Vprostřed letošní divadelní
sezony se mi přinatrefilo, že se mi za sebe poskládala tři představení, ke
kterým se v myšlenkách stále vracím. Před závorku důrazně vytýkám, to není
kvůli roli nahoty na jevišti, přestože jak často opakuji, s nahotou na
divadle mám veeelký problém. Na druhou stranu pravdou je, že nahotou, sexem či explicitním
násilím jsou všechny tři performance naplněny po okraj. Tak není divu - pokud dočtete,
zjistíte proč. Možná bych mohl tvrdit, že společným jmenovatelem je
dramaturgyně Dagmar Radová, ale to bych lhal – na to jsem přišel až dodatečně.
Lonely Horny Only, A Studio Rubín
Dagmar Radová
– Ondřej Štefaňák, domnívám se, že se jedná o první představení autorské a režijně
dramaturgické dvojice v A Studiu Rubín, shlédnuta repríza dne 8.2.2019.
„Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, co budu dělat
v sedmnácti. Že budu mít kluka a budu s ním spát. Poprvé, samozřejmě,
na kožešině před krbem..! Pak k tomu došlo, nebylo to na kožešině před
krbem,… a bylo to takové normální… Pak jsem spala s jinými, a bylo to
takové… normální…“
Lonely Horny Only (Jen tak osaměle nadržený-á?) je holčičí hra…
Jasně, nevnucuji svůj názor, chci tím jen hned na začátku vyplýtvat jeden
z hlavních důvodů, proč se mi hra tak líbila. Odvážím-li se nekorektně
rozdělit náš svět na ženský a mužský, pak ten ženský je zajímavější,
napínavější, ale také dramatičtější i krutější. Nezdá se, že by prvotním záměrem
autorů a zároveň inscenátorů bylo postavit představení na odvěkém střetu
pohlaví. Stejně se však na pozadí zjednodušené, nebo přesněji řečeno – tinderově
na dřeň zjednodušené komunikace osamělých bytostí z obou břehů odehraje
již tisíckráte odehrané. A je to stále, stále napínavé!
Nesymetrické postavy „Ženy“ a
„Kluka“ (zdráhám se použít označení „Muže“) se se svou osamělou nadržeností
vypořádávají po svém. Zatímco ale u Ženy se nám dostává nějakého zdůvodnění,
návodu či příčinných souvislostí, postava Kluka je plochá, jednoduchá, až to
bolí (a nakonec ten rozdíl hodně zvýrazní i odlišné herectví obou představitelů
– skvělé Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka). Ale není to obecně odraz
skutečnosti? Nejen když zůstaneme u jednoduchého pudu? Třeba - znáte nějakého heterosexuálního kluka puberťáka, který by si první sex představoval na kožešině u krbu? Zpravidla je
nám úplně jedno, kde a jak k tomu dojde, hlavně ať k tomu dojde!
A tak všemožné válení se
v kýblech ejakulátu, stříkající krev, klukovské naparování až
k nesnesení… to vše stejně končí motáním se Kluka kolem bojující Ženy. O
všechno! Kluka zamrzlého v šesté třídě a dále se vyvíjejícího
v jednoduchých schématech, vzorcích násilí, sobectví, ješitnosti a
nekonečně sebestřednosti. Pak přijde závěrečný monolog Ženy, ale to už se Kluk
choulí v jejím klíně, vděčně a v bezpečí…
Pokud vydrží (a nevidím důvod,
proč by neměli), je Lonely Horny Only divadlo, na které se v příští sezoně
chystám znovu!
Teritorium, Divadlo X10
Ondřej Novotný s tímto textem zvítězil v soutěži Aura-Pontu o
nejlepší původní hru roku 2018, režie Jan Frič, dramaturgie opět Dagmar Radová.
Shlédnuta repríza dávaná dne 13.3.2019
v DUP39.
Krásné představení
v postapokalyptickém prostoru DUP39, skvělí herci (pro kamarády – Honza
Grundman je fakt dobrej!). Dočetl jsem se ve více než jedné recenzi, že
Frič se urval a zkouší, co divák ještě snese. No, jak jsem již předeslal,
nejsem natěšen na každou nahou jevištní scénu, a to už jsem zažil leccos – od
Bílého divadla přes Vyorálkovo moudí po náchodský Dred. Kassandřina nahota od samého začátku opravdu hraje, tu bych do toho „zkoušel“ ani nepočítal. A že nejmladší Agamemnonovu dceru hraje starej
chlap (Hynek Chmelař)? I pro to mám vysvětlení…
Novotného remake Aischylova
Agamemnóna (první části Orestei, aspoň postavy si vybavíte – Kassandra,
Klytaimnéstra, Élektra, Ifigenie, Orestes… já vím, je to daleko od maturity, i
já si po letech musel poskládat bájné děje a postavy z gymplácké čítanky
dohromady, když jsem si užíval mysteriózního uvedení Orestei na Antické
Štvanici), tedy Novotného text prý posouvá děj do destruované dystopické budoucnosti.
Aktualizace jsou celkem zřejmé – Ifigenie zahyne při bombovém útoku, o
vetřelcích se mluví jako o imigrantech, i ten název – Teritorium – se jaksi
odmítá hlásit k Mykénám. No řeknu vám, zcela deprimující beznadějná
situace, k moci se královraždou dostává svině Aigisthos, za pomoci totálně
vytroubené Klytaimnéstry, co zanedbává psychoterapii… A nakonec mu potřebnou
stafáž před veřejností poskytne nejmladší čisťounká Chrýsothemis (tedy fousatej
Chmelař!)… No to by člověk blil, z té nekonečné beznaděje.
Opravdu? Já naopak po představení
postával na ochozu pln naděje a důvěry v naší lidskost. Proč? Pokusím se…
Když zazní jména Aischylos, Euripidés, Sofoklés… vidíme bílé řecké chitóny,
ušlechtilé držení těla... Jenže jaké asi
tak mělo „držení těla“ vojsko v předhomérovském období, tedy třeba baj
voko ve 12. století před Kristem? Po desetiletém obléhání Tróje? Po deseti
letech dobývání, vraždění, drancování, znásilňování… Co za zvěř se vracelo do
Mykén? A co vše s sebou zdivočelí vojáci přivlekli!! Unesené a zneuctěné ženy
z cizích kmenů, oblečené neoblečené; otroky, zmrzačené páchnoucí lidské
trosky, co roztáhly své plachty ve slumech těsně za hradbami! A vojáci? Vraceli
se k ženám o deset let starším, jejich děti jim byly cizí, mnohé doslova. Do
svých bělounkých domů a bílých postelí přivedli ženy divně (ne)oděné a divných
mravů, a také houfy (najednou taky cizích) dětí. Jediné, co je zajímalo, bylo
lemtání neředěného vína a vyžírání spíží, v horším případě dospívající
dívky ze sousedství.
Mykény byly po deseti letech
prostě hospodářsky, politicky i lidsky úplně jinde. A do toho se vrací
Agamemnón, co nasliboval svým vojákům bohatství a slávu. A co z toho?
Velký hovno! Zbývají jen nekonečné rvačky, vraždění v ulicích, znásilňování,
násilí, zmatek a zmar. Klytaimnéstra, která tuší, co se po návratu armády bude
dít, jen přihlíží, jak se Aigisthos snaží zabránit nejhoršímu. Agamemnón místo
zajištění pořádku jen opakovaně znásilňuje nezletilou Kassandru, je mu úplně
jedno, s kým stará Klytaimnéstra spí či nespí. Všechny hádky končí
předhozením Ifigeniny smrti. Pošahaná Élektra se motá po ulicích a blábolí ideologické
nesmysly, Orestes radši zbaběle zahnul kramle. Mykény jsou před totálním
zhroucením. A tak Aigisthos volí radikální řešení – pro zpacifikování
zdivočelých hord je třeba odstranit jejich vykloubeného vůdce, leč zároveň se
hodí z něj udělat hrdinu (kolikrát to v historii znovu a znovu vyšlo?!
Svatý Václav, Johanka z Arku, Napoleon, Uljanov…). Takže katafalk, zlatá
maska, čestná stráž a všechny tyhle sračky pro udržení pořádku. A kdo to vše
posvětí? Ke komu se přikloní veřejné mínění? No přece k nevinné čisťounké
Chrýsothemis. Ta holčička s věčným cigárem a s povahou i chováním pragmatického
chlapa, co na závěr představení zapálí svého medvídka, aby jej vzápětí pochcal…
V čem je ta nadějeplnost a
důvěra v člověka? No přece v tom, že se z takových sraček
vždycky nakonec nějak vyhrabeme! Že z toho hnoje vyroste další civilizace
rozumu a víry. Že Aischylova hra, prvně provedená v roce 458 p.K., se
hraje dodnes, a po Átrejovcích není vidu ani slechu. A tak máme naději, že
takhle to bude fungovat i dopředu. A s mnohem pozdějším klasikem si můžeme
říct: „A budeme žít, strýčku!“
Novotného a Fričovo Teritorium je
představení, na které se chci vrátit i s přáteli! (Ale tu scénu
s pomočeným medvídkem Fričovi neodpustím, to byla ta chvíle, kdy jsem byl
testován, co ještě snesu já..!)
BurnOut aneb Vyhoř!, A Studio
Rubín
A zase Dagmar Radová, tentokrát ve dvojici s Janem Fričem, který
hru také režíroval. Ale s ohledem na formát jistého docudramatu
předpokládám, že výrazněji než jindy se na inscenaci podílela i scénografka
Jana Hauskrechtová a herci Natálie Řehořová (skvělá!) a Jiří Panzner, kteří
spolu s Fričem představení odehráli.
Shlédnuta druhá repríza 15.3.2019.
Když jsem na jaře loňského roku na útulném petrském dvorku
s národním režisérem diskutoval o vyhoření, věděl jsem samozřejmě, že
tohle téma je věc kurva citlivá, a že je třeba si k irské i zapálit…
Jak jinak se má kancelářská myš vypořádat s vyhořením někoho, kdo právě
stvořil monumentálního Fausta? Teritorium v DUPu jsem pak odkládal,
protože jsem se bál, že to bude „na sílu“, že to anoncované „co divák vydrží“ mne
nevydýchatelně zavalí. Naštěstí se nic takového nepřihodilo a mne,
alternativce, rozhodilo (trochu) až to závěrečné chcaní. Možná s o to větším očekáváním
jsem pak zamířil do Rubínu na BurnOut.
Tak začněme tím, že očekávání naplněno nebylo. Rozuměl jsem každému
slovu, myslím, že i každému pohybu, přehození nohou, pozdvihnutému obočí,
skládání Rubikovy kostky… Výčet inscenací běžící za herci mi vyrazil dech... A zase předběhnu – jestli otevřenost až k nahotě
těm čtyřem (pěti) pomohla, jsem rád za sebe i za ně. Ale já zůstal jen
pozorovatelem, jako by mezi hledištěm a jevištěm bylo sklo.
Klára to představení shrnula do čtyř vět. Bohužel si ty věty
nepamatuji, a neumím takhle zamířit přímo na komoru! Ale určitě jsme se shodli v
tom, že míjení vyhořené jednotky, prezentující svou smutnou radost až na kost,
s vnímáním hlediště bylo někdy až útrpné. Nejhorší je smích na místech,
kde smutkem měla praskat hlava. Jestli to byl smích zasvěcenců, tím hůře. Vše
fungovalo, i otrávené rozpaky tvůrců nad začátkem představení - vždyť těmi dveřmi
přišel Pavelka od sedmdesátých let už tolikrát, jak se tedy neopakovat?! Nebo
jaký je to pocit ve čtyři ráno zjistit, že hotová scénografie je sice nádherná,
ale pro jiné představení?! Že nejpřirozenější je herec v okamžiku, kdy už
je nepoužitelný, a pak ještě pes, který nic nehraje (takže proto je Pechlátův
Pudl prostě dobrej!). Jasně, rozumím té Natálčině honičce po známých i
neznámých prostorách pražských divadel, až do padnutí, ale … no a co? Úryvky
monologů známých postav ze známých her (a mně i neznámých) byly přesné, a
seděly jak pověstný hrnec. Ale toho patosu bylo asi moc málo. Klidně bych jej
„v zájmu věci“ snesl mnohem víc. Což mi připomíná slavnou inscenaci Zbavme se
svých patosů a hymen, která mě dostala, a chtěl jsem ty herce chytit za ruku, a
říct jim, že jim rozumím, …a to se nikdo nesvlékl :-). No jo, teď jsem si připravil
můstek k nahému Fričovi. Nejde o to, že jeho vysvléknutí bylo vlastně
reakcí na hereččin povzdech na adresu režisérů řešících inscenační rozpaky nahotou. Já ten akt vysvlékání pochopil především tak, že víc už udělat nelze. Není co dodat, proč mluvit, když už toho tolik bylo řečeno, zahráno, předvedeno. Vyhořelec nahý až na kůži sedí v křesle a je vymalováno. Jen
Rubikova kostka v dlaních.
Pak už jen (samozřejmě nahá) Hauskrechtová, diskokoule - symbol zmaru? nebo jen byla po ruce?, a závěrečná
deklamace, při níž se kralevic českého divadla tyčí nad diváctvem zahalen
v hermelínu divadelní opony! A mně se tak chtělo radostně zvolat
větu mého odvěkého přítele Josefa: „O tebe, Peťko Alexejeviči, o tebe já strach
nemám!!“. Tohle není vyhořenost, to je fascinující svět hledačů, a to hledání bude hodně
napínavé, tohle bude ještě jízda!!
Napsáno a poskládáno v Praze, 26.3.2019
