úterý 17. ledna 2017

Cizincem bez příčiny, aneb existenciální nářez


Albert Camus – Cizinec,
Divadlo Na zábradlí ve Švandově divadle, 16.1.2017, Mikulášek – Viceníková – Cpin

Tvůrčí trio Mikulášek – Viceníková – Cpin si svou metodu inscenování literárního textu přineslo už z brněnské Reduty s krásným představením Zlatých šedesátých (Radokova cena za inscenaci roku 2013). Zmnožení nesamojediné postavy, taktování promluv, volné řetězení monologů bez výrazné dramatické akce, užití podobných symbolů včetně trhaného a muchlaného papíru… Jako by po působivé dramatizaci korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha byl Cizinec furiantským návratem k navlas stejné inscenační metodě, se kterou se tvůrcům ne a nechce rozejít. A tak po Juráčkových denících přichází řada na Camusovu novelu, příběh člověka bez emocí nepasujícího do hodnotících kritérií okolního světa.

Dramatizace Juráčkových deníků, záznamů, postřehů ovšem přirozeně využívá toho, co Camusovu Cizinci nelze naroubovat. Můžeme tomu říkat drsná autenticita, odraz historické zkušenosti, šedá sedmdesátá, drcení talentů, beznaděj, prázdnota… Zlatá šedesátá ryjí nehtem v normalizačním strupu mé generace. S umírajícím Juráčkem v závěrečné scéně nám na rameno sedá černý havran.

A tak přestože je dramatizace Cizince divadlem mého srdce, skládačka vystříhaných sdělení nenápadně vede diváka k sestavení celého příběhu, jistá monotónnost scénování nám paradoxně nenechá vydechnout, herci jsou skvělí, mlčící Anežka Kubátová prostě výborná… najednou je toho existenciálního harampádí nějak moc. Co je příčinou tak fatálního zcizení hlavní a vlastně jediné postavy? Je to jen úchylka? Nebo symbol? Čeho? A proč se tím mám zabývat? Zatímco představení by mělo ve své poslední čtvrtině gradovat, najednou jsem neměl důvod jít spolu s hrdinou. Kdeže jsou dušené vzlyky při pomalu pomaloučku padající oponě Šedesátých, z insidera se v závěru Cizince stává sice zvědavý, ale přece jen chladný pozorovatel.


Praha, 17.1.2017

P.S.
Když páteční diskuse divadelních alternativců o smyslu Havlových absurdních her přerostla v pěstní zápas, netušil jsem, že mi tento osvěžující zážitek o tři večery později přivodí otázku, zda se mé nadšení nepravidelnou dramaturgií divadla Na zábradlí nepodobá nadšení z dle mého názoru některých slepých uliček divadelních let minulých i dávnějších. Nu což, za deset patnáct let uvidíme, zda ustojím diskusi s nějakým mladým postalternativcem o ptydepe nesrozumitelně sežvýkané inscenační metody… (když tak mu ji natáhnu!).