Mezisoučet

„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad. Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.

Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.

A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…

Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných, jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!

Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba!  Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.

Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.

Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester – Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle šuplíček.

Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem, ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou blondýnku z účtárny nesbalím…

Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.

Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.  

Praha, 3.6.2021

Sbíhání

Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021