Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018

Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!