje. Viděli jsme předváděčky pěti seminářů, ve dvou z nich měla naše smečka přímé zastoupení. Nezaznamenali jsme žádný skandál, jen to založení požáru v Tritonu bylo trochu na hraně. Jo, za vstupenky jsme utratili přibližně 4,5 tisíce korun českých (pro slovenské přátele = 190 eur). Hustý.

O DIVADLE POLITICKÉM 

Má ostražitost vůči politickému divadlu v posledních letech lehce ochabla díky několika povedeným inscenacím pražské alternativní scény. Doba vymknutá z kloubů šílí, takže na nás letos čekalo devět (plná třetina všech zhlédnutých inscenací včetně pohádek) politických divadel. Když říkám "politických", tak tím rozhodně nemyslím nějaké lehké aktualizace či glosování politické scény. Příjemným zjištěním bylo, že ty povedené inscenace přivezla divadla mladá, dokonce se na tento tenký led pustily, a úspěšně, i některé zušky, nad nimiž by ostřílený divadelník mohl nos ohrnout. Konkrétně jmenujme zušku ze Štítného ulice v Praze s představením Gerta S (podle předlohy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch) či zušku z Ostrova (zpracování příběhu devítiletého Yoraman Friedmana a jeho útěku z židovského ghetta). Vždy progresivní Studio Dagmar přivezlo zpracování vzpomínek Natálie Gorbaněvské Osm statečných a ještě scénické zpracování knihy o západočeském Sokolově, knihy, kterou její autor, Lukáš Beneš, označil za první zakázanou knihu nového režimu. I průser se objevil, a to zcela nečekaně v podobě blbého představení renomovaného souboru Geisslers Hofcomoedianten. Více v recenzi Víta Maloty zveřejněné ve Zpravodaji z 10.8. Dodat k ní není co. A z agitky souboru Relikty dokonce dámská část naší výpravy včas odešla (odejít z Myšárny, toť výkon hodný mistra odchodů!).

O VRCHOLECH A VYVRCHOLENÍCH

Je mi to líto, ale na vrchol mého osobního hodnocení letos vlastně nějaké mainstreamové představení nedosáhlo. Z divadel poctivě se probivších až na hronovské finále se do mého osobního trojlístku vrcholných zážitků dostalo dětské taneční studio Light (jak jinak - viz dále kapitolka o dramatické výchově). Už off-vystoupení na dlažbě před divadlem bylo strhující a opravdu výborné. Neumím to popsat, ale to nasazení, s jakým soubor zaplnil obrovský prostor, prostě bralo dech. Vedro bralo dech i přesným tanečníkům, a představte si, jak po tanci na rozpálených žulových deskách vypadala jejich chodidla! Třešinkou pak bylo jejich úsporné, leč skvělé taneční divadlo na motivy Poláčkových Bylo nás pět.
Pro další amatérské produkce už na mé bedně vítězů nezbylo místo. Tedy upřesňuji - české produkce. Protože dalším zážitkem bylo představení slovenských hostů, amatérského souboru Šesť Pé z Partyzánského. Inscenace Svetlo je ako voda bylo vlastně imaginativní hříčkou na motivy krátké Marquezovy povídky. Slováci (a krásné Slovenky!) mě utáhli na vařený nudli!! Oči jsem z nich nespustil a dočkal se druhého stavu dojetí (ten první jsem zažil v závěru představení Kuřačky a spasitelky pardubického Exilu; ale nemohlo za něj ani tak to představení, jako závěrečná Čechovovská existenciální variace...a na Čechovovské konce, to já jsem sebedojímací ufňukaný expert!).
Třetím vyvrcholením hronovské přehlídky bylo inspirativní představení divadla 3D Company "Dobrý proti severáku". Když o této inscenaci s odstupem přemýšlím, musím přiznat, že by mne nejspíše nenapadlo takové divadlo v Praze vyhledat. Dramatizace literárního příběhu dvou lidí, kteří se do sebe zamilují díky výměně elektronických dopisů, to prostě šustí papírem přes celý Vinohrady, Fidlovačku i Jezerku. Příběh mě ale vtáhl, a to především díky oběma protagonistům. Ovšem k vrcholnému zážitku představení posunul především výkon herečky Anny Fixové! To se hned tak nevidí a často nezažije.

O DRAMATICKÉ VÝCHOVĚ

Kdysi na pécéčku profesor Císař glosoval představení zušek. Stručně řečeno - konstatoval, že na vystoupení zušek nelze vztahovat stejná kritéria, jako na standardní inscenace. Protože dramatická výchova je prostě jinou kategorií... Po letošním Hronově musím poznamenat, že v této oblasti lze rozpoznat neskutečně pozitivní vývoj. Klára dokonce na FCB napsala, že zušková představení (plus inscenace mladých souborů ze zušek vzešlých) tvořila letos hlavní festivalovou kvalitu. Když si zpětný pohled dostatečně rozostřím tak, aby se slily jednotlivé střepy dojmů, musím uznat, že klasická činohra letos tvořila vlastně jen takovou výplňovou vatu. Vzpomínám, jak jsme kdysi přijímali všechny ty besídky a pohádky předvedené soubory ZUŠ jako někdy milé, někdy trapné zpestření programu. Samozřejmě, že čas od času se objevil malý zázrak. Ale chyběla kontinuita. Hledal jsem, a našel na svém blogu - již v roce 2016 jsme v naší skupince o kvalitě mladých představení s uznáním diskutovali. A myslím, že se potvrzuje náš tehdejší předpoklad, že strmě rostoucí kvalita těchto souborů přímo souvisí s mladými talentovanými pedagogy, často s bohatou hronovskou zkušeností.

O BLONDÝNĚ

Že Eva Suková vystupuje s kytarou pod ochrannou známkou "Blondýna", tak to vím delší dobu. A i když jsem slyšel samou chválu, přiznám se, že nějakou větší váhu jsem tomuto pokusu dobýt folkové nebe nepřikládal. Navíc... no, prostě ta stylizace je mně, radikálnímu feministovi, trochu protivná. Ale i cynickému skeptikovi se holt čas od času přinatrefí pověstné spadnutí dolní čelisti. Vytáhl jsem otrávenou Kláru na noční Blondýnin koncert (začátek v trudnou dobu 23:15!!). Koncert končil v jednu v noci, a my jsem si jej opravdu užili. Mám rád, když lidi něco tak baví, a navíc to "něco" ještě umějí! Na pódiu najednou stála charismatická Blondýna s rozzářenýma očima  užívající si pozdní noc spolu se svým publikem. Příjemné hronovské překvapení hraničící se zjevením!
A měl bych aspoň ze slušnosti zmínit předkapelu Kroul - Lechnýř - Písařík. Zprvu jsem chtěl odejít, abych se vyhnul jednomu z trapných sousedských úspěchů. Naštěstí jsem zůstal dřepět a doufám, že pánové mne nebavili naposled!

Hronov - Praha, 16.8.2018

Anna Fixová

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část druhá, nedivadelně kritická

O SIMONĚ
Tak nám skončila Simona Bezoušková. Podle mého názoru osoba, která se pokusila dát festivalu Jiráskův Hronov modernější švih. Posunout jej zase dál, než se za veleúspěšné dvacetileté období podařilo Milanu Strotzerovi. Hronov má svá omezení, počtem scén, ubytovací i stravovací kapacitou, semináře nepojmou více než 300 seminaristů... Ve srovnání například s Letní filmovou školou (a jak říká Burma - film je přitom mrtvé umění!) je Jiráskův Hronov vlastně drobnou zastrčenou akcí. Těch omezení je ovšem více. Nepominutelným omezením je intelektuální omezení místní komunální generality. Nechci být nespravedlivý, ale paní starostka se v posledních letech stala takovým žabákovitým kultíkem osobnosti. Letos jsme se od ní například dozvěděli, jak celou noc s mistrem Uhdem připravovala JEHO úvodní projev. No to mě poser...!
Nemám pro to žádných důkazů, ale prostě si myslím, že zatímco Milan Strotzer to se starostkou "uměl", nástup Simony do pozice programové ředitelky a hlavně její vize byly pro žabáka neskousnutelné. A tak došlo k vyhrocení do té doby jen probublávajících sporů  o charakter festivalu, o to, zda se bude nadále jednat o přehlídku toho nejlepšího, nebo o sled sousedských činoher, které budou bavit místní sponzory...
Nemám žádných přesnějších indícií, ale prostě si myslím, že Simona Bezoušková ten boj vzdala. Na mapě amatérského divadla je tolik možností, jak se seberealizovat, aniž by jí do toho kecala nějaká žába. A tak se teď na tři čtyři roky zakonzervuje stávající stav. Sem tam se ozve nějaký drzoun, jako letos Vít Zborník kritizující výběr inscenací, ale jinak bude klid. I nadále si divadelní fanoušek užije dvě tři originální inscenace mladých (i starých) alternativců, něco uměleckých výbojů, a pak také voničku činoherních předváděček většinou z roku na rok ne příliš rozeznatelných.
Ale třeba se pak najde někdo oprsklej a zase opráší myšlenku na opravdu velkou reprezentativní žatvu amatérského divadelního dění. Samozřejmě na vhodnějším místě. A hronovští si ponechají krásný tradiční festival ochotnického činoherního divadla. Proč ne? I nadále budou desítky souborů, které si na Hronově rády zahrají!

O TRADICI
Již jsem se otřel o Letní filmovou školu. Do Uherského Hradiště se  sice sjedou tisíce lidí, ale kolik z nich se filmu nějak osobně věnuje? Amatérská scéna je naopak plná tisíců lidí, kteří divadlo provozují, jsou kulturním podhoubím svých obcí, ovlivňují nejen své okolí, ale díky systému postupových a nepostupových přehlídek i sjednaných vystoupení po celé republice šíří živou kulturu. Navíc na každý divadelní soubor se přirozeně nabalují další kulturní aktivity - filmový klub, muzikanti, výtvarníci...
Zdá se mi, že na diskuse o směřování vrcholné přehlídky amatérského divadla je právě teď vhodná doba. Proč? Podle mne se láme éra a střídají se generace. Staří bardi (nejen věkem) odcházejí ze scény, vybírají si "své" přehlídky, na Hronov rezignují. Nebo odcházejí vůbec, bohužel. A semináře Jiráskova Hronova se plní novou generací mladých talentů tradicí zcela nezatížených. Představte si, že většina z nich už netuší, kdo že to emailem pomaloval oponu v divadle, že se hrálo v zušce i na zimáku, proč bylo zrušeno poslední představení Fucking Generation, kde stával Stan d'Art, nebo kde se dalo koupit kakavíčko, co to byl Horror, že rakovničtí večer co večer hráli v Singeru, že na hogofogo večeře tu bylo Prajzko, že se chodilo přes den spát do parku, který byl pustý jak hronovská neděle po ohňostroji. Ještě před dvěma třemi lety bylo nepředstavitelné, že by v nočním Tritonu nebyla fronta... a že by v čapkárně nebyla připravená baterie suchého sektu! No jo, ale změna je ten pověstný divadelní život!
Na druhé straně má pro směřování festivalu generační obměna paradoxně konzervační efekt. Mladí si vytvářejí nové sentimentální tradice, nebolí je blbé inscenace vybrané pro sobotní večer, nemají načtenou kritiku Radmily Hrdinové, Aleny Zemančíkové, Vladimíra Hulce, Víta Závodského, o císaři amatérské scény nemluvě (všimli jste si, že ze scény jaksi vysublimovali včerejší mladí a neklidní, jako třeba Bergman či Šotkovský?). Ti krásní mladí lidé si nemohou pamatovat boje o Hron-Off, které skončily rockovým festivalem v parku a pečeným vepřem na náměstí - jak to decentně vystihl Roman Černík, který jasně terminologicky odlišil "Hronov" jako synonymum pro ten "náš!!", divadelní Hronov, od Jiráskových slavností, což je taková dočesná coby úlitba paní starostky domorodcům (upřímně mne dojal koment pod fcb statusem Amatérské scény, jímž sdílela poslední číslo Zpravodaje, fanoušek se zde bezelstně ptal, kdy se ve Zpravodaji objeví fotografie z pátečního rock festu...). O jakém konzervačním efektu to mluvím? Prostě se domnívám, že pár let  teď potrvá než se nová generace radikalizuje a uzří to, co naše staré oči již s jistotou diagnostikovaly...

O ZPRAVODAJI
Rychle jsem si zvykl na novou festivalovou grafiku (a že mě nejdříve hodně rozhodila). A tedy i na vzdušnější grafickou úpravu Zpravodaje. Je to pecka, přečíst si o včerejším programu již při snídani. Je to radost, zjistit, že se rodí další psavci očividně divadlo milující. Přiznávám, že četba Zpravodaje je pro mne každoročním rituálem, a že se těším na každé vytištěné slovo! Jenže letos těch vytištěných slov bylo nějak málo... Méně než loni... a předloni. Nebo se mi to zdá?? Jo, to oživení Zpravodaje je fajn. Jenžeeee!!! Opuštění principu dvou recenzí mně mrzí, chybí mi krátké glosy k představením i jinému dění... Letos jedna celkem krátká recenze, vox populi jednou obšírné, jindy superstručné, cloud... A to bylo vše. Jako vydavatel porevolučních novin opravdu vím, že to není sranda naplnit ty stránky smysluplně. Přesto si dovolím zvolat - více slov, zpravodajci milí!

Hronov - Praha, 14.8.2018

P.S. A příští rok budeme znovu opakovat tu torturu s objednáváním vstupenek? Fakt? Opravdu? ... Třeba se zablýskne a do Hronova se dostane povědomí o "nákupním košíku"...

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část první, ryze osobní

O POČASÍ

Co k tomu předpeklí ještě dodávat? Snad jen vzpomenout dva roky staré věty prof. Císaře, že přejít hronovské náměstí se vyrovná pohřbu žehem.

O DĚTECH

Bohužel, v tom krátkém čase, co mi na tomto světě zbývá, už určitě nestihnu edukovat všechny ty zoufale neorganizované jedince, co mne obklopují. Například naučit je, co je to "první" týden v měsíci. Nechápu, jaký je problém po těch letech si zapamatovat, kdy se koná Jiráskův Hronov... Tedy že je to první ÚPLNÝ týden v měsíci srpnu! Toto banální pochybení způsobilo, že letos jsme museli na poslední chvíli přeorganizovat naši účast z bezdětné teatrologické studijní cesty na rodinnou dovolenou. Leč vše se v dobré obrátilo!! Adélka nadšená z dětského semináře, Matěj zamilovaný do divadla! Co víc si přát. Tedy až na to, že příštích pár let je máme v jiráskáči, čapkárně, Baště, Tritonu, Jiráskově parku... těsně za zadkem. A pár let teď nebudu stíhat Pécéčko... 

O PRINCEZNĚ A O TOM JEJÍM SEBEVĚDOMÍ

Naše sedmiletá dcera si v několika dnech Hronov ochočila. Tedy ten festivalový. Obklopena kamarády lítala sama po náměstí, zatímco její dospívající bratr se od nás nehnul na krok. Organizovala distribuci kříd pro pomalování dlažby, určovala program semináře a při závěrečné předváděčce stíhala hrát roli, napovídat ostatním, mávat do hlediště i nahodit úsměv fotografovi. Objevila se v několika oficiálních festivalových videích i na fotkách ve Zpravodaji. Její příchod na Baštu, do čapkárny či do Stelly se neobešel bez několika ležérních mávnutí rukou doprovázených pozdravem - a to jak na spřízněné seminaristy, tak na dospělce nějak s festivalem spojené. Takže dalších necelých deset hronovských let mi zbývá prožít bez starostí, protože pak... pak to bude velkej fofr!

O VÝROČÍCH

Už loni jsem prezentoval naši účast jako výroční, dvacátou. Pro sichr jsme mluvili i o té letošní, jako o dvacáté. Protože nejspíše se na prvopočátku obcování s Hronovem už nikdy neshodneme... Úsměvné bylo vyprávění tritonského spolubesedníka, který se chlubil Kláře, že on už patří k hronovskému inventáři, protože je na festivalu popáté... Klára neměla srdce flekovat tou dvacítkou.

O LIDECH

Hronov je vedle potkávání se s divadlem také místem setkávání se s lidmi. Jsou to setkání všemožných druhů, od zběžných po důkladná, od rozesmátých po ... méně rozesmátá. Například s Blanicí se nevidíme celý rok, a přesto během prvních okamžiků navážeme tam, kde jsme loni skončili. Jarda si vypráví s dávnými spoluseminaristy o svých divadlech. Já se naopak ani letos neodvážil oslovit mně milého Milana Uhde (a to už jsem čekal, až před Křídlem složí rozečtené noviny!). Letošní přípitkový kruh se rozšířil o kluky a holky z Ojebadu. Jen velice letmo jsme se potkali s Jožou, ale i to byla velká radost. Příjemný večer jsme před tritonským okýnkem prokecali s medvídkovskou Klárou (Irenou z mé milované Levínského Doubkowy hole mé). A opakovaná setkání s Tajčou? Tak to je většinou veselost náramná! ... V každém případě si myslím, že v příštím roce se pozdravíme zase s novými známými (a naše Adél si tyká i se Sabinou Laurinovou 😊).

ORÁL NA JEVIŠTI

A na závěr této části pro mne úsměvná historka ze závěrečných předváděček jednotlivých seminářů. V rámci organizačního úvodu požádala Simona Bezoušková o vyvedení dětí před necudným vystoupením účastníků semináře PPP o autorském divadle. No, riskli jsme to, takže Matěj mohl shlédnout nesmělý náznak orálního a incestního sexu. Po vystoupení se na nás významně a hlavně vyčítavě díval dlouholetý šéf festivalu Milan Strotzer. Nejsem tak voprsklej, ale fakt jsem mu chtěl říct, že o některých praktikách má náš syn, když ne přesnější, tak jistě srovnatelné znalosti, jako většina členů festivalového výboru...

Hronov - Praha, 12.8.2018

Organizovaný člověk si před festivalem vypracuje přesný itinerář a tak jej nemůže nic překvapit... Skoro nic.