Svěrák, aneb Příběh(y) vánoční

Na té zkratce kolem žatecké Švehlovky, co už tam dávno není, protože místo ní stojí nová škola, jsem už skoro brečel. Ten svěrák byl na desetiletého kluka fakt dost těžkej! A já ho vlekl až z železářství na tehdejším náměstí VŘSR. Od schodů na  nedlážděnou cestu mezi 1. ZDŠ a plotem školních pozemků jsem ho pokládal na zem už každých dvacet metrů. Co se svěrákem, nikam jej neodložíte, nikam neschováte. Věděl jsem, že jej prostě musím dotáhnout až k nám na Ostrov, vyjít do prvního patra a schovat pod svou válendu.

Ten svěrák byl vánoční dárek pro mého tátu, stál nehorázných 360 Kčs, což si i přes tu propast času dodnes pamatuji, protože to byly nejen pro mne obrovské peníze! Na svěrák padly v podstatě všechny moje peníze našetřené na vánoce.  Asi to byl jeden z mých nejdůležitějších dárků v životě, a jeho význam by na imaginárních vahách nejspíše o něco převážil i ty důležité dárky budoucí. 

V těch letech jsem celé víkendy trávil s tátou ve stodole naší chalupy v Krušných horách. Táta pracoval na starém ponku po Němcích a největší problémy mu působily už nepříliš funkční dřevěné svěráky. Vždy si nezapomněl ulevit, že se na takovou práci může vy... Bylo tedy logické, že v mé desetileté hlavě se záhy urodil plán, a od září jsem chodil do železářství okukovat ten nádherný červený svěrák.

Uložením svěráku pod válendu moje starosti neskončily. Vánoce jsme každý rok trávili právě na té chalupě, a jak tedy dostat neforemný nezabalitelný obrovský svěrák nenápadně do kufru rodinného moskviče, jak jej v halžovské garáži u Husů dostat nepozorovaně z auta? Jakmile byl venku, už to bylo v pohodě, protože jsem jej naložil a rychle svezl k chalupě na našem pivbobu (korba tátou upevněná na starých lyžích, na které jsem dokázal svézt k chalupě i dvěstělitrový sud s topnou naftou, hlavně se do něj ovšem vešly přesně dvě basy lahváčů!). Samozřejmě, že už tehdy jsem tušil, že svěrák nemůže ujít tátově pozornosti. Ale oba jsme tu nenápadnost hráli dokonale.

Otec musel mít hroznou radost. Kdo kdy řezal, piloval, vrtal...., ten ví, jak nepřítomnost svěráku dokáže otrávit život. Jenže táta neuměl tu radost dost jednoznačně dávat najevo. A tak si od svých deseti let pamatuji, že jásáním nic nezkazím! Až po letech, po hodně letech, při mé náhodné návštěvě coby sentimentálního dospělce, kdy jsem z nostalgie zabloudil do stodoly, mi táta řekl, že za ten svěrák mi celé ty roky je neskonale vděčen. Takže je čas na první vánoční ponaučení: chvalte!! Chvalte z plných plic! Aspoň svoje děti, dokud o to stojí.

Po několika desetiletích jsem dostal vánoční dárek já. Byl od mé dcery. V podstatě opačné váhové kategorie, vyrobený z krabičky od sirek. Lehounký, nepatrný. Ovšem emočně měl váhu několika svěráků. Level Srdcerváč. Celé roky jsem jej pečlivě opatroval. Při předposledním malování bytu pečlivě uschoval... Takže teď vím, že tu někde je, akorát nevím kde. Ono stejně nejde o tu lehounkou krabičku popsanou dětsky úhledným písmem... Ale to asi nemusím vysvětlovat.
Jaké vánoční ponaučení plyne z této vzpomínky? Tak pro mne nejedno zcela zásadní. Třeba že opakujeme i ty nejblbější chyby svých rodičů. A z těch ostatních? Ani jedno není dost dobře sdělitelné. V každém případě dnes už se zase na vánoce těším. A tak mám pro své přátele zvláštní přání - ať pod stromečkem neleží žádný Srdcerváč. I když - o čem by pak ten život vlastně byl...?  Tak bohatého ježíška! A každý den odvahu!


Praha, Štědrý den 2017

Vánoční stromek

Na počátku sedmdesátých let byly krušnohorské svahy bývalých pastvin a chudých políček po vyhnaných sedlácích nevhodné národnosti ještě stále pokryty houštím mladých smrčků ze samovýsevu. Stromky se mezi sebou praly o životní prostor a přístup k slunečnímu svitu. Pamatuji neprostupná místa dole nad Skalkou či nahoře nad potokem. Tehdy divokou bystřinu jsem, čtenář mayovek, pojmenoval Bílá voda. Uběhlo deset let, a místo zeleného jehličnatého pekla tu stály lány holé tyčoviny. Jako by tu šílený vůdce zapomněl nevyužitou vlajkoslávu.

V dobách, kdy nestál tušimický komín, se kolem Halže daly v létě nasbírat kýble malin a borůvek,  ve svazích naší rokle bylo nespočet studánek a přes mokřad u Bláhů se nedalo přebrodit. V těch letech jsme o Štědrý den vyráželi s tátou přes Bílou vodu naproti na lány mladých smrčků pro vánoční stromek. Máma s bráchou tou dobou ještě spali, jako ostatně každé sváteční i nesváteční ráno na chalupě. Dodnes si pamatuji ten ranní klid a první ranní teplo z právě v kamnech založeného ohně. Místo snídaně proběhla ochutnávka včera vyrobeného salátu. Jen jsem jej tehdy spolu s tátou ještě nesplachoval prvním ranním lahváčem.

Po přebrodění potoka jsme vystoupali k parcele sousední usedlosti. Po odstřelu lidovou armádou tu zbyl sklep a pár zčernalých ovocných stromů, zanedbaných a pokroucených stářím. Pláň směrem ke Skalce byla prostupná jen nám, zkušeným traperům. Táta nikdy nechtěl řezat ty nejkrásnější stromky vyrostlé mimo houštinu. Tehdy jsem nechápal, že mu je těch stromků líto. Nejspíš by je neuřízl, ani kdyby nějakým zázrakem prohlédl do budoucnosti a spatřil jejich kyselý tušimický konec. Takže po dlouhém rozvažování byl vybrán nějaký nesouměrný chudáček trpící zpravidla jednostranným vývojem.

Naše mlčenlivé štědroranní výpravy za vánočním stromkem skončily poměrně brzy. Tátovi bylo čím dál víc těch chcípajících smrčků líto. Proto jsme začali vozit koupené stromky z údolí. I tak patřím k těm šťastným, kteří si mohli s tátou zajít pro strom do lesa. Zážitek, který nám dnes může zprostředkovat leda tak reklama! A tak i když letos už druhým rokem synek v Hornbachu vybral kavkazskou jedli, bude mít pro mne do smrti smrťoucí vánoční strom podobu krušnohorského smrčku. Někdy trochu křivého, někdy měl větve jen na jedné straně... Ale žádný vánoční strom už nikdy tak nevoněl!

Praha, 24.12.2015

Heilige Geschichte

O banánech, vánočním bobování, vyhánění a mrtvém chlapci, kouzlu Štědrého podvečera a co se nás týká a netýká...

      

       V první polovině devadesátých let jsem si už na Vánoce nemusel plánovat, jak a kdy sním svůj příděl dvou banánů. No, vlastně se jednalo o tři banány, protože máma se svého jednoho banánu vždy vzdala v můj prospěch. V první polovině sedmdesátých let mi bylo kolem deseti a na naši rodinu v zelenině v žateckém Podměstí připadlo zpravidla tak pět banánů. Ne kilo, pět kusů banánů. Není divu, že donedávna jsem považoval za vrchol luxusu, když jsem si mohl koupit trs banánů a sníst třeba tři za sebou.  I proto byly porevoluční Vánoce u nás na chalupě v Krušných horách prostě ve znamení dostatku. A tak abychom si vlastní děti nevykrmili a sami se neutopili v plzeňském a whisce, a taky trochu uvolnili prostor tátovi, který připravoval svou pověstnou štědrovečerní tabuli, vyráželi jsme o Štědrý den odpoledne s dětmi ven do stále ještě ne úplně zdravého krušnohorského povětří.

       To kouzlo se událo o Štědrý den roku 1992 nebo 1993.  Brácha vyhnal svoje syny, moje dcery se přidaly, posbírali jsme za léta nastřádané plastové boby typu "pekáč" a vyrazili šusem do údolí Malodolského potoka, který odvodňuje rašeliniště a slatě (což je nejspíše totéž) mezi Halží a Kovářskou. V době Třicetileté války se zde údajně ztratila celá jednotka švédské armády, možná tu po nocích kyrysníci pořád straší - já to ovšem ověřovat nebudu!

       I přes vánoční oblevu bylo tehdy sněhu dost na to, abychom s dětmi sjeli až do údolí na nepoužívanou silničku do Údolíčka. Z lesa jsme vyjeli někde v místech, kde se ještě daly najít sklepy po domech Dolní Halže, tedy přesněji řečeno Unterhals. Protože to frčelo, pokračovali jsme v jízdě po silnici, coby přirozené bobové dráze. Bylo veselo, náš křik rušil jen jelení stáda, která vydatně okusovala mladé smrky vysázené v osmdesátých letech ve snaze soudruhů zachránit v lesích nad Tušimicemi a Prunéřovem co se dá. Níže do údolí sněhu ubývalo, a tak se náš sešup začal zadrhávat. Přesně v tom čase, kdy v zimě ještě nezačne stmívání, ale denního světla není dost ani na přečtení novinových titulků, jsme už spíše došli, než vjeli, do míst, kde před lety stávaly kamenné a hrázděné domy sedláků z Rose Garden či dvory postavené kolem Dolního hamru (Unter Hammer). Kvůli dětem jsem šel poslední, trochu naštvanej na bratra, který měl už dávno zatočit zpátky do kopce. Trochu jsem se zpozdil, protože mě zaujalo, proč jsou zbourány domy německých starousedlíků, ale ohradní zdi zůstaly stát. Docela rychle mi došlo, že se nejedná o kamenné ploty, ale původní opěrné zdi, které chránily úrodnou půdu kolem statků a chalup. Jenže po těch letech neregulovaný potok a poničené náhony dávno ty metry hlíny odnesly, jen opěrné zdi zůstaly trčet do prostoru.
       Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
       Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
       Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.

       Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
       A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu.  Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.

Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013

P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce,  který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.