Já a kadibudky

Já vím, je to trochu úchylné, až koprofilní téma. Ale nemohu si pomoci, protože sucháče, nebo-li suché záchody, mne provázely, a vlastně stále provází, mým celým životem. Jako jeho takřka stylotvorná součást.

Sucháč krušnohorský

Krušnohorské chalupy mají k úhledným hrázděnkám severních Sudet, či úpravným krkonošským boudám hodně daleko. Bytelné domy do bytelného Erzgebirge se na první pohled tváří jako kamenné pevnůstky mající blíže k betonovým řopíkům, než k útulným člověčím domům. Zdi seskládané z místních blýskavých ortorul se svou strukturou a tloušťkou také moc neliší od zřícenin středověkých strážných hrádků v údolí pradávné Ohře prodírající se mezi prahorní krušnohorskou krou a kalderou Doupova.

Zima trvající od října do dubna donutila místní kovkopy vytvořit první model ekologického domu, dnes bychom řekli - s integrovanými životními funkcemi. A tak v přízemí kamenných pevnůstek žily jak jejich rodiny, tak i sporý dobytek ve stáji generující teplo. Nejen teplo, ale i něco hnoje, který se vyhazoval ven nevelkým oknem - každý větší otvor by teplo zbytečně odebíral! A nad tímto hnojištěm také stála věžovitá toaleta. Proč "věžovitá"? Zatímco dole v údolí bylo lze vyvážet hnůj na pole i v zimě, nebo tedy po většinu roku, v drsných krušnohorských podmínkách to dost dobře nebylo možné (nejen že by to znamenalo celkem nesmyslně se prodírat navátými závějemi sněhu, ale cenný hnůj by také sebrala jarní obleva!). Tomu se muselo přizpůsobit i řešení běžných lidských potřeb. Na záchod se tedy chodilo do patra, kde v ne tak bytelné části domu, která sloužila především jako seník či skladiště, byl ve zdi úzký průchod na venkovní záchod. Na rozdíl od středověkých prévertů, jejichž hradní majitelé si moc nelámali hlavu s padajícím tím... exkrementem, byla dráha pádu u krušnohorských chalup řešena jakýmsi prkenným krytem vedoucím až k hnojišti. 

Tento tubus vedle svého hlavního účelu, jenž není třeba dopodrobna osvětlovat, měl i zajímavou vlastnost příznačnou spíše komínům. Ano, i v tomto případě můžeme hovořit v jistém smyslu o obráceném tahu... A tak když k nám na chalupu v prvních letech (než otec přestěhoval onu místnost do česky standardní přízemní polohy, posléze i s luxusním water-closetovým řešením) přijela návštěva, musela se vypořádat nejen s ledovými západními větry (myšleno těmi opravdovými, mrazivými, po nichž si člověk opravdu rád natahoval kalhoty!), ale čas od času také s po místnůstce poletujícím toaletním papírem, jemuž se prostě nechtělo spořádané přistát na místě určení. 

Sucháč křivoklátský

První chaty v údolí Skřivánčího potoka, levostranného přítoku Berounky, určené k rekreaci rakovnických měšťanů, byly také přísně účelové. Nezdržujme se popisem, protože na rozdíl od krušnohorských chalup jsem se historii rozvědčických chat již zběžně věnoval v příspěvku Letní chatování. Jen zmiňme, že tyto prkenné boudy naopak nemusely odolávat zimnímu nečasu a přistupme rovnou k tématu fekálnímu!

Chaty tehdy sloužily k jednoduchému přespání ze soboty na neděli. Po dospání večerního flámu, rychlém obědě a nedělním odpoledním koupání v řece se spěchalo zpět do městečka na dlani. Samozřejmě, že i v těch několika víkendových hodinách došlo ke konání obvyklých potřeb. V letních dnech byla tato nutnost vymezena  parametry zcela odlišnými od těch krušnohorských. Vykopání potřebné jámy nebránilo nerozbitné kamenité podloží, o hrozbě zavezení hnojem nemluvě. Důležité naopak bylo, aby byl suchý záchod umístěn z letně pochopitelných důvodů co nejdále od chat. A tak se za potřebou putovalo vysoko do strání okolních borových lesů. Zde byly ladně rozmístěny prkenné budky známého univerzálního tvaru. Tato ladnost ovšem v mých dětských očích nenacházela pochopení. Celé léto bylo třeba na toto stoupání do lesů myslet! Protože kdo zapomněl, a toto opomenutí se mu připomnělo uprostřed noci, musel vystoupat do tmavého lesa s baterkou. A kdo zažil noční táborové hry, moc dobře ví, jak snadno dovede mihotavé světlo slabé baterky udělat z ladného českého boru děsivý Blair Witch... A tak když jsem vrzajícím a kvílejícím temným lesem stoupal k oné budce, býval jsem posrán až za ušima, ještě než jsem tam došel!

Sucháč ročovský

Před mnoha a mnoha lety jsem se ve svých osmnácti letech ze dne na den octl v jednom z pididomků chmelařské obce Ročov. Učil jsem zde na vesnické škole vše, od matematiky po chemii, vedl střelecký i pingpongový kroužek, skicoval ročovský klášter... Leč zpátky k exkrementům!

V té době vrcholícího reálného socialismu (Biľakův vědecký objev, gůglujte, děti!) se v řadě načančaných domků významné chmelařské obce střediskové, se dvěma hospodami, státním statkem, školou, benzinkou i národním výborem, chodilo opravdu kadit na dvorek. I v mém pronajatém domku o dvou místnostech sice tekla voda (z kohoutku na chodbě), ale zároveň se uprostřed dvora na mírném návrší, pozůstatku to bývalého hnojiště, tyčila známá budka, na první pohled určená k tomu jedinému účelu. Tento účel jsem v budce provozoval po celých deset měsíců toho podivného školního roku 1980/81. Budka oproti všem budkám předchozím měla ovšem vlastní a zcela unikátní specifikum. Asi jako Sněmovna národů koncem roku 1992. Zatímco hnojiště se v průběhu předchozích let zrevitalizovalo vlastními silami a vlastně zaniklo pod bujným porostem, u budky probíhal vývoj k jejímu, či spíše mému, neprospěchu. Opěrné sloupky uhnily, a tak budka stála na kopečku jako nestabilní krabička od sirek... Při účelovém dosednutí došlo ke zhoupnutí, takže jsem se nemohl plně věnovat... no prostě tomu účelu! Zároveň jsem totiž musel permanentním lehkým pohybem hýždí či ramen vyvažoval statiku této dřevěné budovy tak, aby se i se mnou nezřítila! Ó, jak se mi ulevilo, když přišly první mrazy!! Chápete?! Podloží zmrzlo a tím zajistilo statiku budky celkem spolehlivě. Jenže... Kdo se směje naposled... atd. V mrazech nedošlo jen ke zpevnění podloží! Mráz svou silou jaksi stejně působil i na obsah budky... Dále čtou jen silné povahy!! ... Po dobu zimních měsíců jsem vycházel na dvorek za daným účelem nejen teple oblečen, ale před vstupem do objektu jsem musel nejprve uchopit lopatu a s její pomocí vytvořit prostor pro nový obsah... Pořád nerozumíte? No prostě mé exkrementy se chovaly jako narůstající velehorský ledovec. Špičatý ledovec!

Tak až se stavíte u nás ve Skřivánčím údolí, nestěžujte si na spartánské podmínky, prosím! Buďte rádi, že před akcí nedostanete do ruky lopatu a že vám nelítá použitý toaleťák kolem hlavy!


Praha, 29.12.2018

Vpravo na zdi ten svislý pruh je pozůstatek krušnohorského prevértu. Modelka vpředu je moje maminka na lyžích neznámé značky se spolehlivým vázáním kandahár... O pár let později si na těch samých ošklivě zrasovala nohu...

Nástupce původního sucháče přestěhovaný do přízemí.

Ročovský kostelík z východu, autor neznámý

Cesta k Ročovskému klášteru, autor opět neznámý... Tedy toho kláštera ano - Dientzenhofer!

V té stráni nad chatou by bylo lze dohledat ještě tří kadibudek patřících sousedům. Již nepoužívaných, nejspíše čekají na prohlášení kulturní památkou.

Hledání Kačeny

Nejspíš i vás zasáhlo video, které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě odepřen (naštěstí!).

Tušíte, že touto analogií směřuji k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.

Mimo všechny myslitelné emočně zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.

Těžko najít něco tak odlišného, jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový náklad, a znovu jsem polapen.

Před časem, po našem prvním setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje - důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.

Sháněl jsem potom všemožné dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla, míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).

Praha, 12.12.2018, psáno po představení Traktát o stepním vlku v Rubínu, před představením Jacek staví dům v Autobufu.

Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018

Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!

Pérák... aneb Co by kdyby

Pérák, VOSTO5, představení v Arše 17.9.2018

Zmínil jsem se před kýmsi, že jsem byl se synkem na vostpěťáckém Pérákovi. Dotyčný odvětil – to je ale blbina, co? Přiznám se, že jsem se zarazil – divadlo VOSTO5 je na vrcholu popularity a zdá se mi, jako by pro mé mladé přátele a známé bylo jakýmsi malým Semaforem dneška. Se vším všudy, tedy i s jistou mírou nekritické adorace. Ovšem ta odmítavá reakce musela být něčím vyfutrovaná – buď osobní, nebo sdělenou zkušeností.

Pérák byl v Arše derniérován již na jaře letošního roku. Možná jsem svým mávnutím motýlích křídel také přispěl k tomu, že představení se velice rychle do Archy vrátilo v zářijové a prosincové sérii. Totiž, nebyl jsem jistě sám, kdo po vyprodání „poslední“ jarní série v pokladně Divadla Archa fňukal a domáhal se dalších představení. 

Vedle nás, fňukajících, se ale očividně objevili diváci, které Pérák neoslovil. Čím to? Myslím, že VOSTO5 se podstatně liší od divadel, která se drží své poetiky, jako hovno košile (jak by řekl můj otec) – a můžeme si vzít do úst třeba znovu Semafor (aniž by nás byť jen napadlo připomenout slavnou Varyšovu kritiku Divotvorného hrnce), nebo intelektuálně i stylem době bližší Sklep, tedy příklady nekonečného odcházení za tvrdohlavého lpění na svém. Očekávat od Vostopětky, že bude stále tím studentským divadlem Vajcete a Sniežky je – naštěstí – zcestné! Ten soubor je sám o sobě postaven na principu pestré různorodosti. Je sice skvělé zablbnout si s hochy při Titáncích, či sledovat „moderátorskou“ souhru Petara a Ondara při Košičanu. Samozřejmě, že léty sbíraná zkušenost improvizační či moderátorská i jiná čas od času někde vyhřezne (třeba v úspěšné inscenaci Proton, která mne osobně fakt nenadchla). Ale asi nejen Havelka vyrostl a chtěl zkusit něco jiného, než osvědčené postupy Špialové ruky. A to je, podle mého názoru, první příčina odpoutání se od části vostopěťáckého publika…

Proč ten důraz na Havelku? Inu, on je autorem (či spoluautorem) a režisérem těch, řekněme, velkých, jiných produkcí. Kdy se k širšímu souboru VOSTO5 přidávají další profesionálové, nejen herci, aby vytvořili unikátní představení. Někdy na hraně site specific – v Dechovce spolu hraje sál, původně Baráčnická rychta. Bez technického zázemí a vybavení Archy by nebylo Kolonizace. Těším se na Společenstvo vlastníků, ve kterém si zahraje společenský sál Masarykova nádraží. Pravda, u Péráka asi není prostor Archy zásadní, ale do spřízněné skupiny Havelkových her patří. Když připomeneme ještě Operaci Levý hák, mystifikaci o nekapitulaci ČSR před Hitlerem, složí se skládačka dramat silně inspirovaných a především chytrých. Inspirovaných dějinami, o nichž má Havelka zjevně dost načteno. A to bude tou druhou příčinou – Pérák, vnímán jako bohapustá sranda, prostě musí být zklamáním. On totiž od dospělého diváka očekává nějakou základní dějepisnou obratnost. Prosťáček je prostě v zatáčkách děje a množství postav totálně ztracen a po deseti minutách se musí těžce nudit.

Havelka je navíc očividným fandou komiksů. A tak komiksově fabuluje – zatímco Kolonizace je zřejmou reflexí ábíčkových příběhů (na těch jsem vyrostl!!), do Péráka Havelka přimíchá holywoodský příběh superhrdinů náhodně spojených společnou touhou zničit okupanty. Ta malá česká Liga spravedlnosti se poskládá v podzemní odbojovou buňku složenou z Casanovy, Divy, Kazatele a Jestřába. Každý má nějakou dovednost – Casanova vést a ukecat dav, nu vždyť je to krycí jméno komunistického agitátora Fučíka. Divou je herečka Adina Mandlová, neohrožená agentka s dokonalým výcvikem. Kazatelem je štábní kapitán Morávek, hluboce věřící odbojář a skvělý střelec z obou svých pistolí. A Jestřáb? To je přece Jaroslav Foglar se svým létajícím kolem!

Havelka zručně a vtipně kombinuje děje, postavy, co by kdyby… Synek sledoval promyšlené a efektní bojové scény, poslední boj parašutistů, kteří se nemohli vzdát, protože bránili své spolubojovníky v kryptě, kam jsme spolu na jaře přinesli růže. Já se bavil alternativní historií a mnoha odkazy a náznaky… Cestou domů bylo o čem mluvit.

Čím skončit? Ano, lístky pro můj šálek čaje už dávno sklízejí v jiných zahradách. Ale hoši z Vosto5 jsou jistotou! I díky svému neustrnutí.

Praha, 21.9.2018

Deadtown, aneb utopen očekáváním

Deadtown, Divadlo bratří Formanů, 16.9.2018, Smíchovská náplavka

Cestou ze Smíchovské náplavky, tedy z obří boudy Forman Brother’s Theatre, se mi motala v hlavě jedna překvapivá otázka – kde je to očekávané nadšení z dalšího Formanovského spektáklu Deadtown? Proč se netěším, až budu Kláře vyprávět, o co přišla? Má pravdu Er, který na mé pochyby odvětil – už’s toho viděl prostě moc…!? A tak někde mezi Florencí a Křižíkovou se mi začaly vybavovat moje iniciační divadelní zážitky. Když je hodně a pečlivě proseju, které nejzásadnější zůstanou?

Nastřádaly se tehdy… no vlastně během několika zásadních let. Samozřejmě Léblův Racek. To byla iniciace jak prase, tehdy jsem se stal hledačem! Zborníkova Druhá strana řeky, po které už nejezdím na Hronov jen pařit. Bez nich by nebyl Oblomov a Ucpanej systém, sametovej Havel či Zlatá šedesátá, nebyl by dr. Krása ani Fričův Faust, nebylo by Planoucího srdce ani Kuhlovy vaďácké Gorily… Ale ani Fucking Generation či Rytířů nízkého stolu.  Vzpomínám na iniciační zážitek za letohrádkem královny Aninky, v šapitó Que-cir-que, s dvojicí André-Lefeuvre, na sáňkování ve vostpěťáckých Hrusicích tehdy na Stodůleckém písečku, na defragmentovanou realitu v Příběhu opravdového člověka Buchet a Loutek před hospodou U rozvědčíka…

I v tomto srovnání se objevilo mimořádné zjevení – La Baraque, nebo-li slavná (nejen Formanovic) Bouda, balábile dějů a konání, i zeleninová polévka s nastrouhaným plísňovým sýrem. Když Boudou majestátně proletěl marabu, málem jsem si ucvrnknul.

Pak už jsem chtěl vidět vše. Nachové plachty na lodi Tajemství, kde vyjížděla slivovice sama uprostřed stolu. Krásku a zvíře v Národním. Klabzubovu jedenáctku v Minoru. Samozřejmě i Dobře placenou procházku, jak by ne, když tehdy nedostupný televizní film jsem toužil vidět už jako puberťák v šedých sedmdesátých… Po Krásce jsem vzal synka i na  Čarokraj, a byla to pecka! A protože mi nenávratně uteklo Obludárium, nemohl jsem si nechat ujít Deadtown…!!

Objektivně skvělé představení mělo vše, co od Formanů očekáváte. Vtip, nadsázku (už ve dveřích principál hlásí, že uvidíte horší představení, než minule), dech beroucí čísla (tři chlapi na kolečkových bruslích, to se musí vidět!!), bohapustou srandu (v úvodní části ve stylu wild west kabaretní férie jsem se několikrát přistihl při úlevném řehotu). Samozřejmostí je skvělá scéna, vše promyšlené do nejmenšího detailu. Pak přijde střih, na rovinu oznámený: „Opravdu jste si mysleli, že tohle je všechno? Opravdu byste se na to vydrželi dívat další hodinu? …“ A divák se už řítí snovou krajinou. Nám starším výtvarné pojetí připomene dětský údiv nad Zemanovými filmy, stylizace do filmových grotesek zase okouzlení 52 komiky a spol. a věčnými honičkami keystonských strážníků. Zřejmá je i inspirace zvěčnělým Limonádovým Joem. To vše je kulisou pro řiďounký (jistě záměrně) příběh kouzelníka, jeho partnerky předvádějící robotickou ženu, zamilovaného padoucha, sličné dcery majitelky saloonu, potulného kazatele…

Zatímco divák nestíhá domyslet některé dílčí dějové zvraty, řinou se na něj všechny ty efekty, kouzelníkovy čáry máry, přesná hudba, prolínání reality, nadreality a suprareality… Vše promyšleně pasuje, herci jsou skvělí, Petr Forman k sežrání!, nádherný horizont jde kouzelníkovi naproti, snoví bicykloví koně projíždějí westernovou krajinou a zastřeleni zase ožívají… a pak jsem se začal nudit. Zcela upřímně přiznávám, že je to jen a jen mým zmlsaným očekáváním. Můj (kvantitou nezkažený) syn byl nadšen. 

Představení má vše, co od Formanů očekávám. Krása střídá nádheru. Ke konci jsem se ovšem toho střídání už nějak neúčastnil. Samozřejmě, že očekávatelné závěrečné prolnutí jeviště i hlediště u kolalokového baru je hrozně fajn, a i když mi ta dvanáctka nepasovala do denního stravovacího plánu, nenechal jsem si ji ujít (a taky to, že mě obsloužil sám principál). A tak i dál budu nadšeným příznivcem... ne, fanouškem! této skvělé company. Protože Divadlo bratří Formanů a jeho produkce lze poměřovat jen jím samým. Je to nespravedlivé, ale dokonalí putují vždy osamoceně.

Praha, 16.9.2018

Léto v Provence

Vítr ve vlasech, sedmička bordeaux v ruce a ve druhé Nokia 3210...

Ten nezlomový rok 2001 byl nabit událostmi. Mimo jiné jsem si splnil dávný sen a konečně cestoval do Francie. Už to tedy nebylo na motorce, jak jsem kdysi bláhově plánoval, aniž bych vlastnil doložku natož pas, ale po těch letech už bych to stejně jednostopě nezvládl! A tak jsme s Klárkou nasedli do její astry. Zpětně by bylo možné oplíka tak trochu za motorku považovat. Ale to bych byl nespravedlivý! Bylo to spolehlivé a rychlé auto, které přežilo i moje zazmatkování v pařížských ulicích, kde nás  vytáhlo zpod kol náklaďáku, neztratilo uzávěr od nádrže, kterou jsem po natankování standardně zapomínal zavřít, a i ten náraz do stromu v kempu poblíž Narbonne nezanechal na kufru zásadních následků.

Klára po ty tři týdny většinou řídila, já jsem se kochal nebo listoval v průvodcích. To byly ještě ty poctivé paperbacky, s černobílými fotkami a překreslenými mapičkami. Ve Francii můžeš mít za volantem půl promile, navíc omezené finanční prostředky přispěly k tomu, že jsem přes den konzumoval to, co bylo nejlevnější – červené víno (sedmička kvalitního vína byla levnější, než kelímek taveného sýra)! Na dálniční poplatky nebylo, ale my stejně raději jezdili po okreskách, stavovali se na petit-noir café v městečkách a vesnicích při cestě, záviděli lelkujícím důchodcům jejich magnum lahve s růžovým vínem a žvýkali suchou bagetu zalévanou na naše poměry superlevným bordeaux. Posléze mi Klára zakázala používat tehdy ještě analogový fotoaparát, abych všechny filmy nevyplácal na fotografie venkovských kostelíků, protože – jak tvrdila moje šoférka – fotit kameny bez lidí je úplná blbost.

Myslím, že někde za Poitiers, či u La Rochell, kde jsem v přístavní hospodě z totální neznalosti zakázal Kláře přidat do bouillabaissy připravenou majonézu, tedy mayonnaise s omáčkou rouille (což mi dodnes vyčítá!), jsem konečně začal lehce měnit názor na protivné Francouze. A když na nás, tedy spíše na tehdy neodolatelnou blondýnku v tílku a žlutých kraťáscích, tři dědci na Mount Ventoux mávali a zvali na víno a klobásky, už jsem je měl i docela rád.

Moc jsem se těšil do Provence! I tak jsem byl překvapen, jak intimně, důvěrně a klidně působí kraj, na který jsme si ušetřili podstatnou část cesty, ale zároveň se báli turistického balábile. Týden jsme vyjížděli z Avignonu do kopců nad Carpentras, Sault či Roussillion, projížděli opuštěnými okreskami šesté třídy a zdánlivě opuštěnými vesničkami utopenými v letním slunci.

Moje máma v to letní odpoledne musela být notně překvapená. Nejen proto, že jsem se jí ze švestkového sadu někde ve stráni Luberonu ozval telefonem. A dovolal se do Skřivánčího údolí u Berounky, kde tehdy signál zesilovala nejspíše ne moc účinná anténa přitlučená do štítu naší chaty. Obávám se, že vůbec nechápala, proč ji nadšeně nevolám z Paříže, od chrámu Notre Damme, z Tuillerií či Martových polí. Proč ne z Orleánu od sochy Johanky Svaté, proč ne z městské brány Carcassonne  či z Cours Mirabeua v Aix… Proč ze švestkového sadu utopeného v borovicových lesích?

V té době jsem už dávno odevzdal služební motorolu od korejského zaměstnavatele a vlastnil zvěčnělou Nokii  3210. Ovšem na soukromém čísle a bez roamingu. Tuto předrahou službu měla na své Nokii (všichni měli tehdy Nokie, děti!!) Klára. Věděl jsem, že to kraťounké zavolání do dalekého křivoklátského údolí vyjde na několik set korun českých, takže jsem do mobilu chrlil nesouvislé dojmy. Že jsem na nejhezčím místě na světě, že držím švestku velikosti letního jablka, že se máme fajn a … a tak. To místo, ten sad, ta stráň, ten Luberon… to prostě byla taková síla, že jsem se jí kousek pokusil poslat skrz buňky nové mobilní sítě rozvěšené mezi bétéeskami.

A tak když někdy posílám od moře fotky svých dětí pořízené telefonem, uložené v telefonu a odeslané telefonem, vzpomenu si na prosluněný Luberon, Klárčinu Nokii a můj první roamingový hovor. Tedy malý hovor pro lidstvo, ale obrovský skok pro Burmu.

Francie 2001, Praha 23.8.2018

 Eiffelovka

 Snídaně kdesi za Orleánem - bageta a bordeaux!

 Ten románský kostelík jsem si mohl vyfotit jen pod podmínkou, že na snímku bude i Klára... Vyhověl jsem, přesto si neodpustila vyjádřit názor na focení starých šutrů... :-)

 Avignon a červencový festival veškerého performování.

Klára a levandule. Kdesi v Plateu Vaucluse.

Pelíšky

Znáte ten dobrej, normalizační? Jak jde Maruška pro jahody, dojde až k měsíčkům, obchází oheň, a oni se jí představují. Sympatičtí stařečci Leden, Únor, Březen… Až dojde k takovýmu dědkovi odpornýmu, zavšivenýmu, smradlavýmu, a ptá se: „A kterej jsi ty?“…. „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství!“…

Stejně hnusně, jako ten zavšivený MČSP, se do mé dětské hlavy zapsal jinak celkem nevinný Srpen. Když celé dětství slyšíte věty jako „Oni pak po srpnu zdrhli“… „To se posralo po srpnu!“ … „Srpnová okupace…“ … „Po srpnu ho vyhodili“ …, tak se vám ten hnus prostě obtiskne do podvědomí. Samozřejmě, že pro mne Srpen 1968 nemůže být životním přelomem, na to jsem byl příliš malý. A samozřejmě, že na rozdíl od nostalgických pamětníků jsem celkem brzy, jako kritický adolescent, pochopil, že „Ten“ Srpen nebyl žádný zázračný a světoborný pokus o socialismus s lidskou tváří, kterémuž termínu tehdy uvěřil nejeden budoucí prezident či moudrý klaun (aby o to drsněji byli ze svého omylu vyvedeni!). A Dubček? Když o dvacet let později vylezl v Melantrichu na balkon, trochu se mi navalilo…

Jenže když teď, při příležitosti kulatého výročí, koukám na všechny ty dokumenty, poslouchám vzpomínky, vžívám se do pocitů pamětníků, jako by přes propasti času až do dnešních dnů ke mně doléhalo to praskání páteří, bouchání dvířek od embéček směřujících k Rozvadovu, to hmatatelně narůstající zoufalství, dusná atmosféra v kuchyni naší chalupy, kterou s mými rodiči napůl vlastnili emigranti… Protože jedna věc jsou velké dějiny s tanky a chrčícím rozhlasovým vysíláním, zrnící televizí či vzdycháním zlomeného soudruha v projevu k národu. Druhá pak jejich tíha dopadající na jedince, jak perlík drtící jeho plány, přátelství, rodinné vztahy. Hrnoucí před sebou beznaděj, bezčasí, tupost a hloupost omezenců majících najednou navrch.

A tak se omlouvám, ale vždy když končí Hřebejkovsky sladkobolně nostalgické Pelíšky, prostě se neudržím a pustím při závěrečných titulcích slzu. Víte, jak jede Sluneční hrob a vy čtete o těch lidech, kteří si navzájem zmizeli, aniž by měli šanci se ještě kdy potkat... Tak jen doufám, že tahle spirála dějin mne mine.

Praha, 19.8.2018 (ale vlastně každého jednadvacátého srpna)

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část třetí, konečně o divadle

O STATISTICE

Celkem jsme letos stihli 76 člověkoperformancí. To odpovídá 27 představením. Opuštěny v průběhu produkce byly jen dvě inscenace. Z doprovodného programu jsme si užili jeden koncert, páteční tritonský řev Janíčka Janka v to nepočítaje. Viděli jsme předváděčky pěti seminářů, ve dvou z nich měla naše smečka přímé zastoupení. Nezaznamenali jsme žádný skandál, jen to založení požáru v Tritonu bylo trochu na hraně. Jo, za vstupenky jsme utratili přibližně 4,5 tisíce korun českých (pro slovenské přátele = 190 eur). Hustý.

O DIVADLE POLITICKÉM 

Má ostražitost vůči politickému divadlu v posledních letech lehce ochabla díky několika povedeným inscenacím pražské alternativní scény. Doba vymknutá z kloubů šílí, takže na nás letos čekalo devět (plná třetina všech zhlédnutých inscenací včetně pohádek) politických divadel. Když říkám "politických", tak tím rozhodně nemyslím nějaké lehké aktualizace či glosování politické scény. Příjemným zjištěním bylo, že ty povedené inscenace přivezla divadla mladá, dokonce se na tento tenký led pustily, a úspěšně, i některé zušky, nad nimiž by ostřílený divadelník mohl nos ohrnout. Konkrétně jmenujme zušku ze Štítného ulice v Praze s představením Gerta S (podle předlohy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch) či zušku z Ostrova (zpracování příběhu devítiletého Yoraman Friedmana a jeho útěku z židovského ghetta). Vždy progresivní Studio Dagmar přivezlo zpracování vzpomínek Natálie Gorbaněvské Osm statečných a ještě scénické zpracování knihy o západočeském Sokolově, knihy, kterou její autor, Lukáš Beneš, označil za první zakázanou knihu nového režimu. I průser se objevil, a to zcela nečekaně v podobě blbého představení renomovaného souboru Geisslers Hofcomoedianten. Více v recenzi Víta Maloty zveřejněné ve Zpravodaji z 10.8. Dodat k ní není co. A z agitky souboru Relikty dokonce dámská část naší výpravy včas odešla (odejít z Myšárny, toť výkon hodný mistra odchodů!).

O VRCHOLECH A VYVRCHOLENÍCH

Je mi to líto, ale na vrchol mého osobního hodnocení letos vlastně nějaké mainstreamové představení nedosáhlo. Z divadel poctivě se probivších až na hronovské finále se do mého osobního trojlístku vrcholných zážitků dostalo dětské taneční studio Light (jak jinak - viz dále kapitolka o dramatické výchově). Už off-vystoupení na dlažbě před divadlem bylo strhující a opravdu výborné. Neumím to popsat, ale to nasazení, s jakým soubor zaplnil obrovský prostor, prostě bralo dech. Vedro bralo dech i přesným tanečníkům, a představte si, jak po tanci na rozpálených žulových deskách vypadala jejich chodidla! Třešinkou pak bylo jejich úsporné, leč skvělé taneční divadlo na motivy Poláčkových Bylo nás pět.
Pro další amatérské produkce už na mé bedně vítězů nezbylo místo. Tedy upřesňuji - české produkce. Protože dalším zážitkem bylo představení slovenských hostů, amatérského souboru Šesť Pé z Partyzánského. Inscenace Svetlo je ako voda bylo vlastně imaginativní hříčkou na motivy krátké Marquezovy povídky. Slováci (a krásné Slovenky!) mě utáhli na vařený nudli!! Oči jsem z nich nespustil a dočkal se druhého stavu dojetí (ten první jsem zažil v závěru představení Kuřačky a spasitelky pardubického Exilu; ale nemohlo za něj ani tak to představení, jako závěrečná Čechovovská existenciální variace...a na Čechovovské konce, to já jsem sebedojímací ufňukaný expert!).
Třetím vyvrcholením hronovské přehlídky bylo inspirativní představení divadla 3D Company "Dobrý proti severáku". Když o této inscenaci s odstupem přemýšlím, musím přiznat, že by mne nejspíše nenapadlo takové divadlo v Praze vyhledat. Dramatizace literárního příběhu dvou lidí, kteří se do sebe zamilují díky výměně elektronických dopisů, to prostě šustí papírem přes celý Vinohrady, Fidlovačku i Jezerku. Příběh mě ale vtáhl, a to především díky oběma protagonistům. Ovšem k vrcholnému zážitku představení posunul především výkon herečky Anny Fixové! To se hned tak nevidí a často nezažije.

O DRAMATICKÉ VÝCHOVĚ

Kdysi na pécéčku profesor Císař glosoval představení zušek. Stručně řečeno - konstatoval, že na vystoupení zušek nelze vztahovat stejná kritéria, jako na standardní inscenace. Protože dramatická výchova je prostě jinou kategorií... Po letošním Hronově musím poznamenat, že v této oblasti lze rozpoznat neskutečně pozitivní vývoj. Klára dokonce na FCB napsala, že zušková představení (plus inscenace mladých souborů ze zušek vzešlých) tvořila letos hlavní festivalovou kvalitu. Když si zpětný pohled dostatečně rozostřím tak, aby se slily jednotlivé střepy dojmů, musím uznat, že klasická činohra letos tvořila vlastně jen takovou výplňovou vatu. Vzpomínám, jak jsme kdysi přijímali všechny ty besídky a pohádky předvedené soubory ZUŠ jako někdy milé, někdy trapné zpestření programu. Samozřejmě, že čas od času se objevil malý zázrak. Ale chyběla kontinuita. Hledal jsem, a našel na svém blogu - již v roce 2016 jsme v naší skupince o kvalitě mladých představení s uznáním diskutovali. A myslím, že se potvrzuje náš tehdejší předpoklad, že strmě rostoucí kvalita těchto souborů přímo souvisí s mladými talentovanými pedagogy, často s bohatou hronovskou zkušeností.

O BLONDÝNĚ

Že Eva Suková vystupuje s kytarou pod ochrannou známkou "Blondýna", tak to vím delší dobu. A i když jsem slyšel samou chválu, přiznám se, že nějakou větší váhu jsem tomuto pokusu dobýt folkové nebe nepřikládal. Navíc... no, prostě ta stylizace je mně, radikálnímu feministovi, trochu protivná. Ale i cynickému skeptikovi se holt čas od času přinatrefí pověstné spadnutí dolní čelisti. Vytáhl jsem otrávenou Kláru na noční Blondýnin koncert (začátek v trudnou dobu 23:15!!). Koncert končil v jednu v noci, a my jsem si jej opravdu užili. Mám rád, když lidi něco tak baví, a navíc to "něco" ještě umějí! Na pódiu najednou stála charismatická Blondýna s rozzářenýma očima  užívající si pozdní noc spolu se svým publikem. Příjemné hronovské překvapení hraničící se zjevením!
A měl bych aspoň ze slušnosti zmínit předkapelu Kroul - Lechnýř - Písařík. Zprvu jsem chtěl odejít, abych se vyhnul jednomu z trapných sousedských úspěchů. Naštěstí jsem zůstal dřepět a doufám, že pánové mne nebavili naposled!

Hronov - Praha, 16.8.2018

Anna Fixová

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část druhá, nedivadelně kritická

O SIMONĚ
Tak nám skončila Simona Bezoušková. Podle mého názoru osoba, která se pokusila dát festivalu Jiráskův Hronov modernější švih. Posunout jej zase dál, než se za veleúspěšné dvacetileté období podařilo Milanu Strotzerovi. Hronov má svá omezení, počtem scén, ubytovací i stravovací kapacitou, semináře nepojmou více než 300 seminaristů... Ve srovnání například s Letní filmovou školou (a jak říká Burma - film je přitom mrtvé umění!) je Jiráskův Hronov vlastně drobnou zastrčenou akcí. Těch omezení je ovšem více. Nepominutelným omezením je intelektuální omezení místní komunální generality. Nechci být nespravedlivý, ale paní starostka se v posledních letech stala takovým žabákovitým kultíkem osobnosti. Letos jsme se od ní například dozvěděli, jak celou noc s mistrem Uhdem připravovala JEHO úvodní projev. No to mě poser...!
Nemám pro to žádných důkazů, ale prostě si myslím, že zatímco Milan Strotzer to se starostkou "uměl", nástup Simony do pozice programové ředitelky a hlavně její vize byly pro žabáka neskousnutelné. A tak došlo k vyhrocení do té doby jen probublávajících sporů  o charakter festivalu, o to, zda se bude nadále jednat o přehlídku toho nejlepšího, nebo o sled sousedských činoher, které budou bavit místní sponzory...
Nemám žádných přesnějších indícií, ale prostě si myslím, že Simona Bezoušková ten boj vzdala. Na mapě amatérského divadla je tolik možností, jak se seberealizovat, aniž by jí do toho kecala nějaká žába. A tak se teď na tři čtyři roky zakonzervuje stávající stav. Sem tam se ozve nějaký drzoun, jako letos Vít Zborník kritizující výběr inscenací, ale jinak bude klid. I nadále si divadelní fanoušek užije dvě tři originální inscenace mladých (i starých) alternativců, něco uměleckých výbojů, a pak také voničku činoherních předváděček většinou z roku na rok ne příliš rozeznatelných.
Ale třeba se pak najde někdo oprsklej a zase opráší myšlenku na opravdu velkou reprezentativní žatvu amatérského divadelního dění. Samozřejmě na vhodnějším místě. A hronovští si ponechají krásný tradiční festival ochotnického činoherního divadla. Proč ne? I nadále budou desítky souborů, které si na Hronově rády zahrají!

O TRADICI
Již jsem se otřel o Letní filmovou školu. Do Uherského Hradiště se  sice sjedou tisíce lidí, ale kolik z nich se filmu nějak osobně věnuje? Amatérská scéna je naopak plná tisíců lidí, kteří divadlo provozují, jsou kulturním podhoubím svých obcí, ovlivňují nejen své okolí, ale díky systému postupových a nepostupových přehlídek i sjednaných vystoupení po celé republice šíří živou kulturu. Navíc na každý divadelní soubor se přirozeně nabalují další kulturní aktivity - filmový klub, muzikanti, výtvarníci...
Zdá se mi, že na diskuse o směřování vrcholné přehlídky amatérského divadla je právě teď vhodná doba. Proč? Podle mne se láme éra a střídají se generace. Staří bardi (nejen věkem) odcházejí ze scény, vybírají si "své" přehlídky, na Hronov rezignují. Nebo odcházejí vůbec, bohužel. A semináře Jiráskova Hronova se plní novou generací mladých talentů tradicí zcela nezatížených. Představte si, že většina z nich už netuší, kdo že to emailem pomaloval oponu v divadle, že se hrálo v zušce i na zimáku, proč bylo zrušeno poslední představení Fucking Generation, kde stával Stan d'Art, nebo kde se dalo koupit kakavíčko, co to byl Horror, že rakovničtí večer co večer hráli v Singeru, že na hogofogo večeře tu bylo Prajzko, že se chodilo přes den spát do parku, který byl pustý jak hronovská neděle po ohňostroji. Ještě před dvěma třemi lety bylo nepředstavitelné, že by v nočním Tritonu nebyla fronta... a že by v čapkárně nebyla připravená baterie suchého sektu! No jo, ale změna je ten pověstný divadelní život!
Na druhé straně má pro směřování festivalu generační obměna paradoxně konzervační efekt. Mladí si vytvářejí nové sentimentální tradice, nebolí je blbé inscenace vybrané pro sobotní večer, nemají načtenou kritiku Radmily Hrdinové, Aleny Zemančíkové, Vladimíra Hulce, Víta Závodského, o císaři amatérské scény nemluvě (všimli jste si, že ze scény jaksi vysublimovali včerejší mladí a neklidní, jako třeba Bergman či Šotkovský?). Ti krásní mladí lidé si nemohou pamatovat boje o Hron-Off, které skončily rockovým festivalem v parku a pečeným vepřem na náměstí - jak to decentně vystihl Roman Černík, který jasně terminologicky odlišil "Hronov" jako synonymum pro ten "náš!!", divadelní Hronov, od Jiráskových slavností, což je taková dočesná coby úlitba paní starostky domorodcům (upřímně mne dojal koment pod fcb statusem Amatérské scény, jímž sdílela poslední číslo Zpravodaje, fanoušek se zde bezelstně ptal, kdy se ve Zpravodaji objeví fotografie z pátečního rock festu...). O jakém konzervačním efektu to mluvím? Prostě se domnívám, že pár let  teď potrvá než se nová generace radikalizuje a uzří to, co naše staré oči již s jistotou diagnostikovaly...

O ZPRAVODAJI
Rychle jsem si zvykl na novou festivalovou grafiku (a že mě nejdříve hodně rozhodila). A tedy i na vzdušnější grafickou úpravu Zpravodaje. Je to pecka, přečíst si o včerejším programu již při snídani. Je to radost, zjistit, že se rodí další psavci očividně divadlo milující. Přiznávám, že četba Zpravodaje je pro mne každoročním rituálem, a že se těším na každé vytištěné slovo! Jenže letos těch vytištěných slov bylo nějak málo... Méně než loni... a předloni. Nebo se mi to zdá?? Jo, to oživení Zpravodaje je fajn. Jenžeeee!!! Opuštění principu dvou recenzí mně mrzí, chybí mi krátké glosy k představením i jinému dění... Letos jedna celkem krátká recenze, vox populi jednou obšírné, jindy superstručné, cloud... A to bylo vše. Jako vydavatel porevolučních novin opravdu vím, že to není sranda naplnit ty stránky smysluplně. Přesto si dovolím zvolat - více slov, zpravodajci milí!

Hronov - Praha, 14.8.2018

P.S. A příští rok budeme znovu opakovat tu torturu s objednáváním vstupenek? Fakt? Opravdu? ... Třeba se zablýskne a do Hronova se dostane povědomí o "nákupním košíku"...

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část první, ryze osobní

O POČASÍ

Co k tomu předpeklí ještě dodávat? Snad jen vzpomenout dva roky staré věty prof. Císaře, že přejít hronovské náměstí se vyrovná pohřbu žehem.

O DĚTECH

Bohužel, v tom krátkém čase, co mi na tomto světě zbývá, už určitě nestihnu edukovat všechny ty zoufale neorganizované jedince, co mne obklopují. Například naučit je, co je to "první" týden v měsíci. Nechápu, jaký je problém po těch letech si zapamatovat, kdy se koná Jiráskův Hronov... Tedy že je to první ÚPLNÝ týden v měsíci srpnu! Toto banální pochybení způsobilo, že letos jsme museli na poslední chvíli přeorganizovat naši účast z bezdětné teatrologické studijní cesty na rodinnou dovolenou. Leč vše se v dobré obrátilo!! Adélka nadšená z dětského semináře, Matěj zamilovaný do divadla! Co víc si přát. Tedy až na to, že příštích pár let je máme v jiráskáči, čapkárně, Baště, Tritonu, Jiráskově parku... těsně za zadkem. A pár let teď nebudu stíhat Pécéčko... 

O PRINCEZNĚ A O TOM JEJÍM SEBEVĚDOMÍ

Naše sedmiletá dcera si v několika dnech Hronov ochočila. Tedy ten festivalový. Obklopena kamarády lítala sama po náměstí, zatímco její dospívající bratr se od nás nehnul na krok. Organizovala distribuci kříd pro pomalování dlažby, určovala program semináře a při závěrečné předváděčce stíhala hrát roli, napovídat ostatním, mávat do hlediště i nahodit úsměv fotografovi. Objevila se v několika oficiálních festivalových videích i na fotkách ve Zpravodaji. Její příchod na Baštu, do čapkárny či do Stelly se neobešel bez několika ležérních mávnutí rukou doprovázených pozdravem - a to jak na spřízněné seminaristy, tak na dospělce nějak s festivalem spojené. Takže dalších necelých deset hronovských let mi zbývá prožít bez starostí, protože pak... pak to bude velkej fofr!

O VÝROČÍCH

Už loni jsem prezentoval naši účast jako výroční, dvacátou. Pro sichr jsme mluvili i o té letošní, jako o dvacáté. Protože nejspíše se na prvopočátku obcování s Hronovem už nikdy neshodneme... Úsměvné bylo vyprávění tritonského spolubesedníka, který se chlubil Kláře, že on už patří k hronovskému inventáři, protože je na festivalu popáté... Klára neměla srdce flekovat tou dvacítkou.

O LIDECH

Hronov je vedle potkávání se s divadlem také místem setkávání se s lidmi. Jsou to setkání všemožných druhů, od zběžných po důkladná, od rozesmátých po ... méně rozesmátá. Například s Blanicí se nevidíme celý rok, a přesto během prvních okamžiků navážeme tam, kde jsme loni skončili. Jarda si vypráví s dávnými spoluseminaristy o svých divadlech. Já se naopak ani letos neodvážil oslovit mně milého Milana Uhde (a to už jsem čekal, až před Křídlem složí rozečtené noviny!). Letošní přípitkový kruh se rozšířil o kluky a holky z Ojebadu. Jen velice letmo jsme se potkali s Jožou, ale i to byla velká radost. Příjemný večer jsme před tritonským okýnkem prokecali s medvídkovskou Klárou (Irenou z mé milované Levínského Doubkowy hole mé). A opakovaná setkání s Tajčou? Tak to je většinou veselost náramná! ... V každém případě si myslím, že v příštím roce se pozdravíme zase s novými známými (a naše Adél si tyká i se Sabinou Laurinovou 😊).

ORÁL NA JEVIŠTI

A na závěr této části pro mne úsměvná historka ze závěrečných předváděček jednotlivých seminářů. V rámci organizačního úvodu požádala Simona Bezoušková o vyvedení dětí před necudným vystoupením účastníků semináře PPP o autorském divadle. No, riskli jsme to, takže Matěj mohl shlédnout nesmělý náznak orálního a incestního sexu. Po vystoupení se na nás významně a hlavně vyčítavě díval dlouholetý šéf festivalu Milan Strotzer. Nejsem tak voprsklej, ale fakt jsem mu chtěl říct, že o některých praktikách má náš syn, když ne přesnější, tak jistě srovnatelné znalosti, jako většina členů festivalového výboru...

Hronov - Praha, 12.8.2018

Organizovaný člověk si před festivalem vypracuje přesný itinerář a tak jej nemůže nic překvapit... Skoro nic.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o GDPR, ale báli jste se zeptat

K následujícím řádkům mě vyprovokovaly některé nesmysly, které se objevují v souvislosti s novým obecným nařízením Evropské unie k ochraně osobních údajů – známým pod tajemnou zkratkou GDPR (my, světáci, samozřejmě čteme DžíDýPíÁr!! = General Data Protection Regulation). Pojďme zahnat bubáky a vysvětlit si, co se změnilo. A popsat podstatné věci pro nás coby fyzické osoby – tedy tzv. subjekty osobních údajů. A také pro ty, kteří jsou správci osobních údajů v množství menším než malém. A tedy nemají za prdelí Legal Department, ani jednu ze tří čtyř renomovaných advokátních kanceláří, co tomu rozumí a právě sklízí kosou většinu těch nákladů na implementaci GDPR ve velkých firmách. Tyhle žně se hned tak opakovat nebudou!!

Hlavní chyba vnímání GDPR tkví ve smrti z leknutí. Jako by tu doposud neplatila žádná pravidla a my všichni se obecně brodili v závějích zneužívaných osobních údajů. Proto je v těchto dnech tak účinný postup, kterému říkejme Strategie V+V – tedy „Vyděs a Vyfakturuj!“. Jenže již od roku 1995 existuje směrnice EU k ochraně osobních údajů (95/46/ES), kterou jsme v našich krajích transponovali do českého právního řádu pověstným zákonem 101/2000 Sb. Jsem si jist, že většina z nás se s tímto zákonem někdy setkala, a ani si toho nemusela všimnout. Známou mantrou je výzva k podpisu souhlasu se zpracováním osobních údajů, kterou  před vámi zamumlal buď finanční zástupce, prodejce elektroniky, slečna za pultem distribuce plynu či někdo podobný: „Tady ještě podepište souhlas podle stojedničky“…

Když se někdy před osmi lety začalo pracovat na současném GDPR, byla hlavní motivací reakce na obrovské množství dat, které začaly od svých uživatelů vysávat mamutí technologické společnosti. Google, Facebook, Amazon… Snaha přibrzdit tento datový vysavač byla veskrze záslužná, jak se ostatně nedávno dost silně potvrdilo. Jen na okraj – víte, milé ženy, například o tom, že nejmenovaný mamut vyvinul program, který vyhodnotí vaše chování na sociálních sítích, zanalyzuje vaši nákupní taktiku a strategii, zhodnotí změny komunikačních linek a podle toho pozná dříve než vy i váš těhotenský test, že jste v jiném stavu? Jenže jak jsme v této části světa už zvyklí, původní bohumilý záměr přistřihnout supům křídla si už nikdo nepamatuje a ten regulatorní Golem se vymknul kontrole a začal řádit v ulicích. A není rabbiho, jenž by jej zastavil…

Jsem fyzáč, tedy vlastník svých dat, podle GDPR „Subjekt osobních údajů“

Drtivá většina pravidel zmíněných GDPR je nenových, uvedených v platnost již v roce 1995. Definice osobního údaje je stejná, žádat o výpis zpracovávaných osobních údajů jste mohli od roku 2000, stejně tak o jejich vymazání či vydání. Osobní údaje musely být zabezpečeny vždycky, pro jejich předávání platila obdobná pravidla atd. Co se tedy změnilo?

     1)      Samoregulace

Ta nejdůležitější změna spočívá v tom, že napříště se na trhu s osobními údaji budou jejich správci a zpracovatelé pohybovat samoregulovaně. Dohledový úřad, což je u nás známý Úřad pro ochranu osobních údajů, již nebude shromažďovat žádné žádosti, hlášení, registrace… Každá osoba, která nějakým způsobem osobní údaje spravuje, se musí ohlídat sama. S tím tedy souvisí i to blbé jádro pudla – samoregulace s sebou nese obrovský tlak na dokumentaci, dokladování, důkazy, audity, informovanost, doložitelnost… A nikdo neřekne, jak taková dokumentace má vypadat (a proto je třeba zadat zakázku a platit a platit). Například informační memorandum o zpracování osobních údajů může jedna banka poskytnout na šestnácti hustě popsaných stranách, druhá si vystačí s jedním listem.

     2)      Souhlas

Další důležitá změna souvisí se svatým grálem, jenž zove se SOUHLAS!! Jen si vzpomeňte, kolik že jste to v minulých letech podepsali souhlasů. A že jste souhlasili s lecčím, většinou jste cosi podškrábli, aniž byste řešili, co se vlastně s vašimi osobními údaji bude dít… Že ne? Ale jděte – co všechno máte nastahováno v mobilu či počítači? Aha?! Četli jste někdy, co odklepáváte více méně bezmyšlenkovitě? Že většině aplikací bez velkého rozmýšlení poskytujete přístup například ke svým kontaktům? A to aniž byste se lidí ze svého telefonního seznamu zeptali, zda jim nevadí, že jejich telefonní číslo si z vašeho mobilu odsaje nějaký éšop s erotickými pomůckami? Třeba? 

Čímž se dostáváme k podstatě – jaký dopad bude mít GDPR na nás a naše tak strašně vzácná osobní data? Řekněme si to upřímně – skoro žádný! Ano, můžeme využít některé ze svých „nových“ práv. Ty uvozovky jsou tam fakt správně – protože většinu práv jste měli už dávno, jen vás ani nenapadlo je využít. Tak se na ně vykašlete i napříště. Proč jsem tak benevolentní? Jedno z mála pozitiv, které GDPR přineslo, je právě již zmíněná změna týkající se poskytovaných souhlasů. Pokud jste kdykoliv v minulosti poskytli souhlas ke zpracování osobních údajů, a tento souhlas je v rozporu s GDPR, stává se automaticky neplatným. Pokusím se vysvětlit tu změnu:

Do letošního května bylo možné, aby kdokoli, kdo s vámi uzavíral jakoukoli smlouvu, poskytl vám marketingovou nabídku atd., prostě kdokoliv, komu jste předali své osobní údaje (jméno, adresu, mail, telefon, příjem, obraty na účtu, přehled objednávek zboží, transakce na účtu, kontakty v mobilu…), mohl podmínit svou službu či prodej zboží poskytnutím vašeho souhlasu. V drtivé většině případů lze celkem předpokládat, že pro nás bylo jednodušší souhlas poskytnout. Celou řadu souhlasů jsme poskytli jaksi mimochodem – já například před lety cosi nakupoval v Mountfieldu, a sympatická slečna u pokladny mi vysvětlila, že by ji potěšilo, pokud bych na kartičku vyplnil základní údaje, samozřejmě jen pro statistické účely!! No, a od té doby jsem mailem pravidelně informován o slevách zahradních hadic a travního osiva. Ale řekněte, kdo z vás by tu hezkou slečnu nechtěl potěšit?!

Drtivá většina takto v minulosti rozdaných souhlasů po letošním pětadvacátém květnu pozbyde platnosti. Souhlas ke zpracování osobních údajů totiž napříště musí splňovat základní parametry, aby byl účinně udělen – musí být informovaný (z jeho textu musí být neomylně zřejmé, k jakému účelu je souhlas udělován – tedy nestačí formulace „souhlasím se vším“!!), vědomý (souhlas například nemůže být součástí jiné dokumentace – správný souhlas poznáte tak, že je na zvláštním papíře, nebo v elektronickém kontaktu máte zaškrtávací butonek přímo u souhlasu, nebo k souhlasu potřebujete rozkliknout zvláštní stránku). Souhlas musí být také svobodný – nesmí se stát, že by byl spojen s jiným úkonem, například by jím byla podmíněna objednávka nebo podpis smlouvy. Prokazatelnost souhlasu, to je starost vaší protistrany, ale pro vás je důležité vědomí, že každý souhlas, ale opravdu každý (!) lze odvolat. A je jedno kdy, jestli za týden, za půl hodiny, nebo nikdy.

     3)      Nesouhlas

A teď pozor!! Naopak – zatímco doposud jste byli zvyklí ke všemu udělovat souhlas, je třeba si zvyknout na to, že v řadě oblastí vašeho zavazování se smlouvou, objednávkou, dohodou apod., nově dochází k tomu, že zpracovatel osobních údajů bude nakládat s vašimi daty, a to aniž by jakýkoliv souhlas potřebovat. Stačí mu k tomu totiž jiný právní základ. Tímto základem může být třeba jednání o smlouvě, jejím uzavření a následném plnění (například plynárny nemusí mít váš souhlas s vedením vašich identifikačních a kontaktních údajů, celkem logicky ale také povedou přehled vašich plateb, čísel účtů, budou plánovat vaši spotřebu plynu a nejspíše i vyhodnocovat další údaje bez vašeho souhlasu). Regulace našich životů za posledních pár let dostoupila takové úrovně, že hromadu vašich dat zpracovávají jiné právní subjekty vůbec ne z vlastní vůle, ale protože jim to ukládá hromada dalších regulací a zákonů. A tak až budete nadávat na banku, že chce znát zdroj vašich příjmů, nerozčilujte se zbytečně, ono upřímně – bance je to úplně fuk.  Jenže tuhle povinnost bance uložil vševědoucí stát, a když banka neprokáže, že tuto povinnost plní, sletí se na ni hned tři regulátoři!!

Trochu zvláštním právním základem je tzv. oprávněný zájem. Je to cosi nepříliš hmatatelného a tedy nelze přesně určit váhu jednotlivých oprávněných zájmů. Chce to příklad: zůstaňme u té plynárny (u nás v bance je to složitější, protože takřka na vše máme nějaký jiný právní základ). Asi se shodneme, že oprávněným zájmem dodavatele plynu je, aby za plyn dostal zaplaceno. Takže holt se stane, že své neplatiče postoupí k vymáhání někomu jinému, tzv. třetí osobě. A to aniž by k tomu plynárna potřebovala váš souhlas. Ovšem oprávněný zájem má jedno čertovo kopýtko. Zpracovatel osobních údajů si musí být sakra jist tím, že jeho oprávněný zájem převyšuje osobní zájem subjektu osobních údajů. Pro to slouží novinka, jíž je balanční test – tím se posoudí, co má navrch. Navíc v případech, kdy dochází ke zpracování vašich dat na základě oprávněného zájmu, máte právo se vždy ohradit proti takovému zpracování (právo podat námitku). Je celkem zřejmé, že v případě toho dluhu s námitkou neuspějete. Je ale řada jiných případů, kdy je námitka tím správným nástrojem, jak se o svá data postarat.

     4)      Profilování a automatizované rozhodování

Námitka nám budiž oslím můstkem k poslední důležité informaci týkající se zpracování vašich osobních údajů. GDPR opakuje či zpřesňuje řadu našich práv, coby vlastníků osobních údajů: jedná se o právo na opravu – tady máme asi jasno; dále o právo na omezení zpracování – to je zvláštní právo, které umožňuje ve specifických případech správci i subjektu údajů konat, jednat, obhajovat právní nároky, přičemž data mohou být po dobu omezení zpracovávána jen na základě výslovného souhlasu; právo na přenositelnost údajů – podle mne je to institut, který zatím předběhl čas, podle něj musí zpracovatel osobních údajů umět předat tato data jinému zpracovateli, jestli o to jejich vlastník požádá, a to ve strojovém kódu tak, aby novému zpracovateli stačilo je nalít do mašiny a spustit. Mezi bankami to funguje už roky – jedná se o tzv. switching, kdy klient požádá o převedení účtu ke konkurenci. Ovšem nedovedu si představit, že by přišel žadatel o platební účet s tím, že nám do banky pošle Alza jeho data, tak ať si je stáhneme…. Pak je tu ještě právo na výmaz, k němuž se ještě vrátím. Právem vznést námitku dostává každý možnost se bránit jak drobnostem – například zasílání marketingových nabídek (to ale bude fungovat více méně stejně, jako doposud, kdy stačí jednoduché odmítnutí – tento institut je uveden již v zákoně o některých službách informační společnosti). Námitku ovšem můžete použít v mnohem složitějších případech – a to když zjistíte, že jsou vaše data součástí tzv. profilování. Tedy že správce je používá k nejrůznějším statistickým a sociodemografickým vyhodnocením. Vlastník osobních údajů má totiž právo na odmítnutí takového zpracování.

Stejně tak máme právo se bránit takovému automatizovanému zpracování, které by pro nás mělo jakékoliv právní či obdobné důsledky. Česky řečeno – nařízení nám umožňuje bránit se robotům, kteří přepočítají náš majetek, vyhodnotí naše bydliště v Obrnicích a odmítnou nám prodat samopal AK-47.

      5)      Výmaz

S výmazem opatrně. Osobně se domnívám, že po éře rozdávání souhlasů na všechny strany, přijde teď po mediální masáži éra výmazů. A tak ti samí, kteří již po řadu let mají veřejné fcb profily se stovkami „přátel“, mezi něž přijímají každého, kdo se nejmenuje Okamura (nebo naopak, nevím!), začnou vypisovat na všechny strany žádosti o výmaz. Je na místě upozornit, že výmaz je taková malá elektronická smrt. Takže je třeba si takovou žádost dobře rozmyslet. A pak taky vědět, že jsou instituce, které nic nevymažou, protože by tím porušily zákon. Příklad z mně dobře známé oblasti: minimální lhůta pro uložení dat v bankách je dána zákonem o bankách a je stanovena na deset let po ukončení smluvního vztahu. V zákoně je navíc slůvko „minimálně“, a to ještě některé banky využívají dalších pět let, které jsou dány patnáctiletou lhůtou pro řešení případných sporů (tuším, že je dána občanským zákoníkem… ale nejsem si jist, což teď nevadí). Takže touha po elektronické smrti může být zcela marná.

      6)      Nejančit

Naše osobní údaje si už dávno žijí vlastním životem. Bylo by bláhové domnívat se, že se lze vrátit v čase a technologii a cosi napravit. A tak pokud se pohybujete po sociálních sítích a gůglovských prostorech a podprostorech od počátku nějak promyšleně, můžete si být jisti určitou mírou soukromí a intimity. Samozřejmě, že si nedělám iluze, že i méně zručnému datovému těžaři by se zadařilo vytěžit z hloubi kyberprostoru mnohé o mně i o vás. Ovšem základním nastavením soukromí a jistou mírou rozumu lze udržet facebookový profil, mailovou komunikaci, cloudové úložiště, blog, twitter atd. stále v kategorii „dobrý sluha“. A jestli mohu na závěr této části malou radu – važte rizika, hodnoťte, jaká škoda vám může vzniknout hned, a jaká v dlouhodobějším horizontu. Nejde jen o fotografie, ale také o mobilní bankovnictví, platební systémy a od ledna i o open banking. V této oblasti může hloupost hodně zabolet.

Co dělat, jestliže zpracovávám osobní údaje jiných, a to v množství menším než malém

Pro velké zpracovatele osobních údajů může být GDPR šancí udělat si pořádek ve svých databázích, revidovat účely zpracování a eliminovat nesmyslné a nebezpečné hromadění nepotřebných dat. V tom jim pomáhej advokátní kancelář, komentáře bruselských institucí a přijde-li na to, i Bůh.

Malí zpracovatelé (pro zjednodušení tento text nerozlišuje mezi správcem a zpracovatelem osobních údajů) nemusí jančit. Určitě po nich nikdo nechce, aby zaměstnali DPO, tedy Data Protection Officera, tedy Pověřence pro ochranu osobních údajů. Ten je nutný až u subjektů, které zpracovávají ohromná množství dat, vytěžují je, systematicky monitorují apod. Vedete-li seznam odběratelů čaje, adresář příjemců informačního bulletinu, nebo máte v šuplíku navštívenky některých svých zákazníků, kteří se zúčastnili slavnostního otevření kavárny, zůstaňte v klidu. Ano, bylo by fajn, pokud byste měli písemný popis aktivity, tedy dle nařízení „záznam o činnosti zpracování osobních údajů“, leč důležitější je, abyste dokázali vysvětlit, proč si seznam odběratelů vedete, za jakým konkrétním účelem (a účelu se drželi jako pověstné hovno košile) a nikomu ten seznam nedávali k dispozici a na svém notebooku měli alespoň standardní zabezpečení. A pokud vás některý klient požádá, abyste mu už nabídky svého zboží neposílali, tak jej z adresáře prostě vyškrtněte a jeho přání respektujte.

Ještě k tomu slovu „účel“, které jsem zmínil o tři řádky výše. To je ten základní termín, kolem kterého se zpracování osobních dat točí. Pokud se pustíte do správcovství osobních údajů, což je už ten zmíněný adresář klientů, seznam brigádníků s kontakty či webová stránka vaší sportovní party s výsledky, oddílovým seznamem a fotografiemi, ujasněte si, pro jaký účel shromažďujete data. Mějte v tom jasno a ten daný účel „za běhu“ neměňte. A když už jej musíte změnit, vyrobte si novou evidenci, novou kartotéku, nové úložiště, aby byly ty různé účely jasně a jednoznačně odděleny. A co ty zatrachtilé souhlasy? Pokud si u vás něco objednám, předpokládám, že vám musím poskytnout své identifikační a kontaktní údaje, nejsem pako, abych vám spolu s nimi vnucoval souhlas k jejich užití. A vy prostě budete moje údaje používat jen za účelem zasílání objednaných mastiček či semínek (legálních!). A nesnažte se mi vnutit svůj vycucaný souhlas, že mi zboží pošlete, ale jen když vám poskytnu souhlas se zasíláním dalších nabídek dalších distributorů a k čaji mi budete přibalovat letáky na akné. Kdy tedy souhlas? No, já bych si nechal aspoň mailem potvrdit od ostatních nohejbalistů, že souhlasí se zveřejněním fotografií z ligových zápasů, a dal bych jim možnost nesouhlasit se zveřejňováním fotek sejmutých nad ránem v oddílové hospodě… Prostě – chce to selský rozum!

A co ty strašné sankce??

Možná nejčastější otázka, kterou dostávám. Nevím, jak se situace vyvine, taky bych před pár lety nevěřil, že trafikant dostane 15 tisíc pokuty za nevydanou stvrzenku za noviny vydávané premiérem v demisi. Na druhou stranu – finančáci se nám rozrostli jak svrab, ale ÚOOÚ těch kontrolorů zase tolik nemá. Jak vlastně budou ty kontroly probíhat? ÚOOÚ má svou odpovědnost danou zákonem. Zaprvé je odpovědný za kontrolu toho, jak státní orgány včetně vlády plní závazky vůči evropské regulaci. Pak je druhá, stále vysoká kontrolní plotna, tou jsou kontroly, které probíhají na základě klasického ročního plánu kontrol (tam určitě nebude uvedena čajírna v Bílině!). A pak jsou to kontroly probíhající na základě národního sportu, tedy udání. Ale ani v tomto případě nelze čekat, že když udám předsedu pingpongového oddílu, že zveřejnil fotografii mého plačícího syna po prohraném zápase šesté okresní třídy, že na následující trénink dorazí zásahová jednotka. Kontroly standardně probíhají tak, že z Úřadu vám dorazí výzva k vysvětlení. Na odpověď máte dost času a ten můžete využít k přemýšlení, co odepsat. Kdybych byl tím tenisovým předsedou, odepíši, že došlo k selhání lidského faktoru, že byla přijata opatření, aby se taková situace neopakovala a že všechny fotografie pořízené při oddílových zápasech byly smazány. Věřte, že pan Úřad se s tím spokojí.

Na co jsem zapomněl

Na spoustu věcí!! A nad spoustou mých tvrzení lze donekonečna diskutovat. Nemám patent na rozum a nejsem certifikovaným výkladcem snů o GDPR! Za rok budeme chytřejší! A seznáme, kolik doživotních trestů bylo vyneseno, kolik pionýrských oddílů hradí statisícové pokuty na splátky, či kolik starostů si v zoufalství prohnalo hlavu kulí. 

V Praze, 14. května 2018, 11 dní do platnosti GDPR