Pěna dní v podivné zimě 2020

Nálepky

První nálepku, takovou opravdickou, jak razítko otočenou sekerou, jsem dostal už před třiceti lety. Radnici Městečka na dlani tehdy opanovali neúspěšní komunisté, tedy ti vyškrtnutí z rodné strany, spolu s mladými soudruhy normalizačními pragmatiky. Za můj aktivistický odpor k způsobu převzetí porevoluční moci jsem byl počastován nálepkou fašista. Poprvé mě tak ocejchoval vzdělaný a chytrý muž, jehož jsem si mimochodem dost vážil. Ten se se svými přáteli po čase stal "přítelem" v rodící se sociální demokracii. Když pak ale byla příležitost kooperovat na společných cílech v rámci komunální politiky, tahle nálepka jim paradoxně nedovolila se mnou, tehdy vítězícím konkurenčním politikem provinčního dosahu, sednout k jednomu stolu. Kdopak to kdy viděl diskutovat s fašistou?! Vlastně jsem se tak nechtě podílel na totálním rozesrání obce, protože posléze si radnici zprivatizovali ti, co jim byli nějaké nálepky u zadele. Dnešek nálepkám opět přeje, protože jimi lze lehce a rádoby vtipně a zdánlivě korektně obejít nekorektnost. Ono prostě "Ty starej dědku, drž tlamu" zní přece jen jinak, než "OK, Boomer!". A já si na to odmítám zvykat.

Železniční vlečka, porazila Křečka, skutálel se z náspu do polí.

Nešel jsem demonstrovat proti Benešové, a demonstrovat proti Křečkovi, nově jmenovanému nevýznamnému státnímu úředníkovi, to mi připadá mimo mísu. Už jsem tu před časem vysvětloval, proč nejsem davovým demonstrantem. Tak jen zběžně k tomuhle Křečkovi... Naše země trpí řadou neduhů. Ptejte se, začnu je vyjmenovávat. Rozhodně si ale nemyslím, že jsme orientální despocií, ve které jeden člověk zmákne celé ministerstvo či úřad o 160 inspektorech s rozpočtem 150 milionů. Nepůjdu si stoupnout vedle lidí, kteří se o Křečkovi dozvěděli včera. Tak jako Benešovou, i Křečka znám léta, a léta čtu jeho socanské blábolení. Nebýt té volby, mohl by se se značnou částí demonstrantů chytit kolem ramen a skandovat hesla proti prohnilému kapitalismu. Ke Křečkově velké smůle ovšem žijeme v čase triviálních znaků, nálepek (!) a symbolů, a jeho zásadoví odpůrci ví prd, jen naposledy četli v Alarmu o tom, že je starej a nemá ho ráda Šabatová. A nakonec - dovedete si někdo představit, jak se držím za ruku s Jakubem Patočkou (ano, občanskou neposlušnost v Brně organizuje tento pomatenec podivně namočený do kuřimské kauzy) a bráním demokraticky jmenovanému úředníkovi ve vstupu do úřadu?? To fakt ne.

(Jen drobný dodatek - to Foldynovo sněmovní nařčení Šimona Pánka z ovlivňování volby ombudsmana, to je bohapustý hnus... Ubohý Foldyna...)

Mára

Zástupné problémy typu "Křeček" jen odvádí pozornost od premiéra, známého pod indiánským jménem "Ten, který zatočí s tradičními stranami, korupcí a Bémem, o Kalouskovi nemluvě". Je to dlouhé jméno, pro potřeby tohoto blogu zvolme kratší, třeba Vožďa. Než se zmíním o posledním Márově superkousku, neodpustím si ve stylu boomera (a je to tady!) Marca Porcia Cato svou tradiční zmínku na téma přímodemokratické taškařice. Vožďa rozvážně a otcovsky dávkuje svůj zájem, před chvílí jsem například zaslechl ve zprávách, jak utřel tu naději tradiční sociálně demokratické strany v podobě ministryně Maláčové, co umí počítat jen do příštího roku. Protože o důchody se postará Vožďa, a nějakou blbku, co nikdy neřídila ani prodejnu Jednoty, smázne jak Sobotku. A až se naštve, tak protáhne sněmovnou ten zatrachtilý zákon o všelidovém soudružském referendu, samozřejmě za hlasitého jásotu komunistů, pitomiů a pirátů, a nechá se moudrým lidem ustavit doživotním zemským správcem. A budeme-li mít trochu štěstí, tak nedědičným, protože ten jeho synek ve Švýcarsku je taky pěknej lumen... Navíc neřídil ani tu Jednotu, že ano...no, pak ten Čapák.... 

Jo, málem bych zapomněl na Máru - hele, taky jste zírali na drát, jak Vožďa ustál tu komédii s programováním systému dálničních známek?? Že to vypadalo, jako by to naprogramoval sám!? A ušetřil národu půl miliardy skoro! No, kdyby nenastal ten malér se zabezpečením osobních údajů, mohl se ten systém jmenovat třeba Moničina marka, nebo tak něco...

V lidové (ne)jednotě

Tak dobrá, ještě jednou k té jednotné protiřepkové frontě. Vmísil jsem se v naší vysočanské fejsbukové skupině do diskuse s předkladateli jedné z mnohých petic proti čemukoliv. Tentokrát byli petenty čerství obyvatelé čerstvě dostavěného sídliště Nový Prosek. Žádní lůzři, ono koupit byt v Praze, i na Proseku, to už je ve hře minimálně střední třída slušně situovaných a profesně ukotvených měšťanů v nejproduktivnějším věku. Prolétl jsem jejich profily. Je to samý bojovník, se známým logem protibabišovských přesýpacích hodin na profilových fotografiích. Tedy člověk by řekl - spřízněné duše... Jenže necítím se spřízněn s někým, kdo pár dní po nastěhování do nového bytu věnuje veškerou energii tomu, aby další výstavbě zabránil. Navíc je-li to volič těch všemožných Prah sobě, co se rozhodly (konečně) vyřešit bytový problém. Zcela upřímně jsem se zeptal, co petenty vede k takové nefér aktivitě - nefér především proto, že o pokračující výstavbě museli vědět předem, dávno před nastěhováním. Zběžný výběr odpovědí: zhorší se dopravní dostupnost, nebude se dostávat obvodních doktorů, málo škol, školek, bezohledný developer si mastí kapsu... a samozřejmě zeleň!! A pak se vrchní sběrač podpisů nakonec vyfotí před developerem založeným parkem s popiskem - sice se stavět bude, ale zachránili jsme alespoň park!! Kolik lidí asi tak napadne podívat se na úřední desku, kde již před rokem zakreslená výstavba se zcela očividně parku vyhýbala (proč by taky developer investoval do parku, aby jej po pár měsících vyrubal, to nikoho fakt nenapadne?! jak dlouho by trvalo překreslení veškeré projektové dokumentace, když vedle se už budují základy, co?!). Prostě sobecká manipulace jak vyšitá... S těmito třídními druhy se fakt spřízněn necítím. I kdyby se polepili bůhví jakými samolepkami a vyrobili sebevětší transparent. A tak budu raději dál kamarádit se svými levičáky a anarchisty, přímočarými, radikálními, a hlavně autentickými!! A budu jim naslouchat! Má to smysl! (Kouř, 80. minuta filmu)

A zase ti piráti

V Teplicích se chystají doplňující volby do Senátu. Podle pirátského kandidáta je jeho kandidatura důkazem odvahy Pirátů. Podle mne má pravdu. Ovšem jen částečnou. Kandidatura je opravdu důkazem, ovšem ne odvahy, ale intelektuální indolence této partaje. Tak abych byl objektivní, v tomto případě hlavně ústecké krajské organizace Pirátů. Ono holt v kraji, kde náměstka komunistickému hejtmanovi dělá bolševický normalizační nok z Loun, se lze dočkat mnohého. Třeba taky výroku kandidáta do Senátu o tom, že vrcholem demokracie byl rok 1968. Tak snad nebude program Pirátů vedle prosazování přímodemokratické diktatury většiny obohacen o ústavní zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. I když... ono se u kluků a holek nikdy neví.

Marko

Česká televize odvysílala v nesmyslném dopoledním čase krásný dokument o Marko Čermákovi. Od raného dětství jej obdivuji nadvakrát. Jako kreslíře tehdy zase na chvíli komunisty povolených rychlošípáckých příhod. A za druhé jako bendžistu Greenhornů. To když jsem poprvé uslyšel Tam blízko Little Big Hornu. Až za dlouho jsem si ty dva Čermáky spojil v jednoho. Mrazilo mě, když vyprávěl o nemoci, kvůli které už nikdy neuslyšíme nezaměnitelný zvuk Plíhalovy kytary. A taky už tedy neuslyšíme Markovo sólo ve Foggy Mountain Breakdown. Poslední tramp žijící střídavě v maringotce nad Jáchymovem (to v zimě), brdském srubu či v létě na břehu Staré řeky s dřevěnou kanoí, je fascinující osobností. Nezávidím! Opravdu si sám sebe nedovedu představit v maringotce nad Jáchymovem! Natož mou smečku!! V Krušných horách jsem prožil celé dětství, a dost se to na mně podepsalo. Ale naplňuje mě jistou radostí, že jsem na takového člověka, aspoň zprostředkovaně, narazil. Asi si v létě ve Skřivánčím údolí zase pověsím na zeď Markovu kreslenou mapu středního toku Berounky. Snít se má. Vše nejlepší k osmdesátinám, kamaráde!

V Praze 16.2.2020

Proč nejsem demonstrantem

Proč nejsem demonstrantem? Na rozdíl od řady přátel mám pár relevantních důvodů nemít rád ministryni Benešovou, ale neporovnatelně více mi vadí 137 novelizací daňového systému za posledních třicet let. Na rozdíl od řady přátel, co jim oprávněně vadí EET, mně vadí třeba také boj státu proti maxiodchovnám psů prostřednictvím povinného čipování každého vořecha, přestože psa nikdy mít nebudu. Vadí mi nejenom padesát milionů na rodinnou akcičku, ale hlavně mi vadí systém miliardových dotací kurvících celý hospodářský systém, ale i společenské povědomí čím dál víc věřící a spoléhající se na moudrost státu (ať je v jeho čele kdokoliv). Vadí mi hloupý Zeman na Hradě, ale mnohem více mi vadí dvoutřetinová podpora veřejnosti přímé volbě prezidenta. Jsem eurooptimistou, ale vadí mi hypertrofovaná institucionální ochrana každého hlupáka, co je mu moře po kotníky. Vadí mi, že premiérovi státu je nějaký registr vlastníků u prdele, ale mnohem více mi vadí právě všechny ty registry účtů, úvěrů, vlastníků, disponentů, majetků holedečského starosty atd. Vadí mi, že český premiér neumí česky, ale mnohem, mnohem více mi vadí pohrdlivé nadávání do Slováků od těch, co považují přátelské a takřka láskyplné rozdělení státu hodné Nobelovy ceny míru za zločinné spolčení. Vadí mi paní Válková, ale k tomu jsem nepotřeboval Urválka, zosobněné zlo, o jehož existenci doposud mnozí z mých náhle radikálních známých nevěděli, mně už před lety stačila normalizační komunistická zkušenost této dámy, jenže co na tom, vždyť přece "akademická půda, Burmo!", jakési stigma neomylnosti ... Český premiér mi vadil už v době, kdy si chtěl koupit ódéesku, už v době, kdy na tiskových konferencích měl za zády žlutý transparent Rekonstrukce státu, a s touto partičkou se jal stát rekonstruovat... Tehdy nikdo neprotestoval, protože referendum a kontrola a zavřít starostu až zčerná a odvolávání politiků moudrým lidem... Blééé. Víc, než Babišova populistická neschopnost pohnout byť o píď s kruciálními problémy, mi vadí sliby pitomců a pitomiů a pirátů o přímé demokracii, co napraví všechny průsery (postaví dálnice, vyřeší penze, zvedne platy - dosaď si dle libosti). Babiš vyhnije, dříve, nebo později, tak to, děti, v přírodě chodí. Ale neopodstatněné naděje nalité lidu obecnému do hlav nemohou nevést k výbuchu, jakých tu už bylo. Jak rád by se Burma pletla! ... A tak když se se mnou budete chtít potkat na demošce, najdete mne na Klárově s mými milovanými liberálními levičáky, jak v malé skupince křičíme hesla na podporu cigošů. Nebo na Kafkově náměstí, jak do kruhu tančím s několika milovanými konzervativními pravičáky pod Davidovou hvězdou na podporu nekončícího boje Izraele. ... Aha, takže opravuji úvodní větu: Proč nejsem davovým demonstrantem...? Hezké dny všem! (tedy všem ne, že, paní Ur-válková!).

FCB status z 11.1.2020

Pěna dní v půlce června 2019

Tři veteráni

Poslanec ruské Dumy odůvodnil návrh zahrnout okupanty ze srpna 68 mezi zasloužilé veterány úsměvným argumentem. Ano, je to trochu přes čáru, hovořit v souvislosti s okupací o úsměvných argumentech! Ale zdůvodnit okupaci jiné země (tak „jiné“, spíše satelitního podruha) tím, že ze střechy pražského Národního muzea kdosi střílel po vojácích Varšavské smlouvy z kulometu, to už jen při představě Václaváku zcela zaplněného demonstranty působí úsměvně. Nemluvě o tom, že ten s tím kulometem musel být strašnej matlák, když v tom davu „hlava na hlavě“ nikoho netrefil…

Bostonští medvědi na pohár nedosáhli

Je o mně celkem známo, že se sportem moc nezabývám. Tedy v posledních letech, kdy se řídím heslem „sport je slepá ulička“! Leč to není až tak docela pravda. Od dob končícího chlapectví, knížek Dukla mezi mrakodrapy či Pohár od pánaboha, mě vždy zajímaly velké sportovní příběhy. No, když jsem vzpomněl zrovna povídek Oty Pavla, tak i ty malé! A tak, i když jsem letos v poslední bitvě o Stanley Cup fandil týmu Boston Bruins (ne kvůli české ekipě, v tomto smyslu jsem velkým nenárodovcem, ale kvůli modrému nápisu na „mé“ půlce šprtce, který mně a bráchovi kdysi k vánocům vyrobil táta! Brácha tam měl Winnipeg Jets), nakonec mě vítězství Saint Louis Blues potěšilo. Vždyť je to tým, na který by si ještě v lednu nikdo nevsadil ani tu pověstnou zlámanou minci. Možná ani v únoru. Nevím, jestli byli nejhorší jen ve své divizi, nebo nejhorší na celé zeměkouli. To je jedno. Hlavní je, že outsider zase jednou slavně zvítězil!

Šaty z krepdešínu

Letošní kulturní sezona byla opravdu náročná. V posledních dnech už jsem zcela vyčerpán vypouštěl i vyslovené lahůdky – vzpomínku na Filipa Topola v Akropoli, milovanou Plácačku v Činoheráku, Mlčení bobříků na Palmovce, CampQ na Štvanici, koncerty v Paměti… Ale ty dva Frigy na mašině z Ateliéru Lefeuvre & André jsme si ujít nenechali. Večer na smíchovské náplavce i se synkem, v místě, kde rozbili stany a stánky a uvázali loď Tajemství bratři Formani, považuji za skvělé zahájení letošního léta. Ale ta pointa je zcela jinde. Hele, všimli jste si, jaký pozitivní vliv má svobodný kapitalismus na krásu českých žen? Plná náplavka krásných holek!! O vyhřátých karlínských ulicích nemluvě!

Ještě Polsko nezhynulo

Polská historická zkušenost a paměť nemůže být jediným důvodem pro tak konzistentní úsilí všech vlád odleva doprava dosáhnout jakékoli americké vojenské přítomnosti na polském území. Když to díky české předposranosti nevyšlo s evropským systémem radarové ochrany, Poláci si utáhli opasky a zabojovali třeba o vlastní protiletecké raketové systémy. Hele, myslím, že ve Washingtonu i v Kremlu ví, že několik superdrahých sestav štíhlých raket by stejně obra na hliněných nohou umaštěných od nafty nezastavilo. Ale o to přece nejde! Jde o to ukázat tu vnitřní sílu se bránit! Takže nejen paměť a historie, ale především hrdost. Českými švejky samozřejmě vysmívaná… A tak v Polsku záhy bude americká vojenská základna s tisícovkou vojáků. Ani ti by nezabrzdili rudou či třeba modrou armádu. Ale chápete jako já, že o to tu vůbec nejde? O to fakt vůbec nejde!!

Měkota nebo Blekota?

Nekulturní ministr Staněk poslal svou unikátní rezignaci nerezignaci na Hrad už před několika týdny. Dnes ráno na mne ve zprávách vykoukl, an rozumně rozpráví o příspěvku státu na rekonstrukci Invalidovny. Hele, lidsky chápu, že tenhle nejtypičtější z typických českých úředníků (bez ohledu na éru, státní zřízení či pozici) se snaží vymáčknout z té sesle co se ještě dá. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ve své kanceláři v krásném Nostickém paláci na jednom z nejhezčích míst Prahy sedí mezi sbalenými krabicemi a točí mlýnek… Asi ne, on pan premiér nebude moc s tím premiérským odvoláváním pospíchat. Zaprvé by nasral Prasidenta, zadruhé na to zrovna teď v době koncertů na Václaváku a Letné nemá moc čas, a zatřetí – proč by v tom Hamáčka a Dlabáčka nevymáchal. Ale zpátky k tomu Nounejmovi – jak se do tak vysoké pozice dostane chlap s tak nechlapskou povahou a nulovou mírou sebereflexe a povahou igelitového pytle?? To mu fakt nevadí, že je za blbce před národem, před rodným Zlínem, před přáteli a přítelkyněmi z rodné strany? Že kdykoliv vejde do sněmovny, ozve se tlumený smích? Jak říkám - leccos jsem schopen pochopit, tohle ne. A ani odpustit.

Hnus opoziční smlouvy na druhou

Ze Zlína mám ještě jednu historku, která mi v hlavě bobtná a převaluje se nepříjemně. Na protibabišovské demonstraci v Baťově městě vystoupil v mé ochotnické bublině známý a oprávněně oblíbený chlapík. Jeho jméno je pro mou pointu zcela nepodstatné. Jeho projev byl úderný, ale také poetický. Inu, jak už to moji divadelníci umí. Řečník se moudře vrátil do historie, zmínil pozitiva (prezident Havel), negativa (prezident Klaus), historické události, nad kterými se každý slušný Čech s odporem otřese (amnestie… tedy ta Klausova!), či dobu opoziční smlouvy coby prazdroje současného řepkovského a dotačního hnusu a logického vyústění v Babišovo lživládnutí. Člověk by to krví podepsal, kdyby bylo kde. Upřímně, bez sarkasmu a ironie! Řečník svůj projev zveřejnil na fesjbůku, a tak pod svým příspěvkem posbíral řadu sdílení i nadšených pochvalných komentů. Ovšem nějak v tom adoračním ryku zaniklo, že řečník sedí v koaliční radě s Babišovým sprostonárodním hnutím. Chucpe? Jo, chucpe!!

Nouze naučila leckoho housti

Praha 6 po Sedmičce také vyhlásila stav klimatické nouze. Návrh prošel velkou většinou. Návrh předložil zastupitelský klub ODS. .... Doba post post postmoderní....?!

V Praze 14.6.2019

Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018

Pelíšky

Znáte ten dobrej, normalizační? Jak jde Maruška pro jahody, dojde až k měsíčkům, obchází oheň, a oni se jí představují. Sympatičtí stařečci Leden, Únor, Březen… Až dojde k takovýmu dědkovi odpornýmu, zavšivenýmu, smradlavýmu, a ptá se: „A kterej jsi ty?“…. „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství!“…

Stejně hnusně, jako ten zavšivený MČSP, se do mé dětské hlavy zapsal jinak celkem nevinný Srpen. Když celé dětství slyšíte věty jako „Oni pak po srpnu zdrhli“… „To se posralo po srpnu!“ … „Srpnová okupace…“ … „Po srpnu ho vyhodili“ …, tak se vám ten hnus prostě obtiskne do podvědomí. Samozřejmě, že pro mne Srpen 1968 nemůže být životním přelomem, na to jsem byl příliš malý. A samozřejmě, že na rozdíl od nostalgických pamětníků jsem celkem brzy, jako kritický adolescent, pochopil, že „Ten“ Srpen nebyl žádný zázračný a světoborný pokus o socialismus s lidskou tváří, kterémuž termínu tehdy uvěřil nejeden budoucí prezident či moudrý klaun (aby o to drsněji byli ze svého omylu vyvedeni!). A Dubček? Když o dvacet let později vylezl v Melantrichu na balkon, trochu se mi navalilo…

Jenže když teď, při příležitosti kulatého výročí, koukám na všechny ty dokumenty, poslouchám vzpomínky, vžívám se do pocitů pamětníků, jako by přes propasti času až do dnešních dnů ke mně doléhalo to praskání páteří, bouchání dvířek od embéček směřujících k Rozvadovu, to hmatatelně narůstající zoufalství, dusná atmosféra v kuchyni naší chalupy, kterou s mými rodiči napůl vlastnili emigranti… Protože jedna věc jsou velké dějiny s tanky a chrčícím rozhlasovým vysíláním, zrnící televizí či vzdycháním zlomeného soudruha v projevu k národu. Druhá pak jejich tíha dopadající na jedince, jak perlík drtící jeho plány, přátelství, rodinné vztahy. Hrnoucí před sebou beznaděj, bezčasí, tupost a hloupost omezenců majících najednou navrch.

A tak se omlouvám, ale vždy když končí Hřebejkovsky sladkobolně nostalgické Pelíšky, prostě se neudržím a pustím při závěrečných titulcích slzu. Víte, jak jede Sluneční hrob a vy čtete o těch lidech, kteří si navzájem zmizeli, aniž by měli šanci se ještě kdy potkat... Tak jen doufám, že tahle spirála dějin mne mine.

Praha, 19.8.2018 (ale vlastně každého jednadvacátého srpna)

Pěna dní na počátku roku 2018

Přelom roku 2017 a 2018 slušně zvířil stojaté vody. A tak doteď na hladině všedních dnů stále popukává špinavá pěna. Nejen k té špíně mám potřebu se vrátit v několika poznámkách...

Tak ještě k těm volbám

Nakonec jsem se té vopičárny zúčastnil. Přestože jsem v řadách prezidentských kandidátů neměl žádného svého Přemka Sobotku nebo teplického držáka Kuberu. Ale moje spojka na ústřední výbor Pražské kavárny si mohla na sekretu zapsat čárku, protože jsem samozřejmě nakonec volil pana profesora. Tedy upřímně, nebyl to jen strach, že u Pecků dostanu za konzervativní uši, ale v první volební den mi v práci moudrá kolegyně řekla, že moje zásady jsou na hovno (ona by tedy slovo hovno nevypustila z úst, ale v podstatě to tak vyznělo). Že mám sice ve všem pravdu, ale jít k volbám je to nejmenší, co proti té kreatuře - aspoň - mohu udělat! Tak jsem volil profesora, co by se hodil k těm barákům nad Prahou. Nesměl by ovšem moc mluvit... No, je to pryč, tak zase za pět let. A bude hůř, věřte mi!!

Vůbec k přímé demokracii

Pořád vedu svou soukromou válku proti všem těm bloudům prohlašujícím přímou demokracii za záchranu proti všemu - tradičním stranám i Babišovi, drahotě i teplému pivu. Pouštím se do marných diskusí, hrozím, prosím, argumentuji... Bohužel, sám vím, že je to boj z nejmarnějších. Protože když tohle téma nahrne do jednoho pytle populisty, nácky, komunisty i mladé radikály bořící starý podlý svět, prostě se tahle kontrarevoluce povede. Proč kontrarevoluce? No, protože do propasti se řítí to, co nás díky všem těm klukům z devadesátek řadí k té lepší straně glóbu! Ještě to možná není vidět ve zcela jasných konturách, ale už je to tu. 

K hlídacím psům demokracie

Koncem devadesátých let za dob mého parlamentního zpravodajcování byla vděčným novinářským tématem nízká cena fernetu v parlamentním bufáči. Při nedávné reportáži TV Nova jsem zavzpomínal na tehdejší kolegy novináře. Blbé a hloupé tak, že neuměli vyjmenovat členy vlády, ale zato jim perfektně šlo fernetově masírovat národ. I teď sličná absolventka jedné z přemnoha kateder mediální komunikace spíchla reportáž o poslaneckém rekreačním zařízení - samozřejmě dle komentáře  v chudé obecné češtině - superlevném paláci s vlastním tenisovým kurtem.  Jen ať národ vidí, jací jsou ti zástupci lidu svině. Ve skutečnosti, která nešla zamaskovat ani účelovou kamerou, se jednalo o něco hodně podobného podnikovému školícímu středisku z konce osmdesátých let. Holt lidu je třeba předložit pravidelných pět minut zběsilé nenávisti i v této vykloubené době. 

Ovčanstvo pokorně čekající

Mně, člověku donedávna odpovědnému za podklady a odpovědi k šetření regulátorů vyvolaných stížnostmi klientů naší banky, už dlouho vrtá hlavou ten šílený nepoměr. Například si pamatujte, milí klienti všech těch zduřelých bank, že jakoukoliv informaci vám nestačí poskytnout, ale ještě je třeba ji doručit, a to na trvalém nosiči, a povinně prokázat dostatečné úsilí k dodání do sféry doručení... Ale když vám vyexpiruje Krndina lítačka, nepřijde vám ani esemeska. A tak jsem loni platil osm stovek za jednodenní zpoždění, přestože roční MHD tehdy stála čtyři a půl tisíce. Za takto nastavenou sankci by jakoukoliv banku vypálilo policejní komando ještě téhož dne!! Původně jsem chtěl pokračovat lkaním nad nekonečným čekáním v bacily zaflusaných čekárnách u lékaře. A to v časech superrychlých plateb telefonem a elektromobilů lítajících po oběžné dráze. Ale svou dávku sprostých slov jsem už vyčerpal!!

Uber nebo přidej!

Nápis "Nelegální podnikání za podpory státu" na okně pražského taxíku mne upřímně pobavil! Světově proslulí zloději se dovolávají ochrany toho státu, který ojebávají už tolik let. Copak stát, ale  hlavně nás a hosty z celého světa! Tato situace je prostě neopakovatelná. V dějinách kapitalismu se ještě nestalo, aby se neúspěšná konkurence všemi silami nesnažila okopírovat či aspoň napodobit úspěšnější podnikatelský model. Možná mi neuvěříte, ale já jsem žádným sdíleným dopravním prostředkem fakt ještě nejel! Jsem asi blbej, i když všichni kolem mne už normálními tágy nejezdí. Měli by si mne tedy ty standardní dispečinky hýčkat. Ovšem problém je už jen s mým přáním poslat mi vůz s platebním terminálem. Takže ptát se, proč ani největší klasické taxislužby nenabízí obdobnou aplikaci včetně možnosti telefonem rovnou zaplatit, to je marný, marný, marný... Proč asi? A tak premiér bez důvěry, kterému se daří více než úspěšně likvidovat drobné živnostnictvo, spolu se svou primátorkou slibuje zlodějům, že je ochrání. Tak jestli tohle není chucpe...?

Dopisy z Čech

Náš národ čas od času proslaví nějaký ten dopis. Kdysi to ale byly vzkazy národu, od Listů z Kostnice Mistra Jana až po Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na druhém konci osy úctyhodnosti pak polehávají podivné výrony směřující z Kotlinky ven. Portfolio je mohutné, od dopisu 99 pragováků po ponížené stížnosti do Bruselu v letech devadesátých. Toto portfolio nedávno rozmnožil dopis 100 pravověrců Svatému otci do Vatikánu. Řekl bych, že mi do toho zas tak moc není, ať si to katolíci vyřeší na nějakém off-situ. Ale jak si zachovat odstup ve státě, kde hlavním argumentem proti vrácení kousku ukradeného majetku církvím jsou církevní tmářské rozsudky staletí staré, ale nad nedávným bonzáctvím premiéra národ mávne rukou!?

Hnojná relativizace
Když už jsem okrajově zmínil primase českého, připomnělo mi to probíhající disputaci na téma - smí se jednat s krvavě zapáchajícími partajemi, když jde o konečné dobro? Zůstane svině sviní, i když se s ní sejde bílý rytíř? Má odpověď - se zlem se nejedná! Nejen proto, že nikdo z nás si není jist aktuálně nastavenými parametry dobra. Zítra mohou být zcela jiné (slovo referendum bylo počátkem devadesátých let téměř sprostým slovem! neboť co byly ty komunistické volby? nebyly vlastně takovým téměř stoprocentním referendem?). Tím nejednáním ovšem myslím politická jednání. V těch není možné se nezahovnit. Na druhou stranu chápu argument, že nelze vyloučit z diskuse žádnou část národa, tedy liberálové, chcete-li, použijme spojení - žádnou část společnosti. Jenže takovou diskusi či argumentaci by neměli vést politici, ale intelektuální elita - tedy právě třeba český primas. Jenže znáte to o té holi...

All we need is Love!
Jo, ti katolíci mě teď navedli na nedávný zážitek! Aspoň nebudu končit v pesimistickém tónu. To bych nerad, protože pesimisticky se vůbec necítím! Osud tomu chtěl, že minimálně jednou ročně se octnu na mši svaté. V tom venkovském kostelíku se mi vždy honí hlavou nejrůznější věci. Samozřejmě vzpomínky a lítost nad sebou samým, protože ti, co odejdou, si kus nás berou s sebou. Pak se ve mně mísí lehký úsměv a nadhled pražského kavárníka nad tou přímočarou manipulací,  proti úctě a pokoře před hlubinami víry a mosty touto vírou postavenými přes tisícileté propasti času. A pak lítost kovaného ateisty - proč zrovna mně není dáno víry, a jistota s tímto pocitem spojená, že můj svět tak není úplný. Jenže letos mi to došlo!! Vždyť kolikrát už jsem slyšel či četl, že Bůh je láska! Kolik lidí mi to už tvrdilo! Od Lennona, přes žateckého děkana Svatka, až po pátera Halíka! Láska? Tou jsem nacucanej jak zahlcenej karburátor našeho dávného Sršáně 1000MB! ...
Pak tedy Boží milostí přetékám a vše je v pořádku.

V Praze, 18.2.2018

Plný prostor pupíků

Mám jasně specifikovanou obavu z veřejného prostoru zahnojeného přemoudřelými pupíky s čerstvým diplomem a životní zkušeností nasbíranou v kolejním klubu, na výměnném pobytu v Helsinkách, stáži v advokátní kanceláři a prázdninovým rovnáním papírů v jakémsi korporátu. Že ze mě mluví žárlivost starce a odepsaného komunálního politika? No jo, je to možný…

Ale opravdu jste si nevšimli všech těch sotva ochmýřených svazáků s jasným názorem na všechno? Jo, jasně, samozřejmě, že rozumím dvacetileté studentce environmentálních studií přivázané k těžebnímu kombajnu pod Jiřetínem! Zaprvé jsem taky celý život nenáviděl ty elektrárenský komíny v Podkrušnohoří, a za druhé si také nemyslím, že je nutné vytěžit můj rodný kraj do úplný mrtě. Ale není aktivista jako aktivista - nemohly vám ujít ty houfy mediálních trpaslíků, tu politologů vyhoněných skripty brněnské marxkatedry, tu rekonstruktérů demokracie s představou o demokracii coby dětském soupeření ve stylu „jestli budeš mluvit s Jardou, tak už nejsi v naší partě!“, onde vlajkařů referend, mladých ekovyděračů se zajištěnou advokátní praxí, nebo zapálených apoštolů všemožných registrů a veřejného dohledu…

Dnes ráno jsem jednoznačně nešťastnou náhodou (s ohledem na mé duševní zdraví) vyslechl rozhlasový rozhovor. Redaktor řešil další kokotinu, která dále zahnojuje prostor veřejné správy. Od září musí být majetkové poměry vyjmenovaných představitelů samosprávy dostupné všem na internetu. Na dotazy odpovídal chlapeckým hláskem jeden ze sotva ochmýřených právníků, zástupce české kanceláře Transparency International. Jeho odpovědi byly tak hloupé a tak si protiřečily, že ten despekt z rozhlasového redaktora přímo čišel. Co vybrat, abych nepopsal příliš papíru? Hošík se zastával novinky s tím, že i bez ní doposud bylo možné žádat o informaci o majetkových poměrech. Redaktor oponoval, že přece jen je rozdíl podávat žádost, než si naťukat webovou adresu do vyhledávače. A když se zeptal pupíka, zda se stav spíše nezhorší, protože kdo bude chtít podvádět, ten převede majetky jinam (viď, Andreji?!), ten naopak argumentoval, že je přece jen rozdíl převádět majetek, než nepřevádět… Debil. Redaktor uvedl příklad obce, kde starostce odešli neuvolnění členové rady, a s ohledem na zveřejnění majetku to po nich nikdo nechce dělat. Transparentní idiot uvedl, že to je ku prospěchu věci, protože v Česku je mnoho obcí, a že holt ty vesnice o stovkách obyvatel se budou muset sdružovat tak dlouho, až se najde někdo, kdo se o ně coby komunální politik postará. Ten kretén zcela bezostyšně hovoří o destrukci demokratických mechanismů, a ani se nezakucká. Můžete mi někdo vysvětlit, jak může na zakázkách a úplatcích zbohatnout starosta stohlavé obce s ročním investičním rozpočtem 68 tisíc korun českých?? Opravdu je pro českou demokracii životně nebezpečné, když opravu střechy místní kapličky místo Metrostavu zadá přímo firmě Tydlidát a syn ze sousední vesnice, a starej Tydlidát mu za to přiveze lahev myslivce, kterého navíc spolu okamžitě vypijí? Opravdu si někdo z Transparency International či jiných transparentních partiček myslí, že když bude chtít někdo podojit ty stamilionový eurovody z Brusele, tak jej od toho odradí internetový prohlížeč majetkových poměrů?? Fakt si myslíte, že Kolibříky a jinou zvířenu něco takového zajímá? Že se teď všichni lekli a kvapem utíkají z politiky? Jejda, už to vidím, Andrej taky balí kufry!! No bodejť, vždyť máme registr smluv, takže utrum s podvody!! No to je mi prdel….

Cesta do pekel je dlážděna debilními úmysly všemožných sebestředných debilů, kteří se hlavně nechtějí umazat politikou, a tak se rozhodli, že budou za nás dohlížet na politiky, aniž by je o to někdo žádal, nedejbože prosil! A tak výsledkem jejich debilního konání, na které slyší debilní politici a debilní novináři a debilní veřejnost, které se líbí, jak ti neohrožení rekonstruktéři konečně s těmi sviněmi nahoře zatočí, je destrukce demokracie samotné. Tedy konečné řešení - vyčištění prostoru od těch posledních komunálních nadšenců, kterým se ovšem nechce v hospodě vysvětlovat, jaký majetek to vlastně na internet vyvěsili či nevyvěsili… A kdože to ten volný prostor vyplní? Hele, já bych si tipnul na nějakého Andreje…

A ještě nepopulární dodatek – obrovskou korupci a nárůst kriminality s sebou přinesly úlisné dotace, strukturální fondy, dotační programy, regionální dotační úřady… Celý systém veřejné správy je tak z gruntu korumpován a kurven, a k tomu ještě zkřiven hodnocením úspěšnosti veřejných správců… Který starosta nezíská dotace na bazén či cyklostezku, je neúspěšný, neschopný, a určitě hrabe jen pro sebe… Komunální rozpočty jsou devastovány spolunáklady, které je třeba zcela nehospodárně a většinou nesmyslně vynaložit, aby vůbec byla přiklepnuta dotace na další rozhlednu, která kraji přinese ten pravý rozkvět. Před tím je ale nutné zaplatit specializované hochštaplerské firmě za přípravu žádosti, zajet na okres i na kraj, vyříkat si komu kolik a kdy a přesně za co… Udržovat ty správné styky – a hlavně se držet stranou politiky, nemít názor!; to je ta pravá nezávislost, protože nikdy nevíš, kdo na kraji zasedne v tom důležitém křesle a na poslední chvíli nesmázne ten milionek na zatravnění fotbalového plácku za vesnicí.

Burmíkovi se chce blinkat…

Praha, po poslechu Radiožurnálu, 7.9.2017

Povinně a hlavně jednotně!

Od příštího roku bude součástí povinného školního vzdělávání výuka plavání. Jsem přesvědčen, že spousta rodičů zaplesá a uznale pokývá hlavou nad tímto nápadem. Od toho tu přece máme školu, aby se o naše děti postarala, a těch případů utonutí, co ubude!

Jo, plavání! Ještě pár let socialistických paternalistů u vlády, a bude povinné nejen plavání, návštěvy dopravních hřišť, zabetonován bude systém regionalizace školní i předškolní docházky, povoleny dvě přihlášky na střední školu, nastaven nesmyslný maturitní systém…, ale povinným se stane i odkládání dětí do jeslí, umělá mateřská strava, povinné bude stravování ve školní jídelně či třídní svazácké organizace. Že s tím povinné plavání nesouvisí? Co mi na tom, sakra, může vadit??

V důsledku nestandardní plodnosti a vytěžitelnosti matek v mé širší rodině mohu být přímým pozorovatelem souboje o místo na slunci už u šesti potomků (samozřejmě vnučstvo v to počítaje!). A tak zatímco u starších dcer se například projevuje z mého pohledu celkem oprávněný strach ze zubaře, děti z druhého vrhu berou návštěvu v zubní ordinaci jako svého druhu zpestření. Synek se nebojí proto, že od narození bezmezně důvěřuje své matce, a nejmladší princezna zase bezmezně důvěřuje bráchovi. Obávám se, že první hromadná návštěva školního zubaře by tuto situaci nevratně zmrvila.

Každé z těch šesti dětí je absolutně jiné. S každým z těch šesti potomků je třeba jednat jinak, slyší na jiné argumenty, jsou prostě zcela odlišnými osobnostmi. To je ovšem českému školskému systému na obtíž! Samozřejmě, že čas oponou trhnul, a situace se od dob jiskřiček, pionýra a třídních organizací socialistického svazu mládeže změnila. Obávám se ovšem, že v hlavách inženýrů našich osudů zas k tak velké změně nedošlo. A co je nejhorší – dorůstají noví a noví organizátoři cizích životů, další blbci, co si zhusta nevědí rady sami se sebou, ale z pozice dané jim kariérním řádem přiblbého úřadu získali pocit, že právě oni vědí nejlépe, jak my ostatní máme naložit se svými životy.

A tak si představuji každé z mých dětí či vnuků jednotlivě, ve věku kolem sedmi či osmi let, jak se účastní povinné výuky plavání s paní učitelkou, která prošla víkendovým trenérským kurzem v okresní plovárně (hrazeným z evropských dotací, samozřejmě). V polovině z nich by hromadná výuka plavání vyvolala těžký celoživotní odpor ke vstupu do jakékoliv vody, v některých by už vzpomínka na společnou výuku vyvolávala dávivý efekt, a v případě nebojácného vnoučka by se celá rodina modlila, aby si paní učitelka všimla, že se právě vrhá do největší hloubky. Ano, třeba někde existuje pedagogický talent, který dokáže z výuky udělat zábavu, taktně a takticky eliminuje klukovské soupeření Citius, Altius, Fortius!! Který dokáže motivovat i to nejzakrustovanější introvertní dítě. Pedagog, kterého to neskutečně baví, a to tak, že to poznají i moje děti. Než na takového narazím, táhněte soudruzi se svými nápady na plovárnu...

Praha, 15.5.2017

O demolici vysočanského nádraží - aneb od periférie k metropoli

„Vysočanská radnice se rozhodla zbourat vysočanské nádraží!!“ - duní virtuálním prostorem v příslušných fejsbukových skupinách. Zkoušel jsem v několika diskusích, já bloud, přispět racionálním názorem, ale racionálno není barvou letošního předjaří!

Jak třeba vysvětlit, že nádraží Praha – Vysočany nepatří ani magistrátu, ani Praze 9, ani panu starostovi. To je první jádro pudla, které si zarputilci odmítají připustit. A tak se organizují petice a demonstrativní účasti na jednání zastupitelstva. Ale nikoho nenapadne jít si odplivnout před sídlo Správy železniční dopravní cesty (Dlážděná 7, Praha 1, kdyby náhodou…). Osvětových akcí organizovaných radnicí se zúčastní několik zoufalců, pochopitelně bez většího ohlasu. Pak však vyjde článek v našem radničním měsíčníku… A kraken občanské společnosti je vypuštěn, sice o rok později, ale přece! Regionální redakce celostátních médií zatlučou na poplach! Točí se reportáže. Probudí se organizace rodáků, kteří sice už dvacet let bydlí v Benešově, ale nesnesou prostě tu neúctu k místům, kde prožili své jistě nezapomenutelné, ale pevně věřím, že také neopakovatelné dětství.

Jak je zřejmé z přiložené fotodokumentace (odolal jsem ješitnému nutkání použít svých fotografií a raději sáhl po povedenějších fotkách z wikipedie), nádražní budova není žádným architektonickým skvostem. Ale ani to nemusí být důvodem k její likvidaci! Dotváří urbánní prostředí centrální části Vysočan ne zrovna šťastně přestavěné v posledních desetiletích (Vysočany bohužel drsně zasáhla plošná asanace přednádražního prostoru provedená ještě komunisty). Nádražní budova pohledově uzavírá Paříkovu ulici, zdůrazňuje přítomnost nádraží a dodává mu na významu. To vše těžko nahradí rádoby moderní jednoduchá nástupiště v rovině kolejiště. Nejhůř bych nesl zasypání původního tunelu pro chodce s nejstarší zachovanou dlažbou v této části metropole.

Určitě bychom našli ještě řadu dalších relevantních důvodů pro zachování nádražní budovy. Pak tu jsou ovšem mohutné argumenty proti! Nádraží je totálně zanedbané, a protože je téměř prázdné, dále chátrá (prosím, to provizorní položení krytiny nad nádražní restaurací nechme stranou). Je celkem zřejmé, že jedna přednostenská kancelář celé nádraží nevytrhne (zrušení výpravčích nesu dost těžce, už je to pár let, co jsme sem se synkem chodili vypravovat vlaky, všichni výpravčí nás znali a s dvouletým Matějem se zdravili – se zrušením výpravčích jsme se opět o další světelné roky vzdálili starému dobrému mocnářství). Především však nádražní budova zcela nevyhovuje současnému provozu. Ve Vysočanech vystupují a nastupují tisíce přespolních. Tyto davy se po vystoupení z vlaku valí prastarým schodištěm, aby byly vyvrženy do Paříkovky mezi parkující auta na uzounké chodníky.

Formát této glosy celkem překračují další otazníky. Správa železniční cesty je sice státním podnikem, obávám se ovšem, že i u této formy podniku nelze se všemi těmi kapexy, opexy, investicemi, rozpočty a rozpočtovými pravidly zacházet ležérně. Ono za takové zacházení hrozí několikaletá náprava v pracovním táboře v Solovkách. Sledovali jste prodej písnických bytů? ČEZ z této kauzy vyšel jako krvelačný Rotšild drtící nenažranou tlamou nešťastné nájemníky. Odhlédněme pro tento okamžik od skutečnosti, že těmto nájemníkům byly kdysi státní byty přiděleny na úkor jiných, na něž se nedostalo, či neměli tu správnou tlačenku, a proč by tedy dnešní nájemníci měli být nějak zvýhodňováni, opět na úkor jiných, kteří to štěstí neměli. A bavme se o tom, jak byl ČEZ „povinen“ byty rozdat jejich uživatelům. I když si za slovem „rozdat“ představíme nějaký způsob prodeje za pevně stanovenou cenu, Solovkám se nevyhneme! Jedná se totiž o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obávám se, že i kdyby ředitelstvo železničních cest stokrát chtělo nalít 300 milionů do rekonstrukce opuštěné nádražní budovy, nakonec se bude muset rozhodnout mezi uchlácholením rozvaděné občanské společnosti a pobytem za katrem. Svou volbou jsem si tedy jist!

A řešení? Nemám! Takže uvedu jen svou představu. Tedy ideální, a tudíž nejspíš nerealizovatelnou. Líbí se mi projekt nového nádraží zapuštěného do masivu dnešního traťového tělesa. Včetně rozšířeného přístupu, úpravy přednádražního prostoru a využití novější části podnádražního tunelu pro pokladny a jiný obslužný provoz. Věřím, že je možné zachovat stopadesát let starý tunel pro pěší v jeho syrové podobě. Ze skupiny nádražních budov bych zachoval centrální část, všechny ostatní přístavby a dostavby, nejen ty novodobé, bych oželel. Samozřejmě za podmínky, že pro objekt se najde smysluplné využití – tady vidím prostor pro naši radnici. Těžko zde bude artové kino, mezi těmi projíždějícími rychlíky. Ale proč ne klubovny pro spolky, které stejně městská část nějakým způsobem podporuje. Proč ne archiv historického časopisu Rokytka, proč ne depozitář fotografií starých Vysočan a související výstavní prostory? Proč ne…

To je ovšem jen přání staromilcovo. Nádraží nejspíše do několika let ve své současné podobě zmizí. Nakonec se ale k bagrům vázat nebudu, zásadní důvod bych k takové revoltě těžko hledal.

Praha - Vysočany, 6.3.2017

 Celkový pohled na jižní nástupiště Severozápadní dráhy.

 Při pohledu z vysočanské estakáda je zřejmé, že nádražní budova žádným architektonickým unikátem není. Severní nástupiště patřilo Turnovské dráze.

 Prostředí evokující konec let sedmdesátých...

 Celkový pohled na unikátní podzemní vstup na nádraží.

 Původní podchod pod severním nástupištěm se zachovalou stopadesát let starou dlažbou.

Přednádražní prostor také rozhodně nepřipomíná důležitý dopravní přístup do širšího centra metropole...



Glosa k EET - trochu jiný pohled, pohled prosťáčka

Samozřejmě, že mám sofistikovaný ucelený názor, ale z celého portfolia obecných hledisek byl problém elektronických dohlížitelů nad etikou drobného podnikání již mnohokrát přežvýkán osobami povolanějšími. Na mně tak zůstává pohled prosťáčka, slaboduchého usera, jenž teprve nedávno přešel z ukládání papírových účtů na formu elektronickou a už tak nerozšiřuje nevyhoditelnou řadu šanonů uloženou v garáži. A teď postoupil tak daleko, že snad přijde řada i na cloud… Takže když sleduji ty diskuse na fcb, mám pocit, že chybí právě ta má zkušenost trouby, jenž odinstaloval nový windows jen proto, že nekomunikovala s prastarým routerem, což mi totálně rozhodilo škrpál.

Umím si prostě představit, jak k celé té záležitosti s odesíláním účtenek přistupuje taková cukrářka se třemi stolky, nebo hospodská někde v Petlerech nebo Měděnci. PC pro ně byl vždycky ďáblův nástroj a už jen postavit jej na pult je pro ně nenadálým a nečekaným trestem. Viděl jsem reportáž v TV, tam měl majitel venkovské hospůdky, celkem mladý člověk, pokladnu zabalenou v igelitovém pytli – a v tom to prostě je! Ten stroj je něco supervzácného, něco jako grál ze Sillicon Valley, což je stejně jen vymyšlený místo, asi jako Hobitín. A něco tak drahého! Což nám v údolí prostě nedochází! Že to stojí pár tisíc? Ale „pár“ tisíc je to pro nás! Kluci v kanceláři se baví o tom, kolik dali za ajfoun, vysočanský Rom postávající před radnicí má dražší telefon, než je cena našich všech tří rodinných mobilů dohromady. Ale ta paní z Petler prostě nechápe, k čemu má vyhazovat peníze za věc, která je tak OČIVIDNĚ zbytečná. Jo, takhle televize do lokálu, to je jiná, tam jde Ulice, a fotbal pro chlapy ze statku, a … nějaká TV byla v hospodě co ona pamatuje.

A když spadne připojení? To bude taková opakující se malá smrt… On se sice nakonec vždycky najde nějakej ten syn či neteř, která poradí a pomůže, ale o to nejde. Jde o to, že tenhle pocit jim sedí za krkem a bere jim i tu poslední radost z provozování vlastní živnosti. Úplně vidím sebe, jak dám na radu z fcb a hledám software zdarma. Ten si sám nainstaluji na smartphone a budu věřit, že jsem s tím vyjebal a žádné pokuty mi nehrozí… Hele, sorry, dělejte si ze mě prdel, ale já bych prostě nespal, jestli je to správnej program, správně nainstalovanej, jestli to fachčí, nebo posílám účtenky někam do zdi… A ta registrace! Minulý týden jsem hlásil naši dceřinou společnost do elektronické databáze jedné zásadní instituce. Vrátilo se mi to třikrát – naposledy kvůli zcela nadbytečnému zplnomocnění, o němž nebyla nikde řeč (a k čemu je potom ten elektronický podpis?), které jsem stejně musel poslat datovkou a ještě mailem… Registrace k EET prý trvá několik dní (ale na rozdíl od paní z Petler já můžu zavolat ajťákům, poradit se se saportem, poslat pověření sekretářce k podpisu…)!!

A to jsme ještě neprobrali ty nesmyslné pokuty. Třeba pro mne by ten pocit, že se na mne kdykoliv vyspí nějakej mentál, a já strávím dlouhé týdny strachem z likvidační pokuty, byl k nevydýchání (co si budeme povídat, vždycky bude výměr odpovídat tomu, kterej sráč bude pokutu vyměřovat!). Nejsem žádnej babišovatej žralok, a takovejch je víc, co je obdobné problémy prostě děsí. A to si to jen představuji, nejsem na žádné provozovně existenčně závislej.

Nedělám si iluze o tom, že by provozovatele minipodničků a živností byli takříkajíc daňově čistí jak lílijum... A s tím souvisí poslední poznámka – prý se vybere navíc 18 miliard korun. Tak odečtěme náklady na výběr a davy kontrolorů (v první den bylo podáno údajně 92 udání, co si s těmi extrémními počty financové počnou?!) a on se ten čistý výnos radikálně zdrcne. Ano, podvádět se nemá, o tom žádná. Jen mi vrtá hlavou, kolik desítek miliard vysají ze státního rozpočtu ty „legální“, parlamentem či vládou posvěcené penězovody. Kolik sežere „podpora“ obnovitelných energií (tenhle socansko zelenej tunel, proti němuž je Blanka pískovým hradem na dětském hřišti), co zelená nafta a druhotné dopady do zemědělství ničeného řepkovou monokulturou, kolik miliard se vycucá na všechny ty bazény, cyklostezky, svodidla, cedule s nápisy „vybudováno s podporou lidového sovětu EU“… 

Co s tím? Mávnout rukou nad ztracenou generací, která si stejně už zvykla, že páni nahoře si to stejně vždycky ukočírujou podle sebe? Že s vrchností je to jednou huj, a častěji fuj? A stejně to nakonec hodí jak Babišovi, tak Zemanovi? A co jim vlastně zbývá… než věřit, že vůdce to s nimi nakonec myslí dobře.

Praha, 4.12.2016

Pěna podzimních dní 2016

Nelze se tomu vyhnout! Nelze se nezařadit! Přišla řada i na Burmu, by se vyjádřila.  Jenže bylo by toho na tři stránky, tak to zkusím ve wikipedických heslech, a na přeskáčku:

·       Prezidenta Zemana jsem nevolil v žádných volbách, nejen přímé prezidentské. A ani se k tomu nechystám!

·       Nechápu, čemu se všichni diví? Co čekali od mistra všemožných bamberků, spálených zemí, olověných spisů… a hlavně vůdce s čuchem na ty správný lidi. Jaký? Tak třeba Gross, Březina, Šlouf, Svoboda, Kavan, Altner, Tvrdík, Špidla… Stačí? Za tu novou partu jen jedno jméno – Ovčáček.

·       Přes to všechno bych si netroufl nijak hodnotit ty burany, co Prasopsa volili, to fakt ne J!! Dokonce docela rozumím vysvětlení dvou mně blízkých kavárenských intelektuálů, kteří to ve druhém kole Zemanovi hodili!

·       Je ovšem absolutní chucpe, když ti samí, co tak usilovně bojovali za právo lidu prostého zvolit si prezidenta, nyní ten samý lid označují za tupý dav (tedy ne že by nebyl…).

·       Přímou demokracii považuji za přímou cestu, ovšem ne k demokracii. Anóbrž k systému korporátního fašismu.

·       No dobrá, stejně by mě nějakej znalec vyprovokoval: ano, ve Švýcarsku podobný systém funguje. Jenže tam nemají Polabskou nížinu ani Hanou. Když je skupinka svobodných občanů po většinu roku uzavřena jen v tom svém úzkém údolí mezi velehorskými hřebeny, musí svému přežití přizpůsobit i rozhodování o věcech společných. A tak se přizpůsobuje staletí po staletí, až vznikne použitelný model.

·        K prvním přímým volbám prezidenta jsem šel jen proto…. Moment, jinak: v prvním kole jsem šel volit jen proto, aby to pro Přemka nebyl úplnej průser (byl); ve druhém kole zmasírován knížecím klubem jsem na chvíli uvěřil, že lze Zemana porazit (nelze).

·       Ač jsem se zařekl, že tyhlety populistický móresy už nikdy, prostě už NIKDY nezkousnu, fcb statusy pana Horáčka mne docela slušně nalomily (už to srostlo).

·        Myslím si, že věčný hráč a básník Horáček správně odhadl, že prezidentské volby nelze vyhrát „proti“ Zemanovi, ale „vedle“ Zemana (kdo nepochopil, nevadí). Myslím si, že se mu jeho taktický postup velice dařil. Myslím si, že se dařil až do Staromáku, kdy to celé strategicky posral.

·       Prezident Zeman je ikonickým zobrazením toho nejhoršího, co čecháčkovství dalo světu – plivání na chodník, domovnické mstivosti, tupého mačismu, neopodstatněné sebestřednosti, maloměstského hulvátství, pokleslého vkusu…. O tom jistě žádná!

·       A co Babiš? Čeho je ikonickým zobrazením? Selfmademana baťovského střihu? Ale jděte…

·       Víte, že z úvodu již slavného Krausova pořadu, jenž byl po slušné mediální masáži odvysílán „až“ druhého dne, byl vystřižen atak Báry Štěpánové na ministra Babiše? Ts ts ts… že bych slyšel trávu růst?

·      Když jsem zahlédl na fcb to primácké palladium zemských patronů, bohužel mi okamžitě vytanuly na mysli předchozí obrázky obdobných seskupení – spolčení hlupců v České televizi, poděkování za odejití na Václaváku, červené karty, různé ty Lípy a Kroměříže… Kluci a holky, co spolu mluvíte, fakt to je takový rajc? Opravdu si myslíte, jak napsal Aston, že české vesnice znepokojeně hučí jako úly a dělníci ve fabrikách zatínají pěsti směrem k Hradu?

·         Dalajláma? To je pro mne popina stejná, jako Bono Vox nebo Angelina Jolie. Což nemyslím nijak zle! Angelina zcela jistě odvedla obrovský kus práce v roli vyslance dobré vůle.

·      To, že mi ty věčné pravdy s obecným přesahem připadají sakra provětrané, je nejspíš dáno věkem a tím, že už jsem všude byl a všechno viděl, resp. slyšel?…

·      Kalousku, takhle si ale nechat Hermanem vyfouknout dalajlámu, tomu se říká velkej pech. A s tou tibetskou vlajkou v ruce a Kocábem po boku u Toskánského paláce to přitom vypadalo tak nadějně…

·        Z jistého úhlu pohledu je nejen sociologicky přezajímavé, jak se dvěma drobným staříkům podařilo rozvlnit kaprovsky klidnou hladinu českého rybníka!

·       Hele, já bych se do toho Kačera fakt nesral. Tedy aspoň to radím všem, kterým nikdo žádnou medaili nenabídl.

·       Až vás vítr zavěje uprostřed této aktuální několikatýdenní bitvy o záchranu státu (nebo aspoň Hradčan!) blíže k wilsoňáku, zastavte se na prvním nástupišti – Jih. Je tam nejsmutnější sousoší co znám. Ta kytka tam nikdy dlouho nevydrží, ale to vem čert…

Praha, 2.11.2016

Glosa kotelnická

Běhounkovu Akci L jsem četl už někdy v páté třídě, a pak už to šlo - přelouskal jsem snad všechny sci-fi knihy z regálů žatecké městské knihovny. Ještě v pozdní pubertě jsme se s Alanem dokázali hodiny a hodiny bavit o knížkách a o tom, co nás čeká a nemine. Mimo jiné si velice dobře pamatuji na povídku, ve které manželé posedávají před domem a pozorují rostoucí strom, jenž pomalu, ale jistě demoluje zdi jejich obydlí. Vzpomínají na bývalé sousedy, kteří se přes přísný zákaz odvážili topit dřevem, a tak zmizeli kdesi v nápravných táborech. Ti manželé věděli, že až dům pod tlakem stromu pukne, budou zelenou policií odsunuti do obytné kolonie. Zároveň věděli, že ublíží-li stromu, budou krutě potrestáni. Bavili jsme se o té povídce s ironickým odstupem. Byli jsme si jisti, že se dožijeme letů na Mars, prvního blízkého setkání třetího druhu, osídlení Měsíce, nebo atomové války a malevilského přežívání kdesi v podkrušnohorských dolech. Stejně tak jsme si byli jisti, že podobné povídky o stromu a topení dřívím jsou jen literární nadsázkou. I v té iracionální době vrcholící normalizace nám taková míra iracionality připadala mimo veškerá přijatelná rozumová měřítka.

Nedočkám se letů na Mars ani osídlení Měsíce, a sobecky doufám, že další světový konflikt počká ještě dvacet třicet let. Dočkal jsem se ovšem zelené policie, dočkal jsem se toho, že státní represívní moc mi může kdykoliv vniknout do bytu pod záminkou kontroly vytápění. Koho bude za pár let zajímat, že žádný kotel nemám. Vždyť tak to přeci chodí - už dnes jsem hlídán stovkami kamer, stát mě sleduje v mnoha registrech (vím, o čem mluvím!), a bůhvíkdo poslouchá mé telefonické rozhovory (a samozřejmě i tento text analyzuje nějaký robot, ale tady jsem aspoň dobrovolně).

Zažíváme každodenně desítky a desítky situací, které by nám ještě před pár lety připadaly absurdní, možná bychom si je ani nedokázali představit. Užíváme si technologií, o kterých jsme ještě před pár lety četli, a vedle nichž představy Běhounků vypadají opravdu dětsky a úsměvně. Ještě před dvaceti lety jsem neměl doma pevnou linku, dnes se Fašoun vyfotí na floridské pláži a já mu to vzápětí lajknu. Nedávno jsem uklízel šuplík a našel pár let starý analogový fotoaparát. Ještě v něm byl film, a nejspíše se nikdy nedozvím, co je na těch sedmi zmáčknutých snímcích! Mávnul jsem nad tím rukou, protože na cloudu mám tisíce automaticky zálohovaných fotek, kterými se těžko kdy bude někdo probírat.

A uvnitř tohoto technologického fofru se pohybujeme na tenkém rozhraní mezi svobodou a ne-svobodou. Mezi „my“ a „já“. Mezi tím, co je dobré pro všechny, a co (jenom?) pro tebe. Na jedné straně běháme s družicí, jak s nafukovacím balonkem nad hlavou, na druhé straně hrnem do nakladače uhelkou mostecký ořech a uhelný prach. Opálení z Martiniku dýcháme kašovitý vzduch ve stráni nad sousedovic chalupou vybavenou starým kotlem a spořivým sousedem… A tak námi vyslaní zákonodárci rozhodli, že tu družici nejlépe doženeme tím, že sousedovi vyrazíme zabarikádované dveře a za ty pálené petky jej pořádně zmasíme! Padesát tisíc pokuta a ještě po čuni! Hajzlovi!

A tak v tomto smyslu budu pořád tím zapšklým pravičákem s nohama v raných devadesátých. Protože cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Protože levicové inženýrství je na dvě věci. Protože stokrát mi mohou být sympatické dílčí kroky levicové vlády (nejsou!), ale ještě stokrát víc mě bolí křivení přirozené normálnosti a deptání našich svobodných duší. Protože udávat se nemá, ale hlásit, sousede, hlásit se to musí!  Takže jde jen o to, jak moc jsme si prostřednictvím levičáckých všeználků zase zakadili ten mizející prostor individuální volnosti a svobody. Jde o to, že sice dýcháme o pisl čistější vzduch, ale stejně lapáme po dechu…

Praha, 8.9.2016