Deadtown, aneb utopen očekáváním

Deadtown, Divadlo bratří Formanů, 16.9.2018, Smíchovská náplavka

Cestou ze Smíchovské náplavky, tedy z obří boudy Forman Brother’s Theatre, se mi motala v hlavě jedna překvapivá otázka – kde je to očekávané nadšení z dalšího Formanovského spektáklu Deadtown? Proč se netěším, až budu Kláře vyprávět, o co přišla? Má pravdu Er, který na mé pochyby odvětil – už’s toho viděl prostě moc…!? A tak někde mezi Florencí a Křižíkovou se mi začaly vybavovat moje iniciační divadelní zážitky. Když je hodně a pečlivě proseju, které nejzásadnější zůstanou?

Nastřádaly se tehdy… no vlastně během několika zásadních let. Samozřejmě Léblův Racek. To byla iniciace jak prase, tehdy jsem se stal hledačem! Zborníkova Druhá strana řeky, po které už nejezdím na Hronov jen pařit. Bez nich by nebyl Oblomov a Ucpanej systém, sametovej Havel či Zlatá šedesátá, nebyl by dr. Krása ani Fričův Faust, nebylo by Planoucího srdce ani Kuhlovy vaďácké Gorily… Ale ani Fucking Generation či Rytířů nízkého stolu.  Vzpomínám na iniciační zážitek za letohrádkem královny Aninky, v šapitó Que-cir-que, s dvojicí André-Lefeuvre, na sáňkování ve vostpěťáckých Hrusicích tehdy na Stodůleckém písečku, na defragmentovanou realitu v Příběhu opravdového člověka Buchet a Loutek před hospodou U rozvědčíka…

I v tomto srovnání se objevilo mimořádné zjevení – La Baraque, nebo-li slavná (nejen Formanovic) Bouda, balábile dějů a konání, i zeleninová polévka s nastrouhaným plísňovým sýrem. Když Boudou majestátně proletěl marabu, málem jsem si ucvrnknul.

Pak už jsem chtěl vidět vše. Nachové plachty na lodi Tajemství, kde vyjížděla slivovice sama uprostřed stolu. Krásku a zvíře v Národním. Klabzubovu jedenáctku v Minoru. Samozřejmě i Dobře placenou procházku, jak by ne, když tehdy nedostupný televizní film jsem toužil vidět už jako puberťák v šedých sedmdesátých… Po Krásce jsem vzal synka i na  Čarokraj, a byla to pecka! A protože mi nenávratně uteklo Obludárium, nemohl jsem si nechat ujít Deadtown…!!

Objektivně skvělé představení mělo vše, co od Formanů očekáváte. Vtip, nadsázku (už ve dveřích principál hlásí, že uvidíte horší představení, než minule), dech beroucí čísla (tři chlapi na kolečkových bruslích, to se musí vidět!!), bohapustou srandu (v úvodní části ve stylu wild west kabaretní férie jsem se několikrát přistihl při úlevném řehotu). Samozřejmostí je skvělá scéna, vše promyšlené do nejmenšího detailu. Pak přijde střih, na rovinu oznámený: „Opravdu jste si mysleli, že tohle je všechno? Opravdu byste se na to vydrželi dívat další hodinu? …“ A divák se už řítí snovou krajinou. Nám starším výtvarné pojetí připomene dětský údiv nad Zemanovými filmy, stylizace do filmových grotesek zase okouzlení 52 komiky a spol. a věčnými honičkami keystonských strážníků. Zřejmá je i inspirace zvěčnělým Limonádovým Joem. To vše je kulisou pro řiďounký (jistě záměrně) příběh kouzelníka, jeho partnerky předvádějící robotickou ženu, zamilovaného padoucha, sličné dcery majitelky saloonu, potulného kazatele…

Zatímco divák nestíhá domyslet některé dílčí dějové zvraty, řinou se na něj všechny ty efekty, kouzelníkovy čáry máry, přesná hudba, prolínání reality, nadreality a suprareality… Vše promyšleně pasuje, herci jsou skvělí, Petr Forman k sežrání!, nádherný horizont jde kouzelníkovi naproti, snoví bicykloví koně projíždějí westernovou krajinou a zastřeleni zase ožívají… a pak jsem se začal nudit. Zcela upřímně přiznávám, že je to jen a jen mým zmlsaným očekáváním. Můj (kvantitou nezkažený) syn byl nadšen. 

Představení má vše, co od Formanů očekávám. Krása střídá nádheru. Ke konci jsem se ovšem toho střídání už nějak neúčastnil. Samozřejmě, že očekávatelné závěrečné prolnutí jeviště i hlediště u kolalokového baru je hrozně fajn, a i když mi ta dvanáctka nepasovala do denního stravovacího plánu, nenechal jsem si ji ujít (a taky to, že mě obsloužil sám principál). A tak i dál budu nadšeným příznivcem... ne, fanouškem! této skvělé company. Protože Divadlo bratří Formanů a jeho produkce lze poměřovat jen jím samým. Je to nespravedlivé, ale dokonalí putují vždy osamoceně.

Praha, 16.9.2018

Letní Letná podesáté

K novému cirkusu jsme se s Klárou dostali přes bratry Formany... Moment, nejdříve je třeba vysvětlit pojem „nový cirkus“.  Laicky bych popsal nový cirkus jako divadlo hrané artisty. Naopak to nefunguje, herci nemohou dělat nový cirkus, leda by si na nový cirkus jen hráli (což také souvisí s mým lehce odtažitým postojem k  souboru La Putyka adorovaným pražským lehce snobským publikem). Takové divadlo „hrané“ artisty může, ale nemusí mít děj. Stačí nahození příběhu, nebo dokonce jen tématu, který se stane jádrem pro „jiné estetično“ vytvořené na místě artisty při využití cirkusového či cirkusáckého kouzla. Krásná provazochodkyně své piruety na hrazdě prostě nemůže jen zahrát, ona je musí dokázat. Ale na to ještě přijde řeč. Zpátky k Formanům!

    Do roku 1996, než jsem přesídlil do Stolice, jsem o umění a produkcích Petra a Matěje Formanových mohl jen číst, či sem tam něco málo zahlédnout v kulturním zpravodajství ČT. A závidět těm, co se jich mohou osobně zúčastnit. Takže když jsem zjistil, že v Dejvicích mezi budovami vysokých škol postaví svou boudu z projektu Bouda (La Baraque), byl jsem rozechvěle nadšen a natěšen. Základem byla spolupráce Divadla bratří Formanů s Theatre Dromesko (často mylně nazývaným Cabaret Dromesco, což byl název jednoho představení tohoto souboru). Produkce se odehrávala ve skutečné boudě, po jejímž obvodu byly hospodské stoly. Bouda neměla podium, jednotlivá čísla se odehrávala v celém prostoru, dokonce i za okny. Každé představení doprovázelo hromadné vaření polévky. Prostě něco neopakovatelného a neskutečného. Představení jsem musel vidět, a to přestože k mému neštěstí jsem onemocněl angínou. Ale byl jsem mladý a zvýšená teplota nemohla být překážkou!!

    Nějaký čas na to jsem ze svého tehdejšího služebního korejského vozu cestou přes Mariánské hradby zahlédl mezi stromy Chotkových sadů cirkusový stan. Docela mě vyděsila představa, že vedle letohrádku královny Aninky se bude v pilinami vysypaném šapitó ozývat oplááá a aplaaaus a pane šediteli… Vzápětí jsem ovšem zjistil, že se jedná o první vystoupení opravdového nového cirkusu u nás. Ihned jsem spěchal pro lístky, protože informace se rychle po Praze rozkřikla a vystoupení souboru Que-Cir-Que se stalo obrovskou událostí. Z představení jsme s Klárou odcházeli zcela uchváceni. A to jsme ani netušili, že s některými protagonisty se zanedlouho znovu setkáme.

    V létě roku 2003 se totiž po Praze objevily plakáty zvoucí na první ročník festivalu nového cirkusu Letní Letná, navíc spoluorganizovaného kluky z divadla Vosto5, které jsme znali z Jiráskova Hronova. Stali jsme se pravidelnými návštěvníky prvních komorních ročníků. S narozením synka byla návštěva především zahraničních, hlavně francouzských produkcí složitější, ale jakmile trochu vyrostl, využili jsme i odpoledních dětských představení. Ale i tak jsme si nenechali ujít obě účasti Ateliéru Lefeuvre & André (aniž bychom tušili, že uvidíme „staré známé“ z Que-Cir-Que!). Především první krátké představení patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v novém cirkusu viděl. Dva Frigové sypali jeden gag za druhým, vše podepřeno dokonalým zvládnutím akrobatických či žonglérských čísel. Dojem z tohoto intimního komorního představení už nepřekonal ani návrat obou umělců v následujícím roce. Nezapomenutelná jsou vždy představení dovezená Danielem Gulkem a jeho proměnlivým souborem Cahin Caha. Velkolepá produkce Grimm či jiná vystoupení patří vždy ke špičkovým zážitkům. Letošní Rose bylo prostě nedostižné. Nepřekonali je ani precizní, ale trošku chladní Švédové z Cirku Cirkör. Ano, v druhé půli mne dokonce dojali!! Ale možná jsem měl největší radost z toho, že se představení líbilo Jardovi, kterého jsem vytáhl s sebou.

     Ale vůbec největší zážitek? Ten je spojen s tím, že i po deseti letech je povědomí o novém cirku tak mizerné. Na Gulkovi vedle mne seděly dvě odredované alternativní snobky. Nejspíše v některé alternativní kavárně při diskusi o nových trendech pochopily, že by měly na Letnou zajít a nějaký ten cirkus shlédnout! Vybraly si Cahin Caha, jehož představení bylo v duchu snad již novocirkusové tradice bez jasného začátku. A tak přicházející diváci byli svědky Gulkovy přeměny na „třetí pohlaví“, svědky plynulého přechodu od reality ke hře… V tu chvíli jsem odvedle zaslechl poznámku: nesnáším cirkusové klauny! Nebo – vedle hlavní manéže stála Berouskova maringotka (cirkusáci od Berousků se podíleli na velkolepém zahájení festivalu). Klára ve frontě na Cirk Cirkör byla nedobrovolným svědkem rozhořčené obavy z drezúry zvěře. Kdosi se obával drezúry medvědů, švédských, nejspíše ledních… Mohl bych ještě přidat zkušenost z návštěvy dětských představení a překvapení rodičů, že se nehraje klasické loutkové divadlo Kašpárek a Šmidra. Takže nakonec musím uznat, že když moje kamarádka kdysi před návštěvou Cirku Trottola prohlásila, že se těší na drezúru koní, tak to zase takové faux pas nebylo J!!

Praha – Letná, 2.9.2013