Cizincem bez příčiny, aneb existenciální nářez

Albert Camus – Cizinec,

Divadlo Na zábradlí ve Švandově divadle, 16.1.2017, Mikulášek – Viceníková – Cpin

Tvůrčí trio Mikulášek – Viceníková – Cpin si svou metodu inscenování literárního textu přineslo už z brněnské Reduty s krásným představením Zlatých šedesátých (Radokova cena za inscenaci roku 2013). Zmnožení nesamojediné postavy, taktování promluv, volné řetězení monologů bez výrazné dramatické akce, užití podobných symbolů včetně trhaného a muchlaného papíru… Jako by po působivé dramatizaci korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha byl Cizinec furiantským návratem k navlas stejné inscenační metodě, se kterou se tvůrcům ne a nechce rozejít. A tak po Juráčkových denících přichází řada na Camusovu novelu, příběh člověka bez emocí nepasujícího do hodnotících kritérií okolního světa.

Dramatizace Juráčkových deníků, záznamů, postřehů ovšem přirozeně využívá toho, co Camusovu Cizinci nelze naroubovat. Můžeme tomu říkat drsná autenticita, odraz historické zkušenosti, šedá sedmdesátá, drcení talentů, beznaděj, prázdnota… Zlatá šedesátá ryjí nehtem v normalizačním strupu mé generace. S umírajícím Juráčkem v závěrečné scéně nám na rameno sedá černý havran.

A tak přestože je dramatizace Cizince divadlem mého srdce, skládačka vystříhaných sdělení nenápadně vede diváka k sestavení celého příběhu, jistá monotónnost scénování nám paradoxně nenechá vydechnout, herci jsou skvělí, mlčící Anežka Kubátová prostě výborná… najednou je toho existenciálního harampádí nějak moc. Co je příčinou tak fatálního zcizení hlavní a vlastně jediné postavy? Je to jen úchylka? Nebo symbol? Čeho? A proč se tím mám zabývat? Zatímco představení by mělo ve své poslední čtvrtině gradovat, najednou jsem neměl důvod jít spolu s hrdinou. Kdeže jsou dušené vzlyky při pomalu pomaloučku padající oponě Šedesátých, z insidera se v závěru Cizince stává sice zvědavý, ale přece jen chladný pozorovatel.

Praha, 17.1.2017

P.S.

Když páteční diskuse divadelních alternativců o smyslu Havlových absurdních her přerostla v pěstní zápas, netušil jsem, že mi tento osvěžující zážitek o tři večery později přivodí otázku, zda se mé nadšení nepravidelnou dramaturgií divadla Na zábradlí nepodobá nadšení z dle mého názoru některých slepých uliček divadelních let minulých i dávnějších. Nu což, za deset patnáct let uvidíme, zda ustojím diskusi s nějakým mladým postalternativcem o ptydepe nesrozumitelně sežvýkané inscenační metody… (když tak mu ji natáhnu!).

Nazí Hamleti na Zábradlí, aneb moudí kam se podíváš!

Můj dobrý kamarád, intelektuál Josef, si čas od času neodpustí připomenout mi svůj lehce odtažitý postoj k divadlu. To se ví, že mi tím dává sežrat, že nečtu ty správné knihy a že kladný vztah k divadlu mě řadí hodně blízko k intelektuálnímu dnu, někam do sousedství nováckých diváků či čtenářů Blesku. To připomenutí je vždy stejné – Josef suchým hlasem ocituje Ladislava Klímu, který v kategorizaci umění ocenil divadlo touto větou: „Divadlo je pak ze všech druhů umění to nejhorší – lidé se tu pitvoří jako opice!“

Při sledování úžasného představení osvědčeného tria Mikulášek – Viceníková – Cpin „Hamleti“ v divadle Na zábradlí mě tato věta několikrát napadla. To „pitvoření“ bylo sežvýkáno ironicky, láskyplně, sarkasticky, odtažitě, ponořeně i s odstupem… Hlavně však napínavě a v dech beroucím podání! Možná by mé povídání o tomto představení mohlo Klímovou větou začít i skončit! Jen bych ještě vyjmenoval všechny herce. Jako se integrální přilba dotažením výplně stane součástí hlavy, tak Jana Plodková, Petr Čtvrtníček, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Jakub Žáček, Ivan Lupták a Václav Vašák pevně obalili Mikuláškův záměr předvést to opičí pitvoření se vším všudy – s odkazem na nuly a jedničky, ve které se promění novácké herectví, až po vysvléknutí herce ve smyslu obrazném i fyzickém. A pak bych ještě několikrát napsal – Jana Plodková! Jana Plodková! …. Její herectví, ale nepřehrávání, její výkon, ale podřízení se záměru, její krása, ale i sesutí se v sebeironickou stařeckou ošklivost, to vše je velkolepým zážitkem!

Co víc psát o Hamletech? Zábradlí drží nasazené tempo i laťku. Kdo máte rádi herectví na dřeň bez pomrkávání do publika, kdo si chcete užít divadlo, ve kterém jeden slyší na druhého, kdo se chcete potkat s úžasným světem za zrcadlem, ale přitom reálném a na dosah ruky, pospíchejte na Zábradlí! Jak dlouho tenhle zázrak může trvat?

Praha, 1.12.2015

P.S. Užil jsem si nahého Vyorálka posledně v Buržoazii ze dvou tří metrů. Tentokrát těch nahých herců bylo k vidění více, včetně Vyorálka. Trochu se bojím, kde tohle může skončit.... :-)

Buržoazie na Zábradlí

Nepravidelná dramaturgie Divadla Na zábradlí mě prostě baví. A to i s výhradou, že mustr tandemu Viceníková – Mikulášek vyjde jednou výborně, podruhé jenom dobře. Ale i to „podruhé“ je pořád zcela výjimečné divadlo. Je příjemné nechat se strhnout hereckým divadlem. Na malém jevišti Zábradlí pozorovat herce ve druhém plánu, jak jsou stále součástí HRY. Užívat si to, že herci si to užívají.

Představení Buržoazie nejspíše vznikalo opět stejnou metodou skládání střípků do tvaru společného a milého všem zúčastněným. Na Zábradlí s touhle partou mám někdy pocit, že i já jsem součástí takové skládačky, že i po mně Viceníková s Mikuláškem chtějí nějakou formu spoluúčasti, ale tohle chtění netrčí z pódia jak Donutilovo pomrkávání sloužící jen jednomu pánovi.

Ovšem – zatímco u korelujících Požitkářů mi běžely myšlenky kolem tématu smrti jak veverka v kruhové kleci a mohl jsem se chytat jednotlivých výstupů, které byly skeletem pro maso ostatního dění, Buržoazie už byla jenom to maso. A to semleté do kaše provokativních či provokujících výstupů. Nejsem úzkoprsý měšťák a vidět bimbající se Vyorálkovo moudí mě nerozhodí, a to i když tento detail ze dvou metrů sledovaly dvě něžné ženy, které mě tentokrát doprovázely! Kdybych musel, přiznám, že větším atakem bylo simulované polykání tekutých i pevných exkrementů, a to především atakem na věkem zjemnělý žaludek.

Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, přiznaná a přiznávaná inspirace po celé představení, měl dobový i ten pověstný společenský přesah. Pamatujete závěrečnou scénu filmu? Ten směšnotragický bezcílný pochod buržoustů? Nepředpokládám, že tandem V+M toužil dosáhnout nějakého „přesahu“. Spíše bych si tipnul, že výsledný tvar představení je dán kroužením kolem nějakého tématu, opakovaným modelováním situací načrtnutých V+M, nakonec fixováním jednotlivých výjevů ilustrujících bezbřehost chování, konání, komunikování, zvracení, souložení, sraní... Čí je to ale exhibice? Jako třeba Kellnera nebo Babiše? Béma či Krndy? Nějaké pražské zlaté mládeže? Všudypřítomná smrt v Požitkářích je jednoznačným matrixem pro chování postav, rámcem, nabízejícím berličky porozumění. Samoúčelné konání postav v Buržoazii je možná nejenom formou, ale i obsahem v souladu se záměrem inscenátorů. Ovšem ta prvoplánovost a doslovnost je najednou až protivná.

Přes vše výše napsané jsem si představení užil. Pro ty, kteří sledují cestu nedávno etablovaného souboru Zábradlí, je tato inscenace možná spíše odbočkou. Což potvrdí či vyvrátí další kus z volné dramaturgicky nepravidelné série představení. Co není třeba potvrzovat, to je neochvějné postavení Divadla Na zábradlí. „Brněnský“ triumvirát a nový herecký soubor hrající až na dřeň, svou i divákovu, už určitě nemusí dokazovat, že tohle divadlo má prostě koule… No, možná kvůli tomu nebylo třeba ukazovat ty Vyorálkovy!!

Praha, 19.11.2015

P.S. Holky, díky, byl to nebývale příjemný večer!

Požitkáři Na zábradlí (s vyloučením veřejnosti)

Druhá sezóna „Brňáků“ v Divadle Na zábradlí pokračuje jízdou ve velkém stylu. Tandem Viceníková – Mikulášek pro svou hru Požitkáři (režie Mikulášek, dramaturgie Viceníková, jako autoři uvedeni oba dva) zvolili Sartrovské téma posmrtného očistce. Zatímco Sartre ovšem trestá nekonečnem s vyloučením okolního světa, tedy veřejnosti, v Požitkářích sledujeme směsku zoufalců v čekárně na třetí smrt – první smrt je okamžik úmrtí, druhá smrt je okamžik pohřbu, tedy rozloučení, třetí smrt nastává v okamžiku, kdy si na zemřelého někdo naposledy vzpomene.

Hra je naplněna odkazy, připomínkami, zmínkami… Je to typické představení, které bych chtěl vidět ještě jednou – ne proto, že jsem se z něj posadil na prdel, ale protože bych potřeboval některé situace prožít znovu. Jsem si jist, že spoustu detailů mi uniklo, řada situací nedocvakla. Odbočka – mám moc rád současný styl tištěných programů Divadla Na zábradlí. Knížečky, krásně vyvedené obsahově i graficky, rezignují na přímé zmínky o daném představení. Jsou souborem textů, odkazů a zmínek „na dané téma“. Domnívám se ovšem, že diváci, tedy především já, by si Požitkáře užili mnohem více už napoprvé, pokud by tentokrát jeden krátký odstaveček v programu byl věnován přímo hře. Samozřejmě nemyslím přímo jejímu výkladu či podrobnému popisu autorského záměru! Ale mne osobně by třeba hodně pomohlo krátké sdělení – proč. Proč? Proč zrovna toto téma?

Už jsem si zvykl na brilantní dialogy, jednoznačné postavy, vydařené pointy atd. této autorské, dvojice. O to více mne rušil nedotažený princip, na němž je celá hra postavena. Třetí smrt…? Jsme-li odsouzeni k čekání na úplné zapomenutí, a to je oním nesnesitelným očistcem, jak k tomu přijdou ti, na které vzpomínáme s láskou? A tak se mi půlku představení honí hlavou myšlenky, zatímco se jedna postava za druhou snaží opustit nekonečné bytí nejrůznějšími sebevražednými pokusy.

Letitý televizní záznam Duškova představení Čtyř dohod (Miguel Ruiz) doprovázejí němé záběry lidí v prostých životních situacích. Poškrábaný filmový pás tunelem sta let přenáší podobu lidí z přibližně dvacátých let minulého století. Při posledním hltání tohoto představení mi to najednou docvaklo, propojilo se s Požitkáři. Všichni ti lidé hrající si s dětmi, zdobící vánoční stromeček, koupající se pod splavem, korzující po nábřeží…., všichni jsou mrtví. A zapomenutí. Zcela, úplně a s konečnou platností! Je třeba tohoto stavu, abychom došli (věčného) klidu? Nebo je to jen drobná banalita perfektně obalená přešikovnými autory…? Netroufám si posoudit. Přesto jsem nebyl zklamán. Požitkáři nejsou, podle mne, vlajkovou lodí letošní sezony Na zábradlí. Ale určitě opět podpořili mou chuť vidět od úžasných lidí z Anenského náměstí toho co nejvíc!

Tak, a málem bych zapomněl!! Kdyby fakt nic, ale nic jiného, tak scéna Marka Cpina pro tuto inscenaci je prostě úžasná – na malé jeviště Zábradlí se vejde prosklená přístupová chodba s toaletami o půlpatro vysunutá nad společenský salon. Prostor je efektně a efektivně vyplněn po celé představení. Žádné samoúčelné úlety, jako například Cpinem umístěný monitor doprostřed jeviště v Mikuláškově Kafkovi ´24 v Dejvickém. Jo, a ještě jeden podstatný detail – Jana Plodková je v tom představení neuvěřitelně krásná!

Klínovec, 29.1.2015

P.S. Dodatek z konce března: Marek Cpin obdržel za scénografii k Požitkářům Cenu kritiky za rok 2014!

NA ZÁBRADLÍ - Pravda a láska, hlavně, že se chlastá - a taky ejakulující Klaus na jevišti

I po třech nádherných představeních úvodní sezóny nového Zábradlí bych nejspíše váhal jít na představení s názvem Velvet Havel. Naštěstí jsem stihnul ukázku v Divadlo žije, a pak si také dobře pamatoval, jakou peckou byla dramatizace korespondence V + W. Takže, když hned po skončení TV magazínu o divadle zakoupila K. znalá finančních pohybů na internetu vstupenky na druhou premiéru nové inscenace DNZ „Velvet Havel“, schylovalo se k dalšímu divadelnímu zážitku.

Autor Miloš Orson Štědroň s režisérem Janem Fričem připravili divadelní smršť, férii, musical i drama v jednom. Představení má spád, herci hrají s chutí a jako o život – Marie Spurná je prostě hvězda, Petr Jeništa postavu Miloše Havla, Václavova strýce, nehraje, on prostě Havlem je. Už tradičně jsme se neshodli na hodnocení výkonu Anežky Kubátové – podle mne byla výborná.

Tisk, divadelní blogy i společenské magacíny jsou plné recenzí a úvah nad bořením či nebořením Havlova pomníku či mýtu (když už se v masmédiích klasické kritiky nedočkáme… nebo čtu blbý noviny). Kritik nejsem, a do úvah se pragmaticky nebudu pouštět – kdo představení neviděl, nemusel by pochopit, kam se moje myšlenky rozbíhají. V každém případě představení doporučuji z několika důvodů! Zaprvé lze inscenaci Orsonova textu vnímat neředěně, jako divadlo bez politických konotací či úvah nad úlohou osobnosti v dějinách. Nebo stačí naskočit na lehkou notu a férii si prostě užít – s povedenými písničkami a velmi slušnými pěveckými výkony, kostýmy, fóry, vtipnou scénou… Třetí možností je ponořit se do monologů a dialogů, zkoumat historický odlesk, porovnávat s vlastní zkušeností či s tím, co kdy kde jsme o Havlovi přečetli. Naštěstí představení je namícháno tak šikovně, že mne ani na chvíli nenapadlo preparovat nějaké dílčí prvky, ze kterých je složeno. A už dost, svádí mě to k mudrování…

Letošní sezona tedy byla jednoznačně ve znamení „brněnského“ Zábradlí. Naposledy jsme něco takového zažili v roce 1999, v posledním roce Léblovské jízdy s Čechovem. Letos jsme ale dostali, a také využili šanci, být přímo u zrodu legendy. A těším se, že si tu pověstnou sedmiletou periodu nového Zábradlí jaksepatří užijeme! Nesmím zapomenout ještě na jednu výjimečnost sezóny. Tou byl můj soukromě pozdní objev Nejhodnějších medvídků. Osud to tak holt namíchal, že s mnohaletým zpožděním jsem se potkal s divadlem, které se tak líbilo Pumpídovi. Jemu by se moc líbilo i v Krobově Studiu Paměť! Byla to letos bohatá divadelní tabule s vrcholem v Ucpaném systému. Jen kdyby vyšel ještě dezert a digestiv na závěr. Tím dezertem by pro mne byla zpráva, že divadelní spolek Opera začal zkoušet poslední Jardovu hru, a digestiv bych si rád vychutnal v Hronově. Neověřené zprávy říkají, že letos by se mohl výběr z amatérské úrody opět vydařit…

A jak to tedy bylo s tím ejakulujícím Klausem? Jsem jeden z posledních věrných Velkého Kormidelníka. Samozřejmě jsem čekal, že představení se nemůže obejít… že představení se nemůže neotřít o Václava Druhého. Trochu mi trnulo, protože všechny ty pokusy pražské kavárny „ftipně“ glosovat bývalá konání, dikci či sebestřednost žijícího obelisku byly či jsou navýsost trapné. A tady najednou zahraje Klause žena v roli Univerzála (Natália Drabiščáková), v masce stromu a celá krátká scéna je opravdu vtipná i s tím podtržením masově vděčného jájínkovství. Prostě jsem řval smíchy, když herečka při každém zopakování slůvka JÁ zároveň vystříkla z dětské stříkačky! Ale aby mi bylo věřeno, že se nejednalo o blbý prvoplánový vtip, je třeba vidět na vlastní oči...

Praha, 14.5.2014

NA ZÁBRADLÍ - Otloukání sádry z pomníku V+W

    Konečně jsem se dočkal - znal jsem takovou situaci jen z doslechu či četby: představení skončí, diváci sedí a nejsou schopni pohybu. Herci stojí na hraně forbíny a rozpačitě pozorují rozsvěcující se hlediště... A pak přijde výbuch potlesku.

    Třetím představením v "novém" divadle Na Zábradlí byla Viceníkové dramatizace dopisů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Divadelní hře Korespondence V+W opět v Mikuláškově režii jsem se chtěl vyhnout. Nechápal jsem proč dramatizovat korespondenci, jak vůbec přenést dopisový dialog na jeviště, proč zrovna Werich, jehož jsem považoval za uzavřenou kapitolu (pro mne). Ale po shlédnutí Zlatých šedesátých (dramatizace deníků Pavla Juráčka) a Šedých sedmdesátých (krutě jednoznačná smutná groteska doplněná monologem vražedkyně Hepnarové) bylo celkem logické, že jsem už neodporoval, když K. přišla s objednávkou lístků na Korespondenci V+W.

     O přestávce jsem pozoroval spoustu mladých, kteří se na Zábradlí opět vrací. Už z toho jsem měl velkou radost, ale hlavně mě napadlo, že shlédnutí výše uvedených představení je tak strašně důležité, protože díky tomu mladí pochopí tu hnusnou dobu... Jenže pak jsem si uvědomil, že slova, věty, řazení vjemů a dojmů valících se z jeviště jsou především o osobních tragédiích. Ano, je tu nějaká objektivní skutečnost, historická souvislost, ale ty osobní osudy odřené dopisovým zestručněním a ještě přesáté autorkou dramatizace jsou najednou silné samy o sobě.

     Věk Viceníkové a Mikuláška je totiž zárukou, že jejich přístup ke korespondenci V+W je zcela oproštěn od všech těch nánosů obdivu, povinné úcty, znechucení z moudrých klaunů, nekritické adorace Osvobozeného divadla, poslouchání desek s hudbou Orchestru Jaroslava Ježka, poslechu nahrávek rozhovorů či vzpomínek "Tati, vyprávěj" (nezbytné součásti intelektuálně a antikomunisticky zaměřených rodin v letech po sovětské okupaci), vzpomínek na antichartu a pověstných záběrů Československé televize z hlediště ND, od povinného vánočního sledování "Uspořené libry" v letech polistopadových, panelákových plakátků "Když už člověk jednou je..." a tisíců výroků o lidské blbosti, četby "Tak jsem tu s tím vápnem, pane Werichu" na nečitelném samizdatovém průklepáku... Jsem vděčný té partě Brňáků dnes už z pražského Anenského náměstí za to, že jsem byl přitom, když se jim úspěšně podařilo otlouct, ne všechnu, ale aspoň velkou část té sádry natřené falešným bronzem. A udělali to tak, že v onen večer došlo ke kolektivnímu vyražení dechu celého hlediště.

     Přestože jsem si jist, že Zlatá šedesátá jsou oprávněně ceněným vrcholem letošní sezóny, holt je třeba uznat, že čtvrteční představení Korespondence V+W patřilo k těm životně výjimečným, kdy se sešlo více než obvyklé množství faktorů nutných pro výjimečný sukces. Tentokrát to prostě sedlo zcela nadvýjimečně.

    A tak po mnoha letech, které uplynuly od tragického konce Léblovské éry, kdy jsme bez dechu sedávali s K. po představení v divadelním baru a rozdýchávali Ivanovovu sebevraždu či závěrečný monolog Magdalény Sidonové ze Strýčka Váni, znovu jsme tento čtvrtek vylezli na letité "naše" barové sedačky odstrčené v rohu u zeleného pultu, objednali víno a chlebíčky a nechávali odeznít rozbouřené emoce. A užívali si toho pocitu - jsme zase zpátky!

Praha, 15.3.2014

HUSÁKOVO TICHO - zpátky na Zábradlí, od šedesátek k Šedým sedmdesátým

Jedinec semletý mlýnkem na maso a proč rozumíme vražedkyni spíše než davu. O porcování českého lva a taky o skládaní skládačky z poskládaných klišé. Proč jim držím palce a nakonec zmínka u ústeckém Činoheráku, tak trochu negalantní!

Motto:
"Zbytek života už je bez děje
  život trvá, ale nic se neděje"
  Jan Zábrana

      Jedno z prvních představení divadla Na Zábradlí pod novým, "brněnským", vedením mě nadchlo! Byla to první repríza "Zlatých šedesátých" (viz starší příspěvek na tomto blogu), takže je celkem logické, že pod stromečkem mi udělaly hroznou radost lístky na hru "Šedá sedmdesátá". Byl jsem opravdu zvědavý, jak si tandem Mikulášek - Viceníková poradí s ne-časem blbých sedmdesátých poté, co jejich dramatizace Juráčkových deníků udělala slušný zářez do futer pražských kaváren.
       Přiznávám, že podtitulu "Husákovo ticho" jsem si všiml až po představení. Což byla chyba, protože by mi netrvalo tak dlouho přistoupit na "hru" v první půlce představení. Celá první polovina se odehrávala v tiché pantomimě sem tam přerušované zvuky či úryvky hudby, která ovšem jen až primitivně návodně ilustrovala děj. Děj? Tahle smutná groteska vlastně žádný děj neměla.... Co si vybaví pamětník při odporné vzpomínce na léta sedmdesátá? Povadlé karafiáty, jako já? Věčně plné čekárny a nekonečné čekání na cokoliv? Neměnný smrad navlhlých kabátů a nevyčištěných úst, a hlavně mrtvolný klid, protože neklid byl podezřelý? Síťovky s lahváči, oslavy emdéžet? Špiclování a ostražité pozorování okolí, vlezdoprdelství, odporný drnčivý zvuk telefonu z Tesly Stropkov...? Všechna tato klišé (včetně zlatých českých ručiček či úst zacpaných rohlíkem, nebo co není přišroubováno, je ukradeno) byla snesena na jednu hromadu kližkovatou až k nesnesení. Vše se odehrávalo v tichu, doslovně, názorně, aby nebylo pochyb. Když se herci v atmosféře až hmatatelné trapnosti svlékali do prádla, aby darovali i poslední kalhoty náhle se vynořivšímu vůdci, tajemníkovi, Soudruhovi..., byl to přímý atak na diváka, rána do palice. Myslím, že starší dvě divačky sedící vedle mne odešly o přestávce především kvůli této scéně, která vrcholila doslovnou ilustrací toho, že kvůli Soudruhovi si jedna z davu patolízalů urvala i kundu (proč mi tato scéna připomněla ty učitelky ze základky, které jsme označovali zásadně tímto termínem?!?!). Soudruh sice vzápětí po dalším zadrnčení telefonu přestal být Soudruhem, takže dav na něj zase zcela popisně, až primitivně popisně plive, ale trapnost se už vznášela - v souladu s inscenačním záměrem! - ve vzduchu až do konce první půle. Celé mi to dockvaklo s vyvrcholením této části hry, tedy části, ke které se zdánlivě vztahoval podtitul "Husákovo ticho". První půlka vrcholí falešným a falešně patetickým přehráváním částí Smetanových symfonických básní - po nesnesitelném mrvení Tábora a chorálu Ktož sú boží bojovníci následuje vrcholná část Vltavy (doprdele, chápete, že dodnes při Vltavě vidím cvičit NAŠE ženy na Strahově?!?! pak že nám nemůžou vzít naše mozky... ale můžou!!!). A zlostné zařvání českého lva končí jeho porcováním, herci trhají a cpou se reálným syrovým masem, po tlamách jim teče krev, jen doyenka souboru paní Spurná je ušetřena, takže mele flaksu v mlýnku na maso, což má nakonec také jednoznačný výklad... Nad tím vším živý obraz se zbytky obrovského dvouocasého lva...
       Autoři a herci vytvořili panoptikum nenápadných soft hrůz, trapných hrůz, trapného utrpení trapně zmrtvěného mezičasu. Trapnost a doslovná klišé byla tím, o čem se hrálo, a co samo o sobě hrálo. Otázkou je, jak bylo toto pojetí přijato diváctvem. Chvíli trvalo, než umlkly ostrůvky nemístného a nejapného smíchu v místech, kde naopak mne mrazilo. Ale hlavně, jak jsme se s K. shodli při tradičním rozboru později večer nad kvasnicovým staropramenem - to, co bylo tak účinné a fungovalo v dramatizaci Juráčkových deníků, nejspíše nemůže zapůsobit ve vztahu k tlačenkovému davu. Mnohem snadněji i důsledněji jsme schopni se identifikovat s utrpením konkrétní osoby, třebaže ji, jako ve Zlatých šedesátých, hraje pět herců najednou. Ale identifikovat se s davem více méně odporných postav, to je těžké.
       Zdá se, že tohoto rozporu si byli vědomi i autoři představení. Druhá polovina totiž obrací o 180 stupňů. Milovaná Magdalena Sidonová, sama, v bílé krabici, na podlaze osm policejních čísel (= osm obětí)... monolog vražedkyně Hepnarové, která v padesátikilometrové rychlosti vjela s vétřajskou do hloučku lidí čekajících na tramvaj kousek nad Štrosmajerákem... Monolog v Roce ženy popravené vražedkyně je individuálním kontrapunktem k prožitku šedého davu z první poloviny představení. Extrémní, patologickou snahou překřičet to drtivé (Husákovo) ticho. A jak nemám rád dnes tak moderní relativizování čehokoliv, jistě jsem nebyl sám, kdo byl v tu chvíli v hledišti přesvědčen, že Hepnarové rozumí.....
       Myslím, že konečný epilog byl již jen nadbytečnou nutností nějak propojit obě části. Takže se na jevišti postupně objevují všechny postavy, aby v úmorném opakování secvičování se tupé masy nakonec odehrály zestárnutí celé generace v kolotoči zbytečných voleb, ve kterých více než devětadevadesáti procenty vítězili vždy kandidáti Národní fronty.
       Ano, Zlatá šedesátá mne zasáhla  mnohem více, celé představení je podle mne o level výše. Ale pro mne osobně jsou Šedá sedmdesátá potvrzením trendu, potvrzením toho, že nová, "brněnská",  éra Zábradlí bude sakra zajímavá. Těším se na to, těším se, že se povede zopakovat ten cyklus cca sedmi let, kdy divadlo dosáhne a projde svým vrcholem, těším se na druhou a třetí sezonu, která bude nejlepší! A té smíchané divadelní partě upřímně držím palce!

Praha, 12.1.2014

P.S. Jo, a ještě ten ústecký Činoherák! Inu, v jednu chvíli jsem koukal na "svou" Magdalenu Sidonovou, na Kristýnu Maděričovou a hlavně paní Marii Spurnou, kterou jsem před třiceti lety viděl v Rajmontově Goldoniádě právě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Její výstup v přiléhavém trikotu, hmm, to byl silný "divácký" zážitek!! Na Zábradlí jsme nebyli (s jednou či dvěma výjimkami) snad deset let. A přestože jsem si vědom toho, že to k mým herečkám není zrovna galantní, musel jsem se natočit ke K. a postěžovat si na ten svinskej čas....

Tady je tříminutový záznam z Goldoniády - mezi sedícími herci se mihne paní Spurná, ale také mladý Leoš Suchařípa či Tomáš Töpfer...:
https://www.youtube.com/watch?v=TirxA_qdmxY

Zlatá Juráčkova šedesátá, aneb Brňáci na Zábradlí

    K divadlu Na Zábradlí máme s Klárou vztah až intimní. Když jsem konečně ve vrcholící dospělosti opustil Hometown a přišel do Prahy, jedna z prvních cest za divadlem samozřejmě vedla sem. Měli jsme štěstí, ještě jsme stihli poslední dvě Léblovské sezony s Rackem, Ivanovem a Strýčkem Váňou. V ten podvečer, možná ve stejné chvíli, kdy Petr Lébl připínal na dveře své kanceláře uměleckého šéfa cedulku se vzkazem "Jsem v provazišti", jsme s Klárou procházeli uličkou Na Zábradlí, netušíce, že jsme vzdálenými svědky konce jedné velké divadelní jízdy. V těch dvou letech jsme potkávali Petra Lébla v divadelním baru, sedával jsem tu utajeně po pracovních schůzkách v centru Prahy v poledních pauzách divadelních zkoušek, pozoroval milovaného Leoše Suchařípu usrkávajícího svou vodku, tajně odposlouchával dětsky přímočarý rozhovor sochaře a scénografa Jaroslava Róny s režisérem Pitínským...

    Zde pro mne mezi vánočními svátky v roce 2000 vrcholila televizní krize, kdy jsem se jediný z hlediště ozval proti manifestu předneseném Karlem Dobrým, a pak trpěl, když se na mě všichni herci chodili koukat, co jsem zač, a nakonec mě v šatně hlídali, abych neodnesl podpisový arch "Voldánová na Hrad!". Dodnes mne mrzí, že jsem se v baru vedle zaraženě sedícího Ladislava Smoljaka nezeptal, v čem že se to veze...

    Pak přišlo pár houpavých let, a když jsme nakonec přetrpěli představení, které nebylo vyprodáno i přes účast autobusovémho zájezdu, i náš zájem uvadal. Po letech jsme se sem loni vrátili na představení Ambrózie - desetiminutové sólo Igora Chmely, jehož jsem viděl na jevišti poprvé, bylo prostě famózní. Ovšem ze všech koutů, i z poza baru od neochotných barmanek, bylo cítit, že to nějak není ono...

    A pak tím osud zakvrdlal, Doubravka Svobodová chytila životní šanci na fakultě, a město vypsalo výběrové řízení na obsazení pozic ředitele i uměleckého šéfa. Výběrko vyhrálo trio Štědroň, Viceníková a Mikulášek z brněnské Reduty. Nečekal jsem, co to udělá s Pražskou kavárnou! Už změna tradičního a věkovitého loga byla přijata se značnou nevolí. Ano, vydrželo od roku 1958, ale jak to komentovala K. - aby se z toho nepos.ali! Brňáci přenesli na Zábradlí několik svých představení z Reduty ve formě obnovených premiér. A tak když Klára sehnala lístky na jedno z prvních představení "Zlatých šedesátých" (1. pražská repríza), udělala mi tím velkou radost. Věděl jsem, že přenesení deníkových záznamů Pavla Juráčka na jeviště mělo velký úspěch už v Brně. Dokonce jsem viděl ukázku v Divadlo žije, ale představit jsem si to opravdu nedovedl. Protože jak se tak přibližně vyjadřuje profesor Císař - poezie a literatura bez divadelní akce na jeviště nepatří...

    A tak jsem byl u toho, jak brňáci převálcovali Prahu. To představení je úžasné. Trochu to trvá, než se rozeběhne, ale druhá polovina je esencí marnosti a zoufalosti žití jedince v prostředí obecné zbabělosti a zoufalé malosti. S Juráčkem v pěti samojediných podobách jsem prožíval bezvýchodnost žití až k pláči. Takže hlavně jsem se na konci snažil nevzlykat nahlas! Reakce pražského publika byla bezprostředně úžasná - patnáctiminutový neutuchající potlesk, herečky dojaté k pláči. Že by se rodila další výrazná a nezapomenutelná éra v dějinách divadla Na Zábradlí?? Už se těšíme!

A pak jsme nechali divadelní zážitek doznít u Růžiček při podzimním ležáku dochmelovaném za studena a syrovém hovězím. No není na světě krásně?

Praha, 9.10.2013