Mozartovy koule na Zelňáku

    Cestou z žateckého kina Moskva, kde právě skončila projekce Formanova Amadea, jsem v kritickém období končící adolescence pochopil, že jsem odsouzen k průměrnosti. Chtěl-li bych toto vyjádření změkčit, napíšu – akceptoval jsem, že mým posláním je plavat v mainstreamu. Amadeovi tudíž vděčím za jedno ze zásadních životních prozření. Nezkoumám, jestli toto zjištění, které mi cestou domů na sídliště Jih došlo už na začátku Hájkovy ulice, bylo pozitivní či negativní. Jednoznačně pozitivním určitě bylo vědomí toho, že přesto nemám nikomu co vyčítat, nemusím se vůči nikomu vymezovat, a případná závist by mě vyžrala tak, že zbude jen dutá skořápka.

    Amadea na divadle jsem pak viděl až po mnoha letech v divadle Pod Palmovkou. Klasickou inscenaci Shafferovy hry s Langošem v hlavní roli. Utkvěla mi v hlavě jen šílenou nevyvážeností hereckých výkonů. Letos na jaře neprozřetelně vyslovené přání vidět Morávkovu inscenaci Amadea v Huse na provázku, s Donutilem seniorem v roli Salieriho, a Donutilem juniorem v roli Amadea, vybudilo K. k neskutečnému organizačnímu úsilí. Na zcela vyprodané představení sehnala lístky díky opakovanému ukecávání paní pokladní po telefonu. Když lístky konečně dorazily, dávno jsem na pochvalné recenze zapomněl, takže jsem na vstupenky nechápavě hleděl s otázkou, proč mám jít „na Donutila“, a ještě k tomu v Brně?! Když si stačí pustit televizi, koupit jakýkoliv časopis, nebo otevřít konzervu…! Čím mě asi tak tenhle sluha dvou pánů může překvapit?

     Byla to naše první Morávkova režie. A velký zážitek! Mladý (dodám obligátní – nejen věkem!) soubor Provázku to hrnul s neskutečnou energií. Morávek nenechal herce chvíli stát, na jevišti se stále něco dělo, hrála i lampa za oknem do Petrské ulice, zábradlí na balkoně, kumbál jevištních techniků…. Drobný detail s mísou (čokoládových) Mozartových koulí účelně smotal provázek propojení se současností. Až po surreálné kutálení obřích zlatých koulí kolem mrazivě stylizovaného hromadného hrobu s Mozartem zasypaným vápnem. Junior hrál na doraz, bez přehrávání, jeho nekašírované mládí zásadně přispělo k uvěřitelnosti všech poloh supertalentovaného adolescenta, lítostivého sebezahleděnce, opuštěného nešťastníka pronásledovaného vlastním hyperaktivním mozkem… A do Konstance Simony Zmrzlé jsem se prostě zamiloval! Jinak to nešlo!

    A Senior? Nakonec jsem se na něj docela těšil. Vždyť jsem viděl tak málo bardů českého divadla v akci na jevišti! Bohužel, už před začátkem bylo jasné, že představení bude mít mnoho, možná všechny aspekty představení pražského umělce pro autobusové zájezdy. Značná část publika očividně přijela na Donutila, takže smích v prvním obraze, v němž jediném byl Donutil namaskován na starce pronásledovaného výčitkami, byl ještě to nejmenší. Horší bylo neošklivit si mistrovu dikci, tak profláklou, a tak nemístnou. Či jeho neukázněnost ve chvílích odstoupení od role, to známé „pomrkávání“ do hlediště (až mě napadlo, že Morávek to tak chtěl, že mistr se podřídil režijnímu záměru vytvořit současný příměr génia průměrnosti přímo v civilní osobě hereckého představitele!).  Ale lid vrněl blahem - táto, teď se na mě podíval! Až mě mrzelo, že Morávek nenasázel víc lascivností, víc sprostých slov, víc souloží… Chcete mistra, tak bum, tady máte, teta, holý kozy; bum, dalším „čurákem“ strejci mezi parohy, my vám dáme Třikrát s… Ale to už je jen mé nespravedlivé volání po inscenačním teroru Haril, Svatých Dorot, o trnavském Solitudu nemluvě!

    Amadeus v Huse na provázku je velké, impozantní divadlo. Škoda, že cesta do Brna trvá tolik let. Jinak je nutné, aby Brno přišlo do Prahy. Třeba aby jako tým z brněnské Reduty úspěšně obsadilo pražské Zábradlí!

Praha, Brno, 21.9.2014

Krásná Simona Zmrzlá:

Zuzana

       Zuzana zemřela z vlastního rozhodnutí kdesi v Kanadě. Dozvěděl jsem se to tehdy s velkým časovým odstupem. V té době jsme o sobě už více než třicet let nevěděli a žili život cizích lidí z opačných koutů zeměkoule. Ze Zuzanina osudu toho vím pramálo. Několik výseků a kusých informací. Čas od času si na Zuzku vzpomenu, pochopitelně koncem srpna, a pak taky brečím na konci až k nevydejchání zlidovělých Pelíšků. Vybavujete si ten závěrečný text s věnováním všem těm, kterým přes noc zmizeli příbuzní a přátelé?

       Táhlo mi teprve na sedmý rok, takže z paměti lovím jen útržky. Jak jsme se Zuzkou z okna bytu pod žateckou hlavní poštou plivali pecky na dole projíždějící tanky s bílým pruhem, na rozhovor rodičů cestou na chalupu, že Zuzku před dlouhou cestou její rodiče uchlácholili povídáním o Indiánech, které bude potkávat na každém rohu, na mou první jednodolarovku, kterou strejda Olda poslal, a já měl najednou tak silný pocit důkazu, že ta Amerika opravdu existuje, že jsem s tou malou bankocetlí chtěl i spát. Taky si pamatuji ten pocit náhlého klidu – na chalupě ustaly každotýdenní flámy, v neděli ráno jsem neměl co dopíjet a nebyla tu ani Zuzka, aby posbírala vajgly, které jsme tajně v Růžáku dokuřovali.

       Ze Zuzany vyrostla určitě krásná holka. Matně si pamatuji, že už jako klukovi se mi její máma Marta líbila. A z té jedné či dvou fotek, které zbyly, je zřejmé, že Marta byla opravdu krásná – takový ten tmavý okatý typ, který známe z filmů a filmových dokumentů ze šedesátých let. Nedělám si iluze, že by kamarádství s o více než rok starší Zuzanou přežilo naši pubertu. Přišel jsem o pár opravdu blízkých přátel, stačilo se jen na pár let minout v čase a prostoru, natož o sebe genderově i věkově křísnout v čase dospívání! A tak jen někdy přemýšlím o tom, jak si s námi osud hraje. Jaký život by Zuzana prožila tady, kdyby sedmiletou holčičku nedohnala velmocenská politika. Jestli ztracených dvacet normalizačních let lze vyvážit životem ve svobodném světě vykoupeném rodinnou tragédií. No jo, nesmysl… Komparovat lidské osudy! Kdyby…. kdyby byla hovna sladká, srala by se do kafe!

       Mám velkou slabost pro jméno Zuzana! Zuzany to mají u mě prostě dobrý! V tý klukovský makovici něco zasutého muselo zůstat, a to něco se celý život dere na povrch. Jenže zatímco přesně, zcela přesně vím, proč mám dcery Lucii a Terezu, nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych použil jméno Zuzana. A že jsem měl trojnásobnou příležitost!

Jo, nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se Zuzka v té Kanadě s Indiány opravdu setkala.

Praha, Rozvědčík, 21.8.2014

Burmík a Zuzka v roce 1966:

Ukrajina, Gaza, hidžáb, jak se to rýmuje?

Nemine v tomto čase dne, abych nebyl konfrontován s novým, či spíše nově přežvýkaným názorem na jedno z hlavních zpravodajských témat z čpícího trojlístku Ukrajina – Gaza – hidžáb… Je tudíž nejvyšší čas, abych se přidal s vlastním kýblem…

Ano, také nemám rád Rusy, také se bojím ruské imperiální rozpínavosti, a také Putinovi nevěřím ani nos mezi očima!! Na druhou stranu jsem přesvědčen, že zcela diletantský pokus bruselských politiků přetáhnout jednou smlouvou Ukrajinu na ten „správný“ břeh jediného správného vývoje nebyl úsměvný, nýbrž nutil k hořkému a usedavému pláči. Kdo si ale dnes vzpomene na průběh jednání o asociační dohodě, kdo zaregistroval tehdejší ukrajinské zklamání z objemu směšné nabídky euro pomoci, přičemž teď bude EU lít do Ukrajiny násobně více, ovšem za diametrálně odlišné situace. Kdo si pamatuje, proč vlastně začaly protesty na Majdanu? Ano, jistě, mráz přichází z Kremlu! Proč to ale nikdo před lety panu Schröderovi, nebo před pár měsíci Rompuyovi, paní Merkelové či Ashtonové, neřekl? Z čeho jsou tak překvapení??

Nejvíce mi ale kmitá hlavou jeden, podle mne zásadní otazník! Jak se staví evropská zahraniční politika k základním principům mezinárodní politiky – podporujeme právo národů na sebeurčení nebo právo států na celistvost hranic? Jak posuzovat rozdíl mezi Kosovem a Krymem? Kosovem, které bylo po tisíciletí integrální součástí Srbska, zatímco Krym nikdy ukrajinský nebyl. A co třeba Podkarpatská Rus, která od 11. století patřila Uhersku, pak dvacet let, pořád jako Podkarpatská Rus, k Československu, a teď jako Zakarpatská oblast k Ukrajině. Co kdyby Rusíni, pardon – zakarpatští Ukrajinci, začali uplatňovat právo na sebeurčení? Mělo by toto právo přednost před principem celistvosti hranic? Například?

Nedávno jsem tu napsal, že Evropa potřebuje predátora. Nechtěl jsem jej přivolat. Ale je tu, či jsou tu, a je třeba naučit se bránit. Abych byl ovšem nakonec jednoznačný, raději si vypůjčím dvě věty od mého oblíbence Saši Vondry - první: životním zájmem České republiky je, aby Ukrajina zůstala celistvou a suverénní zemí. A věta druhá: Rusa bídou neporazíš, Rus rozumí jen síle!

A ještě poznámka k termínu „mnichovanství“. Jsem velkým odpůrcem Evropské unie v podobě, do jaké se překlopila po smlouvě z Nice. Ale jsem si jist, že v tak vážné věci, jako jsou sankce proti Rusku (a teď neřeším jejich rozsah, dopad, význam…), bychom měli jako Evropané držet basu. Přesto bych jednání dnešní vlády nenazval mnichovanstvím. K tomu se totiž Sobotkovi socialisté přihlásili již dávno, a to svým zavilým, vzteklým, nelogickým, iracionálním a všebolševickým bojem proti obrannému radaru!! Jaká by dnes panovala strategická situace, pokud by ve východní Evropě byl umístěn systém radarové ochrany s velením, obsluhou, jednotkami NATO a USA…? Jen tuším. Tuším, že ten kágébák by si tolik nevyskakoval.

Hidžáb?? Co dnes jakž takž drží euroatlantickou civilizaci po kupě? Odpor proti hidžábu? Ale prd, tím základním tmelem je společně zažitá (i „zažitá“) svoboda! Liberální tolerance k jinému názoru. Vlídná vstřícnost k odlišnostem. To je Evropa! Ne bruselská komise, ale jedna mince, na níž je z jedné strany nápis KAPITALISMUS, a z druhé SVOBODA. To je Evropa!! Křížek na krku, jarmulka, satanské symboly, vytetované japonské znaky, budhistická svatyně na rockovém festivalu, Jehovův svědek na rohu u metra, i hidžáb…. no a co? To vše je, či může být Evropa. V čem tedy je „moje“ téma? V diskusi o univerzální platnosti lidských práv!! V tomhle jsem pravdoláskař jak vyšitej, sorry, Jeho Vysoké Kormidelnictvo! Z tohoto přesvědčení nelze uhnout, protože pak už „to“ není Evropa. Takže na co se ptát? Například na respekt k jinému názoru. Ten odlišný názor ale může mít soused, bratr, syn, dcera, manželka… Evropanovi jakéhokoliv vyznání se to nemusí líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím „může udělat“! Je třeba ptát se, zda je respektována každá individualita bez ohledu na to, jestli má na hlavě cedník, na krku křížek, či na rameni vytetované razítko z pošty! Je zajištěna základní svoboda každého bez ohledu na to, jestli jeho otec je bigotní katolík či muslim? A je to svoboda ve vzájemném respektu? Na to se ptám! To mne zajímá. Protože jestli čtu o kamenování v Saúdské Arábii, rozhodí mě to. Ale přitom vím, že se jedná o jiný svět, mnoho světlených let vzdálený. Jestli čistokrevný Rakušan znásilňuje svou dceru zamčenou ve sklepě, otřásá se tento náš svět!! Jestli muslim ze sousedství nepouští z dohledu svou dceru, zakazuje jí komunikovat, vzdělávat se, otřásá se náš svět! Když to ostatní pochopí, stane se tento svět i jejich světem, tato svoboda i jejich svobodou.

A Gaza? Co asi tak chcete slyšet od nenapravitelného sionisty!!?

Praha, 3.9.2014