sobota 28. února 2015

Přežil jsem Ionesca, pánové





Hornopočernickou premiéru dvou jednoaktovek Eugena Ionesca „Lekce“ a „Třeštění ve dvou“ uvedl principál a režisér Divadla Na tahu Andrej Krob svým tradičním úvodním proslovem. Ani na  náhodného návštěvníka nemůže Andrej Krob nepůsobit jako postava z jakéhosi nekonečného televizního seriálu, postava představující nejspíše venkovského pediatra, který se od stolu otočí k dětskému pacientovi, přes své dioptrické brýle se na něj podívá a zavrčí obligátní: „Tak co ti chybí?“ A my diváci hned víme, že pan doktor je zgruntu hodný patron, jeho podmračenost je přehrávaná a houkání na sestřičku je jenom letitá hra. A tak přistupuji na hru na zlatá šedesátá a místo cupování textu pokyvuji hlavou nad zásadním sdělením shrnutým do pár vět z režisérova projevu: „Naše divadlo hraje jenom absurdní dramata. Tedy hry, se kterými jsem se setkal a setkával v šedesátých letech Na zábradlí. Havel, Ionesco, Beckett. A já jsem v těch šedesátých letech zůstal a neudělal jsem ani krok vpřed…“


    Uvádění absurdních her, téhle intelektuální gymnastiky začasté postavené na celkem jednoduchých slovních hříčkách, je podle mne tak trochu nemístné vymetání zaprášených zákoutí jinak veskrze sympatických let. Doby různých ptydepe, textappealů, flower power, The Who, Matek Ubu, manifestů a rozbíjených televizí v čele Knížákových průvodů… Doby absurdních reakcí na absurditu doby. Jenže postmoderní posuny vnímání absurdity jsou tak nekonečně jinde… Absurdní jsou novinové nezpochybnitelné pravdy, absurdní je opakování holých vět až do vymazání významu v Macháčkových Žábách či Mamutovi, nebo Léblovské žluté růže z Texasu v Čechovově saloonu, také Fysikovo zmrtvýchvstání v příšeří atomové elektrárny za zpěvu mistra Herrgotta, určitě ejakulující Klaus ve férii Velvet Havel, a nakonec: oč absurdnější je „normální“ rozhovor vedený v Café Skif oproti Profesorově výuce v Lekci?!


    Na druhou stranu tak strašně rozumím tomu, že Andrej Krob posílá Karkulku do intelektuální houštiny let šedesátých, mezi podivné postavy s kufry a nepřítomné Žanety, do spárů vzdělaných a tím víc nebezpečných vlků, aby se znovu a znovu naivně - absurdně nechala sežrat, i když jí tak nesnesitelně bolí zuby. Já zase ulítám na těžce nemoderním divadle poezie, takže bílej lajntuch na jevišti s opodál postavenou růží v lahvi od vína mě vždycky dostane! Ti kováříci s chocholem zeleného peří a všechna ta poetistická veteš od Edisona přes ťukající prsty deště po modrobílá blues pro bláznivý holky i včelíny místo hlav, to je zase můj úlet… Takže fifty-fifty!

     Divadelních premiér se účastním velice výjimečně. Nevím tedy, zda se nehodí něco říct také o společenské části večera!! Takže: zase jsem si neřekl Pavlu Zajíčkovi o selfie. Ale měl jsem radost - Zajíček se stále usmíval a vypadal opravdu dobře. Neřekl jsem filmovému historiku Bernardovi, jak mě baví seriál o české nové vlně, neřekl jsem Olze Sommerové, jak velice nepovedený je dokument Magický hlas rebelky, a jak jsem si přál, aby tento odbytý film nebyl oceněn jen formálně kvůli naší paní Kubišové. Ale také jsem neřekl paní Freimanové a Polákové (námět a produkce, snad jsem obě identifikoval správně!), jak moc se mi líbil dokument o milované a obdivované paní Olze! A že jim to ocenění moc moc přeji. Zahlédl jsem ještě Bilba Reidingera, nejspíše poblíž byla i Sylva Krobová. Ale tu nepoznám, protože jsem tak nesmyslně dlouho odkládal návštěvu koncertu ve Studiu Paměť, až jej odnesla velká voda.

    Ale zase jsme si s Jitkou a Jardou řekli, že třeštění Ilony Semrádové a Karla Besedy byl koncert suverénního herectví. Že bychom měli dát šanci ještě jednomu Havlovu tahu (vaňkovky v to nepočítaje, to je jiný příběh!). A třeba…. Třeba ještě jednou v životě zajit na Plešatou zpěvačku… No, to ještě zvážím, Eugene a Andreji…

  

Hornoporno, 25.2.2015
 

pondělí 23. února 2015

Jelito



    Tak já, čuně nenajezený, právě spořádal jelito od řezníka s kysaným zelím, a k tomu jsem si skočil vedle do vinotéky pro půllitřík portugalu. Až dodatečně mi došlo, čeho všeho jsem se, já hovado nehodné, dopustil... Od řezníka jsem si nejenom nevzal stvrzenku, a teď mi vrtá hlavou, kdo koho by měl podle nového zákona udat - já řezníka, nebo řezník mne, protože napříště budu jako spotřebitel povinen si stvrzenku převzít! Ale dokonce jsem si nevyžádal ani přehled alergenů, potvrzení o původu prasete a veterinární kontrole nemluvě!!
    Navíc jsem zcela znehodnotil investici ministerstva zemědělství ve výši 600 MIO CZK do kampaně za kupování českých výrobků, protože jsem bezmyšlenkovitě místo českého zakoupil maďarské kysané zelí (nedivil bych se, kdyby byla tato kampaň hrazena z evropských fondů, čímž by se kruh evropské solidarity úžasně uzavřel). Při nákupu vína do mého oblíbeného skleněného džbánku jsme se s mým vinotékařem impulsivně obejmuli a propukli v pláč... Bude se nám stýskat!!
    A tak příští rok si jelito koupím už jen v nadnárodním supermarketu,  který bude odebírat zboží jen od jediného správného dodavatele, tuším, že se bude jmenovat Agrofert. Jelito se bude jmenovat Echt český dědečkův blutwurst, bude hygienicky zabaleno v igelitu a ochranné atmosféře umožňující prodloužit trvanlivost jelita až na dva roky. Integrální součástí balení bude knížečka se seznamem alergenů, podrobným popisem složení včetně chemických značek, popisem rodokmenu prasete a rodinných poměrů dovozce sóji, samozřejmě včetně ověřené kopie dokladu o povolení Evropské komise použít geneticky modifikovanou sóju. Zároveň zde bude výčet rizik spojených s přípravou jelita (spálení, opaření, průjem...) spolu s komiksem  podrobně znázorňujícím postup při první pomoci a malým balíčkem se sterilním obinadlem a mastí proti popáleninám (hádejte, kdo ji bude výrobci exkluzivně dodávat... bingo!).
    Kysané zelí si budu muset odpustit, protože v roce 2016 budou nově nastaveny regulace pro pěstování zelí dle Nařízení Evropské unie číslo 123/EU/2016. Polsko svým razantním postupem vymění svou podporu zákazu šíření vinic mimo Francii a Itálii za vhodně (pro Polsko) nastavené kvóty pěstování zelí. Po vystoupení paní Merkelové, které bude obsahovat jednoznačnou hrozbu zastavení výroby škodovek v Mladé Boleslavi, pokud Svaz zahrádkářů ČR neupustí od své stávkové pohotovosti, dojde během jednoho roku k totálnímu rozvratu českého zelinářství. Samozřejmě s výjimkou podniku Zelí Agrofert a.s., který si vyjedná výjimku pro vývoz zelí na Ukrajinu coby strategické suroviny.
    A víno? Na víno rezignuji také, protože bych pro něj musel zajet do specializované a licencované prodejny Víno-fert na kraji Prahy. Zde bych sice dostal svůj starý známý stáčený portugal, ale nesměl bych zapomenout na bumážku, pardon - potvrzení z národního výboru, ech, chci říci z Úřadu městské části, že jsem sociálně adaptovaný a konzumace alkoholu neohrozí můj sociální status, pozici v zaměstnání a vývoj mých sociálkou již odebraných dětí (sousedka mne udala, když jsem se snažil na balkoně vypěstovat dvě rostlinky tabáku). A upřímně, moje norština není ještě na takové úrovni, abych riskoval, že mi soudružka Fredriksen zakáže používat slovesa...
Praha, 23.2.2015

neděle 1. února 2015

Požitkáři Na zábradlí (s vyloučením veřejnosti)


Druhá sezóna „Brňáků“ v Divadle Na zábradlí pokračuje jízdou ve velkém stylu. Tandem Viceníková – Mikulášek pro svou hru Požitkáři (režie Mikulášek, dramaturgie Viceníková, jako autoři uvedeni oba dva) zvolili Sartrovské téma posmrtného očistce. Zatímco Sartre ovšem trestá nekonečnem s vyloučením okolního světa, tedy veřejnosti, v Požitkářích sledujeme směsku zoufalců v čekárně na třetí smrt – první smrt je okamžik úmrtí, druhá smrt je okamžik pohřbu, tedy rozloučení, třetí smrt nastává v okamžiku, kdy si na zemřelého někdo naposledy vzpomene.

Hra je naplněna odkazy, připomínkami, zmínkami… Je to typické představení, které bych chtěl vidět ještě jednou – ne proto, že jsem se z něj posadil na prdel, ale protože bych potřeboval některé situace prožít znovu. Jsem si jist, že spoustu detailů mi uniklo, řada situací nedocvakla. Odbočka – mám moc rád současný styl tištěných programů Divadla Na zábradlí. Knížečky, krásně vyvedené obsahově i graficky, rezignují na přímé zmínky o daném představení. Jsou souborem textů, odkazů a zmínek „na dané téma“. Domnívám se ovšem, že diváci, tedy především já, by si Požitkáře užili mnohem více už napoprvé, pokud by tentokrát jeden krátký odstaveček v programu byl věnován přímo hře. Samozřejmě nemyslím přímo jejímu výkladu či podrobnému popisu autorského záměru! Ale mne osobně by třeba hodně pomohlo krátké sdělení – proč. Proč? Proč zrovna toto téma?

Už jsem si zvykl na brilantní dialogy, jednoznačné postavy, vydařené pointy atd. této autorské, dvojice. O to více mne rušil nedotažený princip, na němž je celá hra postavena. Třetí smrt…? Jsme-li odsouzeni k čekání na úplné zapomenutí, a to je oním nesnesitelným očistcem, jak k tomu přijdou ti, na které vzpomínáme s láskou? A tak se mi půlku představení honí hlavou myšlenky, zatímco se jedna postava za druhou snaží opustit nekonečné bytí nejrůznějšími sebevražednými pokusy.

Letitý televizní záznam Duškova představení Čtyř dohod (Miguel Ruiz) doprovázejí němé záběry lidí v prostých životních situacích. Poškrábaný filmový pás tunelem sta let přenáší podobu lidí z přibližně dvacátých let minulého století. Při posledním hltání tohoto představení mi to najednou docvaklo, propojilo se s Požitkáři. Všichni ti lidé hrající si s dětmi, zdobící vánoční stromeček, koupající se pod splavem, korzující po nábřeží…., všichni jsou mrtví. A zapomenutí. Zcela, úplně a s konečnou platností! Je třeba tohoto stavu, abychom došli (věčného) klidu? Nebo je to jen drobná banalita perfektně obalená přešikovnými autory…? Netroufám si posoudit. Přesto jsem nebyl zklamán. Požitkáři nejsou, podle mne, vlajkovou lodí letošní sezony Na zábradlí. Ale určitě opět podpořili mou chuť vidět od úžasných lidí z Anenského náměstí toho co nejvíc!

Tak, a málem bych zapomněl!! Kdyby fakt nic, ale nic jiného, tak scéna Marka Cpina pro tuto inscenaci je prostě úžasná – na malé jeviště Zábradlí se vejde prosklená přístupová chodba s toaletami o půlpatro vysunutá nad společenský salon. Prostor je efektně a efektivně vyplněn po celé představení. Žádné samoúčelné úlety, jako například Cpinem umístěný monitor doprostřed jeviště v Mikuláškově Kafkovi ´24 v Dejvickém. Jo, a ještě jeden podstatný detail – Jana Plodková je v tom představení neuvěřitelně krásná!
Klínovec, 29.1.2015

P.S. Dodatek z konce března: Marek Cpin obdržel za scénografii k Požitkářům Cenu kritiky za rok 2014!