Mikuláš

První mikulášská nadílka, kterou si vybavím i s barvami a zvuky, je z počátku zimy roku 1968. Vidím rozsvícený pokoj, stojím zády k oknu a vnímám vzrušenou atmosféru. V rámu dveří se pohybuje obrovitý bílý svatý Mikuláš. Je zvláštní, že já, věčný posera, necítím žádný velký strach. Jsem spíš zvědavý! Taky nevidím čerta, ale tuším, že tam někde v chodbě řinčí řetězem. Moje maminka měla rozum, a nedovolila, abych byl vyděšen ke koktání. Což si s vděčností pamatuji, a také dodnes aplikuji na všechny mé děti. Pravděpodobně je u nás nějaká návštěva, protože mám pocit přeplněného bytu. Nebojím se nejspíš také proto, že přítomní dospělí se vesele smějí. Mikuláš pořád něco povídá povědomým hlubokým hlasem. Slyším mámu, jak mě povzbuzuje, abych něco zarecitoval či zazpíval. Byl jsem poslušný chlapec, takže nejspíše nějakou říkanku dám dohromady. Pozoruji neustále se pohybujícího Mikuláše a očima sjíždím po jeho sutaně. Můj pohled se zastaví u bot. Jsou to mně tak dobře známé polobotky mého otce. Myslím, že dnes bychom je řadili mezi mokasíny. Byly to světle hnědé měkké boty, možná semišové. Chvíli mi to šrotuje v dětské hlavě – kde přišel Mikuláš k tátovým botám? Zdvihnu oči a konečně se pořádně zaposlouchám, co to ten svatý muž vlastně říká!

Události roku 1968 nemohly nepoznamenat ani tak malého kluka, tedy mě, předškoláka a od září 1968 prvňáka na žatecké třetí zetdéeš! Pamatuji si ten srpen na Berounce a vojenská letadla nalétávající na přistání na Ruzyň. Celá chatová osada natlačená v hospodě U rozvědčíka u puštěného rádia a naléhavý hlas popisující hořící auta u Rozhlasu. Nikdy nezapomenu, jak jsme se se Zuzkou schovávali u Vtípilů za záclonou v okně nad ulicí Volyňských Čechů, odkud jsme hrdinně cvrnkali třešňové pecky na od pošty sjíždějící tanky T-52 s bílým pruhem. Myslím, že v tu počínající zimu jsme si na krušnohorské chalupě se Zuzkou ještě hráli na starých saních po Němcích. Příští zimu už byla v Kanadě.

Svatý Mikuláš pokračoval ve svém projevu. Ano, byl to spíš projev, než kázání k hodným či zlobivým dětem. Tedy jak se to vezme. Hluboký hlas motal dobré skutky s uhlím pro okupanty, hrozbu pekelníkem prokládal vyjádřením naděje, že program lednového pléna bude nakonec naplněn. Okolostojící se vesele smáli, rok nato už nebylo čemu. Už v tomto věku jsem měl radost, pokud jsem mohl být uprostřed veselé společnosti. Jenže tehdy se v mé hlavě mlelo všechno dohromady. Vždyť v tu chvíli se mi spojily ty světlehnědé boty s  Mikulášovými řečmi!! Ne, žádný Mikuláš si nepůjčil tatínkovu obuv, tím Mikulášem totiž JE můj tatínek! Začal jsem se taky smát. Ale jak se znám, byl to ten smích, kterým se leckdy snažíme leccos zamaskovat. Mikuláš se mi najednou nezdál tak obrovský, hlomoz řetězu z chodby už nezněl tak strašlivě, a já si prožíval jedno z prvních životních prozření.

Až po letech jsem také pochopil, že podivný neklid a hluboký hlas nebyl Mikulášovi dán svatým zaujetím a důstojností. Můj tatínek totiž nejdříve poctivě obešel všechny partaje, protože v té době v těch malých paneláčcích na Ostrově v žateckém Podměstí byly malé děti snad za každým oknem. A protože jsme bydleli v armádním domě, jediní civilové široko daleko, v každém bytě měli páni oficíři solidní zásobu nezbytného chlastu. Táta byl u všech těch marxistů v křížem označeném rouchu a biskupské mitře vítán velice srdečně. A taky byl srdečně odměněn. Takže domů doputoval s vypětím všech sil. Je třeba ovšem konstatovat, že se to už nikdy neopakovalo. Rok nato už nebylo vhodné, aby po našem domě chodil svatý Mikuláš, a už vůbec ne, aby pod jeho maskou byl schován nějaký takový element.Ta zima z devětašedesátého se sakra protáhla.

29.11.2015, Praha

Buržoazie na Zábradlí

Nepravidelná dramaturgie Divadla Na zábradlí mě prostě baví. A to i s výhradou, že mustr tandemu Viceníková – Mikulášek vyjde jednou výborně, podruhé jenom dobře. Ale i to „podruhé“ je pořád zcela výjimečné divadlo. Je příjemné nechat se strhnout hereckým divadlem. Na malém jevišti Zábradlí pozorovat herce ve druhém plánu, jak jsou stále součástí HRY. Užívat si to, že herci si to užívají.

Představení Buržoazie nejspíše vznikalo opět stejnou metodou skládání střípků do tvaru společného a milého všem zúčastněným. Na Zábradlí s touhle partou mám někdy pocit, že i já jsem součástí takové skládačky, že i po mně Viceníková s Mikuláškem chtějí nějakou formu spoluúčasti, ale tohle chtění netrčí z pódia jak Donutilovo pomrkávání sloužící jen jednomu pánovi.

Ovšem – zatímco u korelujících Požitkářů mi běžely myšlenky kolem tématu smrti jak veverka v kruhové kleci a mohl jsem se chytat jednotlivých výstupů, které byly skeletem pro maso ostatního dění, Buržoazie už byla jenom to maso. A to semleté do kaše provokativních či provokujících výstupů. Nejsem úzkoprsý měšťák a vidět bimbající se Vyorálkovo moudí mě nerozhodí, a to i když tento detail ze dvou metrů sledovaly dvě něžné ženy, které mě tentokrát doprovázely! Kdybych musel, přiznám, že větším atakem bylo simulované polykání tekutých i pevných exkrementů, a to především atakem na věkem zjemnělý žaludek.

Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, přiznaná a přiznávaná inspirace po celé představení, měl dobový i ten pověstný společenský přesah. Pamatujete závěrečnou scénu filmu? Ten směšnotragický bezcílný pochod buržoustů? Nepředpokládám, že tandem V+M toužil dosáhnout nějakého „přesahu“. Spíše bych si tipnul, že výsledný tvar představení je dán kroužením kolem nějakého tématu, opakovaným modelováním situací načrtnutých V+M, nakonec fixováním jednotlivých výjevů ilustrujících bezbřehost chování, konání, komunikování, zvracení, souložení, sraní... Čí je to ale exhibice? Jako třeba Kellnera nebo Babiše? Béma či Krndy? Nějaké pražské zlaté mládeže? Všudypřítomná smrt v Požitkářích je jednoznačným matrixem pro chování postav, rámcem, nabízejícím berličky porozumění. Samoúčelné konání postav v Buržoazii je možná nejenom formou, ale i obsahem v souladu se záměrem inscenátorů. Ovšem ta prvoplánovost a doslovnost je najednou až protivná.

Přes vše výše napsané jsem si představení užil. Pro ty, kteří sledují cestu nedávno etablovaného souboru Zábradlí, je tato inscenace možná spíše odbočkou. Což potvrdí či vyvrátí další kus z volné dramaturgicky nepravidelné série představení. Co není třeba potvrzovat, to je neochvějné postavení Divadla Na zábradlí. „Brněnský“ triumvirát a nový herecký soubor hrající až na dřeň, svou i divákovu, už určitě nemusí dokazovat, že tohle divadlo má prostě koule… No, možná kvůli tomu nebylo třeba ukazovat ty Vyorálkovy!!

Praha, 19.11.2015

P.S. Holky, díky, byl to nebývale příjemný večer!

FOTOBLOG - Po březích Vltavy

Po sobotním probuzení jsem potřeboval nějak rozdýchat ten pátek třináctého, a protože mi koleno stále nedovolí běhat, vydal jsem se pumpovat endorfiny pěšky na dvanáctikilometrový okruh podél Rokytky k Vltavě, abych se prošel po Rohanském ostrově bez nervozity z blízkosti své kanceláře, a pak se vrátil po holešovickém břehu zpět. Moje putování vedené rázným krokem splnilo svůj účel, protože v potící se hlavě myšlenky utíkaly daleko od nočních záběrů z pařížských ulic.

Udělal jsem si pár fotek. Nejde o umění (ono taky s hátécéčkem těžko dosíci uměleckého zážitku, ale služebnímu koni na zuby nekoukej!), spíš o několik fotoglos, z nichž za pár let budou připomínky časů zasutých.

Na Palmovce jsem narazil na jednu ze slepých uliček samosprávných investic. Zatímco dole v bývalém libeňském židovském ghetu či kolem přístavu před očima opět rostou domy soukromých investorů, tady stojí hrubá stavba nového administrativního centra Nová Palmovka již rok vydaná napospas větru, dešti. Proč? No protože ódées!! Zkrátka, vyměnila se radniční garnitura, a tak je třeba popřít vše, co předchozí radní učinili. Proti té stavbě mám hromadu výhrad - už teď tu stojí jak obří hranatý bobek, tedy spíše BOB, zcela netečný ke svému okolí. Viděl jsem studie, které respektovaly svažitý terén, budovu Dolního libeňského nádraží, a hlavně okolní zástavbu. Holt tu ale stojí tohle, a tak by mě zajímalo, na co asi tak čekají radní vynesení do svých seslí na čtyři roky náhodnou voličskou přízní...

Rohanský ostrov byl až do dvacátých let minulého století opravdovým ostrovem, obdobně jako ostrov Libeňský. Dnes o tom svědčí jen názvy karlínských ulic - U železniční lávky či Pobřežní. Cestou po liduprázdném prostoru bývalého říčního koryta jsem přemýšlel, jak to zde bude vypadat za pět deset let, kdy už tu bude stát aspoň část nové čtvrti. A možná i obnovené rameno Vltavy a suchý polder schopný absorbovat menší vltavské povodně. Tedy pokud to mladej Stropnický nezatrhne třeba kvůli kavylové stepi, která v posledních letech nahradila skládky zeminy vytěžené při stavbě metra:

Takhle by to tu jednou mohlo vypadat - jedna z několik let starých studií (záchytný bod - budova hotelu Olympic vpravo nahoře):

Myslím, že mocné úsilí většinou mimokarlínských aktivistů zachovat tuto plochu jako "rekreační", je stejně mocně mimo mísu. Dnes se jedná o širší centrum metropole, a je nepředstavitelné, že by zde zůstalo golfové hřiště a lidovou tvořivostí vybudované crossové tratě. Na druhou stranu zcela souhlasím především s výhradami urbanistů, že vznikem rohanského bulváru došlo k trestuhodnému znehodnocení zásadního městotvorného prvku - karlínského nábřeží. Karlínští sami si to moc neuvědomují, protože vlastně nikdy neměli šanci se normální cestou k řece dostat, natož se kolem ní pohybovat. Bohužel, betonová hradba sice architektonicky vydařených budov odřízla od města řeku možná na dalších padesát, sto let. Tady pobřežní bulvár již nevznikne (řeka je vpravo, vlevo souvislá nová zástavba a teprve za ní Karlín):

Z blízkého parkoviště autobusů se čas od času snaží němečtí turisté přivítat s Vltavou:



Alternativcům však patří velká poklona za snahu oživit karlínský břeh - tady třeba vzniklo útulné, neprofláklé a za letních večerů extrémně romantické místo Přístav 186 00. Solidní výběr pití, unikátní nábytek vzniklý litím betonu do vykopaných děr, přírodní podium i ohniště. Teď už zazimované, ale na jaře se stavte, stojí to za to (a není to profláklá hipsterská náplavka, to fakt ne!):

Z Karlínského náměstí se držte šipek s logem Přístavu 186 00:

Jinak je tu o víkendu až mrtvolno... Tři restaurace, thajská nudlárna, tři kavárny, dvě drtičky ovoce, bagetérie.... vše zavřeno, není komu prodávat. Ne že bych srovnával, ale takhle pusto bylo v neděli v londýnském City...

Na místě dnešních kancelářských budov stávalo kdysi karlínské nákladní nádraží přecházející do seřaďovacího předpolí Těšnovského nádraží. To bylo stejně jako Masarykovo nádraží neprůjezdné (jeden z důvodů, proč Masaryčka nemá moc šancí v budoucnu v dnešní podobě přežít...). Všechny vzpomínky na živý denní i noční provoz už zmizely v nenávratnu. Jen když podcházíte či podjíždíte slavný Negrelliho viadukt, všimněte si od lokomotiv očazených oblouků - ale rychle! Viadukt se bude opravovat, takže nejspíše zmizí i tato poslední stopa:

Na stejném místě o více než čtyřicet let dříve:



A to je už holešovický břeh! Slavná funkcionalistická budova Elektrických podniků (klub Belmondo jsem už nestihl), svatý Antoníček na náměstí doktora Štrosmajera z kraje města, a nově nastěhovaná Galileo Space Agency (zprava doleva):

Holešovický břeh se může pochlubit zatím nedokončenou pobřežní promenádou. Někde do těchto míst má ústit pěší most z Karlína. Zatím tu v sezoně jezdí přívoz (který se na karlínské straně fakt blbě hledá! - orientačním bodem budiž vinárna Na břehu Rhony):

V holešovickém oblouku jsem se najednou propadl do šedých sedmdesátých:

Holešovické mrakodrapy vedle Lighthouse stát nebudou. Prý by kazily pražské panorama.... No, nevím. Víc mě vadí, a to jsem zavilý tečrista!, zprivatizované břehy řeky. Až se za padesát let bude nějaký budoucí kavárník Kobza snažit oživit nábřeží, v bývalém holešovickém přístavu, ale i naproti v přístavu libeňském, bude mít ušetřenou práci - žádné nábřeží tu totiž nebude...

Z holešovického přístavu už zbyl jen kousek vlečky, za Libeňským mostem v přístavu rostou nové domy, které možná neovlivní pražské panorama, ale přivlastní si řeku:

V dolní Libni s těžko definovatelným pocitem sleduji, jak radikálně se mění město. Kolem přístavu vzniká celá nová čtvrť. Rozpadající se sklady, polorozbořené ohrady a zdevastované pavlačáky nahrazují moderní administrativní budovy. Optimista ve mně jásá, zapšklý staromilec pláče nad mizejícím Hrabalovým světem. Ale ani pověstná hospoda U Horkých, jako poslední připomínka časů minulých, už zdaleka nevypadá jako proletářský pajzl:

A na závěr historka - u libeňských zdymadel jsem potkal pankáče s čoklem. On barevné vlasy pod kapucí, pes klasický podvraťák. Psí hovno miniaturní velikosti se ztrácí v trávníku v místech, kde by si ho nikdo ani nevšiml. Ale pankáč se vrací, vytahuje igeliťák a ten bobek sbírá. Což mě překvapilo tak, že jsem pankáčovi poděkoval. Což zase překvapilo jeho, takže jsme prohodili pár slov a rozcházeli se s fajn pocitem. Možná bych to nezmiňoval, ale když mě se to stalo už podruhé! S těmi "slušnými" lidmi mám z naší nejdražší cyklostezky v Evropě přesně opačné zkušenosti...

Libeň, Karlín, Holešovice, 15.11.2015

 P.S. Kluby poezie!!