Od příštího roku bude součástí povinného školního vzdělávání
výuka plavání. Jsem přesvědčen, že spousta rodičů zaplesá a uznale pokývá
hlavou nad tímto nápadem. Od toho tu přece máme školu, aby se o naše děti
postarala, a těch případů utonutí, co ubude!
Jo, plavání! Ještě pár let socialistických paternalistů u
vlády, a bude povinné nejen plavání, návštěvy dopravních hřišť, zabetonován bude
systém regionalizace školní i předškolní docházky, povoleny dvě přihlášky na
střední školu, nastaven nesmyslný maturitní systém…, ale povinným se stane i odkládání
dětí do jeslí, umělá mateřská strava, povinné bude stravování ve školní jídelně
či třídní svazácké organizace. Že s tím povinné plavání nesouvisí? Co mi
na tom, sakra, může vadit??
V důsledku nestandardní plodnosti a vytěžitelnosti matek
v mé širší rodině mohu být přímým pozorovatelem souboje o místo na slunci
už u šesti potomků (samozřejmě vnučstvo v to počítaje!). A tak zatímco u
starších dcer se například projevuje z mého pohledu celkem oprávněný
strach ze zubaře, děti z druhého vrhu berou návštěvu v zubní ordinaci
jako svého druhu zpestření. Synek se nebojí proto, že od narození bezmezně
důvěřuje své matce, a nejmladší princezna zase bezmezně důvěřuje bráchovi.
Obávám se, že první hromadná návštěva školního zubaře by tuto situaci nevratně
zmrvila.
Každé z těch šesti dětí je absolutně jiné. S každým
z těch šesti potomků je třeba jednat jinak, slyší na jiné argumenty, jsou
prostě zcela odlišnými osobnostmi. To je ovšem českému školskému systému na
obtíž! Samozřejmě, že čas oponou trhnul, a situace se od dob jiskřiček, pionýra
a třídních organizací socialistického svazu mládeže změnila. Obávám se ovšem,
že v hlavách inženýrů našich osudů zas k tak velké změně nedošlo. A
co je nejhorší – dorůstají noví a noví organizátoři cizích životů, další blbci,
co si zhusta nevědí rady sami se sebou, ale z pozice dané jim kariérním
řádem přiblbého úřadu získali pocit, že právě oni vědí nejlépe, jak my ostatní
máme naložit se svými životy.
A tak si představuji každé z mých dětí či vnuků
jednotlivě, ve věku kolem sedmi či osmi let, jak se účastní povinné výuky
plavání s paní učitelkou, která prošla víkendovým trenérským kurzem
v okresní plovárně (hrazeným z evropských dotací,
samozřejmě). V polovině z nich by hromadná výuka plavání vyvolala
těžký celoživotní odpor ke vstupu do jakékoliv vody, v některých by už
vzpomínka na společnou výuku vyvolávala dávivý efekt, a v případě
nebojácného vnoučka by se celá rodina modlila, aby si paní učitelka všimla, že
se právě vrhá do největší hloubky. Ano, třeba někde existuje pedagogický talent,
který dokáže z výuky udělat zábavu, taktně a takticky eliminuje klukovské
soupeření Citius, Altius, Fortius!! Který dokáže motivovat i to
nejzakrustovanější introvertní dítě. Pedagog, kterého to neskutečně baví, a to tak, že to poznají i moje
děti. Než na takového narazím, táhněte soudruzi se svými nápady na plovárnu...
Praha, 15.5.2017
